Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Je to vůbec retro?

    Spotřební společnost se čím dál rychleji žene k vlastnímu kolapsu. Zdá se. Možná proto se rádi ohlížíme do minulosti, kdy, alespoň z dnešní perspektivy, ještě platil řád věcí, jemuž rozumíme. Retro provází naše životy na každém kroku od kabelek a tašek přes módu a módní doplňky, jídlo, design všeho možného až po písničky a divadelní poetiku. I když divadlo bylo a je retro jaksi přirozeně samo od sebe, třeba Jiří Frejka coby avantgardní bouřlivák ho přirovnával k pitomé želvě, která sem tam vystrčí hlavu zpod krunýře, a život běží jinudy – tehdy ve 20. letech za supermoderní považovali film!

    Revizor v šantánu

    V květnu 1970 bylo Semaforu nařízeno odjet na turné do Sovětského svazu, ale bez Jiřího Suchého, jehož účast byla označena za nežádoucí. Suchý ten zákaz, který mu přišel velmi vhod, využil produktivně: během čtrnácti dnů napsal a nazkoušel scénický „happening“ Ten pes je váš? Představení pak obstálo i v následující sezoně a dosáhlo 45 repríz. Na snímku dole malá Monika Hálová, která byla Suchého partnerkou i v Revizoru v šantánu, první pošlitrovské inscenaci Semaforu. FOTO TARAS KUŠČYNSKIJ

    Jenže některé divadlo, zdá se, nestárne. Přesněji řečeno nepřestáváme ho považovat za přirozenou součást naší doby, našich životů a našeho vnímání světa, přestože jedno takové se zrodilo v roce 1927 a druhé v roce 1959 – Osvobozené V+WSemafor S+Š. Zkratky, jimž rozumí každý! Ostatně Jiří Suchý sám kdesi prohlásil, že dvojici S+Š nejvíc ovlivnila premiéra Vest Pocket Revue, přestože on Suchý tehdy ještě nebyl na světě a Jiří Šlitr chodil do divadla toliko loutkového.

    V posledních letech, a zvláště měsících, se vyrojila série knížek a cédéček věnovaných oběma dvojicím, natočily se dokumenty o jejich životech, v nichž se zveřejnila málo známá nebo neznámá fakta. Vždycky si říkám, jaké pocity asi zakouší Jiří Suchý, poslední z uvedené čtveřice, když v Semaforu tvrdošíjně znovu a znovu vzdoruje retrománii, jakkoli by z ní sám mohl dobře vyžít. Sympatický postoj.

    Jenže co je retro? Před půlstoletím jsme to slovo nepoužívali, ale cítili jsme v jeho smyslu něco z meziválečné doby. Dnes pod tím označením chrlí rozhlasové stanice, zvláště komerční, popmusic z doby normalizace – zřejmě to, co si lid obecný žádá, vše před rokem 1970 už je mimo paměť většiny, a tudíž prehistorie. Retro je prostě záležitost časová a generační a samotný obsah, či přesněji řečeno momentální vymezení pojmu, se neustále proměňuje.

    Jo, to jsme ještě žili

    K těmto úvahám mě podnítil druhý retrospektivní komplet reedicí LP desek Supraphonu Jiří Suchý & Comp. Semafor léta 70. a 80. V době krize obchodu s cédéčky patří k nejprodávanějším! Není to výmluvné? Není to důkazem toho, že lidé si potřebují nejen zlepšit blbou náladu, ale vrátit se v časech ztráty hodnot k uznávaným autoritám a ideálům? Když je těžko hledají mezi svými současníky?

    Úhledné krabičce s dvanácti kompakty vloženými do replik obalů původních LP vévodí samozřejmě snímek Suchého a Havlíkovy Kytice. Legendární nahrávka, kterou podle rady pod svícnem bývá tma pořídili členové HIFI-Klubu Svazarmu – pro mladší čtenáře Svazu pro spolupráci s armádou, určeného ke zvyšování branné zdatnosti civilistů v technikách a dovednostech potřebných pro vedení války. Radiotechnika k nim patřila! O tom, jak nahrávka Kytice vznikala, koluje řada zveřejněných i nezveřejnitelných historek. Na vydání kompletu tří LP se podílel Mladý svět, stejný ostrůvek v normalizačních letech, jakým byl Semafor. Proto bylo tehdy vydání záznamu Kytice tak důležité – coby student Střední průmyslové školy jsem se týdny chodil denně ptát do jediné chomutovské prodejny gramodesek, jestli už album došlo. Samozřejmě bylo tehdy k mání jen na klubovou objednávku.

    Retro je cosi, k čemu se vracíme s jistou nostalgií, je v něm něco sentimentálního, kýčovitého, falešného. Je to napo­dobenina.

    Druhou nejpodstatnější položkou alba je reedice též tří LP Divadlo Semafor 1970–1985. Shrnuje ukázky z nejpodstatnějších her v období, kdy normalizátoři Suchého uzavřeli do domácího vězení divadla, a ani tam ho nenechali na pokoji. Semaforské hry a písničky 60. let znal a zná prakticky každý, byly přirozenou a veledůležitou součástí ještě naivní podoby šoubyznysu 60. let. Čarodějky, Elektrickou pumu, Sladký život blázna Vincka či Dr. Johanna Fausta, Praha 2. Karlovo nám. 40, Jonáše dejme tomu v úterý a další znal jen okruh pravidelných diváků, komplet proto pár let před sametovou revolucí trochu vrátil Semafor do širšího povědomí.

    Domácí vězení měla i semaforská poetika, a že až teprve tehdy kulminovala, jak doložila v roce 1977 a 1985 dvě LP Písničky a povídání ze Semaforu průřezem některými z uvedených inscenací. Třetí stejnojmenné LP v roce 1985 připomnělo Jiřího Šlitra a spolu se dvěma LP Evergreeny ze Semaforu (1987, 1989) se vrátilo před rok 1970. Nakouknout do domácího vězení umožnilo v roce 1975 také LP Jitka Molavcová.

    Je pěkné mít to všechno hezky pohromadě v jedné krabičce ve formátu na rozdíl od LP dnes běžně reprodukovatelném. Nejpoučnější jsou však dvě poslední CD kompletu, sestavená letos Lukášem Berným s úmyslem jaksi rozšířit obvyklé povědomí o Suchém a Semaforu normalizačního dvacetiletí.

    Kompakt Jiří Suchý texty sestavený z písniček různých interpretů ukazuje Suchého překvapivě jako textaře normalizační pop pakultury (snímky z let 1973–1992), a kvalita textů se rozplynula v dobových stereotypních aranžích. Nedopadlo to s nimi dobře ani později, když byly s úmysly jistě čistšími zhudebněné mimo semaforský kontext (Michael Kocáb, Vladimír Mišík). Dokonce i Marta Kubišová po svém návratu nazpívala Suchého text Tak jak to holky mívaj ve zvyku nově zhudebněný Lubošem Andrštem a komplet nabízí i zdrcující srovnání s originální verzí Ferdinanda Havlíka z pásma Zuzana v lázni. Mimochodem – podle mého soudu se poetice Semaforu dokázal zvenku a po svém přiblížit jen Vladimír Franz v Zázraku sv. Antonína. Až poslední položky bizarní sestavy kompaktu se vracejí do kontextu Semaforu a na pokraj poslouchatelnosti.

    Pokračování Písniček a povídání ze Semaforu označené Rarity soustředilo snímky z různých důvodů zapomenuté, těžko dostupné, varianty a podobně. A právě sem přišly skvosty z rozhlasových a supraphonských archivů. Hned první Dívenka z duhy v podání Petra Nováka, kterou v Melodii vychválil Jiří Černý a sotva mu po téměř čtyřiceti (!) letech nedat za pravdu. Ony „festivalovky“, jak se líbivým melodickým hitům říkalo, jsou tu sice také, ale přeložené do ruštiny, němčiny či finštiny je lze nahlížet jako voskové figuríny v panoptiku. Kompakt končí americkou písní v úpravě Antonína Dvořáka Ten, jehož dům tu stál v provedení Bambini di Praga, mužského sboru Pavla Kühna a Pražských filharmoniků. Tedy připomínkou, že Suchý okrajově zasáhl i do „vážné“ hudby – připomeňme v té souvislosti jeho libreto k opeře Zdeňka Lukáše Planeta s tiše fialovou září (1991).

    Retro je cosi, k čemu se vracíme s jistou nostalgií, je v něm něco sentimentálního, kýčovitého, falešného. Je to napodobenina. Semaforské písničky není třeba, a vlastně ani možné napodobovat, zůstávají své ať už v originálním provedení, v nejrůznějších, i bizarních úpravách, či jen tak zpívané s kytarou u táboráku. Zůstávají současné i díky současnému Semaforu. Asi proto se nehodí rozhlasovým stanicím mezi všechno to normalizační smetí. Semafor se Suchým dostali znovu domácí vězení.

    Rozhovory přes oceán

    Písničky a forbíny dvojice V+W (i V+H) dnes na rozdíl od těch semaforských už tolik nezajímají. I když i je se zdráhám označit za retro prakticky ze stejných důvodů jako ty semaforské, ostatně kdo se k nim občas vrací, je zase Jiří Suchý ve svých nových produkcích. Vydáním kompletu dochovaných zvukových snímků Osvobozeného divadla v polovině 90. let (v roce 2007 Supraphon vydal jeho zhuštěnou podobu) se meziválečné písničky a forbíny staly obecným majetkem a v návaznosti i další snímky V+W z Ameriky a těsně poválečné doby. Stojí za to připomenout, že i za jejich novodobou reedicí stojí Svazarm, když v 80. letech pod jeho křídly vznikl Klub sběratelů standardních desek a jeho členové dochované nahrávky poprvé zkompletovali. Různých výběrů vyšlo víc, Česká televize občas připomíná záznamy inscenací divadla ABC (Těžká Barbora, Balada z hadrů) Wericha a Miroslava Horníčka, případně Werichovy televizní komedie (Kočár nejsvětější svátosti apod.). Je logické, že i reedice z okruhu V+W jsou především v gesci firem Supraphon Records a Radioservis, které disponují bohatými archivy. Nelze nezmínit, že, podobně jako v případě Semaforu, jde o počiny v době krize CD průmyslu výhodné, protože relativně levné a přitom žádané – a nově vydáno bylo po roce 1989 prakticky vše, co především s Janem Werichem bylo k mání, snad jen v soukromých archivech lze nalézt ještě něco podstatného.

    Víc než vlastní umění však dnešní dobu zajímá životaběh Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Jejich dopisování přes Atlantický oceán, ať už na papíře nebo zvukovou nahrávkou. Není divu – jednak jsou jejich dialogy na dálku i na blízko (Poslední forbína, Setkání ve Vídni 1974, Supraphon 2012) vědomým pokračováním forbín jinými prostředky, a pak a hlavně odhalit podivné zákruty jejich životů znamená nahlédnout do divného 20. století. Vrátit se k uvažování o světě metodou a slovníkem i dikcí meziválečné doby. Tady už vůbec nejde a nemůže jít o retro, ale je třeba mít stále na mysli, že V+W nepřestali hrát své role „intelektuálních klaunů“, ať už ve vzájemném dialogu, nebo v debatách s jinými. A lze je přistihnout i při, řekněme, účelové paměti. Víc Jiřího Voskovce, myslím i proto, že žil ve světě, kde se víc dbalo na image než tady. A nelze se divit, že si coby imigrant čekající na azyl v době mccarthysmu nemohl vzpomenout na prosovětskou agitku Slovo dá slovo – ani později se k ní neznal.

    Až do listopadu 1989 se tu o Jiřím Voskovcovi nevědělo takřka nic, první podstatné informace přinesly Tigridovy uvolněné Listy a Michala Schonberga Rozhovory s Jiřím Voskovcem, posléze A. Borovičková knihou Voskovec a Wachsmani: Z rodinné kroniky a dopisů, a konečně tři díly Korespondence V+W. Zato se na dvojici V+W přiživila plejáda pamětníků a pisatelů, a nakonec se v těch publikacích sem tam něco zajímavého najde. Stejně nahlížím různé sestavy známých snímků, k nimž z poslední doby patří CD Jan Werich poklady z archivu (Supraphon 2011) a Tak se ti hlásím… (Radioservis 2012). A také dvoualbum editora Roberta Tamchyny Jan Werich a Miroslav Horníček na Kampě (Radioservis 2011), vlastně Werichovy v roce 1966 pro rozhlas namluvené vzpomínky na Osvobozené divadlo.

    Zjistit něco víc především o Jiřím Voskovcovi coby Američanovi znamenalo zapátrat konečně mimo zdejší archivy. Až letos to podnikla Libuše Rudinská v TV dokumentu Můj otec George Voskovec. Našla jeho adoptivní dceru a zjistila mnohé, čím Voskovec žil, z čeho se radoval a čím se trápil. Podle mého dokument výmluvně ukončil oblouk, který dvojice V+W vyklenula nad divným 20. stoletím. Konečně jednou nehledaná Voskovcova slova Mám rád svobodu, jsem chudý, sere mě samota nám ovšem moc optimismu do budoucna nedávají.

    Retro zkrátka nic neřeší, lze se jen poučit, jsme-li toho schopni.


    Komentáře k článku: Je to vůbec retro?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,