Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jaroslav Malina na přeskáčku (aneb Co neodnesl čas)

    O Jaroslavu Malinovi se velmi těžko píše, když si uvědomíme, že už zde není. Chtělo by se mi ještě se na něco zeptat, neboť paměť je mnohdy krátká a jiné oči a uši a jiné uši a oči vědí spolu víc, takže pak i paměť se třeba oživí a ze starých věcí zcela nové mohou ještě vyplynout. To bude možné už jen v duchu. Proč onen životní úděl člověka je často tak nečekaně končící, třeba i v plné síle a zdraví? V rozdělané práci plné nápadů nebo i v neukončených snech?

    Strom života pro inscenaci Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky na Hukvaldech, 1994  REPRO NDM OSTRAVA

    Strom života pro inscenaci Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky na Hukvaldech, 1994 REPRO NDM OSTRAVA

    Odchod Jaroslava Maliny zaskočil svou náhlostí, nepředpokládaností a nečekaností. Dokonce jsme měli ještě docela nedávno domluvenu schůzku spolu s architektem Martinem Rajnišem (rovněž Jaroslavovým přítelem – jednou mu prý Malina skorozachránil život na Orlické přehradě, když ho skorotopícího se vytáhl z vody). Měli jsme se sejít nad připravovanou inscenací o Tarzanovi, kde by Rajniš navrhl scénu a Malina kostýmy. Leč sešli jsme se, žel, už bez Jaroslava. Hezky jsme si o něm popovídali. Ani toto mé vyprávění nebude vypadat jinak. Asociativně, co se mi vybaví, ale nejspíš jen z osobního hlediska. Něco podobného jsem vlastně po Jaroslavovi chtěl. Aby písemně zavzpomínal na naše společné počátky kolem Studia Ypsilon ještě v Liberci. Myslel jsem, že už mi to brzo přinese.

    V Liberci jsem se s Jaroslavem potkal jako s čerstvým absolventem scénografie Františka Tröstera. Právě nastoupil do Divadla F. X. Šaldy. Ypsilonka už byla založená, hrála, byla společenstvím, ale ještě nebyla nikterak institucionalizována. Byla volným sdružením v širším smyslu, tedy nejen divadelníků, ale i jiných profesí. Zatím jsme měli nastudovanou pouze jedinou inscenaci – Encyklopedické heslo XX. století. Vedle jsme ovšem pěstovali různé jiné improvizace a akčnosti, kde mohl vystupovat kdekdo, třeba i živý kozel. Na těchto improvizacích už osobně spolupracoval Malina. Naše činnost zpočátku přitahovala především diváky z intelektuálnějších a tvůrčích prostředí. Nebylo divu, že jsme se rychle seznámili například s architekty ze SIAL (třeba s Karlem Hubáčkem či Miroslavem Masákem) a Školky (kde byl také Rajniš), nebo s pracovníky Oblastní galerie Liberec (v čele s Hanou Seifertovou) a Severočeského muzea v Liberci (s Bohumilem Nuskou), dokonce i s lidmi z liberecké ZOO nebo botanické zahrady, takže najednou to bylo plno jmen se společným jmenovatelem, také členové výtvarné skupiny Sedm, významní skláři z okolí, ale i někteří umělci činohry, opery i baletu Divadla F. X. Šaldy (třeba Vojtěch Ron a Miloš Bílek). Liberec šedesátých let fungoval v daných možnostech velmi revoltujícím způsobem, progresivně společensky a kulturně.

    Nebylo tedy divu, že jsem se už v roce 1965 mohl s Jaroslavem domluvit na spolupráci na ypsilonské inscenaci Carmen nejen podle Bizeta (což byla adaptace opery přenesené do jiného žánru, se širším přístupem k Bizetovi i k jeho opeře, ale hlavně k jejím dále rozváděným tématům, a kde navíc občas všichni obsazení střídavě mohli hrát všechno). Říkali jsme si, že nejdůležitější budou kostýmy, ale scéna by měla vypadat jako bez scénografie, skutečně holá, přenosná vždy do jakéhokoli prostředí, třeba do lesa, na ulici, do opuštěné tovární haly či botanické zahrady a podobně. Napadlo mě, že by ve středu jeviště postačil pohyblivý nebo skládací, rafinovaně pomalovaný paraván, využívaný spíš jako ve hře na schovávanou. Přitom dbát na to, aby pak veškerý pohyb na jevišti byl hodně výmluvný, měl různé podoby, byl zpomalený, zrychlený, fázovaný a jakoby mezi nadechnutím improvizačně uvolněný. Pak bude výtvarno dominující, obrazové, jako by se dostavovalo samo, nepočítáme-li to, co zamýšlíme se samotnou hudbou jako hlavní složkou, která přece jenom musí upoutávat tím, jak už ji má divák v uchu, ale my mu ji přesto rozložíme. Naštěstí je o tom i dokument, protože Evald Schorm (s kameramanem Vladimírem Skalským), třebaže zkráceně, v různých prostředích inscenaci natočil. Byla to krásná léta v Liberci.

    V té době se Jaroslav často zúčastňoval našich volných improvizací, jež se uskutečňovaly nejen v divadle a jimž jsme říkali Takzvané večery na přidanou. Jednou do nich věnoval svůj stařičký historický motocykl Sachs, na němž se dalo i doopravdy jezdit, což sám během těchto našich akcí bravurně a hodně hlasitě předváděl, s koženou čepicí na hlavě. Zkrátka Jaroslav, sám bytostně vážný, projevoval velký smysl pro humor, což mi připomíná, že vedle divadla a malování propadal i básnění. Rád skládal různé říkanky a literární výkřiky, kterými s oblibou častoval okolí. Jako třeba: Je jak na jaře, je nám bujaře, sním o fujaře, mlha stoupá z polí, k tomu klouby bolí… Až tím někdy sám, ve své až archaické vážnosti a upřímnosti, mohl tak trochu připomínat důmyslného rytíře Dona Quijota. Jeho osobnost se skládala ze zvláštních kontrastů. Měl ale všestranné zájmy i jiných druhů, týkající se třeba rychlé jízdy autem, ale také různých možností létání čili vzduchu, nebo také plachtění čili vody.

    Ale skok jinam. Jednou jsme spolu uskutečnili jedno opravdu originální představení pro děti. Byla to všelijak posunutá pohádka Sněhurka a sedm trpaslíků, kterou jsem si převymyslel, což se okamžitě stalo doslova hitem mezi dětmi, v hledišti nezvykle zaujatými (žádné střílení skobiček, házení rajčat a střílení pecek z třešní, jak se obvykle stávalo při představeních pro školy místo školy). Malí diváci reago­vali nadšeně, přesto jeden tenkrát renomovaný kritik paradoxně napsal, že tomu, co se děje na jevišti, děti nemohou rozumět. Bylo pro něj asi komplikované pochopit, že co se odehrává na malém jevišťátku loutkami, předvedou občas herci na předscéně se všemi detaily, někdy i zpomaleně. Jako tomu bylo třeba ve scéně s myslivcem, kdy děti ani nedutaly ze zážitku, který jsme jim připravili, když loutka myslivce napínala kuš, aby zastřelila Sněhurku, a když v té chvíli vstoupil na reálné jeviště herec s opravdovou kuší a začal vysvětlovat a předvádět její technické možnosti, aby nakonec loutku nenechal na Sněhurku vystřelit. Děti s napětím v tichosti naslouchaly, skoro s otevřenými ústy. A takových situací, kdy děti mohly chápat víc, než mohly rozumět, tam bylo víc. A nikomu nevadilo, že Sněhurka měla blankytně modré vlasy. Takové zkušenosti jsme společně sbírali.

    Nebo si ještě připomeňme jeden opravdový happening. Uskutečnil jsem ho v roce 1966 ve Studiu Ypsilon spolu s Jaroslavem Malinou, divadelním teoretikem Zdeňkem Hořínkem, operním pěvcem Bohuslavem Maršíkem a hercem a hudebníkem Karlem Novákem, za nímž stál malý dechový orchestr, který nevěděl, co bude hrát, ale hrál, když od něj dostával pokyny. Jakékoli. Tvářilo se to jako pohádka, kterou původně napsal František Ducháč Vyskočil pro obveselení vojáků první světové války na ruské frontě. Pohádka se jmenovala Princezna Kudrlinda, s podtitulem Spíš udržíš blechu v hrsti nežli holku, když se spustí. Právě princeznu Kudrlindu předčítal Jaroslav Malina a já hrál jejího sluhu Podprdníka a zároveň jsem průběh všeho nenápadně řídil. Improvizovanými poznámkami vše opepřoval Zdeněk Hořínek a Bohuslav Maršík svým dunivým basem přerušoval všechno, když už to bylo moc dlouhé nebo když si Hořínek stále zapaloval dýmku, aby mu nevyhasla. Improvizace poměrně „suchá“, avšak náročná na kontakt ve vzájemnosti. Bylo tam i trochu děje a hodně frází. Všechno končilo v nesmiřitelném hluku, abychom si pak všichni mohli vychutnat minutu ticha na rozloučenou se vším. Protože představení vycházelo nežádoucně politicky, hráli jsme ho jen dvakrát a potřetí bylo přerušeno.

    Možná už skoro na konec zmínka, že se Jaroslav na půdě Ypsilonky setkal také se svým profesorem z AMU, s Františkem Trösterem, který zde navrhoval scénu a Malina kostýmy. Byla to Hořínkova detektivka Předposlední případ Leona Cliftona, jež byla antidetektivně rozkládána. Chtěl jsem, aby v tom Jaroslav vystupoval, ale to on už nechtěl. O něco později se podílel na významné ypsilonské inscenaci Don Juan, složené z textů Lorenza da Ponteho a Tirsa de Moliny. Jaroslav pro ni navrhl záludnou scénu. Na velkém jevišti bylo hodně malé barokní jevišťátko s hodně šikmou a kluzkou plochou, kde se vše dramaticky důležité v těsnosti odehrávalo. Přitom jsem však chtěl, aby kolem byly připraveny různé pomůcky, jež umožňovaly hercům hrát jakoby v beztížném stavu. Takže docházelo i k vznášení, narůstání postav, k jejich téměř létání i pomalému sklápění se až skoro k zemi proti smyslu logiky. Byly tam i různé houpačky a také textilie, jež princip pohybu zahalovaly. Kostýmy pro tuto inscenaci dělal Malinův bývalý spolužák, rovněž Trösterův žák Miroslav Melena. Napadá mě, jak jsou v něčem třeba i jen malé podobnosti s teprve nedávným představením T. G. M., věnovaným Masarykovi, třeba ten velký otáčecí stylizovaný, a přesto něčím naturalistický kůň neopouštějící jeviště, který dokáže nakonec pomalým skloněním hlavy až k zemi podtrhnout vážnost a smutek právě odehrané tragické chvíle. Ale to už jsme se hodně přiblížili k dnešku.

    Ale kdybychom se ještě mohli vrátit, připomeňme alespoň jednu vzpomínku cestovní, tu z roku 1997. Tehdy byla Ypsilonka pozvána na Tchaj-wan jako doprovod oficiální návštěvy prezidenta Václava Havla. Kvůli protestům pevninské Číny však prezident od své návštěvy nakonec upustil. Mělo dojít alespoň ke kompromisu, že by Tchaj-wan ne­ofi­ciálně navštívila se svým doprovodem Dáša Havlová, která měla před naším představením Prodané nevěsty promluvit. Nakonec ani ona nejela a právě ji zastupoval Jaroslav Malina jako tehdejší rektor AMU, který také přečetl její pozdravy a svou řeč před uvedením naší hry v předním divadle v Tchaj-peji. Na tomto zájezdě jsme také zažili dramatickou situaci, když nám naši hostitelé uspořádali leteckou návštěvu do oblasti úžasné přírodní rezervace Taroko, ale příroda měla na programu tajfun Ivan a my čekali, jestli vzlétneme, a pak jsme přece jen vzlétli do černých mraků a házelo to, že strach byl veliký, však šťastně jsme přistáli u moře pod horami v městečku Chua-lien, a poté ještě roztřeseni nastupovali do autobusu a už za plného slunce jsme vyjížděli do pohádkové krajiny mramorových, nefritově zelených hor, až ke klášteru s velkým pozlaceným Buddhou, pod nímž zrovna holohlavé mnišky v dlouhých žlutých hávech sušily rýžové nudle. A ať člověk chtěl, nebo nechtěl, musel zde propadat čemusi buddhistickému. To jsme si s Jaroslavem v té chvíli říkali.

    Poslední věc, kterou jsem s Jaroslavem Malinou dělal, byla, myslím, velice zdařilá inscenace o vzniku opery Kouzelná flétna Sežeňte Mozarta!, o níž jsme vydali dokonce bohatě obrazovou publikaci. Avšak nejposlednějším kusem byla ypsilonská hudební inscenace Swing se vrací neboli o štěstí, chápaná jako návrat této věčné muziky i k té nejmladší nastupující generaci. K reklamním účelům pro ni Jaroslav zapůjčil svou bývalou Škodu Felicii. Vzniklo s ní i několik úžasných fotografií, na kterých my všichni, kteří jsme na inscenaci nějak zúčastněni, toto legendární auto hromadně a bujaře obléháme. A všimněte si, jak se zde Jaroslav tajemně a bezelstně usmívá.

    Tolik k tomu, co tak neúprosně, když se nesnažíme, odvane jak vítr s časem.


    Komentáře k článku: Jaroslav Malina na přeskáčku (aneb Co neodnesl čas)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,