Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jeden dům, dva majitelé

    Brzy tomu bude dvacet let, kdy byla Státní opera spolu s Laternou magikou vyčleněna ze svazku Národního divadla. V Praze tak vznikl 1. 4. 1992 druhý samostatný operní dům a Národnímu divadlu silná konkurence. Tento akt byl od počátku spojován se značnými nadějemi, pokud šlo o diverzifikaci operního života v Praze a oživení jeho dramaturgie, byla ovšem situace od samého počátku velmi složitá.

    Na rozdíl od Laterny magiky, které se bez větších problémů podařilo navázat na dosavadní linii čtyřiatřicetiletého vývoje, Státní opera, byť její historie je mnohem delší, neměla paradoxně na co navázat. Historie Smetanova divadla, jeho čtyřiačtyřicetileté fungování coby druhé operní scény ND – to bylo zásadní přerušení kontinuity věhlasného evropského operního domu, pražského Nového německého divadla, a konec konců i krátkého, ale dramaturgicky průbojného období let 1945–1948, kdy opera „mezi nádražím a muzeem“, zvaná tehdy Divadlo 5. května, rovněž vytvářela nepřehlédnutelný kontrapunkt. Skutečnost, že (Neues) Deutsches Theater Prag byl od samého počátku své existence významným operním domem, jehož prestiž díky vynikajícímu působení jeho prvého ředitele Angelo Neumanna rok od roku rostla, aby se v letech předmnichovské republiky stal jedním z klíčových center operní produkce v Evropě – to bylo vědomí velké historické tradice, ale zároveň něco velmi svazujícího, něco, na co se prakticky nedalo navázat. A to zde přitom ještě bylo velké porevoluční nadšení a vůle vytvářet cennou dramaturgickou linii, dělat co nejlepší operu, jistěže ne pro kritiky, ale pro náročného operního diváka, možná toho konzervativního, co u nás vždy převládal, ale možná i toho mladšího, progresivněji cítícího, který očekává nové impulsy či je ochoten nechat se jimi oslovit – v každém případě diváka znalého věci a vybaveného jakýmsi srovnávacím zázemím.

    Břímě tradice

    Prvním, kdo dostal šanci se s nelehkými podmínkami provozu druhé operní scény v Praze poměřit a něco koncepčního vytvořit, byl Karel Drgáč, režisér a scénograf, kultivovaný rakouským hudebním školstvím, tedy osobnost hodná tak obtížného úkolu. Přihlásil se programově k tradici Nového německého divadla, znovu uváděl díla Alexandra Zemlinského, Hanse Krásy, Gottfrieda von Einem. Velmi obtížný úkol. Stále ještě žili pamětníci, kteří pamatovali kulturní klima 20. let, kdy se chodilo na odvážné výstřelky avantgardy, kdy „řádil“ expresionismus své první, nejživotnější vlny. Kdy divadlo žilo a vzkvétalo díky bohaté německé kulturní elitě, která byla ochotna si rok co rok připlácet na své divadlo, na svého Wagnera, aby mohl být provozován těmi nejlepšími silami, které byly v Evropě k dispozici. Velká jména, jež vytvářela historii divadla: ještě za Angelo Neumanna tu dirigoval Gustav Mahler, Richard Strauss, pak přišel Alexander Zemlinsky, Schoenbergův žák, dirigent a skladatel, který Prahu obohatil svým tehdy nedostižným Mozartem a významnými inscenacemi děl Ernsta Křenka, Paula Hindemitha, Ericha Wolfganga Korngolda, Ferdinanda Schrekera i svých vlastních. Působili zde dirigenti jako Erich Kleiber, Otto Klemperer, pěvci Leo Slezak, Richard Tauber, Hans Hotter, hostovali tu Enrico Caruso, Nellie Melba, Maria Jeritza, Lilli Lehmann, Risë Stevens. Mladý Georg Széll, následovník Zemlinského, uváděl i současné autory, např. díla pražských německých skladatelů (F. Finke, T. Veidl, H. Krása). Repertoár divadla, to byla nesmlouvavá umělecká linie, často kontroverzní (skandální premiéra Vojcka v roce 1926), ale vždy na výši doby.

    Hra na modernismus

    V roce 1995 přišla Eva Randová, renomovaná pěvkyně, a její dramaturgicky spíše pohodlná tříletka. Citelný krok zpět oproti Drgáčově smělé linii. Hrací plán úzkostlivě sledoval ratingy návštěvnosti a zcela rezignoval jak na moderní operu, tak na pozapomenutá díla minulých století. Po ní Dvořák s Nekvasilem opět posunuli těžiště k méně prozkoumaným, ne tak otřískaným titulům. Podporovali i novou tvorbu, iniciovali Bušení do opony, snažící se mapovat nejsoučasnější tvorbu mladých autorů, v němž pak pokračovali na půdě Národního divadla. Ve Státní opeře zazněla řada světových premiér nových, bohužel většinou slabých děl, koketujících s konjunkturalismem. Byla to taková hra na modernismus, ve které navíc bylo snadno možno odhalit osobní vazby, soukromé zájmy, značnou koncepční nedůslednost a povrchnost.

    Po deseti letech existence Státní opery bylo jasné, že původní očekávání byla nerealisticky vysoká. Mám tu ovšem na mysli všechny souvislosti. Rozpor mezi očekáváním, daným centrální polohou a kulturním významem Prahy, jejíž prestiž a turistická zajímavost se hned po listopadu 1989 začala prudce zvyšovat, a mezi jasně danými limity instituce financované ze státního rozpočtu nové republiky, která své ekonomické bohatství začíná teprve budovat a kterou čeká několik desetiletí tvrdé ekonomické reality. V neposlední řadě to bylo i otřesné dědictví komunistického režimu a jeho cynismu v nakládání s kulturními statky, který se v tomto případě projevil kriminálním architektonickým činem, jehož stupidní krátkozrakost budí úžas i dnes, v podmínkách dravého kapitalismu českého typu, kdy cynismu všeho druhu ještě v mnohém směru přibylo: magistrála, jež díky své jednostranné koncepci, sledující výhradně ekonomicko-dopravní cíle, brutálně odřízla, dokonce hned dvakrát, dominantu Národního muzea a s ním i operní dům, jednu z nejkrásnějších staveb svého druhu na světě, od toho, co k nim historicky neodmyslitelně patřilo, tedy od zbytku Václavského náměstí. Důsledky toho jsou strašné: se svou nesmyslnou polohou bojuje Státní opera dodnes. Podle interních odhadů se právě obtížná dostupnost opery podepisuje ztrátou na denní tržbě třiceti procenty.

    Divadlo bylo původně postaveno tak, aby svým vchodem ústilo do klidného parku, tedy opačně než jeho předchůdce, Novoměstské divadlo, jež ústilo směrem ke kolejím Nádraží Františka Josefa a bylo rušeno vlaky. Před jeho klasicistními sloupy se promenovaly maminky s kočárky, později tam jezdily tramvaje. Dnes tu čtyřproudou dálnici přeběhne leda sebevrah, kterému se nechce až na Nuselský most. Porovnáme-li tedy ze všech těchto hledisek podmínky, jež mělo Nové německé divadlo v Praze v prvém půlstoletí své existence, s dnešním stavem, je to srovnání nejen kruté, ale je to i jasná odpověď na otázku po příčinách dnešního marasmu.

    Podchod pro otrlé

    Po osmnácti letech, v roce 2010, to nemá dosluhující ředitel Státní opery Jaroslav Vocelka v ničem lehčí než Karel Drgáč, ba právě naopak. Perspektiva tvrdé ekonomické reality trvá, vize aspoň jen rozumného blahobytu byla odsunuta na neurčito, naopak pokračuje devastace dnes již prakticky neexistující střední třídy a její kupní síly, zatímco z polistopadového nadšení a jeho ideálů nezbylo pranic. Je-li mimo diskusi, že jediná střední měšťanská třída dokáže naplňovat každodenně divadla, pak je rovněž jasné, že tato krize nemá jednoduché řešení, má-li je vůbec. A nemyslím tím samozřejmě jen krizi operní návštěvnosti, ale krizi vůbec, v nejširších ekonomických a duchovních souvislostech. Jestliže si kapitalistický stát systematicky decimuje svou klíčovou třídu, o kterou se historicky opíral od dob francouzské buržoazní revoluce, pak si ovšem nemůže stěžovat, že je krize tak hluboká, jak je. Průměrný Čech má dnes s bídou prostředky na udržení své základní existence, a nechodí-li do opery, pak to opravdu nebude z nedostatku kulturnosti. Dnešní manažer Státní opery se tedy snaží hledat řešení jinde, snaží se orientovat na diváka, který neočekává ani tradiční linii, ani progresivní linii, na diváka, jehož srovnávací zázemí a z něj vyplývající očekávání je rovno nule: snaží se do divadla přilákat zahraničního turistu.

    Naštěstí pro management opery, naneštěstí pro operu jako takovou, jsou turisté, kteří si zvolili Prahu jako svou destinaci, v něčem specifičtí: mnohé z nich Praha láká nejen svými historickými půvaby, ale i půvaby pražských dívek. A pro mnohé je Praha, ač to zní neuvěřitelně, stále ještě levná. To je ideální divák dnešní Státní opery! Už byl U Fleků, i v Perlovce, tak proč ještě nezajít, často poprvé v životě, do opery, když je pro něj tak laciná? Toho neodradí ani močí promořený podchod, jediná přístupová cesta k opeře, a je mu možno bez nebezpečí servírovat desetiletími beznadějně vyčpělé tituly, které by neprošly ani na oblastní scéně, ať už české či německé. Sice při představení vytahuje z batůžků petláhve se sodovkou, aby se občerstvil po náročném dni, ale zato tleská s velkým nadšením. Čemukoli! Další ekonomicky důležitou položkou hracího plánu jsou výprodeje všeho druhu: dům se pronajímá politickým stranám či podnikatelům pro jejich plesy, neorokokovým interiérem s vynikající akustikou zní Český slavík a vůbec mikroportový popík všeho druhu, muzikály či operety. Je to logická reakce na to, že státní příspěvková organizace Státní opera je v posledních letech krácena na dotacích, ne snad drasticky, ale přece jen citelně: během čtyř let o 25 milionů korun. Při minimálním rozpočtu 260 milionů tedy musí navyšovat příjmy všemi prostředky: vloni si operní dům k dotaci 142 milionů musel vydělat přes 116 milionů korun, letos dostal od ministerstva kultury jen 139 milionů korun, a tento trend bude zřejmě pokračovat.

    Smrt opery? Smrt umění?

    Protože ubývá i turistů, bude nutno zvyšovat počet pronájmů. Naštěstí je stále kde brát, protože stále ještě zní párkrát v týdnu nějaká opera, kterou je možno škrtnout, aniž by dějiny opery utrpěly sebemenší újmu. Jedinou výjimku za poslední léta představuje Brittenova Smrt v Benátkách, jež působí v tomto kontextu jako zjevení z jiného světa. Ale co pak, až nebude už co škrtat?

    Když si bohatí pražští Němci dostavěli svůj svatostánek, pět let po otevření Národního divadla a jako jeho obdobu, vytesali si na průčelí také své „Národ sobě“. Vybrali ovšem více peněz než Češi na Zlatou kapličku, však je to na budově znát, a také ten pozlacený nápis byl delší: Diese Stätte der Kunst hat das deutsche Volk aus eigener Kraft gegründet. Už tam není. Při nutné přestavbě, tuším v roce 1920, kdy byli vytlačeni ze Stavovského divadla a tím připraveni o zkouškové prostory, tu mramorovou desku s krásnými pozlacenými písmeny odstranili Němci sami. Ale jen tu desku, ducha jsme znesvětili až my Češi. Die Stätte der Kunst? Stánek umění? Kam se nám jen zaběhlo, umění? Pravda, nebylo to hned. Trvalo nám další půlstoletí, než jsme umění z budovy vypudili. Nejdřív zde musel vzniknout tržní kapitalismus. Zato teď už tu po něm nezbylo nic.


    Komentáře k článku: Jeden dům, dva majitelé

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,