Divadelní noviny Aktuální vydání 7/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

7/2020

ročník 28
31. 3.–13. 4. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ještě můžeme věřit ve šťastné konce

    Jakkoli má Dejvické divadlo za sebou slušnou řádku vynikajících a mnoha cenami ověnčených titulů, shakespearovská dramatika je na jeho scéně vzácným hostem. Po Večeru tříkrálovém (1999) a Hamletovi (2006) je Zimní pohádka teprve třetím Shakespearovým kusem ve zdejším repertoáru. Již tento fakt zatěžkal novinku velkým očekáváním, které ještě umocnila pověst Zimní pohádky coby nesnadného a obtížně inscenovatelného textu.

    Sicílii v Zimní pohádce evokuje horizont s malovaným mořským pobřežím a majákem... FOTO HYNEK GLOS

    Sicílii v Zimní pohádce evokuje horizont s malovaným mořským pobřežím a majákem… FOTO HYNEK GLOS

    Co si také počít s divadelní hrou, jejíž autor v dialozích a monolozích popisuje vztahy svých hrdinů a komentuje to, co se stalo před tím, než děj začal, popisuje události, které se nenamáhal divákům ukázat, nebo si vypomůže skokem v čase dlouhým šestnáct let. A pro inscenátory ponechal minimum prostoru pro vytváření charakterů postav a budování jejich vztahů. Vždyť sicilský král Leontes sotva odříká pár stručných replik a už u něj, aniž by k tomu měl zjevný důvod, propukne smrtící žárlivost – svého přítele Polixena, českého krále, nařídí zavraždit, milovanou manželku Hermionu uvězní a postaví před soud a její sotva narozené dítě nechá pohodit kdesi v pustině…

    Režisér Ondrej Spišák v Zimní pohádce zásadně nepřepisoval ani v ní příliš neškrtal, zároveň ji ale vykládá jako moderní divadelní text, jehož struktura umožňuje svobodně mnohé domyslet a doslovit. Úvodní výstup dvořanů Camilla (Jaroslav Plesl) a Archidama (Petr Vršek), kteří u kávy vylíčí dlouholeté přátelství Leonta a Polixena – sicilského a českého krále, nastolí atmosféru diplomatického jednání. Zároveň je od počátku jasné, že se Zimní pohádka tentokrát odehrává v „současném“ světě, kde pánové holdují tenisu a malý princ si může krátit dlouhou chvíli s iPadem. Inscenace se v současnosti zabydluje s lehkou samozřejmostí. Moderní je jazyk Hilského překladu i střih obleků, kostýmů, šatů či koupacích plášťů a také mobiliář na sicilském dvoře, kde je místo pro historizující nábytek i designové plastové křesílko.

    Ale koneckonců, přesné ukotvení Zimní pohádky v čase nehraje až tak zásadní roli. Podstatnější je samotné plynutí času, které akcentuje fotografka (Zdeňka Žádníková) pořizující momentky z dění na dvoře. A jak se posléze ukáže, jde zároveň o postavu jménem Čas, kterou tak Spišák přivádí na scénu hned od počátku, a nikoli jako Shakespeare až v půli hry, aby ve svém monologu shrnula skok v ději o šestnáct let. Čas tak prostupuje celou inscenací – díky fotografiím může například král Leontes zpřítomnit i čas dávno minulý a užírat se svou vinou při prohlížení starých snímků.

    Scénografické řešení inscenace, které umožňuje rychlé proměny scény, skoky v místě děje i čase, si zároveň pohrává se symbolikou v obraze i barvách. Sicílii evokuje horizont s malovaným mořským pobřežím a majákem, zatímco české království zalidněné rázovitými pastýři si na horizontu vystačí s mohutnou lípou. Základní tóny scény i kostýmů, bílá a černá, se proměňují od plážové idylky, přes scénu soudu až po tragickou bouři na českém pobřeží.

    Zimní pohádku v Dejvickém divadle opatřili podtitulem „psychothriller se šťastným koncem“ a v žánru psychothrilleru se ostatně odvíjí i první polovina inscenace. Leontes v podání Davida Novotného nejprve trousí ironicky podezřívavé poznámky, jako by to snad z jeho strany byla jakási podivná hra, až v něm žárlivost vzkypí do výbuchu vzteku a nenávisti. Tragická část inscenace graduje před pauzou, kdy se děj přenáší na české pobřeží. Miroslav Krobot nejprve vystoupí jako šlechtic Antigonus, který sem přivezl zavrženou sicilskou princeznu Perditu, aby vzápětí pohozené dítě objevil coby Starý pastýř. Střihem vymění výraz Antigonovy šlechtické noblesy a zdrženlivosti v hlasu i gestech za venkovsky komickou rozšafnost, kterou rozehraje v dialogu s Křupanem (Pavel Šimčík) o nalezeném dítěti, lodi ztroskotané v bouři a šlechtici sežraném medvědem. V jejich podání dostávají vylíčené hrůzy nádech tarantinovsky groteskní poetiky. A úvahy o tom, že díky nečekaně nabytému bohatství mohou skončit se svou prací, pak zakončí Krobotova rozkošnicky vychutnaná replika: Sereme na ovečky! Cit pro bravurní hereckou zkratku, nadsázku a schopnost v daném okamžiku třeba i zaimprovizovat na dané téma jsou ostatně typické pro celý ansámbl Dejvického divadla.

    Většina účinkujících přitom musí zvládnout nejméně dvě postavy – například Lenka Krobotová kromě královny Hermiony i pastýřku Mopsu, Martin Myšička vedle krále Polixena ještě Druhého pána, Veronika Khek Kubařová hraje princeznu Perditu a před tím jejího bratra Mamilliuse, Vladimír Polívka stihne kromě českého prince Florizela ještě Žalářníka, Námořníka, Sluhu a Prvního pána a Petr Vršek se po dvořanech Archidamovi a Cleomenovi promění navíc i ve šmíráckého komedianta, zloděje a podvodníčka Autolyka. V soukolí střídajícím role to výrazněji zaskřípe snad jen ve scéně, v níž Jaroslav Plesl předvolává coby Hodnostář před soud Hermionu – přece jenom nedlouho před tím coby dvořan Camillo uprchl ze Sicílie před královým hněvem.

    Druhá polovina inscenace pak již na komediální vlně neodvratně směřuje ke slibovanému „šťastnému konci“, a tedy i k návratu na Sicílii. Sice se ještě vynoří náznak nebezpečí, když Polixenes odmítá, aby se jeho syn oženil s (domnělou) pastýřovou ženou. Jenže když se Polixenes a Camillo vloudí mezi ovčáky na slavnost stříže v přestrojení za cizince, jejichž saka, kloboučky a směšně strojený přízvuk odkazují někam do Bavorska, tak je zřejmé, že nebude tak zle.

    Rozuzlení zápletky na Sicílii a setkání královské dcery s otcem je již ve hře ponecháno pouhému vylíčení očitými svědky. Ve Spišákově inscenaci Shakespearův poněkud rozvláčný popis událostí rozehrála trojice Myšička–Plesl–Polívka v duchu autorových komických postav coby šťavnatý svižný dialog, který se stává zábavnějším než sama událost v reálu.

    V Dejvickém divadle se scéna, v které „ožije“ socha domněle mrtvé Hermiony, obejde bez pouťových efektů – stačí světlo, emoce, několik replik a soustředěná pozornost, aby se stal divadelní zázrak skutečností. Pro ty, kdo jsou na jevišti součástí příběhu, i pro ty, kdo je sledují v přítmí hlediště. Vyprávění o přátelství, zradě, vražedné žárlivost, pokání, lásce i odpuštění tím dospělo k poeticky křehkému a smířlivému finále. A Zimní pohádka v režii Ondreje Spišáka tak zároveň připomněla, že bychom ani v dnešní bláznivé době neměli přestat věřit na šťastné konce. Jakkoli se někdy zdají být v nedohlednu.

    Dejvické divadlo – William Shakespeare: Zimní pohádka. Překlad Martin Hilský. Režie Ondrej Spišák, dramaturgie Eva Suková, scéna František Lipták, kostýmy Katarína Hollá, hudba Michal Novinski. Premiéra 30. listopadu 2015. (Psáno z reprízy 9. prosince 2015.)


    Komentáře k článku: Ještě můžeme věřit ve šťastné konce

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,