Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Česká sezona v Jihočeském divadle

    Právě před sto lety se naplnily sny českého národa o samostatném státu; sny, které pomáhaly realizovat generace českých divadelníků. Rozhodli jsme se proto připravit na oslavu čistě českou divadelní sezonu. Přední současní čeští dramatici a prozaici Vás provedou příběhy od středověku až po dnešek, takhle vítala do nové sezony diváky umělecká šéfka činohry Martina Schlegelová. Faktem je, že 99. sezona Jihočeského divadla bude v české historii svou dramaturgií zcela unikátní…

    Petr Halíček hraje doktora Foustku z Havlova Pokoušení jako blazeovaného intelektuála FOTO ALEXANDR HUDEČEK

    Nový vítr do plachet

    Schlegelová do uměleckého vedení činohry nastoupila už v lednu 2018, ale loňská sezona byla ještě spojena s uměleckou šéfkou Janou Kališovou. A ačkoliv se tým spolupracovníků či spíše spolupracovnic (režisérka Jana Kališová a dramaturgyně Olga Schubertová) vlastně nezměnil, Schlegelové vášeň pro nové hry je znát. (Svědčí o ní i její dlouholetá angažovanost v Divadle LETÍ, spolku s vášní pro nové hry). Vsadit na českou činoherní sezonu je bez diskuse odvážný a riskantní krok; na rozdíl třeba od anglických se česká a moravská divadla uchylují k původnímu českému repertoáru spíše sporadicky. Ale udělat celoroční repertoár pouze z českých titulů, a navíc vesměs současných? Nevídáno!

    Na druhou polovinu sezony vedení činohry naplánovalo tři světové premiéry podle literárních předloh současných českých spisovatelů (Petra Soukupová, Vlastimil Vondruška, Jiří Hájíček), ale těmto projektům předcházely inscenace dvou původních českých dramat s politicko-společenským přesahem (což samo o sobě v dnešní době nikoho nepřekvapí). Po uvedení dokumentárního dramatu Jiřího Havelky Elity na konci roku 2018 následovala parafráze faustovského příběhu zasazeného do období totalitního Československa – Pokoušení Václava Havla.

    Časy se mění, elity zůstávají… René Šmotek, Tomáš Kobr, Václav Švarc a Jiří Untermüller (zleva) v Elitách Jihočeského divadla FOTO ALEXANDR HUDEČEK

    Elity v proměnách doby

    Dokumentární drama Jiřího Havelky Elity s podtitulem Minulost je před námi vzniklo v roce 2017 na objednávku Slovenského národního divadla v Bratislavě. Autor v mozaice příběhů mapující dobu totality vycházel z autentických materiálů z archivů StB i z osudů reálných osobností; pokusil se vytvořit divadelní rekonstrukci udělanou podle hlášení. V palčivé, mnohdy až absurdní podobě ukazuje metody práce Státní bezpečnosti – tedy především manipulaci, přesvědčování a vydírání –, které měly lidi přimět k osudnému podpisu a ke spolupráci. Je to bezpochyby hra, jež má i bez přímých odkazů ke konkrétním lidem šanci přežít, protože velmi názorně ukazuje metody vládnoucího aparátu z jejich nejstinnější stránky. Jde o politický thriller v pravém slova smyslu s prvky krimi, kterému nechybí zamyšlení nad podstatou moci a procesu přechodu z jednoho režimu do druhého.

    Havelkovo zpodobení lidských tragédií, ale i cest ke kariérnímu vzestupu vycházející z autentických příběhů vzbudilo (a dosud vzbuzuje) při uvedení na Slovensku silnou vlnu reakcí – od nadšeného přijetí po silné protesty. Právě proto, že připomíná některé z příslušníků elit působící ve veřejném životě dodnes. Vzhledem k tomu, že slovenská a česká historie se v mnohém prolínají – a aktuálnost kusu od roku 2017 ještě stoupla – je to záležitost až mrazivě živá.

    Slovenská inscenace byla v Čechách uvedena pouze pohostinsky v rámci festivalu Pražské křižovatky na podzim 2018, a tak mají České Budějovice na svém kontě českou premiéru. Ve slovenské verzi byli Havelkovými „tichými“ spolupracovníky dramaturgové Daniel Majling a Miriam Kičiňová, českou verzi připravila Martina Schlegelová. Kromě režie hru přeložila do češtiny, ale také aktualizovala na české, nebo dokonce lokální poměry (například zařazení politika Vojtěcha). Inscenace samotná je zvláštně strukturována. První část – socialistická – má 90 minut, po ní následuje přestávka, a porevoluční mejdan pak už zabere jen nějakých 20 minut. Je to rozumné řešení, které zdůrazňuje výrazný předěl v historii, jenž si žádá svůj čas – je nutné proměnit kostýmy i interiér. „Namlouvání“ nových spolupracovníků, celý ten proces promyšlené manipulace a beznaděje, se odehrává uvnitř kanceláří, bytů (včetně jednoho konspiračního) i v baru, s lákadly amerických cigaret a drahého koňaku. Interiéry jsou vyzdobeny portrétem tehdejšího prezidenta Gustáva Husáka, ale i motivačními hesly (Socialisticky pracovat, socialisticky žít), vyplňuje je sektorový nábytek, ale drobné detaily poukazují i na lehce naivní kapitalistický komfort za socialismu pro ty, kdo si to mohou dovolit.

    Hlavní postavu v mozaice příběhů s určitostí označit nelze. I když pro většinu diváků to asi bude Andrej, kterého hraje bez výrazného přehrávání a karikování Tomáš Kobr. Dokonce mluví – v souladu s realitou – jazykem kdesi na pomezí češtiny a slovenštiny. Přesně se mu daří sledovat linku od z počátku nevinných ústupků až po suverénní sebevědomé vystupování na konci. Je také jedním z mála, kdo prochází celým dějem v jedné roli. Ostatní herci (je jich celkem devět) ztvárňují vždy více postav – což může být pro diváky občas matoucí (nejvýrazněji Jiří Untermüller v roli Děkana, Andrejova otce a Oligarchy).

    Trio příslušníků StB, z nichž každý má za úkol jiný způsob psychologického působení na oběti, koordinovaně ztělesňují Jan Dvořák, Tomáš Drápela a Pavel Oubram. Jejich nenápadná vtíravost, bodrost a „sympatičnost“ může na oběti (a záměrně i na diváky) působit zdánlivě neškodně, jenže o to nebezpečněji tajné policejní složky prorůstají do života normálních občanů. A kromě toho zástupci velkého bratra, tedy strany, stále vše sledují… K těm „nahoře“ patří také variace na vychytralé suverénní manipulátory v provedení René Šmotka, který ztvárňuje Alojze, Prokurátora a Generála.

    Jednou z mála z těch, kdo se nenechali zlomit zlovůlí moci (navzdory tomu, že se je podařilo zlomit osobně), je Herečka Beáty Kaňokové, která se ocitne v pasti vydírání. Dojemná je i Natália Drabiščáková v roli matky marně hledající spravedlnost za smrt svého syna, jenž byl zabit při přechodu hranic. (Zapamatovatelný je zejména moment, kdy se na scéně objeví vlčák, domácí mazlíček prokurátora: živý pes vytváří jakýsi kontrapunkt k tragédii uprchlíka zabitého na hranicích). Právě příběhy těchto dvou žen nejnázorněji ukazují bezohlednost a krutost metod StB. Při konfrontaci Drabiščákové s estébákem běží mráz po zádech, podobně jako při rozhovoru Herečky s Doktorkou Věry Hlaváčkové za tichého dozoru příslušníka. I když v tuto chvíli ženy stojí proti sobě, je zřetelné, že oběťmi vydírání a manipulace jsou obě.

    První část je velmi sugestivní, zatímco ta druhá, odehrávající se na VIP večírku po sametu, působí trochu uměle. Novinářka, kterou hraje Teresa Branna, tu sice dosti agresivně „obžalovává“ současné VIP připomínkou jejich minulosti, ale situace tak trochu vyšumí jako to šampaňské z večírku.

    Podobně jako na Slovensku i v Českých Budějovicích vzbudila inscenace silnou odezvu nejen mezi diváky, ale i na zdejší politické scéně. Vyvstala otázka, zda mají městem podporovaná divadla hrát inscenace, které se dotýkají nejen elit z doby minulé, ale i té současné… Za sebe říkám, že určitě ano. Věřme, že demokracie je dnes u nás natolik silná, že to lokální politické špičky „vydýchají“.

    Živý pes vytváří kontrapunkt k tragédii uprchlíka zabitého na hranicích, jehož matka (Natália Drabiščáková) nepřestává hledat spravedlnost (na snímku s René Šmotkem) FOTO ALEXANDR HUDEČEK

    Podej ruku ďáblovi

    K režii Havlova Pokoušení z roku 1985 přizvalo vedení režiséra Ivana Krejčího. Variace na faustovsko-mefistofelské téma, odehrávající se rovněž v období totality, je na rozdíl od Havelkovy hry obecnější, má chvílemi až kabaretní ráz a samozřejmě také typické rysy Havlova rukopisu. S gustem mapuje svérázně stylizovaný svět výzkumného ústavu, v němž pracovníci působí tak trochu jako figurky na šachovnici, hrající stále dokola stejnou partii. V inscenaci se ovšem až příliš tlačí na pilu, což je patrné hlavně u charakterů frustrovaného doktora Foustky a bezdomovecky zasmrádlého Fistuly, malovaných tlustými čarami; snad proto, aby je pochopil opravdu každý. Zatímco Foustka, kterého hraje Petr Halíček, působí až blazeovaně „intošsky“, Fistula Tomáše Drápely je přímo odporně expresivní čert, takže se ani nechce věřit, že by ho Foustka až do konce nedokázal odhalit.

    Lépe dopadly postavy vedlejší – v panoptikálním koloběhu stále se opakujících kancelářských rituálů fungují charaktery načrtnuté s hravou nadsázkou, třeba primář Jiřího Untermüllera (u něhož je možná až příliš zdůrazňována záliba v chlapcích…) či rozliční podlézaví podřízení, ať je to úslužný Zástupce Jana Dvořáka, snaživý Kotrlý Václava Švarce či stále se významně šklebící Neuwirth Pavla Oubrama. Naivně sluníčkářská sekretářka Markéta v podání Kamily Janovičové je vlastně jedinou skutečnou obětí, která si svůj osud nezaslouží. Její myšlení i vztah s Foustkou ukazují, že v tomto světě přetvářky prostě nemůže přežít. V celkovém kontextu však působí hodně modelově, a vlastně ji ani nejde litovat.

    Rafinovaněji, i když rovněž dosti stylizovaně vstupuje do kabaretu vztahů Foustkova manipulativní milenka Vilma. Věra Hlaváčková ji hraje s lehce ordinérním odérem a ukazuje svůj smysl pro nadsázku. Tanečník Zdeňka Mládka Vilmě sice pouze přináší fialky… ale jeho polonahé taneční kreace dodávají inscenaci erotickou složku – není to už jen kabaret, ale bezmála striptýzová show. Sebevědomá maskulinita tanečníka vytváří fyzický protiklad ke všem kancelářským krysám z ústavu a bezpochyby potěší i leckterou dámu z publika.

    Celková kabaretně diskotéková image – vrcholící ďábelskou zahradní slavností s expresivními karnevalovými maskami – ovšem působí až barvotiskově. Je to zkrátka havlovský biftek s hodně barevnou oblohou.

    První polovina české sezony v Jihočeském divadle nabídla dvojí reflexi období totality. Zda diváci raději přijmou vážnější dokumentární pohled, nebo dají přednost vizuálně pestřejšímu kabaretu, je těžké předvídat. V každém případě jsem ale přesvědčena o tom, že oba tituly jsou pro dnešní dobu. Snad i následující inscenace české sezony přidají do žánrové a tematické mozaiky nové barvy a potvrdí ambice divadla přinášet divákům nejen zábavu, ale i otázky k zamyšlení.

    Jihočeské divadlo, České Budějovice – Jiří Havelka: Elity. Režie Martina Schlegelová, dramaturgie Olga Šubrtová, scéna Pavla Kamanová, kostýmy Aneta Grňáková, hudba Jan Čtvrtník, světelný design Petr Baštýř a Ondřej Dědeček, choreografie surikat Martin Pacek. Premiéra 26. října 2018.

    Jihočeské divadlo, České Budějovice – Václav Havel: Pokoušení. Režie Ivan Krejčí, dramaturgie Tomáš Vůjtek, scéna Milan David, kostýmy Marta Roszkopfová, hudba Ondřej Švandrlík, pohybová spolupráce Zdeněk Mládek. Premiéra 14. prosince 2018.


    Komentáře k článku: Česká sezona v Jihočeském divadle

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,