Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Naši furianti na Divokém západě

    Divadelní lokálka jevištních adaptací slavných filmů se courá dál, od jednoho uzívaného nádražíčka k dalšímu. Ve Švandově divadle jsme dumali nad smyslem Nebe nad Berlínem, v plzeňském Divadle J. K. Tyla se lokálka doplahočila k titulu Je třeba zabít Sekala. Poctivě přiznám, že v druhém případě jsem si dělal jakés takés naděje.

    Je třeba zabít Sekala

    Martin Stránský jako Jura Baran a Jan Maléř jako Ivan Sekal v plzeňské inscenaci FOTO PAVEL KŘIVÁNEK

    Film Jiřího Křižana a Vladimíra Michálka fascinoval svým westernovým půdorysem: Dva tvrdí chlápci, statečný cizinec a místní zloduch; nevyhnutelný konflikt se blíží stejně neúprosně jako hodinová ručička k „pravému poledni“. Nejsme sice na Divokém západě, ale i moravská vesnice za protektorátu žila na horké půdě strachu. Střetnutí kováře Barana a parchanta Sekala, terorizujícího obec, silně připomínalo Trančíkův a Křižanův snímek Iná láska (1985), v němž chlapský konflikt rovněž dospěl až k souboji na krev. A právě Křižanovo westernové vidění mi na dálku přišlo jako slibné východisko pro divadelní drama. Zblízka jsem seznal svůj omyl.

    Adaptace režiséra a dramatika Martina Františáka přistupuje ke Křižanovu scénáři s pochopitelným respektem: proč také nabourávat pevně stojící příběh. Některé motivy, např. Baranovo luteránství, silněji obtáhla, výrazněji se zastavovala u charakteristiky vesnických radních anebo u tragédie starostovy dcery Anežky. Kupodivu veškeré ono obtahování a zvýrazňování, které v plzeňské inscenaci režisérka Natálie Deáková svědomitě dodržovala, zbavovalo děj jakéhokoli dramatického napětí. Dynamičnost filmového a jevištního obrazu chodí jinými cestami, to se rozumí, jak ale vyzrát nad Sekalem, jehož bezprostřední síla spočívá v narůstajícím napětí? V inscenaci Deákové se dbá na to, aby herci zůstávali na jevišti, i když nehrají. Osvědčený, až nadužívaný postup, jak postihnout osudovou propojenost vesnické komunity. Divadelní účinek je ale téměř nulový, o použití maškarních masek ani nemluvě.

    Zbývají herecké výkony… Hlavně nesrovnávat s filmem! A proč ne? Sugestivně úsporné výkony v Michálkové snímku a přibližné plzeňské herectví v duchu dřevního realismu. Jaký je např. polský představitel Sekala? Grázl, ale frajer, smějící se zabiják s Kainovým znamením na čele. Jan Maléř hraje frajera se sirkou mezi zuby, skrznaskrz nesympatický násilník, co matku posílá kamsi, ale bolestné frustrace parchantství by se v něm nikdo nedořezal, o té jen mluví druzí. Martin Stránský coby Baran nasadil ležérně westernovou masku a s tou si už vystačil. Dialog Sekala a Barana o zvěrstvech ve Španělsku, autorsky vypůjčený z Hemingwaye, na rozdíl od filmu vyšuměl jak pára nad kovářskou lázní. Zato Jana Kubátová v roli Sekalovy matky si svou bolest na forbíně pěkně vykřičela. Přibližné herectví se nejcitelněji vymstilo představitelům sedláků v čele se starostou v podání Pavla Pavlovského. Odkud vzešli – ze Stroupežnického nebo snad od Preissové?, říkal jsem si zaskočeně. Ve filmu jejich kolektivní portrét přerůstá v mrazivý symbol naší národní zbabělosti a vypočítavosti; scéna, v níž pobodaného Barana nevezou k doktorovi, ale na místo souboje, aby tam dochcípal, je nezapomenutelná. Na divadle k ní nedojde, ani ji ničím nenahradí; musíme si vystačit s vlažnou pointou, že se pokaždé najde další Sekal… Příběh bez metaforického přesahu zůstává ležet ladem jako poctivá, leč nepůsobivá ilustrace filmu, který svými prostředky katarze dosáhl, a proto nebude zapomenut.

    Divadlo J. K. Tyla Plzeň – Jiří Křižan: Je třeba zabít Sekala. Divadelní adaptace Martin Františák, režie Natálie Deáková, scéna Lukáš Kuchinka, kostýmy Daniela Klimešová, hudba Jakub Kudláč, dramaturgie Klára Špičková. Premiéra 9. února 2013 v Komorním divadle.


    Komentáře k článku: Naši furianti na Divokém západě

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,