Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Je mi jedno, že zdechnu

    Divadelní rodina Aktionstheater Ensemble přikočuje do hlavního města Rakouska dvakrát třikrát do roka. O to nadšenějšímu přivítání je u jejích fanoušků vždy čeká. A o to větší očekávání musí naplnit. Soubor kolem režiséra Martina Grubera, jenž byl letos nominován na Nestroyovu cenu (předání se bude konat 7. 11.), hraje a zkouší po zbytek roku ve Vorarlbergu. Jeho vídeňští fanoušci se na něj pokaždé těší jako na starého známého. Politicky nekorektní (i vůči politické nekorektnosti… je to složitější, inu Rakousko) inscenace Každý proti každému (Jeder gegen Jeden) byla k vidění v několika uvedeních od 22. do 30. září v prostorách Werk X (součást Kulturzentrum Kabelwerk) na Oswaldgasse ve Vídni.

    Repro archiv

    Repro archiv

    Nechal jsem si vytetovat srdce, velmi jednoduché, obrysy srdce. (…) Pouze obrysy. (Ich habe ja ein Herzt ätowiert, ganz simpel,die Outlines von einem Herz.(…) Nur die Oulines.), otevírá inscenaci postava Martina (Hemmer). Příslib povrchnosti se však rozplývá s každou následující replikou a obavy z televizní mýdlové opery mizejí s nimi. Gruber se společně s Wolfgangem Mörthem pokouší ve svém textu vycházet z materiálu paralelních životů. Scénář není fixní, vzniká za účasti herců i hereček během zkoušení. Politickou nekorektnost pozdvihl soubor již v počátku představení na hraniční rovinu, z níž během devadesátiminutového představení neslevil. Emblematická je přitom především přítomnost rasistických výroků: Dneska se smí zase říkat, co každý chce. Zasraný asylanti, zasraný cigoši, zasraný Turci, zasraný Kurdi, zasraný Židi nebo žiďáci (Heute darf man wieder sagen, was man will. Scheiβ  Asylanten, scheiβ Neger, scheisβ Zigeuner, scheiβ Türken, scheiβ Kurden, Geldjude oder Geldjud), prohlašuje na jednom místě Alexander (Meile). Inscenací se prolíná „zuby cenící“ cynismus, rozbíjí se lahve o hlavy (doslova) a na diváka celou dobu působí rudá barva jeviště (Ona B.), která „výhružně mlčí“ o samotě ve společnosti, v níž se nedá domluvit, i o naději na porozumění.

    FOTO GERHARD BREITWIESER

    Rudá barva jeviště výhružně mlčí o samotě ve společnosti… FOTO GERHARD BREITWIESER

    Hudební nastudování a doprovod připravili zpěvák Martin Hemmer spolu s Andreasem Dauböckem. První vystupoval přímo na jevišti, druhý byl skryt. Hemmer má úctyhodný hlasový rozsah, který propůjčuje uhrančivému gospelovému projevu. Hudba se pohybuje mezi zemitým blues jakoby z jihu USA, barvotiskovými broadwayovskými songy a krátkými, ale naléhavými připomínkami punku v jeho anarchistické a politické poloze konce 70. let minulého století.

    Podobně, jako v televizních seriálech á la Ordinace v růžové zahradě (v rakouské variantě například Mitten im 8en) se postavy nijak nevyvíjejí, jsou pouze představiteli určitého typu charakteru a světonázoru, s nímž vstupují do konfrontací s ostatními postavami. Podstatné, o co jde, je vytvářet situační a slovní gagy, vytvářet paradoxní situace, chovat se absurdně a „mít názor“…

    Hudební nastudování a doprovod připravili zpěvák Martin Hemmer spolu s Andreasem Dauböckem. FOTO GERHARD BREITWIESER

    Hudební nastudování a doprovod připravili zpěvák Martin Hemmer spolu s Andreasem Dauböckem. FOTO GERHARD BREITWIESER

    Zkratkovitost dialogů velmi připomíná tezovitost internetových diskusí, jejichž účastníci jsou schopni na jakémkoliv diskusním fóru okamžitě přistoupit nejen k vulgaritám, ale především k zjednodušením tvrzením typu „za to může sluníčko“ nebo „rudo-bolševický-žido-fašismus“ atp. Ani postavy JGJ si neuvědomují složitost jednotlivých problémů. Někde za tím vším cítíme ale, že je někdo, kdo by chtěl světu rozumět. Snad malé dítě, které ještě nepoznalo předsudky a o kterém mluví v půlce inscenace Martina.

    Michaela (Bilgeri) projevuje silnou empatii vůči utrpení druhých. Frustraci z vědomí, že nemůže pomoci vlastně nikomu (a už vůbec ne tehdy, pokud sama potřebuje pomoc), léčí syrovou tělesností: pomáhá jí fackovaná („Watschenspiel“). Roswitha (Soukup), jež tím vyjadřuje svou nespokojenost se světem bankovnictví (25 Euro? Das kann doch nicht wahrsein! Dieses Bankengsindel, dieses elendige! Die sollensich in den Arscheine genieren, diese Arschgesichter./ 25 Euro? To nemůže být pravda! Ten bankovní ksindl, ti bídáci! Měli by se stydět až v prdeli, kundí ksichty. /Arschgesicht = prdelní ksicht, ale to v češtině nemáme/), globalizací a znečišťováním životního prostředí. Obě se vyjadřují v široké škále jadrné vídeňštiny, libozvučné sestry bavorského nářečí.

    FOTO GERHARD BREITWIESER

    V „touze po odtělesnění“ se chce pokusit vylézt na provazový žebřík. FOTO GERHARD BREITWIESER

    Babette (Arens) využívá prostory svého činžovního domu k ubytovávání azylantů (největší problém má ale se Slovenkou), zatímco Alev (Irmak) naplňuje Alexandrův předsudek, že Kurdové jsou uřvaní, temperamentní a je jich všude plno (přinejmenším Irmak je opravdu plné jeviště). Susanniny (Brandt) oteklé grimasy touží po chlastu a žrádle. O Michaelinu hlavu rozvije dokonce lahev; v „touze po odtělesnění“ se však také chce pokusit vylézt na provazový žebřík, k čemuž ale nemá dostatek odvahy. Isabella (Jeschke) oproti tomu sní na provazovém žebříku o islandských elfech a mědvědu (když pracovala pro banku jako maskot, chtěla masku medvěda, ta však připadla někomu jinému a jí zůstala maska prasete, ve které musela všechny mlátit…).

    V této sestavě vypouští každý z bandičky svou „vnitřní svini“. Ve všeprostupující negativitě debatují postavy snad nad vším, co každou z nich – a každého z nás – tíží. Pobíhají po jevišti, funí a dupou, do podlahy doslova zadupávají názory slabších. Kdo první upadne, prohrál. Jako ve skutečném životě. Někoho trápí žadatelé o azyl, jiného Slovenky, nadržení Arabové, dalšího kapitalistické zřízení. Je mi jedno, že ostatní zdechnou, a je mi jedno, že zdechnu já (Mir ist es egal, wenn die anderen krepieren undmirist es egal, wenn ich krepiere) vykřikuje Susanne do publika svůj vztek.

    Nedůstojné stáří v domovině (Babette), prostituce (Isabella), i nad těmito tématy se Aktionstheater Ensemble pokouší získat nadhled. Do reálného života, který tak často necháváme za dveřmi divadelního sálu, se pomalu prohlodává jeho vážnost, složitost a obtížnost. Komické gagy však nevznikají pouze z interakce mezi postavami, ale také ze záměrných přeřeků: když Babett vychvaluje feministickou tvorbu švýcarské umělkyně Pipilottti Rist, která pracovala i s menstruační krví (velké téma inscenace), vysloví její jméno Arens jako „Pipilotti Lust“, tedy „Pipilotti Chuť“, což dodává celému obrazu poněkud peprnější nádech.

    O Michaelinu hlavu rozvije dokonce lahev. FOTO GERHARD BREITWEISER

    O Michaelinu hlavu rozvije dokonce lahev. FOTO GERHARD BREITWEISER

    Scénografka Ona B., rakouská umělkyně s českými kořeny (dědeček byl Čech), se na premiéře objevila v rudých šatech. A rudé bylo i jeviště. Kdybych se s Onou B. nesetkal osobně, rozepsal bych se o nezpochybnitelné inspiraci minimalismem Roberta Wilsona. Ona však toto popírá. Nicméně minimalismus je konstantní součástí její dlouholeté výtvarné tvorby, v níž se zaměřuje na především na instalace (český divák mohl vidět v roce 2010 její výstavu v Českém Krumlově Skandál v ráji). Decentní bílé kostýmy kontrastují s rudým závěsem, který ve tvaru písmene „U“ obklopuje jeviště; pouze kostým Kirstin Schwab byl tmavší, krémové barvy. Scéna je statická. Jedinou pohyblivou částí je provazový žebřík, který v druhé polovině vytváří potřebnou vertikálu. Zprvu koncentruje pozornost publika na pravou část jeviště, v druhé části se stává středobodem scény.

    Tematizace společensky ožehavých či tabuizovaných motivů (menstruace) evokovala v některých rakouských médiích (European Cultural News) vzpomínku na aférku čínské plavkyně Fu Yuanhui během letních olympijských her. Jde o odlišný kontext, nicméně zde je možná na místě souhlasit s jednou z postav: populární kultura je zalita krví z akčních filmů i ze zpráv. Menstruační krev však zůstává stále tabuizována.

    Hledat řešení je těžké. FOTO GERHARD BREITWIESER

    Jde o odlišný kontext. FOTO GERHARD BREITWIESER

    Se „Schweinevokabular“, poukazováním na společenskou problematiku prostřednictvím vulgárních výrazů, ale i jednáním, krví či výkaly a jejich metaforickým využitím se v rakouské kultuře zdaleka nesetkáváme poprvé. Právě odtud plyne název souboru Aktionstheater Ensemble, který může do velké míry souviset s tvorbou Vídeňských akcionistů (Wiener Aktionisten) v 60. letech minulého století, kteří byli spolu s Thomasem Bernhardem nejznámějšími rakouskými Nestbeschmutzery („káleči do vlastního hnízda“).

    Ačkoliv inscenace odkrývá především vrstvy týkající se hranic mezilidské komunikace, za všemi nekorektními, vulgárními narážkami se vznáší také naivní něha a láska: Isabellina představa o islandském „ministerstvu elfů“ a představa Michaely, když někoho hodně nenávidíš, představ si ho jako malé, nevinné dítě (Wenn ich jemanden nichtmag, genau, wenn ich jemanden garnichtmag, dann stell’ ich mir immer vor, wieder als Kind ausgeschauthat. Jeder ist als Kindir gendwielieb.), jsou podstatnými významotvornými motivy produkce. Za mnoha negativními emocemi vystupujících postav namířenými proti světu, společnosti či systému se často skrývá nenávist vůči jim samým (kterou často probudí okolí v raném dětství).

    Hledat řešení je těžké. FOTO GERHARD BREITWIESER

    Hledat řešení je těžké. FOTO GERHARD BREITWIESER

    Hledat řešení je těžké. Jak kdysi řekl William S. Burroughs: Jediným lékem je láska. Podobnou odpověď našel i Martin Gruber se svým Aktionstheater Ensemble: Za vztekem, neporozuměním a cynismem, za touhou ubližovat a věšet Araby na lampy je možná jen touha po lásce, elfech a přijetí.

    Aktionstheater EnsembleMartin Gruber a Wolfgang Möhr: Každý proti každému (Jeder gegen Jeden). Režie Martin Gruber, dramaturgie Martin Ojster, hudba Martin Hemmer, Andreas Dauböck, výprava Ona B., asistent režie Hacer Göcen. Obsazení: Babett Arens, Susanne Brandt, Michaela Bilgeri, Martin Hemmer, Alev Irmak, Isabella Jeschke, Alexander Meile, Roswitha Soukup, Kirstin Schwab. Psáno z premiéry 22. 9. 2016 a z reprízy 30. 9. 2016 ve Werk X, Oswaldgasse 35A, Vídeň.


    Komentáře k článku: Je mi jedno, že zdechnu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,