Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Rozhovor

    Je v tom něco sympatického i ubohého

    Výtvarné „oko“ a tvorivý partner Jana Mikuláška. Autor opulentných výprav, estét, scénograf a kostýmový výtvarník s neošúchaným rukopisom, vo „voľnom“ čase tiež módny redaktor. Originál českého divadla, Marek Cpin.

    FOTO archiv DF

    Na ktorej z inscenácií posledného roka (počínajúc Gottlandom) sa vám pracovalo najlepšie?

    Tohle období bylo velmi příjemné, asi nejlepší, které jsem zatím zažil. Po “nedorozumění” s Gottlandem jsme zažili pouze vstřícné a velmi profesionální herce i zázemí divadla. A nic víc nepotřebujete. Mám moc rád soubor Divadla v Dlouhé, i když naše působení se trochu vymyká jejich klasickému repertoáru, a proto je těžké se naladit na stejnou vlnu. Naprosto mě uchvacuje soubor Divadla Husa na provázku – koncentrace talentu, dokonalé techniky, pokory, humoru…

    Celá výprava v reakci na text jasně odkazovala ke slavným inscenacím Christopha Marthalera a Anny Viebrockové (Gottland v NDMS Ostrava). FOTO archiv DF

    Práca na inscenácii Gottland pre NDM bola údajne pre Jana Mikuláška problematickou („probíhala v duchu naprostého neporozumění“). Museli ste pri presadzovaní výtvarnej koncepcie bojovať i vy?

    Nešlo o boj, spíš o humorné, ale velmi bohužel příznačné přetahování. Celá výprava v reakci na text jasně odkazovala ke slavným inscenacím Christopha Marthalera a Anny Viebrockové. Zvolili jsme podobný pracovní postup a snažili se vyjít ze specifikace místa – tedy Divadla Jiřího Myrona. Jeviště se tak stalo jakýmsi prodloužením celé budovy – na podlaze je totožné lino, které najdete na chodbách, křesla na scéně najdete i v administrativní části divadla atd. Jen specifický květináč z 80. let nám správce budovy nedovolil použít, protože by na jeho místo neměl co dát. A přes to nejel vlak.

    Na rozdiel od Evžena Oněgina sa vo Větrné hůrce vzdávate dobového kostýmu a interpretačne opäť tiahnete k akémusi „šedivému“ svetu postáv.

    V poslední době cítíme s Honzou určitou únavu z “dobových” kostýmů, které hrají víc než herec. Snažíme se najít hranici mezi civilem a kostýmem, protože nás fascinuje moment, kdy vás herec v kostýmu, který nic nepředjímá, strhne teprve hereckou akcí. Neříkám, že by se vše mělo hrát v obleku, ale určitá civilnost a hra s ní mě momentálně zajímá.

    V inscenácii Láska a peníze scéne dominujú rôzne nasvecované otočné bannery. Ako vás napadlo pracovať s takýmto prvkom?

    Tohle byl Honzův nápad, chtěl, aby docházelo ke kontrastu mezi tím, co se děje na jevišti, a nějakým ideálním, vysněným, a taky falešným světem na fotkách. Vzhledem k tomu, že text z poloviny pracuje s principem zpovědí postav, chtěli jsme, aby prostor působil veřejně, čímž by se zvýraznila určitá ztracenost postav. Proto může scénografie připomínat foyer divadla, ulici se city lighty, nákupní centrum, restauraci…

    Chtěli jsme, aby prostor působil veřejně… (Láska a peníze pražského Divadla v Dlouhé). FOTO archiv DF

    Kostýmy inscenácií GottlandEuropeanaLáska a penízeHůrka majú v sebe niečo z módy 70. rokov. Čo vás priťahuje na tejto estetike?

    Myslím, že nejvýrazněji se 70. a 80. léta projevila v Gottlandu a Europeaně, protože oba dva texty jsou si podobné a nějakým způsobem reflektují naši historii. Estetika 80. let je mi blízká, protože je to historie, kterou jsem já osobně zažil – 60. už v sobě mají jistý romantický nádech a vlídnost. Ale 70. a 80. léta jsou historie, která se vás ještě týká, nemáte od ní takový odstup. Těším se, až nastane ve vnímání estetiky čas na 90. léta – na dobu, kdy se všichni zbláznili z barev, vše bylo velmi levné a nekvalitní, ale pestré a s nápisy. Je v tom něco velmi sympatického i ubohého, ale bohužel nás tato estetika ještě pořád hodně obklopuje, a proto se nedá zatím parafrázovat.

    V súčasnosti pripravujete pre brnenskú Redutu Nenápadný půvab buržoazie. Ako sa vám pracuje s filmovým námetom? Snažíte sa od vizuality filmu odpútať, alebo s ňou naopak účelovo pracujete?

    Snažíme se odpoutat od všeho. Film je natolik autorský, že jeho kopie by mi připomínala představení ochotníků hrajících texty Divadla Járy Cimrmana. V podstatě by se dalo říct, že vycházíme jen z názvu a tématu hry a doufám, že vznikne nový tvar.

    Esmeralda (Gabriela Štefanová) v Mannově Doktoru Faustusovi (Husa na provázku Brno). FOTO archiv DF

    Na rozdiel od mnohých súčasných scénografov „šetríte“ trendovými projekciami. Vyhýbate sa ich samoúčelnému používaniu, alebo je aj iný dôvod?

    Myslím, že to vychází už z mých studií u doc. Meleny, který byl scénografem Studia Ypsilon, postaveného na hercích, a ne na efektech, a už od začátku nás od projekcí trošku zrazoval. Nemůžu soudit, protože jsem neviděl žádnou inscenaci, která by mě projekcemi uhranula. Pro mě je to vnější prvek, který působí spíš narušitelsky a tak jsme ji také použili částečně v Lásce nebo Doktoru Faustusovi – projekce není iluzivní, vidíme její zdroj a funguje jako přiznaný “partner”.

    Váš tvorivý spoluhráč Mikulášek sa vo svojej tvorbe častokrát „vyžíva“ v absurdnosti a trápnosti životných situácií. Ako pracujete s týmto princípom v tvorbe kostýmu a scény?

    Ta hranice je velmi tenká – ale to je s humorem vždycky. Nesmíte překonat určitou dávku vkusu, nebo to naopak opravdu hodně napálit. V Divoké kachně byly postavy výrazné a nevkusné, v Europeaně bylo potřeba zachovat pocit autenticity, civilnosti. Důležitá je právě už zmiňovaná hranice, která určí, jestli se s postavou máte ztotožnit, anebo od ní máte jasný odstup.

    Na vašich kostýmoch sa ešte stále odrážajú súčasné módne trendy. Inšpirujete sa aktuálnou módou cielene, alebo s ňou pracujete intuitívne?

    Osobně si myslím, že moje kostýmy mají se současnou módou společného jen velmi málo. Určitě jsem estét, nějakého surového a provokativního přístupu se ode mě asi nedočkáte, ale současná móda je někde úplně jinde a na jevišti by moc nefungovala.

    Europeana Divadla Reduta / ND Brno. FOTO archiv DF

    Divadlo pre nedostatok času údajne nestíhate sledovať. Je ale nejaká česká scéna, ktorá vás svojou produkciou zaujíma?

    Bohužel ne. Osobně mi chybí velké divadlo s dostatečným zázemím, které by mělo možnost dělat moderní, nové věci a věnovat se i výtvarné stránce. Občas si zajdu do Národního divadla v Praze a užiju si pohled na dokonale vyrobené a velkorysé kulisy, které už vzhledem k naprosto nedůstojným rozpočtům některých jiných divadel neuvidíte.

    Je nejaký český scénograf, ktorého práca vás vyslovene oslovuje?

    Líbí se mi především, když zejména v kostýmech vidím osobní vklad výtvarníka. Dokonale vypracované a okopírované kostýmy podle historické předlohy mě na divadle nezajímají. Proto se mi moc líbí práce Jany Prekové, i když ona představuje přesně ten divočejší přístup k tvorbě.

    A čo zahraničie? Je nejaký scénograf či kostymér, ktorého napriek nedostatku času sledujete?

    Bohužel ne.

    Je nejaký ľahký žáner, pre ktorý máte slabosť?

    Komedie je ten nejtěžší žánr vůbec, ale operetu nebo muzikál na divadle nemusím a nesleduji. Ovšem nějaký pokus o převedení těchto žánrů pohledem Honzy Mikuláška by mě asi hodně bavil.

    /převzato z festivalového zpravodaje Divadelní Flory 2012 Spílání No.6/


    Komentáře k článku: Je v tom něco sympatického i ubohého

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,