Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Češi jsou vidláci

    Sezonu Divadla Komedie zakončila inscenace hry Ježíškova armáda, kterou speciálně pro tuto scénu napsal slovenský dramatik Viliam Klimáček. Mnohým divákům jistě na počátku naskočila jiná hra z prostředí železniční stanice, a to Levínského (či Königgratzova) absurdní výpověď ze života obyčejných železničářů Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou. I když rozhodně nechci oba dramatiky srovnávat, pojmenovávají ve svých hrách (které ovšem nesnesou zcela realistické ztvárnění) s pochopením a možná trochou sentimentu slabosti obyčejných lidí ze stanice na konci světa, a také jakýsi zásah shůry.

    Ježíškova armáda

    Ušmudlaná idylka z nádraží aneb Ježíškova armáda FOTO MILAN DAVID

    Klimáček má zázraky a věci nadpřirozené rád a v různých podobách se objevují ve všech jeho hrách. I když Anděl nebeský poslaný na zem, aby zkoumal, zda ještě lidé věří v Boha, není sice úplně originální, rozhodně je dnes „in“. Anděl jako deus ex machina dnešní doby zkrátka funguje a vytváří svou asexuálností kontrast ke všemu (hřejivě i smradlavě) lidskému. Pokud nespěje k polidštění a působí spíše jako symbol a katalyzátor, hrozí ale při inscenování jistá schematičnost. V tomto případě Anděl přichází jako poutník na právě zrušené nádražíčko, kde v místní hospůdce všichni zdejší „sirotci“ propadají marasmu a sentimentu, aby jim ukázal, jak „z toho ven“. Anděl jim poradí, aby zužitkovali své někdejší zkušenosti s amatérským divadlem, jeli do Vídně předvádět naše lidové zvyky a nadojili něco peněz. Protože jsou však zdejší kumpáni moulové, zpracují jeho podnět moulovsky.

    Když ušmudlaná idylka z nádražní hospůdky (malé, ošklivé, ale naší) přejde do mezinárodního kontextu, stane se ještě ušmudlanější. Přes šikovnost přednosty stanice, který nejenže na projekt získal grant, ale má v rukávu i náhradní „komerční řešení“, totiž domluvu s místním obchodním domem na propagaci jejich výrobků, vše se nakonec k špatnému obrátí. I když definitivní závěr přece jen uštědří divákům náznak lehce sentimentálního happy endu. Ve své vizi Čechů, potažmo jejich pověsti a postavení v Evropské unii, namíchal Klimáček opravdu třaskavou směs (podle slov dramaturgyně Markéty Bidlasové), v níž nechybí opravdu nic – alkoholismus, sobectví, sukničkářství, nevěra, sirotek vychovaný v dětském domově, chorobná žárlivost, ale i kýčovité hračičkářství, konkurenční boj mezi dvěma dámami, lesbická láska, chtěný i nechtěný humor, i dosti zřetelná kritika českého vidláctví. Takový text může samozřejmě v jistém kontextu být pro herce výzvou k rozehrání nejrůznějších absurdit, které mohou být docela zábavné (jak se to povedlo v jiné Klimáčkově absurditě ze současnosti, hrané pod názvem Maso v A studiu Rubín).

    V Komedii se však nabídku autora podařilo využít jen částečně. Hra, která je součástí dramaturgické linie pod názvem Východní beznaděj, jako by svým způsobem symbolicky mapovala celkovou situaci v Divadle Komedie. Soustředíme-li se pouze na umělecký problém, citelně zde schází výrazná režijní osobnost, což potvrdila nejen tato inscenace, ale celá sezona. Vojtěch Štěpánek sice dokáže v explikacích o vizi inscenace docela zajímavě mluvit, nicméně realizace pokulhává. A tak, bohužel, spíše než pozoruhodné obrazy utkvějí v paměti různé režijní prohřešky (příkladem za všechny může být stereotypní využití light designu, střídající reálné a snové světlo, či výstup s Andělovou svítící hůlkou v tunelu, kde se v neúnosně dlouhých pasážích protagonisté vyznávají ze svých hříchů).

    Nepřesvědčivá je (alespoň pro mě) i scéna Milana Davida, kde snad jediným zajímavým fórem je závěrečné strnutí Anděla ve výkladní skříni vídeňského obchodního domu. A tak jediné, co zbývá, je slušný herecký tým, který bojuje ze všech sil, ale s úspěchy střídavými. Chvílemi jsou výstupy docela zábavné (za všechny studie notorika Michala Slaného nebo snaživého podrazáčka Jana Hofmana), jindy se ale sklouzává k osvědčeným klišé až troškovského humoru.

    Inscenaci lze v konečném výsledku nazvat čestnou remízou, která sice neurazí, ale ani se výrazněji nezapíše do paměti.

    Divadlo Company.cz – Viliam Klimáček: Ježíškova armáda. Režie Vojtěch Štěpánek, překlad a dramaturgie Markéta Bidlasová, scéna a kostýmy Milan David. Premiéra 5. června 2014 v Divadle Komedie.


    Komentáře k článku: Češi jsou vidláci

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,