Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jiří Rajniš: Člověk se prostě nesmí bát

    Opernímu pěvci Jiřímu Rajnišovi je třiadvacet let. Před rokem a půl se na operním festivalu v Bamberku stal nejmladším českým Donem Giovannim na zahraniční scéně. První sezonu je v angažmá v Landestheateru v Coburgu. Jak to dokázal a proč ještě nestuduje na nějaké škole? A jaké zkušenosti v zahraničí získal?

    Jiří Rajniš

    W. A. Mozart: Don Giovanni, E.T.A Hoffmann Theater Bamberg – Sommer oper Bamberg 2013 FOTO GERHARD SCHLÖTZER

    Jako hocha jsem vás s otcem občas vídal v divadle, předpokládám, že vás ke zpívání přivedl on.

    Jsem divadelní dítě. Rodiče se potkali v angažmá, narodil jsem se jim v malém městě, v malém divadle. Nemuseli mě do zpívání nutit, ani mě nenutili. Stačilo prostředí, abych byl do divadla zapálený ještě jako předškolák. Možná to vyzní divně, ale opravdu jsem tak od čtyř let věděl, že chci být operním zpěvákem.

    S dětským okouzlením se ale v operním zpěvu nevystačí.

    Zase abych to nepřehnal – jako kluk jsem nežil jen pro zpívání, nebyl jsem jako někteří klavíristé, co se nehnou od nástroje. Jen po mně tu a tam ve škole i jinde chtěli, abych něco zazpíval, jak to bývá. Z domova jsem věděl, co to řemeslo obnáší, nebyl jsem samozřejmě naivní. Také jsem otce doprovázel na jeho hodiny k Václavu Zítkovi. Už jen být u takových cvičení byla dobrá škola.

    Kdy jste se začal opravdu profesionálně vzdělávat?

    Jako malý u otce, samozřejmě. Nějaký čas jsem chodil i k panu Zítkovi, to už byl velmi nemocný, proto mi nestihl postavit hlas, ale hodně věcí mě naučil. Po základní škole, v nějakých patnácti letech, jsem zatoužil začít se zpíváním naplno. Zase mě rodiče do ničeho nenutili, nic mi nedoporučovali, za nikým nechodili. Naopak mi táta poradil zkusit činoherní herectví, a tak z mé představy, že budu hned studovat operní zpěv, sešlo. Musím říct: zaplať pámbu! Dostal jsem se na pražskou konzervatoř do třídy Františka Laurina a prodělal klasickou průpravu: Stanislavskij, Čechov, suchá herecká výchova. Ale studoval jsem hudebně-dramatický obor, tak jsem to zase ke zpívání neměl daleko. Naštěstí jsem připadl paní profesorce Martě Cihelníkové, sólistce opery Národního divadla, která mě vedla k operní technice. I když to na konzervatoři neměli rádi a říkali: Jirko, nemůžeš pořád klasiku, my to na tobě pozorujeme ve zpěvu i v herectví! Tak jsem studoval i písničky. Právě herecká průprava mi nyní hodně pomáhá v opeře.

    To se dobře poslouchá, myslím si a léta hlásám totéž. Jenže, málo platné, opera se musí hlavně zazpívat.

    Konzervatoř mě uchránila před příliš rychlými začátky. Už v patnácti letech jsem zkoušel operní konkurzy, několikrát na pěvecké kurzy do pražské Státní opery. Přišel jsem se předvést s Atillou a lidé, co to se mnou mysleli dobře, mě usměrňovali: Jirko, tohle přece ještě nemůžeš zazpívat! Jenže já byl jako blázen a umínil si, že právě takové věci zpívat chci. Naiva, no.

    Jiří Rajniš

    Galakonzert Domplatz Open-Air 2014 FOTO GERHARD SCHLÖTZER

    Profese herce vás ani trochu nelákala, když už jste ji vystudoval?

    Studoval jsem s Míšou Doubravovou, která už je docela velkou muzikálovou star, s Martinem Donutilem, který se uchytil v Divadle Husa na provázku, trávili jsme spolu dost času a něco spolu i hráli. Mirek Donutil nás obsadil do několika svých pořadů, měl jsem roličky v seriálech, natáčeli jsme různé šoty, reklamy a pozvali nás do studiových her mladých spisovatelů. Ale já měl v hlavě operu.

    Kde jste se tedy začal vážně učit zpívat?

    Přihlásil jsem se na operní oddělení HAMU. Hned po absolutoriu konzervatoře v roce 2010. Nečekal jsem, že mě napoprvé vezmou, ale intenzivně jsem se připravoval a zkoušky udělal. Studium mi ale přišlo moc pomalé, neefektivní. Prostě jsem byl hrozně netrpělivý. A chtěl jsem rychle někam dál, zkusit nějakou vyšší metu.

    S vámi to pedagogové neměli jednoduché.

    Když já od patnácti hodně cestoval s otcem, poznával lidi ve světě, zpěváky, profesory, režiséry, a zjistil jsem, jak to tam v divadlech chodí. Lákalo mě zkusit studovat v cizině.

    To jste byl tak dobře jazykově vy­ba­vený?

    No, dobře – mohl jsem si dovolit studovat v angličtině a trochu v italštině.

    Tak jste to zkusil.

    Znal jsem pěvce Vladimira Chernova, poprvé jsem ho s otcem navštívil v šestnácti letech, když v Bruselu zpíval v Traviatě Germonta. Zval mě na své mistrovské kurzy a sám mi navrhl, jestli bych nechtěl studovat v zahraničí. Tak jsem po prvním ročníku HAMU opustil a odjel studovat do jeho třídy na prestižní The Ucla Herb Alpert School of Music v Los Angeles. Učí tam super sestava profesorů, kteří pracují v nejrůznějších divadlech a studiích. To byl nejdůležitější krok, který jsem udělal, protože dostat se ven z České republiky není vůbec jednoduché. Buď máte velké štěstí, nebo čekáte a třeba se nedočkáte.

    Jiří Rajniš

    W. A. Mozart: Don Giovanni, E.T.A Hoffmann Theater Bamberg – Sommer oper Bamberg 2013 FOTO GERHARD SCHLÖTZER

    Americká zkušenost

    Bylo to hodně jiné než na HAMU?

    Přístup k práci je zhruba stejný, každý kantor má zájem na tom, aby se vykázal dobrými výsledky. Ale ve dvou věcech jsou velké rozdíly.

    První?

    Ve financích, tedy v podmínkách, jaké tam studentům nabízejí. Mají jedno malé a jedno velké divadlo určené pro studentské produkce. Mají vlastní orchestr, takže mohou dělat velké operní inscenace. Člověk se dostane blízko k operním hvězdám, je v kontaktu s kdekým důležitým z vedení divadel, má možnost zkusit si na velkém jevišti role v operách, které ani není možné provést na malých jevištích, na jakých hrají studenti HAMU. Rozdíl je tedy v možnostech a v kontaktech, v šanci dostat se do dobrého angažmá.

    Druhá?

    Ve vztazích mezi lidmi. Jsou bezprostřední, nezatížené osobními animozitami. Proto se tam daleko lépe pracuje. Prostředí je uvolněnější. Všechno je tam velké, otevřené do celého světa, možností je tolik, že osobní vztahy o úspěchu nerozhodují. Všichni to vědí, každý jde do všeho sám za sebe, zkouší se někam dostat a mezitím na sobě tvrdě pracuje. Když uspěje, fajn, když neuspěje, zkouší to znovu. Moc nepřemýšlejí o tom, kde se stala chyba, kdo co komu udělal. Neohlížejí se nazpátek, dívají se jen dopředu.

    Kdežto u nás dáme na to, co kdo řekl a kdo s kým kamarádí.

    Je to tím, že je naše země tak malá, všichni se mezi sebou známe. Je to jako v malé rodině, kde si lidé lezou na nervy. Ve dvaadvaceti jsem tu byl zdaleka nejmladší. Tím spíš vám nikdo nedá šanci prokázat, jestli jste schopný. Nechtějí riskovat. Mohl jsem jenom hostovat v Hudebním divadle Karlín roličku Wolenského v Polské krvi, měl jsem pár koncertů, s Dětskou operou jsem spolupracoval na několika soutěžích.

    Není tu zvykem pracovat s tak mladými pěvci, kteří ještě nemohou mít hotový hlas.

    Spíš mají ředitelé své zavedené zaměstnance.

    Venku je mají také, ne?

    Jasně. V zásadě to funguje úplně stejně všude. Jenže ve velké zemi máte daleko víc šancí.

    Jiří Rajniš

    W. A. Mozart: Don Giovanni, E.T.A Hoffmann Theater Bamberg – Sommer oper Bamberg 2013 FOTO GERHARD SCHLÖTZER

    Jsme sice malá země, ale jsme součástí globalizovaného operního „trhu“.

    Jak se to vezme. Je třeba strašná škoda, že se ve Stavovském divadle nehraje víc Mozart v internacionálních produkcích, nebo alespoň mezinárodním castingu.

    Jak dlouho jste v Los Angeles studoval?

    Dva semestry.

    No, tos tam dlouho nepobyla…, jak zpívá Ježibaba Rusalce.

    Studium je tam extrémně nákladné, museli mě hodně podporovat rodiče, za což jim budu do smrti vděčný. Stejně to finančně nevycházelo. Dá se to utáhnout jenom s podporou nadací a stipendií, jenže já se k nim jako Neameričan nedostal. Zkusil jsem to u nás, u Bakaly a Kellnera, ale ti dávají přednost vědcům.

    Co jste podnikl dál?

    Chvíli jsem studoval soukromě u kamaráda, korepetitora a asistenta dirigentů v MET. Tam teď hostuje hodně Čechů a Slováků, třeba Štefan Kocán, trochu mi koučoval reper­toár na konkurzy, které jsem obesílal. V Americe i v Evropě. Také jsem psal různým agenturám. Prostě jsem musel zkusit hned odstartovat!

    Jiří Rajniš, Savitri

    Gustav Holst: Savitri (Smrt), Landestheater Coburg 2014 FOTO ANDREA KREMPER

    Německé angažmá

    Kdy vám to vyšlo?

    Asi po půlročním úsilí si mě chytla jedna agentura. Nezávisle na ní jsem dostal pozvání předzpívat pro podzimní festival v Bamberku. Je určený mladým pěvcům a já už dvakrát pozvání odmítl. V roce 2013 hráli Dona Giovanniho a počítal jsem, že bych mohl dostat roli Masetta, ale dali mi Giovanniho! Tak jsem v létě dřel zavřený tři měsíce na naší farmě po babičce kousek za Prahou s jedním dirigentem ze Státní opery recitativy a ansámbly. Musel jsem to zvládnout rychle, v září se začalo zkoušet a v říjnu 2013 byly premiéry.

    Dopadlo to dobře?

    Zřejmě ano. Viděl mě tam šéf opery z Coburgu a po konkurzu mě vzal do angažmá. Měl jsem nastoupit od září 2014, ale pozvali mě hostovat už v červnu do inscenace spojující barokní Gluckovu operu Orfeo ed Euridice s romantickou Savitri Gustava Holsta – to je ohromně zajímavá opera jen pro tři hlasy. Měl jsem strach z dramatického partu, ale nakonec jsem si roli Smrti zamiloval. Krásnou moderní inscenaci zrežírovaly dvě Maďarky: Alexandra Szemerédy a Magdolna Parditka – a to já jsem jevištně spíš konzervativní.

    Kolegové v Coburgu jsou také tak hrozně mladí?

    Jsem v ansámblu nejmladší. Zřejmě jsem byl vloni ve dvaadvaceti letech vůbec nejmladší český Giovanni na zahraniční scéně, alespoň to o mně tvrdili v Opernglasu.

    Jakou vám dali smlouvu?

    Na tři roky, to je tu obvyklé. Chtějí mít dobrý a po určitou dobu stálý ansámbl, od letošní sezony se skoro celý vyměnil.

    Předpokládám, že je mezinárodní.

    V Německu je to běžné, máme tu Američanku, Srbku, já jsem Čech, od sezony se mnou přišla z operního studia ve Stuttgartu vynikající Chorvatka, jeden dirigent je Španěl a další dva jsou Italové. Musím říct dobří lidé, vážím si klidného zázemí, přátelské atmosféry. Rodiče mi říkali, že dřív to tak bylo i v našich divadlech. Kamarádíme se, trávíme společně čas a mluvíme o všem možném.

    Jakým jazykem se mezi sebou bavíte?

    Anglicky, německy, italsky, špa­něl­sky.

    To se hodně naučíte. Co němčina?

    Začínám s ní. Učitele nemám, učím se přímo v divadle.

    Jak zvládáte role v němčině?

    Diváci neprotestují a kritika je spokojená. Dokonce jsem hrál Freddyho v muzikálu My Fair Lady, takže i německy mluvené dialogy. Také mne obsadili do role otce Petera v Humperdinckově dětské opeře Hänsel und Gretel, to je německá klasika. V kritikách psali, že jsem měl lepší němčinu než rodilí Němci. Ale třeba Purcellova Krále Arthura jsme zpívali anglicky. Tam jsem měl spíš obavu, že mne obsadili do basbarytonové až basové polohy a já jsem vysloveně dost vysoký baryton, ale zpívalo se to hezky.

    O barytonech s vysokou polohou se říká, že kdyby pořádně cvičili, dotáhnou to na světového tenora, to vás nelákalo?

    Já se zatím cítím na Lazebníka, Oněgina, Silvia a tak.

    Jiří Rajniš

    Henry Purcell: King Arthur (Grimbald), Landestheater Coburg 2014 FOTO ANDREA KREMPER

    Nemáte ve třiadvaceti kam spěchat. Jenže v malém divadle musíte zpívat všechno. Kolik se studuje premiér?

    Kolem deseti, ale nezpívám ve všech. Dnes se dělá produkce pro pár představení v jedné sezoně, maximálně tak dvanáct. Někdy se po čase obnoví, někdy ne. Stejný počet premiér studuje i činohra, takže na jedno jeviště a jednu zkušebnu je tu docela frmol, inscenace se musí stihnout nastudovat za měsíc.

    Jaké je v Coburgu publikum?

    Chytré a vzdělané, jako všude v Německu. Je tu nejvíc operních domů z celého světa a kultura je velmi podporovaná. Starší, střední i mladší generace je za operu strašně vděčná. Lidé tu poznají, která inscenace se nepovedla, ale stejně přijdou podpořit své divadlo. Udržují si kulturní obzor, protože tady je kultura a umění běžnou součástí života normálního člověka.

    Coburg přitom není velké město.

    Asi sto tisíc obyvatel. Ale je velmi bohaté, bydlí se tu skoro jen ve vilách, takže se ani necítíte jako ve velkoměstě.

    Jak bydlíte vy?

    Výborně, mám tu byt. A není tak drahý jako třeba v Mnichově, takže to z gáže dobře utáhnu. Žiju si tu vlastně jako v ráji!

    Co vás v nejbližší době čeká?

    Na konci sezony Marcello v Bohémě, takže zase jiný styl. V příští sezoně možná Figaro nebo Almaviva, je to v jednání. Už jsem tu nastudoval sedm rolí! A pro letošní novoroční koncert si šéfdirigent Roland Kluttig vymyslel, že se mnou nastuduje Dvořákovy Biblické písně. Moc jsem se na ně těšil, znám je z interpretace Jindřicha Jindráka i svého otce.

    To zřejmě budete i nejmladší interpret Biblických písní. Jak často jdete na jeviště?

    Tak dvanáctkrát do měsíce. A do toho se pořád zkouší nové věci, v předstihu, chtějí nás co nejvíc zaměstnávat, protože vědí, že to ulehčí práci na zkouškách.

    Pěkný zápřah. Pořád jste mi ale nevysvětlil, kde jste se naučil zpívat – lekce u různých lidí, rok na HAMU, necelý rok na americké škole? Běžně se zpěvák školí čtyři až šest let na konzervatoři a často další čtyři až pět let na nějaké akademii. Nehledě na to, že hlas musí vyzrát, zvlášť nižší mužský.

    Je to zvláštní, ale asi to stačilo, když si mě vybrali na role a do angažmá. Hlavně jsem do praxe naskočit musel. Člověk se prostě nesmí bát a musí trošku spoléhat na intuici. Nejvíc při výběru rolí – co je pro mě dobré a co špatné, vyhodnotí moje hlava a moje tělo, a beru jen to dobré.

    Školení precizuje techniku, jak zvládáte tu?

    Technicky je to jako ve sportu, musíte se udržovat v kondici a potřebujete trenéra. Nejvíc mi asi dávají konzultace s otcem, pak s mým šéfdirigentem, pomáhají korepetitoři. Důležité je, že mě lidé kolem nestresují. Také mám pořád kontakt s Vladimirem Chernovem, absolutně si rozumíme. A potom, což je ještě jeden z rozdílů, na které jste se ptal: v Coburgu se pracuje strašně intenzivně, což dá člověku jistotu. Samozřejmě nemohu říct, že jsem hotový zpěvák, to nemůže říct nikdo nikdy, ale to potřebné jsem prostě zvládl za dva roky. Zřejmě k tomu mám nějaké dispozice. A fyzičku – pomáhá mi posilovna, ale nesmím to přehnat. Cítím se dobře, hodně jím, mám energii, a to všechno se na jevišti zúročí.

    Jste zřejmě přirozeně podnikavý. Posílila vás v tom americká zkušenost?

    To je jedna z vůbec nejdůležitějších věcí, které jsem se v Americe naučil. Chernov říká, že podnikavost je třetina úspěchu.

    Jiří se nám vyplatil!

    Jiří chtěl od mala zpívat v opeře. Považujeme se ženou za malý zázrak, že tak mladý získal angažmá v německém divadle. Nešlo by to bez dobrých lidí, které potkal, bez peněz, které potřeboval na pobyty v zahraničí. A bez pořádné porce štěstí.

    Dali jsme mu, co jsme uměli a co jsme mohli. Sám se živím zpíváním po celém světě, momentálně v Turecku. Bral jsem ho už jako malého s sebou, a tím ho zřejmě nasměroval do ciziny. Hodně se naučil posloucháním. Trávil s námi v divadlech většinu času. Můj učitel Václav Zítek mu ukázal různé pěvecké finesy a vysvětlil mu, jak o hlas pečovat, jak ho přirozeně rozvíjet. Hodně mu prospělo, že vystudoval herectví. Na konkurzech v zahraničí dnes hodně dají na to, jak pěvec vypadá, jak se umí pohybovat a hrát.

    Rozhodující bylo jeho setkání s Vladimirem Chernovem. Dal mu naději, učil ho ve svých kurzech a nakonec ho pozval studovat na prestižní školu do Los Angeles. Jiřího nejvíc lákalo, že tam studenti od prvního ročníku zpívají ve velkém divadle. Se ženou jsme řešili problém, jak to ufinancovat. Prodali jsme malý pozemek po mé mamince, ale nestačilo to ani na jeden rok studia. Museli jsme zafinancovat i Jiřího několikaměsíční pobyt v Bamberku, ale úspěch v roli Giovanniho za to stál, i následné angažmá v Coburgu.

    Jen si říkáme, aby si na takových rolích hned zpočátku nezlámal vaz. A jsme zvědaví, kam se jeho hlas bude vyvíjet – Václav Zítek z něho chtěl mít tenora! Jak to jde, jezdíme se na něj do Coburgu dívat.

    Jiří Rajniš, otec


    Komentáře k článku: Jiří Rajniš: Člověk se prostě nesmí bát

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,