Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jen tak cestou z divadla… (No. 1)

    V nedávné době jsem navštívila několik festivalů – Akcent, Pražský divadelní festival německého jazyka a …příští vlna/next wave… – a napadla mě taková myšlenka: Ve všech náhodně vybraných inscenacích jsem objevila společného jmenovatele: kombinaci osobní výpovědi a uměleckého ztvárnění.

    Akcent

    akcent-poster

    V představení Naslouchání příběhům mé třetí babičky v inscenaci čínského Living Dance studia režisérka, choreografka a tanečnice, paní Wen Hui vedle sebe postavila autentické vyprávění staré ženy z dob kolektivizace a neobyčejnou fantazijní pohybovou výpověd těla. Na jeviště dokonce přivedla svou matku – tedy část sebe. Jemný dotyk konkrétna, ve kterém odkryla svou nahotu a přesto výmluvný syrový detail, který byl stavěn do kontrastu s fantasijním ztvárněním. Ve spojení s videoprojekcí a choreografickým a tanečním uměním paní Wen Hui geniální spojení.

    Vedle sebe postavila autentické vyprávění staré ženy z dob kolektivizace a neobyčejnou fantazijní pohybovou výpověd těla. FOTO archiv Divadla Archa

    Vedle sebe postavila autentické vyprávění staré ženy z dob kolektivizace a neobyčejnou fantazijní pohybovou výpověd těla. FOTO archiv Divadla Archa

    Pak Vzpomínky 2 – Hladomor, také čínského Living Dance studia – mladí tanečníci s minireflektory pronikají do divadelního prostoru, osvětlují tmavá zákoutí a mnohdy i intimní partie sedících divákú, hledají ztracenou část své vlastní intimity, kontinuity.

    Před časem odjeli do svých rodných vesnic a ptali se lidí, kteří v letech 1958-1961 přežili hladomor, na jejich osobní vzpomínky. Zaznamenávají na kameru jejich útržkovité výpovědi o krutosti tehdejšího (pře)žití. Jednoduše a prostě jsou popisovány situace, ve kterých si radši ani nechceme připustit nějaké pocity. Existenciální bytí – konzumace kůry stromů, konzumace uvařených střev, uvařených provazů… a… smrt. Mladá tanečnice, která se po střetu s rodinou dostává do vlastního konfliktu, mě oslovila asi nejvíc. V Číně se lidé řídí heslem: Dívej se dopředu – o minulosti nemluv, ta je tabu. Já vím, znám to sama. Nerada se vracím do minulosti. Je pravda, že totalitní společnost vždy zcela zákonitě převorá všechno, včetně nás samých, a hledání identity je vlastně průvodním jevem posttotalitních zemí.

    PDFNJ

    PDFNJ-sex-meho-zivota-predstaveni

    Z těchto dvou představení a jejich inscenačních postupů jsem překlikla na „festival německého jazyka“. Na Nové scéně jsem se zúčastnila projektu Všechen sex mého života a myslím, že v tomto případě se záměr přivést na scénu konkrétního jedince, v protikladu s uměleckou nadsázkou, projevil zcela explicitně. Šest jedinců, starších 65-ti let – tři ženy a tři muži, tři Češi a tři Němci, kteří našli odvahu se vyzpovídat před veřejností, mluvilo o svých nejintimnějších životních zážitcích.

    Obávala jsem se toho večera a s napětím jsem čekala, jak to dopadne. Vzala jsem do divadla i svou dceru a neopomněla jsem se jí dvakrát zeptat, jestli chce opravdu jít. Jaké bylo moje překvapení, když jsem uviděla divadlo z velké části plné mladých lidí!

    Projektu se účastní pražští a oldenburští senioři, kteří se přihlásili na základě veřejné výzvy a prošli výběrovým řízením. FOTO Divadlo Alfred ve dvoře

    Projektu se účastní pražští a oldenburští senioři, kteří se přihlásili na základě veřejné výzvy a prošli výběrovým řízením. FOTO Divadlo Alfred ve dvoře

    Výpovědi byly upraveny. Z přípravných materiálů byly vybrány podstatné situace a… stal se zázrak! Byl vytvořen text, ve kterém se vše sdělovalo velmi přesně, a v umělecké zkratce. Mladí lidé si mohli ověřit svá možná tápání či ostýchavost na konkrétních lidech, kteří vypovídaljí o svých „střevech“, a mohli se přesvědčit o tom, že 10 – 20 let neuspokojivého života ještě neznamená konec. Ani definitivní prohru. Život je na dlouhé lokte! Inscenátorům se povedlo předestřít tak ožehavou skutečnost, zralý sex, jak se oněm veřejně nemluví. A s humorem a poučením. A publikum fandilo!

    Možná bych toto inscenování viděla radši v trochu menším prostoru, kde by se více podtrhla autenticita a reportážnost. Raději bych zdůraznila intimní výpověď a nechala vyznít syrovost faktů. Někdy bídu – někdy prosté sdělení. A skončila bych spíše zprávou o momentálním stavu – bez té show na konci s přidáním roku 2031. Nemíním tím, že je špatné se smát, naopak! Ale vyznění bych nechala spíše na konkrétním stavu věci, na momentální autenticitě a syrovosti dané vteřiny.

    …příští vlna/next wave…

    next wave-logo

    V duchu svého myšlenkového proudu jsem se vrátila k inscenaci Spitfire CompanyAntiwords, kterou jsem viděla na festivalu …příští vlna/next wave… Ano, už v tom názvu je obsažen záměr! -anti-words. Nehraje se Havlova Audience, ale důraz je na privátním postoji jednotlivce – v tomto případě performerek, které nám předvedly samy na sobě děsivou občanskou rezignovanost, do které jsme se propadli. Zcela konkrétně, fyzicky, nám předvedly, jak je příjemné se jen tak zpít a nechat ty podstatné události a činy proklouznout. Rezignovaly na svou úžasnou pohybovou kreativnost, jak ji u nich známe, a zpíjely se! Jak je to milé – schlastanost, pasivita, neangažovanost… Tak utíkají občanské postoje do opilé spokojenosti zapomnění, až je nám špatně. Šly až za divadlo. Před formou upřednostnily názor.

    FOTO Spitfire Company

    Šly až za divadlo. Před formou upřednostnily názor (Jindřiška Křivánková a Miřenka Čechová v inscenaci Antiwords). FOTO Spitfire Company

    A tak jsem si uvědomila, že společným znakem těchto inscenací by mohlo být motto jako by nám divadelní iluze, ať už má jakoukoli formu, nestačila.

    Když jsem si posléze v programu festivalu Akcent Divadla Archa přečetla, že proslulý maďarský režisér Arpád Schilling se už před čtyřmi lety vyznal z toho, že jej tradiční „akademické“ divadlo přestalo zajímat, uvědomila si, že mám po pointě. Ale ujistilo mě to o dalších souvislostech. Podobná tendence je vidět v mnoha zemích a v mnoha divadelních i jiných uměleckých oborech. Je to zřejmě naše současné směřování. Propojení syrového, autentického detailu s vysoce uměleckým ztvárněním – dvě hrany, které o sebe dřou! A tyto kontrapunkty vytvářejí ten ojedinělý zážitek!

    ///

    Hana Frejková. FOTO archiv autorky

    Hana Frejková (* 1945). FOTO archiv autorky

    HANA FREJKOVÁ

    – herečka, zpěvačka a autorka reflexivní knihy Divný kořeny.

    Po absolvování JAMU (1967) – obor herectví, prošla mnohými divadly – Karlovy Vary , Kladno, Praha Maringotka – ( Antigona, Elektra, Dum Doni Bernardy/Adéla, Letní hosté/Karélie a mnoho, mnoho dalších). Od roku 1986 působí na volné noze. Spolupracovala se skupinou Volné spojení režisérů, kde ji zastihl rok 1989 v tehdy úspěšném představeni Ó, velký Buddho, pomoz jim!  Hostuje v řadě divadel a participuje na mnohých divadelních (Modche a Rezi, Tajbele, Jídelna), filmových a televizních projektech.

    Několik let spolupracovala s angloamerickými divadelními skupinami v Praze, mimo jiné v představeni Enola k výročí ukončení 2. sv. války nebo v původní hře Marka Cornera Just another blasted love song. Hrála v amerických muzikálech Jeptišky I (Nunsense, D. Goggin) a Jeptišky II, spolupracuje s Divadlem v Dlouhé. V nakladatelství TORST vydala knihu Divný kořeny a dlouhodobě se věnuje zpěvu tradičních židovských písní.


    Komentáře k článku: Jen tak cestou z divadla… (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,