Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jiří Bartovanec: Tančil jsem a budu!

    Svou první skupinovou choreografii Globe uvedl vloni v září v divadle Ponec. V Divadelních novinách jsme ho tehdy vyhlásili Osobností měsíce. Jiří Bartovanec (1983) má předky nejen v mnoha evropských zemích, ale i v Africe. Česká televize o něm a jeho pátrání po rodinných osudech natočila dva dokumenty: Africké kořeny – české tančení a Kodjo. Jedenáct let tančil v Německu v prestižním souboru Sashy Waltz, do loňska byl jeho členem. Nyní je na volné noze a jako tanečník připravuje se skupinou Spitfire Company inscenaci Sniper’s Lake, která bude mít premiéru na začátku dubna. Týden předtím představí na České taneční platformě znovu svoji choreografii Globe.

    Jiří Bartovanec

    Jiří Bartovanec: Globe FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Vzpomenete si na den, kdy zemřel Mi­chael Jackson?

    Pro mne dost zásadní okamžik. Se Sashou Waltz jsme zrovna hostovali v Amste­ro­da­mu v divadle Carreé, ve kterém Michael v roce 1972 – ještě s Jacksons 5 – vystupoval. Měli jsme generální zkoušku a ani nevím, jak mi to přišlo na mysl, začal jsem s kolegyní zpívat písničky Michaela Jacksona a předvádět jeho Moonwalk. Bylo asi pět minut před osmou, pak začala generálka. Když jsem pak přišel do hotelu, pustil jsem si CNN a právě oznamovali, že Jackson zemřel. Vypočítal jsem si, že v Los Angeles zápasil mezi životem a smrtí přesně v těch chvílích, kdy jsem tančil Moonwalk. To mi přišlo neskutečně silné. Neuvěřitelné propojení. Bylo mi z toho hrozně.

    Co pro vás Michael Jackson znamenal?

    Vyrůstal jsem na něm. Miloval jsem ho, tu energii afroamerické hudby, kterou provozoval, jeho styl. V provinčním městečku Teplá, kde jsem žil, to byl právě on, ke kterému jsem se upínal. Proto, že byl jinej, proto, že se vymykal „normálu“. Když jsem poprvé veřejně vystoupil v domě kultury, vyšel v místních novinách článek, že se v Teplé objevil malý Michael Jackson. Jeho hudbu jsem si vybíral ke svým výstupům a celé dětství toužil po tom jeho nepředstavitelném úspěchu. Michael vstupoval do mých snů. A pak přišel 25. červen 2009… Jako by mi umřel největší přítel z dětství.

    Proč jste se cítil – jako Michael Jackson – jiný?

    Úplně intuitivně. Tehdy jsem o svých kořenech, o tom, že ve mně koluje krev nejen Čechů a Slováků, ale i afrických domorodců Toga, neměl tušení. Vlastně jsem se to dozvěděl až před nějakými sedmi lety.

    Krasojezdkyně a polykačka ohně

    Jak to vlastně s vašimi rodinnými kořeny je?

    Narodil jsem se v západních Čechách, v Mariánských Lázních. Rodina z otcovy strany pochází z východního Slovenska, Michalovce, Sobrance… skoro až z Ukrajiny. Po druhé světové válce se přistěhovali do západních Sudet a tam zakořenili. Moje matka je Češka. Babička je taky „čistokrevná“ Češka, ale můj dědeček byl mulat. Jeho maminka, moje prababička, byla černoška. Vystupovala jako polykačka ohně a krasojezdkyně a můj pradědeček, Čech z Mariánských Lázní, byl muzikant, hrál na klarinet, na saxofon… Většinou v cirkusech. A právě v cirkusu se seznámili, zamilovali a měli čtyři děti. Mezi nimi mého dědu z matčiny strany.

    Když vstupuju do nové fáze života, musím se upnout k nějakému cíli, mít sen a jít si za ním.

    Trochu zamotaná historie

    I pro mě. Je mi třicet dva, ale až v pětadvaceti jsem se dopátral informací o svých kořenech z matčiny strany. Od mala jsem si říkal, že jsem jiný, ale nenapadlo mě proč. V městečku Teplá přitom každý zná každého, tam je jakýkoli jiný typ člověka hned vidět a docela se to řeší. Už v první třídě jsem začal otázky své identity probírat s mámou. Tehdy jsem ale myslel, že za mou snědou pleť mohou spíš slovensko-ukrajinské kořeny.

    Do školy jsem nastoupil v září 1989 a v listopadu byla revoluce. Z té si samozřejmě skoro nic nepamatuju. Jenom si vybavuju, že jsme první půlrok oslovovali učitelku soudružko učitelko a pak najednou paní učitelko. Asi měsíc nebo dva jsem se velmi ostýchavě hlásil o slovo. Přišlo mi to strašně intimní, jako bych jí tykal. Nedokázal jsem to nahlas vyslovit. Ale daleko podstatnější pro mě byla má vnější „jinakost“. Mezi pětadvaceti dětmi ve třídě byly mé genetické rozdíly opravdu patrné a já si začal „natvrdo“ uvědomovat, že vypadám jinak, a neměl jsem na to odpověď. Chodil jsem domů s brekem, a když mi máma řekla, že jsem mulat, nevěděl jsem, co to je.

    Jak vám to vysvětlila?

    Že máme v rodině nějakou černošku, že to byla její babička, ale že ji nikdy neviděla. To bylo všechno. Děti v Teplé mě nazývaly cikánem a posmívaly se mi. To samé zažila i moje matka i můj děda. Se svou identitou jsem zápasil od první třídy a vyrovnal se s ní až před těmi sedmi lety, kdy jsem se dozvěděl, co a jak bylo, a kdy jsem zajel do Toga, země některých svých předků.

    Sacre

    Sasha Waltz: Sacre (Svěcení jara), premiéra 13. května 2013, Mariinski Theater, St. Petersburg) FOTO BERND UHLIG

    Kam jsem přišel, tam jsem tančil

    Kdy jste pro sebe objevil Michaela Jack­sona?

    Nemám na tu dobu dobré vzpomínky. Hanebnosti a úsměšky okolí jsem ustál možná jen díky tancování. Michael Jackson, který byl tehdy velmi populární, mě fascinoval. Líbil se mi i proto, že jsme si byli trochu podobní. Kam jsem přišel, tam jsem tančil a předváděl jeho Moonwalk. Hrozně mě to bavilo a, myslím, i nasměrovalo na celý život.

    Po základní škole jste se tedy rozhodl jít do Prahy na taneční konzervatoř?

    Od sedmi let jsem chodil do tanečních kroužků. Začínal jsem ve folklorním souboru Stázka, pak jsem navštěvoval různé kurzy moderního tance, to ale bylo spíš venkovské hopsání, kde se člověk hejbe do rytmu taneční pop-music. V osmé třídě jsem začal dojíždět do Karlových Varů na taneční školu Jiřího Dolečka, kde mě vedla Naďa Kohoutová, která mě znala z folklorních kroužků. Přišla devátá třída a ve škole se nás ptali, čím chceme být.

    Naši byli rozvedení, já jsem od sedmi let vyrůstal u otce. Měl představu, že jako chlap budu muset živit rodinu, to znamená dobře si vydělávat a mít profesi, která mi to zaručí. Po diskusích s ním jsem cítil, že taneční nebo dramatická škola nepřipadají v úvahu. Všichni ve třídě měli rozhodnuto, jenom já jsem každý týden měnil profese: zubní laborant, obchodní akademie, hotelová škola… Neměl jsem odvahu říct, že chci tančit. Až najednou – nevím, co mě osvítilo – ve čtvrtek 26. listopadu 1997, to vím přesně, jsem si půjčil od výchovné poradkyně ve škole seznam všech středních škol v republice, nalistoval si tam taneční a dramatické školy a našel Duncan centrum jako jedinou střední školu současného tance v Čechách. Ve čtyři hodiny odpoledne jsem šel na náměstí, kde byla jediná telefonní budka v Teplé – my telefon doma neměli a mobily ještě nebyly –, a zavolal do Duncanu na číslo, které bylo v té brožuře. Sekretářka byla moc milá a řekla: Zítra je pátek a to je poslední den, kdy nám můžeš poslat přihlášku. Já: Co všechno je k tomu potřeba? A ona: Musíš jít ke své doktorce, k ortopedovi, mít potvrzení ze školy… Nic z toho jsem pochopitelně neměl. Úplně šílená situace. Položil jsem telefon a probudil se ve mně pocit, který občas mívám – je třeba nepřemýšlet a jednat! Nebyl jsem schopný řešit, co kdo na to řekne, a řešil jen ten deadline. Rozeběhl jsem se k třídní učitelce domů. Zrovna vařila večeři. Vběhl jsem tam a zoufale povídám: Potřebuju potvrzení ze školy. Pak jsem šel za tetou, aby mě odvezla do Mariánských Lázní k ortopedovi. A tak dál. A druhý den, v pátek 27. listopadu jsem v jednu hodinu odpoledne poslal z pošty v Teplé do Duncanu vyplněnou přihlášku.

    Co na to otec?

    On je řidič kamionu. Od neděle do pátku nebyl doma a přijel až v pátek odpoledne, když jsem měl přihlášku odeslanou. Pro mě to znamenalo strašně moc. I kdybych se na tu školu nedostal. Rozhodl jsem se, vzepřel. Sám! Večer jsme se doma sešli a já to tátovi sdělil. Nesouhlasil a řekl: Dobře, jdi si na ty přijímačky, jestli tě pozvou, ale nepočítej s tím, že se tam dostaneš. Přijímačky trvaly tři dny a já postoupil do všech kol. Zůstalo nás dvacet šest a brali – tuším – osmnáct. Rozhodnutí prý pošlou… To bylo na začátku ledna a vyrozumění dorazilo přesně 31. ledna. Přišel jsem domů s pololetním vysvědčením, otevřel dveře a jako bych se ocitl ve filmu Billy Elliot. V kuchyni seděl táta a půlroční sestra v chodítku mi vezla nerozbalenej dopis z Duncanu. Otevřel jsem ho a táta stále jenom seděl a čekal. Přečetl jsem dopis nahlas: Přijeďte do Prahy, přijímáme vás. Táta vyskočil a začal jásat. Najednou dostal ohromnou radost a všechno se rázem změnilo. Byl to zlomový den našeho vztahu a mého života. Vzal mě za ruku a táhl ven: Pojď, jedeme! Sedli jsme do naší škodovky, projížděli jsme ulicemi Teplé a on zastavoval u každého, koho jsme znali, a ze staženého okýnka auta volal: Jirka se dostal! Zastavil u školy, kde zrovna šla moje výchovná poradkyně, otevřel dveře a ukazoval jí ten dopis. Jeli jsme k babičce, k tetě, k mámě. A všem se chlubil. Tak nadše­ného jsem ho nikdy neviděl. Předtím asi nevěřil, že nějaký malý kluk z Teplé, která má tři tisíce obyvatel, se může dostat do Prahy.

    Spadni na zem

    Jak na vás zapůsobila Praha?

    Když jsem přijel na začátku září do Prahy, byla tam se mnou týden mamka. Bydlel jsem na internátě, ona spala u sestřenice. Ale denně jsme se setkávali. A po tom týdnu jsem zůstal v Praze sám, to bylo hrozný. Cítil jsem se ztracenej, hrozně se mi stejskalo. Furt jsem brečel, furt jsem mámě volal, furt jsem s našima chtěl být v kontaktu. K tomu od rána do večera dril ve škole. Došlo to tak daleko, že jsem v říjnu ze školy utek’. Doma jsem si něco vymyslel, jenže mamka mě má přečtenýho a okamžitě poznala, že lžu. Svolala rodinnou poradu – otec, matka a já. Nebýt toho, že jsme se tak otevřeně sešli a mluvili, tak bych asi opravdu skončil. Mamka byla tím nejdůležitějším člověkem v plnění mých přání, vždy mi věřila, věděla, že umím jít za svým a dodnes mě ve všem podporuje. Hlavně psychicky. Dohodli jsme se, že jestli se nedám do měsíce dohromady, že mě ze školy stáhnou a půjdu v Mariánkách na jinou střední školu. Byla neděle. Odjel jsem vlakem, v půl deváté jsem byl v Praze a sevřelo se mi hrdlo. Opět to přicházelo. Jel jsem na eskalátorech do metra a řekl si: Ne! Vydržím! A už jsem nepustil ani slzu. Už jsem nedopustil, aby to se mnou zápasilo. Věděl jsem, že když se něco stane, můžu se vrátit a naši mě neopustí. Jejich rozvod nebyl zrovna šťastnej, bylo mi tehdy sedm, chodil jsem do první třídy, bylo to pro mě těžké období. Hledal jsem odpovědi na spoustu otázek, měnila se celá společnost, nechápal jsem, co se děje, a vyčítal si, že jsem na ten rozvod měl vliv. Ale teď jsem najednou viděl, že když jde o mě, dokážou se rodiče dohodnout. To mě nakoplo.

    Takže jste v Duncanu a

    Pak už to bylo fajn. Po prvním půlroce jsem na sobě začal pracovat, zkoumat a objevovat tanec i své možnosti. Zcela jsem se do studia položil a začal si plnit sny, které jsem si přivezl z Teplé. Sny, co mi pomáhaly přežít dobu, která pro mě nebyla úplně krásná. Tančil jsem a budu! To je možná můj celoživotní motiv. Když vstupuju do nové fáze života, musím se upnout k nějakému cíli, mít sen a jít si za ním. Pak dokážu zvládnout i trnitou cestu.

    K jakému cíli jste se upnul v Duncanu?

    Že budu tančit v zahraničí, že budu členem nějaké evropské company, že nechci zůstat v Čechách, že chci vycestovat. Moje mamka mi na to vždycky říkala: Ty se rád vznášíš a lítáš, ale spadni dolů na zem. To mi vždycky dalo sílu opravdu to jednou dokázat. Chtěl jsem a dodnes chci tančit a tancem se uživit. V Česku to – aspoň v nezávislém divadle – v podstatě možné není.

    Co dnes dělají vaši bývalí spolužáci?

    Z naší třídy tancují možná dva, tři. Zbytek z jakýchkoli důvodů zvolil po maturitě jiný obor, jiné vysoké školy: dějiny tance, produkci… Asi správně rozkryli, že živit se tancem není snadné.

    Ti dva tři je kdo?

    Nikola Křížková, ta tančí ve Francii. Začínala u Clauda Brumachona a teď je na volné noze. Tančí s mnoha choreografy z Francie a vůbec ze světa. Pak Klára Alexová, ta se zabývá činoherním herectvím ve spojení s tanečním a fyzickým divadlem. Žije v Holandsku, byla v angažmá v Groningenu v divadle a taky spolupracuje s mnoha tanečními a hereckými soubory. A potom Tereza Lenerová, která sice vycestovala, ale vrátila se a tančí tady.

    Jiří Bartovanec: Globe

    Jiří Bartovanec: Globe – choreografie pro sedm tanečníků, jejímiž tématy jsou ztráta identity, uniformita a stírání kulturních rozdílů (premiéra 9. 9. 2014, Divadlo Ponec Praha) FOTO JANA EHRE

    Žít své sny

    Vy jste měl neuvěřitelné štěstí. Dostal jste angažmá u Sashy Waltz

    Ještě za studií, ve čtvrťáku, jsem tančil u Petry Hauerové v představení Carmina Burana, což byla moje první velká taneční zkušenost. A pak u Petra Tyce v Donu Giovannim ve Státní opeře. Po maturitě, když jsme celá třída odjeli to trošku oslavit a zapít, jsem se od Lenky Bartůňkové, která tenkrát byla na stáži ve škole v Essenu, dozvěděl, že Sasha Waltz pořádá konkurz na nový projekt. A to mi neměla říkat, protože já tyhle informace a výzvy bral se vším všudy, vůbec jsem z nich neměl strach. Sashu Waltz jsem sledoval od konce druháku. Na začátku třeťáku – v šestnácti – jsme jednou měli na dějiny tance suplování s Evou van de Rakt, která nás učila současný tanec. Pustila nám taneční představení Sashy Waltz Körper – Těla, choreografii z roku 2000. Nic jsem nechápal. Jaké tam má významy, o čem to je. Ale intuitivně, instinktivně – možná samo tělo to chápalo. Přitahovalo mě to a já si říkal: To je něco, co bych chtěl jednou dělat. To představení mě očarovalo. Půjčil jsem si videokazetu domů a mnohokrát si ji pouštěl. Pak jsem Sashu Waltz viděl v Divadle Archa v taneční improvizaci s Davidem Zambranem. Seděl jsem v první řadě a zamiloval se do ní. A pak přišla informace, že dělá konkurz… Probudila se ve mně touha ji poznat. Nemyslel jsem si, že uspěju, toužil jsem být dvě hodiny, čtyři hodiny, jeden den, dva dny v jednom prostoru s ní. Měl jsem zrovna vystoupení s Petrou Hauerovou na Jižním nádraží v Plzni a samozřejmě deadline k poslání životopisu a motivačního dopisu byl – jak to u mne bývá – druhý den. Takže jsem životopis napsal na koleně v přestávkách zkoušení. Ono ostatně nebylo moc co psát. Carmina Burana, Don Giovanni, Duncan centrum. Víc jsem nabídnout nemohl. Odeslal jsem to a oni mě pozvali na konkurz. Odjel jsem s Nikolou Křížkovou autobusem. Konkurz trval tři dny – pátek, sobota, neděle. Prošel jsem opět všemi třemi a pomyslel si, že Sasha je velkorysá. Vidí mladého tanečníka, tak si říká: Nechám ho tady, ať si to trošku užije. Vůbec mě nenapadlo, že bych mohl uspět. Odjel jsem odtamtud s tím, že nás zbylo asi dvanáct, ona brala tři, takže šance žádná není. To bylo v červnu a 26. srpna mi zvoní mobil. Volala Yoreme Waltz, Sashy sestra. Šel jsem zrovna po Václaváku. Moje angličtina byla opravdu „studijní“. Přímo na Václaváku jsem si u jednoho stromu sedl do dřepu, do pozice koncentrace, a poslouchal. Pochopil jsem, že mě Sasha zve do své nové produkce Inside Out. To byla první její inscenace, ve které jsem účinkoval.

    Z Teplé přes Prahu do Berlína

    Odjel jsem 13. února 2003. Měl jsem tam být dřív, ale tehdy jsme ještě nebyli v Evropské unii a já potřeboval vízum, což chvíli trvalo…

    Proč si vás Sasha vybrala?

    Já si to dodnes nedokážu vysvětlit a nikdy jsem se jí na to neptal. Bůh ví, co by mi řekla.

    Jaké to bylo ocitnout se náhle ve slavném souboru?

    Především jsem Sashe obrovsky důvěřoval. Měl jsem v sobě nadšení mladýho kluka a současně i hodně pokory. O Sashe jsem se učil ještě na Duncanu v dějinách současného tance v Německu – Pina Bausch, William Forsythe, Sasha Waltz… To je jedna z maturitních otázek! A teď jsem se ocitl v jejím tělese. Při příjezdu jsem se rozhodl, že budu všechno přijímat, což bylo, myslím, správně. Ale později se to stalo trochu přítěží. Byl jsem po strašně dlouhou dobu benjamínek, nejmladší člen souboru, jakého kdy měla… V devatenácti tam nikdo nepřišel. Táhlo se to se mnou možná do třiadvaceti. Pak z toho musíte vybruslit. Člověk musí sám odhadnout nebo na sobě pozorovat, že má dostatek zkušeností, že se něco naučil, poznal a že už nemůže jen přijímat a naslouchat. V jednu chvíli jsem si řekl: Dost! Doteď se všechno „házelo“ na mě, ale teď už tu jsou mladší. Sasha je velmi citlivá, pozoruje vývoj svých tanečníků, vidí jejich stagnace a dokáže v nich vyvolat novou chuť a touhu tančit skrze pracovní procesy, které jsou neuvěřitelně inspirující.

    Jak práce na novém projektu se Sashou vypadá?

    Každý projekt začíná tím, že nabídne všem účastníkům naprostou svobodu, ať si žijí své sny. Určí téma a nechá věcem volný průchod. Vy něco nabízíte, vytváříte a ona si z toho vybírá, koriguje podle svých představ a směrem, který potřebuje, k tématu, které chce. Tak vznikají úžasné věci. Nejlepší momenty celého procesu jsou vždycky začátky, ten první měsíc, ve kterém je všechno možné. Člověk se drží tématu, ale není omezován žádnými hranicemi, neexistují bariéry. Jako byste vstoupil na otevřenou pláň a všechno začal stavět od začátku. Ona to pak zvenčí jako sochařka „modeluje“, dotváří. Jednou mi řekla, že u mě vidí, že jsem se dokázal vymanit z rutiny ostatních. Že jsem odhodil kámen pokory a naslouchání, který jsem si přivázal na nohu, a vyrostl v něco nového, v co ona od začátku doufala. A dala mi v tehdy připravované inscenaci Continu velký prostor.

    Sasha Waltz: Continu

    Sasha Waltz: Continu (premiéra 20. června 2010, Schauspielhaus Zürich) FOTO SEBASTIAN BOLESH

    Naslouchat instinktu

    Teď je možná příležitost vrátit se k hledání vašich kořenů a nacházení identity

    Když jsme přijeli s Nikolou Křížkovou na konkurz k Sashe Waltz, bydleli jsme tři dny u Nenada Djapiče, který pátrání po mých kořenech inicioval a natočil jako dokument. On se mě zeptal: Odkud jsi? Já říkám: Z Čech. – No dobře, ale nevypadáš tak. Tak odkud? Zarazilo mne to: Já nevím. Vím jen, že prababička měla bejt černoška. Víc jsme se o tom nebavili. Djapič měl kontakt na archiv ve Stuttgartu a našel tam dokumenty, ve kterých bylo, že na začátku 20. století přivezli do Hamburku lodí dvě stě Tožanů. Zavřeli je do zoologických zahrad do klecí a předváděli „bílým“ návštěvníkům jako zvířata. Jmenovalo se to Afrikaschau nebo Völkerschau a prezentovali tam jejich způsob života. Jeden z těch dvou set Tožanů byl můj prapraděda. Původní tožská jména byla pro Němce nevyslovitelná a nesrozumitelná, tak je přejmenovali. Moje rodina se najednou začala jmenovat Smithovi. Prapraděda si našel v Německu jinou černošku, Američanku, a začali spolu žít. Pracovali v cirkuse. To byla ve dvacátých letech minulého století pro ně asi jediná možnost, protože jinde černoch pracovat nemohl. Měli spolu dceru Annu Marii Smith, což byla moje prababička. Narodila se v Berlíně ve čtvrti Neukölln. A právě tam jsem se nastěhoval, když jsem do Berlína v devatenácti přijel… Aniž jsem toto věděl… V tu chvíli jsem začal věřit na uzavírání kruhů života. Že něco musí být, co vás dovede na oběžnou dráhu vaší minulosti… Člověk musí naslouchat svému instinktu, intuici a pak jde jeho život správným směrem.

    Při hledání a uvědomování si své identity jste se ale musel vyrovnat ještě s jednou „jinakostí“

    Jsem gay. Plně jsem si to uvědomil v devatenácti letech, když jsem začal tančit v Company Sasha Waltz & Guests a ocitl se v úplně novém světě. Byl to silný tlak na uspořádání sebe sama. Do toho přišly jazykové bariéry a otevírání rodinných příběhů, které mnou pohnuly. Berlín otřásl celým mým životem a to bylo dobře. Pak už záleželo jen na okolí. Nejsme v devadesátých letech, abych musel obhajovat větu: Jsem gay!

    Kdo a kým tedy dnes jste? Němec, Afričan, globální občan, tanečník, gay

    Já bych řek’, že jsem… na tom snad nezáleží. Nechci to pojmenovávat… Hledal jsem svou identitu, našel ji, ale nechci se zaškatulkovat. Chci vědět, jak a proč některé události vnímám, proč a jak je reflektuju, jak se k nim mám stavět, jak se ospravedlňovat a jak v tomto světě existovat. Pro mě nebylo nikdy důležité říkat: Jsem Čech a Slovák a mám v sobě trochu Afriky. Nebo jsem Němec a gay. Důležitá pro mne byla cesta do Toga. Byla uzavřením více než stoletého kruhu. Mí předkové jeli lodí do Hamburku, já se vrátil letadlem. Kvůli sobě i kvůli nim, kteří se možná chtěli vrátit a nemohli. Obdobně vnímám i své německé občanství, které jsem loni konečně získal. Přijal jsem je i za své předky, kteří je nemohli mít, neměli a dodneška nemají. Prateta, které je dnes sedmdesát osm, je stále staatenlos. V Česku žít nechci. Dokážu si ale představit život v Jižní Koreji, kterou miluju. Pro mě není důležité žít na nějakém konkrétním místě, ani hranice pro mě nejsou důležité. Jsem z této planety a žiju tam, kde se cítím dobře.

    Roste z bolesti

    S Jiřím Bartovancem jsem se poprvé setkala, když mu bylo devatenáct a právě ukončil taneční konzervatoř v Praze. Přišel na můj konkurz, a protože na mne zapůsobil svým osobním i tělesným vyzařováním, oslovila jsem jej. Výběrové řízení trvalo dlouho a Jiří nás přesvědčil kreativitou a elegancí mladistvých pohybů.

    Postupem doby jsem si jej začala vážit i jako člověka. Neustále pracoval na rozvoji své osobnosti, své lidskosti a samozřejmě i svého tvůrčího a osobnostního potenciálu. Neustále v sobě odhaloval další a další talenty.

    Pracuje s vášní, je výrazově vynalézavý a do skupiny se vždy výborně integruje. V posledních letech jsem měla možnost sledovat jeho touhu po větší odpovědnosti, až nakonec převzal vedoucí pozici v mé skupině a pustil se i do vlastních projektů.

    Je velmi muzikální, což mu s ohledem na velké nasazení zaručuje stabilní obsazování. Jeho hudební talent se projevuje i tím, že hovoří několika jazyky – jako jediný v mé skupině hovoří plynně německy, ovládá ale i turečtinu a angličtinu a snaží se vždy dorozumět i v jiných jazycích. Jeho jazykové nadání velmi obdivuji.

    Jako člověk je velmi zvídavý a otevřený. Je angažovaný, je soucitný i zranitelný. Je výborným kolegou a členům skupiny dobrým přítelem. Jeho vztah k přátelům a rodině je plný lásky, pochopení a osobní obětavosti. Jiří je velký člověk i velký umělec, což v uměleckém světě rozhodně není samozřejmostí. Mnohé těžké životní zkoušky, kterými prošel, i bolest, kterou v životě poznal, jej posílily. Vyrostl z bolesti a roste z ní dál.

    Sasha Waltz

    Z němčiny přeložila Zora Schmidtová


    Komentáře k článku: Jiří Bartovanec: Tančil jsem a budu!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,