Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jiří Nekvasil: Na dvou židlích se sedět nedá (Ostravan.cz)

    K odchodu hudebního ředitele operního souboru Národního divadla moravskoslezského se v rozhovoru pro deník Ostravan.cz vyjádřil ředitel divadla Jiří Nekvasil. Ten se rozhodl Robertu Jindrovi neprodloužit smlouvu. Jindru v čele ostravské opery nahradí od příští sezóny dvaatřicetiletý dirigent Jakub Klecker. Jiří Nekvasil v rozhovoru pro deník Ostravan.cz vysvětluje okolnosti překvapivé změny.

    JN_1

    Jiří Nekvasil FOTO OSTRAVAN.CZ

    Nelze sedět na dvou židlích

    Pane řediteli Nekvasile, už několik týdnů není žádným tajemstvím, že jste se rozhodl uměleckému řediteli ostravské opery Robertu Jindrovi neprodloužit smlouvu. Proč k tomu vlastně došlo?

    Robert Jindra dostal při svém nástupu do Ostravy smlouvu na pět let. Chtěl jsem s ním začít po skončení jeho třetí sezóny hovořit o dalších plánech přesahující tento horizont. Místo toho jsem byl nemile překvapen jeho rozhodnutím přibrat si k funkci hudebního ředitele ostravské opery i funkci hudebního ředitele opery pražského Národního divadla, tam přesunout svůj plný pracovní úvazek a Ostravu odsunout na místo druhé. Řekl mi koncem června, že se tak stane od 1. srpna. Nepovažoval jsem to za dobré rozhodnutí, ani pro naše divadlo, ani pro něj osobně, a jsem přesvědčen (a celá situace minulé sezóny mne v tom ještě utvrdila), že pokud má člověk tu možnost, má svou práci na jednom místě naplno dodělat podle původní dohody a pak, pokud chce, jít dál, s dostatečným předstihem to říci, a svou práci v klidu předat. Dát čas, aby se druhá strana mohla v klidu připravit a svobodně rozhodnout. Připadá mi to dospělé a profesionální. Navíc jsem přesvědčen, že není možné být šéfem ve dvou rozličných divadlech. Nedá se to zvládnout ani fyzicky ani mentálně. Vím, o čem mluvím, operu Národního divadla v Praze jsem jako umělecký šéf vedl přes čtyři roky, před tím ve stejné pozici téměř stejnou dobu i Státní operu Praha. A to jsem měl v Národním divadle perfektně fungující správu opery. Uměleckým šéfem či hudebním ředitelem můžete být jenom v jednom divadle. Na tom trvám a zkušenost s Robertem Jindrou v minulé sezóně mi to jenom potvrdila. Něco jiného je občasné umělecké hostování uměleckých šéfů v jiných větších nebo renomovaných divadlech a souborech, to považuji za prospěšné a nikomu jsem v tom nebránil. Koneckonců Robert Jindra měl po celou dobu svého působení v Ostravě druhý úvazek jako dirigent opery pražského Národního divadla. Souběh dvou šéfovských funkcí se ukázal jako nedobrý pro obě strany a bylo mně zcela jasné, že takovýmto způsobem již za horizont naší pětileté dohody nechci pokračovat. Dal jsem Robertovi dost času, aby si ujasnil své priority, a v únoru jsem ho požádal o konečné stanovisko – jeho volba zněla v ten čas pražské Národní divadlo. Respektoval jsem to, s tím, že dokončíme započaté a já se začnu rozhlížet dál, což se stalo. Nedávný náhlý odchod Roberta Jindry z pražského Národního divadla mě překvapil, ale v opeře se opravdu nedá rozhodovat ze dne na den. Platí to obousměrně.

    Projevil jste nespokojenost nad uměleckou úrovní loňské sezóny? Můžete uvést konkrétní neúspěchy uměleckého vedení opery?

    Minulá sezóna v opeře Národního divadla moravskoslezského měla podle mě velmi dobrou úroveň, i když bez zásadního vrcholu. Víte, kdyby se věci řešily až poté, kdy je pozná divák a vrství se umělecké neúspěchy, bylo by pozdě. V profesionálním divadelním a hlavně operním světě se pohybuji přes 25 let, z toho přes polovinu ve vedoucích pozicích, buď jako umělecký šéf, nebo ředitel. Zažil jsem již řadu situací – vrcholů, pádů, stagnací výrazných úspěchů, celou řadu různých cest a kariér, rychlých cest nahoru, rychlých cest dolů. Vím, jak je náročné udržet se na vrcholu, kam se člověk dostane, že první výhra a úspěch není definitivní, že práce neskončila, ale teprve začala. Musel jsem i ve svých předcházejících pozicích udělat celou řadu rozhodnutí a viděl jsem či přímo zažil jejich důsledky. Ze všeho se snažím učit. Je mou povinností v tom, co dělám, s těmito zkušenostmi dále pracovat, zobecňovat je, poučit se z nich, provést analýzu stávajícího stavu a vidět o pár kroků (sezón) dál. Souběh totožných vedoucích pozic u Roberta Jindry ve dvou velkých navíc přes 360 km vzdálených operních souborech prostě nebyl dále možný. Navíc i dramaturg opery NDM Daniel Jäger si k pozici dramaturga přibral na plná úvazek funkci vedoucího umělecké správy opery v ND v Praze. Nebyla to cesta pro budoucnost a rozvoj naší opery. Je mi to velmi líto, ale bylo to svobodné rozhodnutí obou pánů a já jsem byl před ně postaven jako před hotovou věc. Před operou Národního divadla moravskoslezského se otevírá v příští sezóně nová kapitola její historie. Věřím, že stejně úspěšná a intenzivní jako zejména první tři roky působení Roberta Jindry.

    cerevena

    Soňa Červená s Jiřím Nekvasilem

    Pojďme se ohlédnout za pětiletou operní érou dirigenta a uměleckého šéfa Roberta Jindry. Které inscenace je podle Vás možno považovat za nejvíce vydařené?

    Jsem přesvědčen, že operní inscenace, které vznikly od sezony 2010/2011 do dneška, měly velmi dobrou úroveň. A v zásadě každá, i když ne vše v ní dopadlo stoprocentně, měla svou cenu nejen pro Ostravu, ale mnohdy i v celostátním kontextu – zejména jako dramaturgické počiny, oživující český operní život. Jsem tomu velmi rád. Z těch pro mě nej, na kterých jsem se podílel jako režisér, je to na prvním místě Život prostopášníka Igora Stravinského (2012), dále Káťa Kabanová Leoše Janáčka (2012) a Cardillac Paula Hindemitha (2011) – řekl bych, že ve všech třech inscenacích došlo asi( Život prostopášníka hudebně nastudoval Jakub Klecker, Káťu Kabanovou a Cardillaca Robert Jindra) k velmi šťastnému, vyrovnanému, vzájemně se inspirujícímu propojení všech složek hudebního nastudování obsazení, scénografie, herectví a vše vedlo k výslednému naplnění režijního konceptu, tedy tomu, co dává vzniku dobrého hudebního divadla. A navíc měly i velmi dobrý celostátní ohlas, Cardillaca a Život prostopášníka jsme úspěšně představili i na zájezdech v Praze. Kdybych měl říci tři inscenace, na kterých jsem se jako režisér nepodílel, pak je to v prvé řadě Lohengrin Richarda Wagnera (2013) v inscenaci režiséra Rocca, zejména díky skvělému hudebnímu nastudování a inspirativnímu dirigentskému vedení každého představení pod taktovkou hudebního ředitele Roberta Jindry a výbornému obsazení, které se mu podařilo pro inscenaci získat. A velmi se podařily také dva operní debuty činoherních režisérů při nastudování ne tak často uváděných titulů. Hovořím o inscenaci Fedora Umberta Giordana v režii Petra Gábora a v hudebním nastudování Zbyňka Müllera a Anně Boleynové Gaetana Donizettiho v režii Ivana Krejčího a hudebním nastudování Olivera Dohnányiho. Tady se to také vše šťastně sešlo – zajímavé tituly, výborné inscenace a skvělé obsazení. A k těmto inscenacím rád řadím i poslední premiéru opery – Výlety páně Broučkovy v hudebním nastudování Roberta Jindry a režii tandemu SKUTR. Jsem moc rád i za další akce, které jsme v součinnosti připravili a které se na operní dění v Ostravě nabalily – dramaturgické úvody před každým představením, setkání s Robertem Jindrou u klavíru, spolupráce s Fiducií, Českým rozhlasem i Českou televizí.

    Jak vidíte možnosti další spolupráci Roberta Jindry s NDM?

    Obsazování dirigentů je plně v kompetenci hudebního ředitele, tak jako jim měl Robert Jindra, bude ji mít i jeho nástupce Jakub Klecker. A já si v tom ponechávám hlas poradní. Předpokládám, že zájem v budoucnu bude, já tomu stát v cestě opravdu nebudu, takže záleží na Robertovi a dále jen na praktických a provozních věcech.

    Letošní sezóna nabízí operním divákům převahu repertoáru 20. století: čeká nás premiéra Ohnivého anděla Sergeje Prokofjeva a Filoktetés současného českého skladatele Jana Klusáka. Je možné to vnímat jako trend i do budoucna?

    Je to pokračování dramaturgické linie nastoupené v sezóně 2010/2011, kdy každou sezónu, vedle děl romantického, veristického či belcantového repertoáru, přinášíme minimálně jedno dílo patřící ke klasice 20. století a minimálně jedno dílo české. Někdy se to potká (jako například předloni kdy 2o. století a českou operu zároveň zastupovala Janáčkova Káťa Kabanová, v minulé sezóně, též díky tomu, že se jednalo o Rok české hudby, české opery reprezentovaly Čertova stěna Bedřicha Smetany a Mirandolina Bohuslava Martinů byla zároveň vhledem do hudby 20. století. Světová premiéra nové opery význačného českého skladatele Jana Klusáka je pátou operní premiérou této sezóny, a to je výjimečný projekt, který vzniká v koprodukci Národního divadla moravskoslezského, pražského Národního divadla v Praze a Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Poprvé v historii spojili tyto význačné hudební instituce své síly a prostředky, abychom co nejlépe uvedli na scénu právě dokončenou operu jednoho z nejvýraznějších skladatelů české hudby druhé poloviny 20. století. Takovýto projekt celostátního významu (Filoktétes vedle Ostravy zazní i v Praze v Historické budově Národního divadla v rámci programu Pražského jara) bezesporu správně doplňuje základní dramaturgické směřování naší opery. I v příštích letech dramaturgie opery Národního divadla moravskoslezského bude dále koncepční, originální a věřím, že pro diváka v mnohém objevná a hlavně přitažlivá a atraktivní.

    ///

    Více na i-DN: Robert Jindra: Nemůžu už mlčet


    Komentáře k článku: Jiří Nekvasil: Na dvou židlích se sedět nedá (Ostravan.cz)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,