Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jiří Štrébl: Stýská se mi po vlastním hrnku v zákulisí

    Interpretační osobitost Jiřího Štrébla se vpisovala do mého diváckého povědomí pozvolna, zcela razantně se tak ovšem stalo po výrazné inscenaci Jana Nebeského Kanibalové (2003), která tvořila jakýsi přechod hercova působení mezi dvěma úspěšnými etapami jevištní tvorby v ne příliš útulných prostorách Divadla Komedie.

    Ve filmu Místa (scénář Ondřej Štindl, režie Radim Špaček, premiéra 2014) FOTO ARCHIV ČT

    Když jsme se telefonicky domlouvali na tomto rozhovoru, sdělil jste mi, že teď už to půjde, protože jste právě skončil s jedním natáčením. Hrál jste opět padoucha?

    Kupodivu ne. Teď jsem asi po dvaceti letech setrvávání v hrůzných charakterech hrál třikrát postavy docela sympatické. Tím posledním byl kamarád hlavního hrdiny, jehož ztvárnil Jirka Mádl. Točil chilský režisér Alejandro Amendras, který byl oceněn na festivalu nezávislých filmů Sundance. Byla to zajímavá práce. První den, co jsem dorazil na plac, řekl jenom jedem, žádné zkoušení, žádné informace, prostě nás jen tak snímal na první dobrou. Našel jsem v tom velké zalíbení. Jiné dny se ovšem záběry opakovaly třeba sedmkrát.

    Ptal jsem se proto, že v poslední době ztvárňujete záporné role či podezřelé a autoritativní policisty především v televizních seriálech. Proč si vás tvůrci takhle zaškatulkovali? Souvisí to nějak i s vaší divadelní praxí?

    Asi ano, v Pařízkově Komedii jsem z toho typu nevylezl. Byli to v podstatě samí paskřivci. Výrazné to bylo kupříkladu v Taboriho Kanibalech, které s námi v Komedii nastudoval Honza Nebeský, tam šlo o dozorce v koncentráku, který vězňům nařídil, aby zemřelého druha snědli. V Pařízkově inscenaci Antiklimax jsem hrál tatínka, který znásilňuje vlastní dceru. V Nadváze zase chlapíka zneužívajícího chlapečky, ve Lvíčeti podle Škvoreckého jsem hrál komunistického šéfa Svazu spisovatelů… Jak k zařazení do tohoto typu došlo? Mohl bych se snad poněkud nafoukaně domnívat, že se mi ztvárňovat tyto bytosti dařilo. Anebo si mě nikdo v kladné roli nedovedl představit. Jednou v Mladé frontě jistá kritička vytvořila formulaci, kterou umím zpaměti dodnes: Pro tohoto herce si režiséři zřejmě již definitivně rezervovali role bezcharakterních kreatur. Teď se to začíná trochu lámat.

    Jaké to vlastně bylo po skončení Pražského komorního divadla, které bývá pamětníky nazýváno spíš podle působiště, tedy Divadla Komedie?

    Měl jsem dost nabídek, trvá to dodnes, ale bez trvalého angažmá. Musím říci, že se mi stýská po souboru, v němž bych byl stálým členem a který by někam směřoval, kde by herci znali rok dopředu dramplán, jména hostujících režisérů a podobně. Stýská se mi vlastně i po tom, mít v zákulisí svůj vlastní stoleček a svůj hrnek na kafe.

    Jako Klaus Uhltzscht v inscenaci Hrdinové jako my (režie Kamila Polívková, premiéra 27. listopadu 2009 v Divadle Komedie) FOTO RADEK BROUSIL

    Kde dneska hraju

    Které scény o vás projevily jako o hosta zájem?

    Nově vzniklé Studio Hrdinů, kde mi z pěti inscenací zbývá už jen O slavnosti a hostech podle filmu Jana Němce z šedesátých let, režíruje Katharina Schmitt. Už druhý titul momentálně zkouším také v Činoherním klubu, tentokrát s Martinem Čičvákem, jde o původní novinku od Matěje Dadáka Poutníci do Lhasy. Dvakrát jsem zkoušel s Honzem Holcem, čerstvým plodem této spolupráce je hlavní role v adaptaci Lemovy Solaris se seskupením Spektákl. Tam jde vlastně o samé mladé, je výrazně osvěžující zahrát si s nimi. Už mnoho let účinkuji – i když to nejspíš nepatří do okruhu zájmu Divadelních novin – v divadle při Židovské obci, vede je Vida Skalská Neuwirthová, hraje se při židovských svátcích, takže když je například purim, nasazuje se Královna Ester. Jelikož jde o stále stejné publikum, píše Vida každý rok tu hru znovu, aby to pro návštěvníky nebylo jednotvárné. Úžasné na tom je, že soubor Feigele se vyznačuje značnou věkovou nevyrovnaností, takže se mi třeba stane, že hraju krále a královnu ztvárňuje sedmiletá holčička. Jde v podstatě o dětský soubor doplňovaný dospělými.

    Hraje v něm ještě někdo z profesionálních herců?

    Třeba moje sestra Alena, Petr Vacek, Tomáš Karger… S produkcí se projede několik synagog v republice, při purimu, při chanuce.

    Kolik repríz taková hra mívá?

    Ne moc, tak sedm, osm.

    To se ovšem někdy přihodí i velkým divadelním inscenacím.

    Pravda, tak moc se to od běžného divadelního provozu zase neliší. Zkouší se sice dva měsíce, ale jenom jednou týdně dvě hodiny. Dělám to rád. Hraju ovšem i v Národním divadle, Katharina Schmitt tu režíruje operu Žádný člověk o sochaři Švecovi, tragickém hrdinovi, který byl autorem Stalinova pomníku. Tam mám menší činoherní roli, spíš průvodce po ději. Tohle obsazení ovšem souvisí s mou spoluprací s Katharinou, ne že bych byl v hledáčku Národního divadla.

    Co je vaší největší rolí po éře v Divadle Komedie?

    Jde o romantickou komedii Druhá kapitola, jejímž autorem je Neil Simon, což hraji v Divadle Radka Brzobohatého, ale vlastně hodně na zájezdech, frekvence repríz je cca jednou měsíčně. Ta role je překvapivě ryze kladná, režíruje Jakub Nvota. Jsem rád, že mám větší úkol, nicméně nejsem v situaci jako před lety, kdy jsem klidně zval známé a přátele na představení, ve kterých účinkuji. Nemám takovou inscenaci, kterou bych považoval zcela za svou. Když se ohlédnu, vždycky jsem vlastně měl zázemí stálého souboru.

    Začínal jsem v A studiu při Divadle na okraji, pak přišlo Volné sdružení režisérů v malostranském Rubínu a později na Deltě, pak jsem přešel do Spolku Kašpar v období revoluce 89, u nich jsem působil asi čtyři roky, hráli jsme pod vedením Michala Dočekala a Jakuba Špalka v Rokoku a v Celetné, pak jsme se rozdělili, odešel jsem s Michalem do Komedie, v ní jsem pak hrál i pod vedením tandemu Pařízek–Jařab, dohromady vlastně osmnáct let. A stále v kvalitních souborech. Opakuji, chybí mi to.

    Zastavme se na chvilku v Rubínu na Malé Straně. Hrál jste tam řadu let, momentálně tam vystupujete v taškařici Hubte trampy, serou v lese režiséra Jana Friče. Jak se v Rubínu hrálo a hraje?

    Technicky naprosto skvěle, podobně jako v Divadle v Řeznické. I ve tmě vlastně vidíte diváky. Lze tam hrát „filmově“, o což jsme se pokoušeli i u Pařízka v Komedii, kde šlo o naprosto civilní herectví. Do Rubínu jsem přišel v roce 1982 na konkurs, A studio bylo vlastně amatérské studio Divadla na okraji, vedli ho Ondřej Pavelka s Evou Salzmannovou, hrál jsem tam s mnohými pozdějšími divadelními řediteli, Zdeňkem Pecháčkem, nyní šéfem Minoru, Michalem Dočekalem, Davidem Czesanym. Divadlo se později hodně proměnilo, s výrazným vkladem poetiky Petra Kolečka se změnilo i divácké zázemí, když jsme tam poměrně nedávno, už v této nové éře, hráli s Evou Salzmannovou Steigerwaldovu hru Marta Peschek jde do nebe, připadali jsme si hodně retro. Po éře Potužilova Divadla na okraji, kdy se tam v období šéfování Davida Czesanyho inscenoval kupříkladu Josef Topol, se s nástupem nové generace tato scéna zcela jinak profiluje a já bych řekl, že přímá kontinuita byla přerušena.

    Co se týče vašeho „pobytu“ na obrazovce či na plátně, ke kvalitnějším položkám patří nepochybně role ve dvou filmech Radima Špačka, Pouta a Místa.

    A teď začíná Radim točit další film, v němž bych měl hrát. Je to o týmu basketbalistů, který nějakým podrazem přišel o titul mistra Evropy, já v něm ztvárním otce jednoho ze sportovců.

    Tak to snad záporná role nebude.

    Neměla by být. Tatínek v Místech, to ovšem kreatura byla. Bavila mě ovšem i role ve filmu Polednice, kde jsem hrál souseda, vyhaslého člověka bez ideálů, jehož manželka už nebaví, chlapík žije vlastně jen tím, že chodí na pivo, do vsi se nastěhuje mladá ženská a ta v něm probudí chtíč. Film je prvotinou Jiřího Sádka, natáčení bylo inspirativní a myslím, že ani výsledek nebyl marný. To se ovšem musí vidět v kině, skvělá kamera Alexandra Šurkaly evokovala sálání letního horka.

    Roland Schimmelpfennig: Říše zvířat (scéna a režie Kamila Polívková, origami masky Ondřej Cibulka, premiéra 31. srpna 2014) FOTO JAN DVOŘÁK

    Ach, ten bulvár

    Zjistil jsem lehkým surfováním na internetu, že „díky“ solidní vytíženosti na obrazovce se o vás taky občas otře bulvár…

    Je to nepříjemné a zasahuje to do života. Úplně zásadní lež o mně snad nenapsali, spíš jde o emocionálně těžkotonážní titulky. Asi před dvěma lety si maminka koupila kvůli televiznímu programu nějaký takový plátek, tam spatřila moji fotku s popiskou Přišel o obě děti. Vyděsila se k smrti. V textu pak stálo, že moje žena mi unesla oba syny do Izraele. Je pravda, že moje děti, syn a dcera, žijí v Izraeli, moje bývalá žena je ovšem neunesla. Nedávno se také objevila zpráva, že randím se svou kolegyní, přitom šlo o skutečnost starou třicet let. Pro blízké lidi z mého okolí je to přesto nepříjemná zkušenost. V televizním Prvním oddělení jsem ztvárnil vraha, bylo to zpracováno podle skutečné události, kdy zločinec spáchal ve vězení sebevraždu. A v bulvárním tisku? Moje fotografie, titulek Umlátil dvě ženy železnou tyčí a pak se oběsil. Až pod tím menším písmem vysvětleno, že jde o televizní seriál.

    Takovýhle „dopad“ divadelní role nejspíš nemají…

    To tedy ne. Ještě přičiním poznámku k prorůstání role na obrazovce s civilem. V nekonečném každodenním seriálu Ulice hraju Miloše, zprvu značně neoblíbenou postavu – myslím u diváků, která se vývojem stává stále sympatičtější. Přiznám, že jsem trochu zapracoval na tom, aby charakter nebyl tak jednoznačně špatný, jistá vůle k tvůrčímu přístupu interpretů při vzniku jednotlivých dílů totiž existuje. Všichni dobře víme, co je Ulice za formát, že je to spíš spotřební zboží, přesto se musím přiznat k tomu, že po té dlouhé době mám toho jednoduchého člověka Miloše rád. Zprvu jsem si svým účinkováním nebyl zcela jistý, a vidíte, čas vykonal své.

    Vraťme se k divadlu. Když se začínalo hrát ve Studiu Hrdinů, vznikalo očekávání, že tato instituce bude určitou náhradou za právě zaniklé Pražské komorní divadlo.

    Opravdu jsem měl ten dojem. Nástup Studia Hrdinů byl pro mě velkým příslibem. Vzniklo zde mnoho dobrých a pozoruhodných inscenací. Ale domnívám se, že scénu poškozuje neexistence stálého souboru. S tím souvisí velmi problematické hledání termínů pro nasazování repríz a jednotlivé tituly tím trpí. Dalším nedostatkem je z mého hlediska velká fluktuace technického personálu. To všechno zřejmě souvisí s financemi, Studiu bych přál v tomto směru výraznější podporu.

    A návštěvnost inscenací, v nichž jste vystupoval či ještě vystupujete?

    Jako na houpačce, předem neodhadnutelná. Někdy je plno, jindy je publika dost málo. Také se stane, že první reprízy jsou obsazeny řídce a pak začne návštěvnost houstnout.

    Po pravdě řečeno, to se stávalo i některým titulům „Pařízkovy Komedie“, divadlo ovšem praskalo ve švech ve finále, kdy se vědělo, že soubor bude končit…

    Jestli si to dobře pamatuji, tam byl první rok, co se návštěvnosti týče, vysloveně špatný. Ale v průběhu druhé sezony začal zájem narůstat, ve třetí už to bylo výborné a pak v poslední, jak už jste připomínal, nestačila kapacita, návštěvnost šla ke 110 procentům, protože diváci byli usazováni i tam, kde pro ně vlastně nebylo vyhrazeno místo. I na jevišti někdy seděli.

    S Petrou Jungmanovou v inscenaci Druhá kapitola (režie Jakub Nvota, premiéra 15. prosince 2017) FOTO ARCHIV DIVADLA S.K.L.O.

    Historické role

    Dala se činnost Pražského komorního divadla udržet?

    Bezesporu dala, šlo ovšem o to, za kolik. K rozhodnutí došlo po dohodě vedení se souborem. Chtěli jsme jít dál, to znamená rozvíjet se, zvát režiséry ze zahraničí, dělat i náročnější projekty. Chtělo to o trochu víc peněz a ty jsme nedostali. Žádali jsme snad o tři miliony na rok navíc. Když si uvědomíte, že město dává na víkendovou motorkářskou akci komerčního charakteru – nic proti těm klukům – obdobnou i větší částku, tak ve srovnání s celoročním dotováním divadla, které navíc bylo úspěšné a propagovalo Prahu i v zahraničí, jde o dost zvláštní „počty“. Poslední inscenace vznikaly z úsporných důvodů v jedněch kulisách, i když to mohlo vypadat jako umělecký záměr. Ale na výpravu zkrátka nebylo. Nechci ex post dělat zlou krev při srovnání s tím, kolik dostávala divadla s přibližně stejně velkým souborem. Nakonec zůstaly filmové podoby inscenací, které zachytil Radim Špaček.

    Je mezi natočenými inscenacemi i ta vaše sólová podle Brussigovy prózy Hrdinové jako my, bizarně fantaskní příběh příslušníka východoněmecké Stasi?

    Ta bohužel ne, mrzí mě to. Chtěl jsem tento kus obnovit, na aktuálnosti jistě nic neztratil, stačilo by tak pět zkoušek, ale režisérka Kamila Polívková se k inscenaci již vracet nechce. Ale co se her s politickým podtextem týče, musím připomenout ty od Karla Steigerwalda, kdy jsem – věren svému zařazení herec kreatur – ztvárnil titulní roli v inscenaci Horáková, Gottwald a pak Brežněva v projektu Políbila Dubčeka. Oboje mělo premiéru v La Fabrice.

    Kolikrát jste tyto výsostně politické hry reprízovali? Vzpomínám na uvedení Horákové, Gottwalda na mezinárodním plzeňském festivalu, v hodně site-specific prostoru, pod mostem…

    Gottwald se hrál častěji než „Dubček“, u něhož způsobily menší počet repríz propagace i to, že La Fabrika ještě nebyla příliš známá scéna. Na Gottwalda v Plzni pod mostem pamatuji výrazně, dost jsem si namohl hlasivky, jak jsem přeřvával auta jezdící nad námi, taková sanitka… Bylo to hodně nekonvenční, už jsem hrál divadlo všude, dokonce jsem v metru na Vltavské četl při noci literatury, ale plzeňský zážitek byl opravdu ojedinělý.

    V televizním Českém století Roberta Sedláčka vám ovšem Gottwalda vyfoukl Jiří Vyorálek. Nevadilo vám to?

    No, nevyfoukl, býval bych ho ovšem hrál rád. Avšak vytvořil jsem tam jinou kreaturu, Václava Noska. Není v obecném povědomí tak známý, ani jeho tvář si mnoho pamětníků nevybaví, ale on vlastně zakládal Lidové milice.

    Při prezentaci politických her, o nichž byla řeč, jste se vždy setkali se vstřícnými reakcemi publika, nebyl z diváků nikdo jinak politicky naladěn a třeba i pobouřen?

    Myslím, že to bylo vždycky v pohodě, ale když už se na to ptáte, se Spitfire Company jsem nedávno hrál Macbetha pod názvem Macbetin, narážka na ruského prezidenta v titulu je zřejmá. Předposlední reprízu jsme hráli v Itálii, ve městě Bari. Tam byla reakce velmi bouřlivá, nikoli v pozitivním smyslu, publikum křičelo, házeli po nás různé předměty, stěží jsme to dohráli. Druhý den, 17. listopadu, jsme zažili studentskou demonstraci. Rudé vlajky, Che Guevara, Marx, Lenin, zpětně jsme všechno pochopili.

    Sedmnáctý listopad v Itálii?

    No ano, vždyť je to Mezinárodní den studentstva, a ačkoli je odvozen od skonu Jana Opletala, není jenom náš.

    Z vašeho povídání vyplývá, že politické divadlo asi má smysl hrát…

    Určitě. Již vzpomínané monodrama Hrdinové jako my bych opravdu rád opět hrál, i v souvislosti s naším předsedou vlády v demisi. Jsem trochu vyděšený z toho, jak se stupňuje tlak na média a jejich i naši svobodu, jak nám demokracie nenápadně den po dni mizí.

    Máte čas navštěvovat divadelní či filmová představení?

    Nedávno mě zaujaly filmy o Churchillovi Nejtemnější hodina a ten poslední od Woodyho Allena, Kolo zázraků. Z divadel asi před rokem Audience u královny s Ivou Janžurovou.

    Tvorbu Dušana Pařízka, jehož „přespolní“ díla tu občas hostují, sledujete?

    Bohužel jsem zatím viděl jen Švejka, termíny jeho pražských repríz se jinak vždycky překrývaly s mým profesionálním vytížením.

    Máte nějaký vztah ke kritice, zajímá vás?

    Já vlastně nevím. Za těch třicet let, co hraju, si občas nějakou kritiku přečtu, myslím, že od každého z vás divadelních publicistů něco. Co mi výrazně utkvělo ve vzpomínkách, byla situace, když jsme ještě s Michalem Dočekalem v Kašparu dělali Goethova Clavija. Pan Milan Lukeš si předem vyžádal verzi upraveného textu, pak přišel na generálku a ještě na jednu z repríz. Napsal recenzi, k níž jsem – nehledě na to, zda jsem s jeho pohledem souhlasil či nesouhlasil – choval absolutní respekt. Charakterizovaly ji příprava a dokonalá znalost. Jeho přístup mě zcela fascinoval.

    Ovšem kritici, především deníkoví, si na takovou poctivou přípravu čas nenajdou…

    Nepochybuji o tom, že šlo o výjimečnou situaci, ale bylo to úžasné.

    Jana Krausová, Jiří Štrébl a Jiří Černý ve Schwabově Antiklimaxu (režie Dušan David Pařízek, premiéra 8. září 2009 v Divadle Komedie) FOTO BAUER POWER

    Velký český herec ing. Štrébl

    Mezi ekonomy je komerční inženýr Jiří Štrébl nejlepším hercem. Když se stal inženýrem, viděl, že udělal chybu. V ekonomii se jeho herecké nadání málo uplatní, kdežto jeho nevalný talent ekonomický v divadle postačí. Pustil se proto na nehostinnou dráhu. Větších úspěchů se zprvu dočkal spíše u žen, jichž měl tisíc, než na jevištích, kde ho, inženýra, čekaly role tak drobné, až si často ve shodě s diváky myslel, že na jevišti vůbec není. Hrával v šeru sklepního divadýlka, které nemělo ani na žárovky. Vedle kuňkání hereckých es Pavelky a Salzmannové, na jejichž osvětlení se žárovka vždy našla, zněl ze tmy jeho vrstevnatý a plodný hlas. Kdopak to v tom neosvětleném koutě řve, ptávala se kritika. To se pan ing. Štrébl šplhá k nesmrtelnosti, říkávala Salzmannová.

    Ing. Štrébl si nezoufal. Věděl, že rostoucí množství milujících žen se jednoho dne promění v hodnotu jevištní. A brzy tento kudrnatý chlapec začal dostávat role vrahů a ničemů‚jichž se zhostil v takové formě, že ho na ulici po odvysílání další jeho kreace, v níž trýznil slepou dívku, napadla s výkřikem Já ti ho ustřihnu! divačka s nůžkami v ruce…

    Neustřihla. Díky tomu a jako roznašeč samizdatů dostal ve hře Thomase Brussiga roli Němce s originálním jménem Uhltzscht. Ten se proslavil svým mocným východoněmeckým penisem, jímž skácel berlínskou zeď. S tímto úkolem se Štrébl vypořádal tak přesvědčivě, že divačky měly pocit, jako by uvedený úd nebyl Uhltzschtův, nýbrž jeho. A přicházely další úspěchy. Hrál Gottwalda, Brežněva a v televizních seriálech jiné kriminální vrahy. Stal se hvězdou, o jaké se žádnému inženýrovi nesnilo.

    Sám pro něj chystám roli obra Gargantuy. Obrova duchovní velikost a síla nestoudného herectví vynesou inženýrovi zákaz pobytu na všech scénách EU. Tím bude jeho umělecká dráha završena ojedinělým způsobem. On, původně školený jako drobný inženýrek požárního skladu textilních závodů soudruha Gustava Klimenta, dotkne se hvězd, zatímco Kliment, ekonom, který stanovil socialistická pravidla skladování hadic, bude dávno zapomenut. Tak idú dějiny. Kde je Klimet, mohl by být i Štrébl, ale kde je Štrébl, tam by se Kliment nikdy nedostal. Tak si Štrébl splnil sen všech herců být tam, kam za nimi smrtelníci nemohou.

    Karel Steigerwald

    • Autor:
    • Publikováno: 16. dubna 2018

    Komentáře k článku: Jiří Štrébl: Stýská se mi po vlastním hrnku v zákulisí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,