Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jiří Havelka: Všechno se musí točit: bez pohybu je konec

    Jiří Havelka bývá řazen k nejvýraznějším režisérům v generaci dnešních třicátníků, on sám sebe ale nerad vidí v jakékoli škatulce. Pravdou je, že šíří svého záběru se jednoznačné charakteristice vzpírá. Jeho projekty, divadelní, televizní i jiné, se již několik let setkávají s pravidelným mediálním zájmem. Nedá se tedy říct, že by na něj Jiří Havelka nebyl zvyklý. O to víc mě překvapily zábrany, s nimiž přistupoval k našemu rozhovoru i jeho uveřejnění.

    Jiří Havelka

    Jiří Havelka během koncertu s Vosto5 na podporu prezidentského kandidáta Karla Schwarzenberga FOTO ARCHIV J. HAVELKY

    Několikrát jste mi psal, že nemáte co zajímavého říct. Vážně si to myslíte?

    Ono to tak je. Čím víc rozhovorů člověk dá, tím víc se opakuje. A ze zajímavých myšlenek se pak stane osobní klišé. Navíc při živém hovoru vždycky něco vehementně tvrdím, potom v zapsané verzi zjistím, že jsme si úplně nerozuměli, tak mám tendenci to přepisovat, a novináři se někdy urazí. Nakonec vznikne nějaký komplikovaný elaborát, který to vlastně ani moc nevystihuje…

    Já se urážet nebudu.

    To je dobrá startovací plocha, tak já se taky nebudu urážet. Ale byl jsem zaskočený, že to má být do Divadelních novin.

    Proč?

    Nečekal bych to. Myslím, že se názorově dost rozcházíme. Taky proto jsem se vám vymlouval, že nemám co říct. Moc se mi do toho nechtělo.

    To vás tak naštvala kritika na Pěnu dní?

    To vůbec. Spíš nepokládám Divadelní noviny za úplně progresivní periodikum. Nebo spíš nepokládal jsem, protože já už jsem je dlouho nečetl. Myslím, že tady obecně chybí pohyb. Pravidelné dotace dostávají stále ty stejné projekty, které pak nejsou nucené znovu a znovu definovat společenskou funkci, kterou už často dávno neplní. Není snadné neztrácet ani po mnoha letech raison d’etre.

    Hlavní je změna divákova vědomí, která snad někdy může vést i k hluboké proměně jeho vztahu ke světu. Lepší důvod, proč dělat divadlo, jsem zatím nenašel.

    Na to byste měl nějaký lék?

    Nevím. Asi obměnu. Dát dohromady pár divadelních novinářů, založit něco konkurenčního a ucházet se o dotace. Pokud tedy ještě nějaké ministerstvo vypíše. Novináři se aspoň mohou uchýlit na internet, to s divadlem moc nejde. I když teď se to začíná pomalu prolamovat. Ale všechno se musí pravidelně točit. Zúčastnit se konkurzu, vyhrát s nejlepší koncepcí, mít čtyři roky na to ukázat, co umím, a pak žádat znovu. Umožnit kontinuitu i inovaci. A to jak na katedře, tak v novinách, tak v divadlech samotných. Když chybí pohyb, je konec. Zamrznuto. A pohyb se musí nastavit v nějakých transparentních pravidlech seshora, protože v naší republice není moc lidí, kteří by řekli: Udělal jsem dost a půjdu od válu.

    Takže negativní kritiky vám nevadí?

    Co vám na tohle můžu říct? Jasně že mi vadí, a zároveň se z toho nehroutím. Rád čtu kritiky, které jsou psány fundovaně a přitom otevřeně, neideologicky. Třeba Hořínkovy recenze, to bylo něco! A přitom mě taky vždycky sejmul. Já spíš nemůžu vystát, když někdo ví už dopředu, jak to má být, jak má něco správně vypadat. Nemocí českého divadla jsou předsudky a neustálé škatulkování. Ať už mezi tvůrci nebo kritiky. Copak vy víte, jak vypadá divadlo, které je jakože správně?

    Černá díra

    Martha Issová, Václav Neužil, Ivan Trojan, Jaroslav Plesl a David Novotný v řízené improvizaci – Černé díře (prem. 2007, Dejvické divadlo) FOTO HYNEK GLOS

    Ale zkoušet se to musí, ne? Nestojí neustálé zkoušení a hledání v základech vaší práce? O divadelní zkoušce jste dokonce napsal disertaci…

    Taky jsem za ni dostal pěkný políček od vědecké obce, protože to prý není žádná vědecká práce. Což je pravda. To skutečně není a neměla být vědecká práce. Sice se honosí titulem disertace, ale má podtitul Útržky úvah o divadelní zkoušce. Tahle forma pro mě představovala jediný možný způsob, jak zakončit výzkumnou činnost.

    A co jste zkoumal?

    Stav „nevím.“

    Co to je?

    To nevím. Tady by asi bylo dobré napsat do závorky smích. Je to takové aktivní nevím. Stav, kdy nenaplňuji konkrétní předpřipravenou vizi. Nevím, které neznamená nevědět, co dělám, ale těšit se z každé možnosti změnit to. Vlastně radost z toho být překvapen. Je to stav, který naopak vyžaduje vědět dost, aby se člověk rychle orientoval a správně vybíral. Asi spíš životní přístup než záležitost divadelního zkoušení.

    Říkáte, že nenaplňujete žádnou svou konkrétní vizi. K čemu pak vaše inscenace směřují?

    Tak asi nejhorší, co bych mohl udělat, je vykládat svoje inscenace. Nevím. Zajímá mě víc hlava diváka než zjevištnění mého názoru. Jak se do ní dostat, a pak tam udělat trochu brajgl. V disertaci píšu o momentech při zkoušení, kdy se nějakým nedopatřením, náhodou či nehodou stane něco, co mě naprosto odzbrojí. Moment, kdy do sebe najednou všechno zapadá, a já stojím a zírám na nějakou zvláštní sílu divadla, která ze mě ve vteřině udělala z režiséra diváka. A tenhle moment se pak snažím zpracovat tak, aby ho prožil i skutečný divák. Abych mu neukazoval něco, co jsme si připravili, ale abych ho vtáhl, a pak mátl. Abych ho donutil přistoupit na nějaký nový divadelní jazyk, aby byl sám překvapen, jak je tvůrčí. Je jedno, jestli to způsobí vizuální iluze nebo nějaký názorový střet. Hlavní je změna divákova vědomí, která snad někdy může vést i k hluboké proměně jeho vztahu ke světu. Lepší důvod, proč dělat divadlo, jsem zatím nenašel.

    Sledujete někdy diváky? Je vůbec poznat, že se v nich něco hne?

    Je, strašně moc. Teď už na představení chodím míň, ale třeba Drama v kostce mělo v Ypsilonce asi sto padesát repríz a já snad prvních čtyřicet koukal jenom na diváky. To je skutečný výzkum divadla. S jevištěm už nic nenaděláte. Co jste mohli, jste udělali, pak už se to pořád jen nějak mění a někdy kazí, což je samozřejmě podstata divadla, ale je to dost vysilující. A tak radši zkoumám diváky. Ti jsou nerežírovatelní. A rozdíl mezi divákem, který jen pozoruje, a divákem, který se účastní, je zřetelný.

    Snažíte se někdy, aby se diváci účastnili představení i fyzicky, na jevišti?

    To ne. Zapojit diváka fyzicky se mi zdá moc jednoduché. Existuje mnoho sofistikovanějších možností, jak diváka vtáhnout do hry. A ty mě baví hledat.

    Většinu vašich inscenací spojuje zájem o autorské divadlo a kolektivní improvizaci. Pracoval jste s různými soubory. Nikdy se vám nestalo, že byste se uprostřed úplně zasekli a řekli si, že to fakt nepůjde?

    No jasně, skoro vždycky. Stalo se to při Černé díře v Dejvickém divadle – po měsíci se začalo zkoušet něco úplně jiného. S HaDivadlem se v Indiánovi zkoušely tři věci, než jsme našli cestu, u Světa v ohrožení jsme postupně vystřídali čtyři témata. Vždycky se narazí, než člověk pozná, co komu sedí, jaký je ten který soubor, kudy se vydat… V tomhle jsem měl zatím neuvěřitelné štěstí na lidi. Nikdy mě nenechali ve štychu, spíš to brali jako dobrodružství. A pak je to samozřejmě hodně dobré v DISKu, práce se studenty je v mnohém bezbariérovější.

    Škola mě drží nad vodou

    Katedru alternativního a loutkového divadla vedete skoro dva roky, herecký ročník třetím rokem. Opravdu vás to pořád baví? Musí s tím být spojená spousta administrativy.

    Mě to drží nad vodou. Ve škole je všechno hmatatelnější – odezva je rychlejší, kontakt s lidmi bližší a výsledkem není vždycky nějaká inscenace, ale spíš vzájemný dialog, který se pořád posouvá. Snažím se nezahltit se papírováním, ale spíš katedru ideově posouvat. Vymýšlet, zkoušet, reorganizovat. A zároveň si uvědomuju, že nic úplně nového nevymyslím. Většina možných systémů už se zkoušela. Jde spíš o to, udržovat vše stále při životě, zatápět pod kotlem, narušovat setrvačnost, neustále hledat podstatu té naší katedry, znova a znova ji definovat…

    Česká liga výjimečných aneb Pérák

    Česká liga výjimečných aneb Pérák – Na jméně nezáleží, rozhodují činy! (Vosto5, prem. 2013, Divadlo Archa) FOTO ALEŠ LOZIAK

    Chcete definovat KALD proti ostatním katedrám?

    Ani ne proti, ale mělo by být celkově jasnější, proč je tady osm kateder. Měly by se nějak lišit, být jedinečné. Pořád se mluví o větším propojování a komunikaci na úrovni kateder a fakult, já jsem rozhodně pro, ale myslím, že to musí být dialog silných partnerů. Že je potřeba být vyprofilovaný, aby ta komunikace přinesla něco nového. Takže ne opozice, spíš hledání podstaty. Což je zrovna u alternativy hodně složité. Co to je? No všechno, co není činohra.

    Jak se hledání podstaty projeví v náplni studia?

    Třeba letos jsme zavedli nový teoretický předmět Tušení souvislostí, kde se snažíme o jiný způsob předávání historie a teorie. Což ale neznamená, že studenti nemají chodit na klasické celofakultní teoretické předměty. Naopak, mají využít střetu toho, co se dozvěděli jinde s novým povědomím o konceptuálním umění, divadelních instalacích, site-specific projektech, novém cirkusu nebo dokumentárním divadle. A tím si vytvářet určitý způsob divadelního myšlení, vycházející z osobitosti naší katedry. Na druhou stranu není možné dát studentům zažít úplně všechno alternativní, spíš rozvolnit celkové pojetí natolik, aby mohlo reagovat na nové proudy, a zároveň ne tolik, aby vznikl chaos. Přičemž to celé samozřejmě musí dodržovat nějaké mantinely dané ministerstvem školství.

    Povedlo se vám během těch dvou let prosadit nějakou změnu, na kterou jste pyšný?

    No, pyšný… Tak třeba jsme změnili klauzury na jakýsi školní festival, dovybavili jsme ateliéry, učí noví lidé… Ale skutečně podstatná změna je běh na dlouhou trať, protože se musí akreditovat jiné předměty a pak ještě dlouho dojíždí předchozí systém. Jako pilotní projekt jsme loni pod vedením Tomáše Žižky otevřeli obor Divadelní tvorba v netradičních prostorech, kde zkoušíme model mezioborového soužití, který bychom chtěli rozšířit na celou katedru.

    V čem spočívá?

    Chceme, aby letos přijatí studenti oborů bakalářského studia – herectví, scénografie, režie, dramaturgie – prožívali minimálně první semestry společně. Všichni by měli absolvovat výuku loutky, dialogického jednání nebo základů estetiky – prostě mít impulzy odevšad, a ne se okamžitě profilovat k jednomu oboru nebo disciplíně. Přechod do magisterského studia pak bude probíhat jako hlášení se ke konkrétním lidem, do konkrétních ateliérů s konkrétním projektem, kam už se zapojí týmy lidí, kteří budou vědět, že chtějí do DISKU nebo do MeetFactory nebo někam jinam… A to se taky děje – že se na absolventské inscenace začínají využívat jiné prostory než DISK.

    DISK nestačí?

    Byl bych rád, kdyby se prostor DISKu využíval volněji. Aby nebyla nutnost mít tam čtyři premiéry. Mohlo by jich být klidně míň a zbylý čas by šlo využít na workshopy světelného a zvukového designu, protože DISK je skvěle vybavený black box. Zároveň je dobré tlačit se do jiných alternativně přístupných prostorů. Vyzkoušet si fungování někde jinde, kde to není tolik zastřešující, nemůže ničemu škodit.

    Měl s hledání jiných prostorů pro školní inscenace něco společného konkurz na provozovatele Divadla Komedie, kam jste se hlásil spolu s Petrou Tejnorovou a Jiřím Adámkem?

    Ne přímo. I když určité propojení s katedrou je zřejmé – jsme tady hodně intenzivně, neustále se potkáváme, všechno si vzájemně reflektujeme a zjišťujeme spoustu věcí, tak nám přišlo zajímavé to nějak dál posunout. Zároveň sehrála roli chuť dělat něco kontinuálně, kterou má asi každý, kdo si zažil deset let cestování po divadlech. Navíc tady skutečně nebyl ve vedení divadel dlouho žádný pohyb. Takže když se to teď trochu otvírá, i když dost zmateně, pokládám tak trochu za občanskou povinnost se do některých konkurzů přihlásit. Čím víc bude uchazečů, tím víc bude zřejmé, že tady dávno dorostlo několik generací, a že by bylo dobré v tom otvírání pokračovat. To je důležitější, než kdo vyhrál.

    Indián v ohrožení

    Hlavní je změna divákova vědomí… Alespoň při sledování Indiána v ohrožení… (prem. 2008, HaDivadlo) FOTO MARTIN ZEMAN

    Už nejsem v období pubertálního vzdoru

    Vaše zatím poslední inscenace Pěna dní měla v La Fabrice premiéru v prosinci. Nesvazovalo vás, že to byla adaptace knihy, že jste měl před sebou Vianův text?

    Postup není odlišný, je úplně jedno, co stojí na začátku. Ta fáze hledání při zkouškách je stejná jako u autorských inscenací, tady jsme akorát víc přemýšleli, co může literatura, co může divadlo, co je nesmysl převádět na jeviště, na čem to naopak jde postavit…

    Přišli jste na to?

    Základní nápad je hrozně křehký, je závislý na osobnostech mladých patnáctiletých herců, na jejich náladě, naturelu, hereckých zkušenostech, a to se všechno hodně mění. Skoro den ode dne. Takže představení někdy vyjde dokonale, a někdy vůbec. Myslím, že jsme nějakou cestu nakonec našli, ale samozřejmě to bylo trochu nehotové, dalo by se zkoušet dál a dál. Ale to by se dalo vždycky. Jenže každá inscenace dospěje do momentu, kdy se potřebuje potkat s divákem. Docela se mi líbí americký model, kde se inscenace nejdřív půl roku vyhraje někde na štacích, a pak má teprve oficiální premiéru, kam přijde i odborná veřejnost.

    Proč zrovna Pěna dní? Není to věc, která nejvíc oslovuje v době pubertálního vzdoru?

    A navíc vám k tak kultovní knížce rovnou všichni řeknou, že na jeviště nejde převést.

    A to vás lákalo?

    Že bych si řekl, že to nejde, že je to prostě výzva, tak to pojďme udělat? To ne. Myslím, že už bohužel nejsem v období pubertálního vzdoru… Sešlo se víc věcí dohromady. Třeba to, že scénograf Dáda Němeček šel kvůli téhle knížce, konkrétně kvůli větě Rohy pokoje se účinkem hudby měnily a zaoblovaly se studovat scénografii. A taky když jsem si tu knížku přečetl po asi deseti letech, dojem z ní byl natolik jiný, že mě to lákalo.

    Čtete hodně beletrii?

    Chtěl bych víc… Dostávám sice spoustu zajímavých tipů, ale já se zas nechci dostat do stavu, že nestíhám. Radši si chci tu knížku užít. Což je zbožné přání. V praxi jich mám u postele rozečtených asi šedesát… Teď se snažím číst i kvůli Magnesii Liteře.

    Budete ji zase dělat vy? Neřekla bych do vás, že budete režírovat, resp. moderovat zrovna udílení cen.

    Proč ne? To už jsou zase ty předsudky. Prostě mě oslovil Pavel Mandys, sešli jsme se, mluvili o tom, co si já myslím o udílení cen, co si myslí on, a ukázalo se, že to může fungovat. Žádný nedostatek svobody nebo tvůrčího vyžití necítím. Trochu to samozřejmě komplikuje fakt, že jde o živý přenos České televize, ale i to je nakonec docela zábava.

    S televizí ale občas spolupracujete. Dokonce jste spoluzakládal stanici Óčko, je to tak?

    To jsem kdysi napsal do prvního životopisu, který jsem někam posílal… a od té doby to žije svým životem. Někam něco napíšete nebo něco řeknete a z Googlu potom vyjede jako první obvykle to nejpitomější. Ale na to nemáte vliv. Na druhou stranu je zajímavé být pořád takhle konfrontovaný se svojí minulostí. Zrovna Óčko už je léta úplně mimo.

    A Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava taky? Ten jste pořádal už na gymnáziu…

    Jo, založili jsme ho v posledním ročníku gymnázia. Pak jsme se na pár let rozešli, a pak se to zas vtipně propojilo přes Vosto5. Osm sezon jsme s Vosto5 o letních prázdninách jezdili po všech festivalech s velkým vojenským stanem, kde jsme hráli a měli kavárnu. A tu tříměsíční únavnou alkoholickou šňůru jsme vždycky zakončili v Jihlavě, právě na tomhle festivalu. Potom jsme začali moderovat a koncipovat zahajovací a zakončovací ceremoniál a teď už tam ten týden strávíme vždycky a je to skvělé. Koneckonců jsem tam doma.

    Pěna dní

    Základní nápad Pěny dní je hrozně křehký, je závislý na osobnostech mladých patnáctiletých herců… (prem. 2012, La Fabrika) FOTO ARCHIV

    Smích je forma komunikace

    S Vosto5 jste spolu taky od střední školy?

    Já ne. Cihlář, Prokop a Kašpar jo, ale já s Tominou Jeřábkem až od DAMU. K tomu vlastně došlo skrz Óčko. Já jim řekl, ať tam se mnou jdou něco dělat, udělali jsme Baráž a už to jelo. A pak přišel Ondra Bauer.

    Nelezete si po takové době na nervy?

    No jasně, strašně si lezeme na nervy. Absolutní vzájemná alergie promíchaná s absolutním přátelstvím. Aspoň doufám. Teď se navíc musíme scházet a něco udělat, protože jsme dostali grant… A teď jsem se chytil do vlastní pasti! Ne, dělám si srandu. Chceme něco udělat. Jednak toho máme v hlavách hodně a jednak poslední společná věc, Pérák, je rok a půl stará. I když teď prožívá boom díky přenesení do Archy. Měl jsem pocit, že v MeetFactory už má Pérák pomalu na kahánku, ale teď v Arše je pořád narváno. Možná si lidi myslí, že je to vlastně novinka. Ale pravda je, že jsme to docela předělali, některé věci, které vycházely v tom industriálním prostoru MeetFactory, v Arše zanikaly, tak jsme to tak nějak víc zdivadelnili.

    První představení v Arše bylo v době, kdy vrcholila agresivní prezidentská kampaň, nesvádělo vás zařadit do představení nějaké aktuální politické narážky?

    Ne. To nemám rád, vlastně my všichni z Vosto5. Když je divadlo moc současné, zmizí dalších deset pater, která by mohlo mít. Ale je pravda, že v té době úplně jinak rezonovalo, když se řeklo třeba Pérák na hrad!

    Právě, měla jsem dojem, že diváci si ty narážky stejně hledají, že to tady pořád nějakým způsobem funguje…

    To jo, takhle z divácké aktivity je to perfektní. Kdybychom tam zakomponovali Zemana, tak to za čtrnáct dní nikoho nezajímá. Ono to taky jde, ale já preferuju, když má inscenace nějakou promyšlenou stavbu a zůstávají v ní mezery pro to, aby si ji doba vyložila trošku sama. Úplně aktuální věci se nám někdy dostávají do čistých improvizací, do Stand’artního kabaretu, kam proniknou třeba podle novinových titulků toho dne. Ale to je dílo okamžiku, ne záměrná satira.

    Poslední dobou se u nás taky často setkáváme s uměleckými snahami vyrovnat se s nedávnou minulostí. Myslíte, že to lze?

    Určitě to jde, ale myslím, že to musí přijít samo, přirozeně, a být ve výsledku hodně upřímné. Spíš osobní vyrovnání než snaha vyrovnat celý národ. Někdy, zvlášť u takových těch velkých kontroverzních témat naší minulosti, mám pocit, že se dělají spíš na objednávku doby. Navíc většinou zcela rezignují na humor, což je pro mě nepředstavitelné.

    Vy sám byste si tam našel téma?

    Ale jasně. Levý hák i Péráka jsme dělali z osobní potřeby. Stejně tak Já, Hrdinu v Disku. Těch témat, která nás zajímají, je nepřeberně. Hodně dlouho třeba sleduju Dobronínskou kauzu, protože tu vesnici znám dobře. A co se v ní dělo potom, kdy se na louce Budínka našly kosti zavražděných Němců, je neuvěřitelné. Pozoruhodná je současnost, ne minulé křivdy. Všechny diskuse okolo, zvlášť ty internetové… Zajímavější, než zabývat se nějakou historickou kontroverzí, by pro mě ale bylo udělat něco o samotném uměleckém vyrovnávání se s minulostí. A taky bychom s Aničkou Marešovou chtěli udělat v televizi Předávání cen za nejlepší předávání cen, protože na počet obyvatel a rozlohu státu máme určitě suverénně nejvíc předávání cen na světě.

    Ty internetové diskuse taky představují docela zajímavý fenomén…

    Totálně. Máloco vypovídá o současnosti líp, ale je těžké k tomu najít klíč. Částečně jsme to použili v DISKu v inscenaci Já, Hrdina. Stejně mám ale pocit, že jde o žánr, který by si zasloužil ještě další samostatné zpracování…

    Jeho prostřednictvím jste vnesl komický prvek dokonce i do tematiky bratří Mašínů. Opravdu je pro vás divadlo bez humoru úplně nemyslitelné?

    Samozřejmě nejde o to generovat humor. Pro mě není vodítkem při zkoušení, čemu se lidi budou, a nebudou smát. To mě vůbec nenapadá. Ale smích je přece nějaká reakce a znamená určitou formu komunikace. Po Mašínech mi spousta lidí říkala, že nebylo nutné tam dát tu parodii jednoho dílu Majora Zemana. Ale my to vůbec nemysleli jako parodii, mělo to své přesné místo ve struktuře hry, vázané na mnoho předchozích scén, a ve výsledku to fungovalo spíš jako nepříjemná manipulativní bizarnost… Aspoň u někoho, protože ten divácký smích byl taky vždycky hodně zvláštní, to nebylo zasmání po gagu.

    I humor může být téma. Češi se třeba často smějí obranně, jako útěk od problému. Nejsem srandolog, jen myslím, že humor je integrální součást osobnosti a dělat divadlo a priori bez něj je úplně mimo!

    Proč jste nám ten rozhovor nakonec vlastně dal?

    Protože jste řekla, že může být i o tom, proč se mi do něj nechce.

    Jirka Havelka, jak jej znám

    Jirka Havelka v Dejvickém divadle re­ží­ro­val dvě inscenace. Ale spíše než re­žíro­val, bych řekl: zkoušel. A možná ještě přes­ně­ji: obje­vo­val. Jako dramaturg jsem musel být neustále ve střehu a dávat pozor, s čím Jirka „zase“ přijde. On je totiž gejzír nápadů. Nespokojí se s jedním řešením. Do poslední chvíle zkouší a prověřuje různé varianty. Herci ho mají rádi, protože dobře vědí, že i on má rád je. A tak všichni „táhnou za jeden provaz“ a z gejzíru nápadů je najednou sopka. Pro dramaturga hotová katastrofa.

    Jirka je zvyklý věci promýšlet, analyzovat. Je posedlý sběrem dat, objevováním nových významů a souvislostí. Svým způsobem si počíná jako vědecký pracovník, který zcela propadl svému výzkumu. Miluje výzvy a překvapení. Často se kolem vás řítí jako závodník a chcete-li s ním pobýt, musíte k němu naskočit, protože on zastavit zkrátka nemůže. Kdysi byl vášnivý orientační běžec. Dneska jezdí po Praze na kole. Je duší sportovec a vyznává fair play hru. Divadlo bere vážně, ale ne smrtelně vážně. Přistupuje k němu nejen s nadsázkou a humorem, ale i zodpovědně. Co bych vám o něm ještě řekl?

    On o tom ještě neví, ale jednou spolu uděláme inscenaci o dějinách českého trempingu. V mých představách země trampů vystupuje jako mystická Šangri-la. Text bude tak na dvě tři stránky, protože to nejdůležitější se objeví při improvizacích během zkoušek. A dotvořeno bude při představení, s diváky. O čem to bude? O banalitách: o kamarádství a smyslu pro fair play hru. A taky o lásce, pochopitelně. Pro divadelního kritika nic závratného, krátká zmínka v kulturní rubrice postačí, protože to bude Havelka, jak ho dobře známe. Herci budou hrát s nadšením a diváci jim budou viset na rtech. A tempo si představuji závratné: Vosto5.

    Karel František Tománek


    Komentáře k článku: Jiří Havelka: Všechno se musí točit: bez pohybu je konec

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,