Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jiří Seydler

    Tak máme po volbách. A vyhráli je vlastně komunisti. Někde jsem četl, že výsledky voleb nejsou známkou příklonu našeho občanstva k levici, ale protestem proti vládě. Nerozumím. Nechápu, proč bych měl kvůli protestu ztratit paměť. A paměť předchozích generací. Ta mi přeci říká, že komunisti byli vrazi, zloději, tyrani a padělatelé dějin. To tak toužíme po bezpečí v teplém pelíšku, že nám nevadí, když ztratíme vlastní svobodu? A proto bych rád všechny (a zejména voliče KSČM) pozval na skvělou inscenaci S nadějí, i bez ní od Tomáše Vůjtka a Ivana Krejčího do ostravské Komorní scény Aréna. Text Vůjtek napsal podle knihy Josefy Slánské Zpráva o mém muži. Je jasné o čem – o vykonstruovaných procesech. Výtečná Alena Sasínová-Polarczyk jako Josefa Slánská miluje svého manžela, ale zároveň věří svým komunistickým kolegům až do jeho konce. A dvojice klaunů – estébáků (Marek Cisovský a Albert Čuba) ji vyslýchají a otevřeně se vysmívají jejímu idealismu. Běžte se do Arény podívat, vy voliči KSČM, ať víte, koho jste si zvolili. Protože komunisté se nezmění. Ta ideologie to má v popisu práce – nemůže, a ani nechce jinak. A o tom je S nadějí, i bez ní. Neznám ve světové historii žádný stát, ve kterém by vládnoucí komunismus neskončil v krvi a žebrotě.

    Jiří Seydler

     

    A teď jsem si vzpomněl na druhou silnou inscenaci. Není o komunismu, ale o něčem, bez čeho by byl jako ryba bez vody. O krutém fundamentalismu, o názoru, že svět je jenom bílý, anebo černý, a vražda je omluvitelná malichernost. Svatá země od Muhameda Kacimiho v režii Lucie Málkové. Vlastně teprve teď si uvědomuji, že obě dvě inscenace pracují s prvky smutného, zoufalého kabaretu a také s absolutní absurditou. Je absurdní, že je to možné, ještě absurdnější, že nás to ovládá, a nejabsurdnější, že tomu chceme anebo musíme tleskat. Vlastně mi síla toho projektu došla až po několika dnech. Skrývá se v otázce – jak být (a proč být) veselý v naprosté beznaději. Myslím, že to je otázka, která se nás může v dohledné době týkat. Ať už v muslimském, anebo komunistickém fundamentalistickém pojetí.

    Nerad propadám depresi, a tak jsem se začetl do knihy politologa Francise Fukuyami Konec dějin a poslední člověk. Je to výrazný optimista. Tvrdí totiž, že pádem železné opony dějiny v podstatě skončily, neboť sice stále budou probíhat události a vycházet noviny, které o nich budou psát, ale demokratický liberální světařád se ukázal jako jediný možný. Státy jako Kuba či Bělorusko jsou pouze anachronismem a je otázkou času, kdy i v nich zvítězí západní model fungování společnosti. Knížka argumentuje velice obratně, ale já jí moc nevěřím. Řekl bych, že jsme se začali požírat od ocasu a výsledek těchto voleb mi to potvrzuje. Ztratili jsme pud sebezáchovy, ten nejzákladnější pud matičky přírody. Tak raději jinam!

    Mark Haddon – Podivný případ se psem. Režíruji právě v Karlovarském městském divadle autistický příběh Chvála bláznovství a tohle je moje studijní četba. Detektivka s banální zápletkou kdo zavraždil sousedovic psa. Vyšetřuje mladý, autismem postižený kluk. Je to psychologický příběh, či-li hluboká sonda do neprozkoumatelného nitra hlavního hrdiny – autisty. A vtipná sonda!

    A abych se drobet uklidnil, tak jsem večer sáhnul po Praštěných pohádkách od Ludvíka Aškenazyho. Což jsou veselé, bláznivé a s obrovitánskou novátorskou fantazií pojaté mikropříběhy. Létající, zamilované paraplíčko, které chce být biografem, nebo fotbalový míč, který ulétl brankáři po výkopu a stal se vesmírnou družicí. Básnivé příběhy ani nepotřebují formu, protože mají neuvěřitelně silný, přesný (a pochopitelný) obsah. Ne jak to často v dnešním umění, divadle a vlastně celé společnosti bývá – nablýskaná postmoderní forma ukrývá stejně naleštěnou prázdnotu.

    A víte, kdy (a hlavně kde) jsem měl naposledy neuvěřitelný hudební zážitek? Byl jsem na mělnickém vinobraní a opojen burčáky různých kvalit, ale velkého množství, jsem se musel odebrat na onu místnost. Vedle se v kabině ozývalo broukání. Blues. Úžasně přesné, autentické, skvěle procítěné blues… Měl jsem pocit, že jsem se přemístil do předválečné Ameriky a že mi zpívá Muddy Waters. Když jsme vylezli ze svého soukromí, uviděl jsem Dana Bártu. Blues prostě nezemřelo a nikdy nezemře. Stejně jako komunisti! Ale teď vážně. Nechám už toho psaní a půjdu se učit nějaký cizí jazyk – bůhví, jak to tady s těmi komunisty bude vypadat za pár let.


    Komentáře k článku: Jiří Seydler

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,