Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jazykový kýč a x krát Frič

    K novým formátům České televize se ještě vrátím, ale už teď ve mně cosi budí nedůvěru: veřejnoprávní obrazovka má být šiřitelkou slovní kultury, nikoli paslov, zvlášť obrací-li se k náročnější klientele. Těžko ji nalákáte slogany, že ČT 24 je vlajkovou lodí zpravodajství či téměř doslovnou citací slovníku živého symbolu nekulturnosti, bývalého radního Milana Richtera, že kultura je… těžko uchopitelný pojem… Jak pro koho, pro Milana určitě, obávám se však, že pro ty, kteří vysílají do světa podobné jazykové paskvily, také. Nevkus ostatně ovládl ČT už při novoročním přípitku: namísto skutečných osobností nám připíjely postavy ze seriálu Vyprávěj. (Postavy, zapasované do umělých vztahů, vyznávaly se z citů ke svým blízkým: v seriálu, nebo v životě?). Jako za Jana Zelenky, kdy nám z obrazovky nepřipíjel Ladislav Chudík, ale Primář Sova…

    Bez Martina Friče se neobejdou žádné Vánoce ani Silvestr. Jen letos to byla nejmíň desítka filmů, od hitů s Vlastou Burianem přes slavného Kristiána, Dařbujána a Pandrholu či Císařova pekaře (pusťte si někdy konkurenci z let 1951/52, takovou Cestu ke štěstí, DS-70 nevyjíždí, Karhanovu partu, Zítra se bude tančit všude či Zocelení a Bylo to v máji – obé rovněž Frič! – a budete Werichova pekaře namísto úlitby režimu málem považovat za projev nesmělého disidentství). Patří k paradoxům doby, že v nejméně veselých časech, kdy věšeli generála Heliodora Piku a ve vyšetřovnách StB už secvičovali budoucí inscenované monstrprocesy, vznikla jedna z nejvtipnějších a nejjemnějších českých komedií, k níž se i ty nejlepší parodie následujícího půlstoletí jen blíží. A tak zůstává mým zážitkem Vánoc Pytlákova schovanka (1949) nejen zásluhou Oldřicha Nového / Reného a Vítové / Elén, ale i houslisty Zdeňka Dítěte či Boltona – Zdeňka Machníka. Měla to být parodie „buržoazní pakultury“, ale v duchu poetiky „hovadismu“ (v níž šlo dle Voskovce o něco víc než o sdělení, že kukačkové hodiny jsou kýč) byla natočena tak dokonale, že pro jistotu bylo nutno k ní dodat vysvětlující „ideologický“ epilog…


    Komentáře k článku: Jazykový kýč a x krát Frič

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,