Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Její strašidlo

    I když aktovka rakouského dramatika Felixe Mitterera Moje strašidlo byla původně zamýšlena jako rozhlasová hra, obsahovala tak silný divadelní potenciál, že zdomácněla na jevišti. Svým prolínáním drsného naturalismu a rozpoutané fantasknosti, vnějšího a vnitřního prostoru a procesu inspiruje režiséra k nekonvenčnímu řešení a herce k extrémnímu hereckému projevu.

    První problém přenosu z rozhlasové neurčitosti do divadelní konkrétnosti představuje pojednání scény. Výtvarník Tom Ciller odhalil černé zdi jeviště, malý jevištní prostor Činoherního klubu se tak překvapivě rozšířil a zvýšil. Pro účel příběhu stačilo jej doplnit o několik metaforicky výmluvných prvků. Zleva: množství prázdných lahví, svědek protagonistovy pijácké vášně; hromada podzimně pestrého javorového listí, z něhož se jako z hrobu vynořuje nebohé strašidlo; fragmenty zdí, evokující hřbitov i statek (spojení mezi nimi naznačuje rám dveří, který se položením mění v hrob). Vizuálním doplňkem scény je vpravo v pozadí hudebník s pilou a velkým bubnem, doprovázející promluvy herců ztišenými, sugestivně monotónními melodiemi i hlučnými údery. O premiéře tuto funkci plnil sám autor scénické hudby Petr Kofroň, který pásmo odtažitých improvizací doplnil ještě kontrastními ozvuky reálné hudby, poukazující k dění mimo scénu (např. hospodská taneční zábava).

    Oba protagonisté, žena Róza i její strašidlo, zesnulý manžel Zach, jsou předurčeni hned kostýmem. Výtvarnice Nina A. Stillmark oblékla ženu do neslušivých pracovních šatů s předním zapínáním, muži nasadila frajerský černý klobouk, pod nímž plane spálená tvář připomínající tašistické plátno. Historie dlouholetého manželského vztahu, nazřená jako retrospektiva z hlediska ovdovělé ženy, jež se nemůže zbavit svého mučivého strašidla, klade nemalé nároky na herce. Režisér Martin Čičvák nalezl optimální představitele v domácím Stanislavu Zindulkovi a hostující Blance Bohdanové. Odlišnými prostředky, ale se společnou vášnivou naléhavostí vytvářejí onen typ vztahu, který proslavil August Strindberg a jemuž se dostalo přiléhavého označení „Hassliebe“, nenávistná láska. Zcela v duchu paradoxní formule se dění odehrává v průběžné ambivalenci – nenávistnými projevy nepřátelství a odcizení prosvítají momenty porozumění a sympatie.

    Zindulka, jemuž křiklavá malba obličeje omezuje mimický výraz, využívá k vyjádření agresivity hrubého hlubokého hlasu a upřených pohledů pronikavých očí. Bezostyšný cynismus, s nímž líčí válečné zážitky nebo událost s mrtvým dítětem, jež předváděl za úplatu v krabici od bot, působí až demonstrativně. Tušíme za ním provokaci, s níž se bytostný herec a líný budižkničemu (trávící život převážně žvaněním, pitím a karbanem) snaží furiantsky fascinovat hospodskou společnost. Bohdanová čelí agresivitě i neodbytné přilnavosti manžela typicky ženskými prostředky – neúnavnou dělností (stále se zabývá různými domáckými úkony – párá svetr, připravuje pokrm), nápaditou uhýbavostí, pohrdáním, výčitkami, ponižujícími posměšky, ironickým shazováním mužské nadutosti i sebeironickým traktováním vlastního údělu. Minuciózní hra tváře se promítá do hadovité svíjivosti celého těla. Právě v mimickém výrazu herečky, mísícím bolest a pohrdání s trpkým humorem, se názorně zračí ambivalentní princip hry, dodávající opakovanému procesu manželské rivality nehasnoucí vnitřní dynamiku.

    Trvalou a hlubokou rozpornost korunuje vyústění. Zindulka smývá hyzdivou malbu obličeje a zlidšťuje tak Zachův postoj, Bohdanová změkčuje Rózin výraz plachým úsměvem. Pozitivní náznaky předchozího jednání a chování vytvořily předpoklad pro smír a odpuštění vzájemných křivd, pro vykoupení, symbolizované nádherným tancem, který znamená konec hry i života. Vykoupení v duchu průběžné ambivalence s sebou nese smrt. Nic nedostáváme zadarmo, za všechno se musí platit.

    Mittererův nemilosrdný a hluboký ponor do hájemství intimních lidských vztahů nalezl odpovídající odezvu v inscenaci Činoherního klubu, spojující spontánní temperament s výrazovou cudností a promyšlenou jevištní kázní.

    Činoherní klub Praha – Felix Mitterer: Moje strašidlo. Překlad Michala Sochorová. Režie Martin Čičvák, scéna Tom Ciller, kostýmy Nina A. Stillmark, hudba Petr Kofroň, dramaturgie Roman Císař a Vladimír Procházka. Premiéra 22. dubna 2010.


    Komentáře k článku: Její strašidlo

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,