Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Jemný půvab spásy v mužské vizi

    Dvěma určujícími pohyby jsou stah a rotace. První je předpokladem pro ten druhý, stažení napětí je potenciálem pro expandování, rozšíření vědomí skrze prvotní chaos. Letošní první a zároveň poslední premiéra souboru Spitfire Company s názvem F*cking Beautiful Spring v režii Petra Boháče vychází z mariánského motivu těhotenství mladé dívky a je pojata jako taneční sólo. Tanečnice a zároveň choreografka inscenace Markéta Jandová v divadle Ponec tančí na kruhové scéně pokryté pouze třpytivým linem a divačky a diváci sedí dokola kolem ní. Na uších mají sluchátka, kterými do nich vstupuje binaurální zvuk – tak jako do dívky vstupuje okolní svět, jemuž nelze uniknout, i když by v daný moment potřebovala být sama. Právě zvuk je hlavním nositelem situačních obrysů – splachování záchodků, na kterých si dívka dělá těhotenský test, útržky rozhovorů ve školní budově nebo cestou domů metrem. Tyto ruchy denního rytmu jsou sound designérem Martinem Hůlou umně propojeny do zvukové kompozice spolu s hudebními skladbami, například niternou rapovou výpovědí básnířek a interpretek Kae Tempest. Výchozí hudební inspiraci přitom představuje oratorium El Niño skladatele Johna Adamse, které vypráví příběh Panny Marie a Ježíše Krista.

    Režisérova vize početí mladistvé připouští jen zázrak, byť se tanečnice Markéta Jandová ve vlastní choreografii dotýká i negativních poloh FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Estetika celého tvaru je velmi čistá, vizuálně působivá a funkční. Scénu osvětlují dvě robotická světla, která nepřetržitě proměňují svůj tvar, ostrost i intenzitu a pohybují se spolu s tanečnicí – na začátku tak kolem ní například vytvářejí mihotající kruh s rozmlženými obrysy, který evokuje ultrazvuk plodu v děloze, později ji přetínají v podélných obdélníkových liniích snad jako zářivky vzdalujícího se peronu nebo pruhy denního světla pronikající do vagonu skrze skla nadzemní stanice.

    Jandová je při tanci ponořená do sebe, a přesto se jí dobře daří sdílet svůj prožitek s publikem, které má velmi nablízko. Udržuje s ním intenzivní oční kontakt a poutá pozornost koncentrovanou jevištní přítomností.

    Nemohu se však ubránit pocitu, že téma početí mladistvé je v tanečním tvaru idealizováno a romantizováno. Choreografie sice skýtá i určité „negativní“ polohy – byť mají spíše podobu pochybností nebo mírné fyzické nepříjemnosti (choulení se do sebe, motiv běhu nebo pohybů s propadlým hrudníkem) –, závěrečný obraz točení se v kruhu s rozpřaženýma rukama a hlavou zdviženou vzhůru do kuželu světla, spolu s celkovým jemným půvabem vyobrazení, však nepřipouští mnoho variant výkladu: vnucuje ideu života jako bezpodmínečného zázraku, jemuž musí jakékoli další pocity ustoupit. Režisér uvádí v tiskové zprávě: Snažím se v sobě najít odvahu dívat se na každou ženu jako na možnou Marii, která má v sobě potenciální zárodek budoucí spásy. Tento narativ, v díle výrazně přítomný, se mi jeví svou blízkostí ideologii ultrakonzervativního protipotratového Hnutí pro život silně na pováženou. Nutno podotknout, že ne každá žena vnímá své početí jako budoucí spásu. Zkušenost mnoha žen s početím a těhotenstvím provází úzkost, hrůza, deprese, bezmoc nebo zhnusení ze sebe samotné. Tím spíš je výklad znepokojivý, jedná-li se o neplánované početí šestnáctileté dívky.

    Nabízí se pochopitelně otázka, do jaké míry pramení tato idealizace ze skutečnosti, že tvar režíroval muž. Ačkoli Jandová zkušenost mateřství a vůbec ženské tělesnosti má, je zřejmé, že sám režisér nikoli, a ve své vizi nám tak předkládá vlastní mužskou představu o této zkušenosti. V mém případě platí, že jakkoli vizuálně a akusticky působivý, s mou dosavadní ženskou životní zkušeností se tvar nepotkává. Na to je jeho vyznění příliš bezproblémové a inscenace jako celek příliš zvnějšku stavěná k obdivu „půvabů života v mladičkém těle“ a tím mně vzdálená.

    Spitfire Company, Praha – F*cking Beautiful Spring. Režie, námět, scénografie Petr Boháč, choreografie, tanec Markéta Jandová, sound design Martin Hůla, binaurální mix Martin Hůla, light design Jiří Šmirk. Premiéry 18., 19. a 20. března 2023 v divadle Ponec (psáno z premiéry 18. března).


    Komentáře k článku: Jemný půvab spásy v mužské vizi

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,