Jaroslava Pokorná
Mám-li psát o tom, „jak to vidím“, uvědomuji si, že toho moc nevidím. Možná je na vině stáří? Mladý člověk, alespoň naše generace, když bývala mladými lidmi, měla potřebu být u všeho, běhat po divadlech, výstavách a koncertech, v našem případě těch ilegálních, poloilegálních a vůbec podezřelých. Pamatuji si, jak mně ve čtyři ráno volal Petr Lébl, že Prahou projíždí Living Theatre a v časných hodinách bude hrát U Kaštanu. Navštěvovali jsme představení Doprapa, jezdili na Chmelnici, sháněli jsme a půjčovali si samizdatovou literaturu, navštěvovali bytová představení.
Ale ona ta lenost nebude jenom v tom, že dnes je všechno dovoleno. Je taky možné, že jak člověk stárne, začíná si všímat věcí, které předtím neviděl nebo jim nevěnoval velkou pozornost. Velice ráda sedím s vnoučaty na písku, u vody, ba dokonce, abych nebyla tak nekulturní, navštívili jsme o prázdninách Alšovu galerii v Hluboké nad Vltavou, kde se nám podařilo spustit poplašné zařízení. A někdy sedím jen tak a čumím do lesa či z okna, což bych v mladém věku pokládala za hřích.
Pěkné je, když do divadla jít musíte. Ať už jako aktér nebo divák. Což mně připomíná monolog Karla Valentina Povinná představení. Rozhodně je rozdíl, řeknu-li si, mám jít dnes do divadla? Nebo vím-li: dnes musím jít do divadla. K četbě Valentinových Mnichovských tragikomedií se průběžně vracím a jeho aktovky Jdeme do divadla a Stěhování krásně hrála v sedmdesátých letech v divadle Ve stanu Dílna 24, všem účastníkům bylo tehdy 24 let. Po dvou letech existence přišel zákaz a stan sežraly myši. Zkoušela jsem se studenty Katedry autorské tvorby a pedagogiky dialogy V lékárně a Obchodník s ptáky – s malým úspěchem. Nikdo se nesmál. Možná jsme objevili způsob, jak se to dělat nemá. Hodně by mě bavilo ještě někdy vidět Valentinovy texty na jevišti. A než k tomu dojde, čtu si je potichu pro sebe a nahlas se směji.
Teď mě napadá, že bych svou ignoranci ještě mohla omluvit zájmem o pedagogickou činnost, v současné době převažující nad tou hereckou. A za tím účelem mám rozečteno hned několik knih. Uvádím je v pořadí dle délky rozečtenosti. Robert Musil: Muž bez vlastností, Mircea Eliade: Obrazy a symboly, Augustinus Aurelius: Vyznání, Witold Gombrowicz: Deník – k tomu mě přivedl zájem polské studentky, která se snaží o autorské představení, inspirované Gombrowiczovou povídkou Panenství, a občas to vypadá, že se jí to i povede. Stále se vracím k hrám Samuela Becketta, o kterých krásně přednáší profesor Vyskočil, nejlépe na chodbě, mezi dveřmi, po cestě na toaletu a vůbec jen tak mimochodem, náhodně, obvykle v souvislosti s disciplínou Dialogické jednání, jejímž je vynálezcem a která je hlavním předmětem studia na Katedře autorské tvorby. Dialogické jednání s vnitřním partnerem probíhá v prázdné místnosti, za účasti asi deseti zkoušejících (což je ideální počet), kteří se dvakrát během půl druhé hodiny ocitají na dvě až tři minuty v situaci veřejné samoty. Každý pokus je reflektován Vyskočilem či asistenty. Ivan Vyskočil mluví o nepředmětném herectví, tedy o „hrovém jednání“, které nemá žádný předem stanovený námět, tedy předmět svého jednání. Vše vzniká teď a tady. Proto hovoří též „o dramatu ve zrodu“.
Když jsem si s dialogickým jednáním před patnácti lety začala, ptali se mě kolegové herci, k čemu je mi toho jako herečce zapotřebí a k čemu je to vůbec dobré? Odpovídala jsem, že se jedná o běh na nekonečné trati, během kterého člověk nachází v různých etapách různé odpovědi, v každém případě že mně to zcela zásadně změnilo pohled na život. Ale to všechno by bylo na dlouhé povídání.
Abych se tedy vrátila k původnímu zadání: Každý měsíc si koupím Kulturní přehled, v příslušných rubrikách zatrhnu si, co všechno bych ráda viděla a slyšela a představuji si, jaké to bude krásné a zajímavé. V případě, že nikam nedorazím, což je většinou, představuji si, jaké to asi mohlo být krásné a třeba ještě bude, pokud se vzchopím, takže příští měsíc si zakoupím Kulturní přehled… Da capo al fine.
Komentáře k článku: Jaroslava Pokorná
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
