Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jaromír Meduna: Výstřelky režisérů či výtvarníků mě nezajímají

    S Mirkem Medunou se známe třicet let. Psal se rok 1982, když jsme se s kolegy z libereckého divadla vypravili do Příbrami s cílem přetáhnout ho do Liberce. Povedlo se a nikdy jsme toho nelitovali. Je v něm totiž skrytá velká upřímnost, pracovitost a přemýšlivost. Ale taky přesvědčení, že není pro čtenáře zajímavý, takže přemluvit ho k rozhovoru nebylo snadné. Sešli jsme se v klubu vinohradského divadla, na jehož scéně v posledních pěti letech dozrál do výborného charakterního herce tragické i komediální polohy. Náhodou, nikoli záměrně, to bylo přesně týden před Mirkovými šedesátinami.

    Jaromír Meduna

    Ve Století hitů v pražské Viole FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Je pro tebe šedesátka příležitostí k bilancování?

    Bilanční typ nejsem, ale přistihl jsem se, že se v poslední době častěji ohlížím zpět. Například jsem pocítil touhu vrátit se do krajiny dětství mého otce, na Chrudimsko, ačkoli jsem tam sám jako dítě nikdy nepobýval ani nejezdil na prázdniny. Znám ten kraj jen z vyprávění táty nebo jeho sourozenců, přesto mě to tam táhne. Takže i když vědomě nebilancuju ani nevyvolávám vzpomínky, někde ve mně je zasuté vědomí, že je dobré vracet se ke kořenům. A tím nemyslím jen dětství, ale i své první angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče.

    Proč rodilý Pražák a absolvent DAMU šel právě do Ostravy? Byl v tom nějaký záměr?

    Právě že vůbec ne, prostě mě tam chtěli. A to, že do Ostravy šel z mého ročníku ještě Vladimír Čech, byla náhoda, rozhodně nic programového.

    Pro Pražáky byla Ostrava tehdy o dost dál než dneska.

    Když jsem o svém odchodu do Ostravy pověděl doma, tak mě máma požádala: Počkej, ukaž mi na mapě, kde to vlastně je! A když jsem jí ukázal, kde je Praha a kde Ostrava, rozplakala se. V 70. letech se z Ostravy do Prahy jelo vlakem i osm hodin.

    Nelitoval jsi, že ses vydal do ostravské nejistoty?

    Ani na okamžik. U Bezručů se dělalo moc dobré divadlo. Činohru v té době formovali režiséři Josef Janík, Pavel Palouš a Saša Lichý, všichni byli velmi dobří, a přitom každý trochu jiný. Moc rád jsem měl Sašu Lichého, to byl velký praktik, v dobrém slova smyslu řemeslník, který divadlu výborně rozuměl, a když řekl: Tady se lidi budou smát, tak i když jsme nechápali, proč a čemu, oni se opravdu smáli.

    V Ostravě jsem si zahrál spoustu krásných rolí. Na jeviště jsem sice vstoupil jako Václav v Našich furiantech, převzal jsem ho po Zdeňkovi Žákovi, který odcházel na vojnu, ale první úlohu, kterou jsem skutečně zkoušel, byl Robert ve hře Komu zvoní hrana. A to byla nádherná postava, již v té době v Praze na Vinohradech hrál Radoslav Brzobohatý. Takže jsem hned po škole dostal úžasné herecké příležitosti. A co pro mě bylo velmi důležité – soubor mě moc hezky přijal. Když se mladý člověk poprvé ocitne v cizím městě, bez zázemí rodiny a kamarádů, tak mu pocit, že zapadl do souboru, pomůže překonat pocity nejistoty a samoty.

    Jaroslav Meduna, Berenika Kohoutová a Jan Meduna

    Jaroslav Meduna, Berenika Kohoutová a Jan Meduna ve Viole FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Proč jsi z Ostravy odešel do divadla v Příbrami, které nemělo nijak výjimečnou pověst?

    Protože to bylo přece jen o hodně blíž ku Praze. Příbramské divadlo opravdu nebylo v té době v dobré formě, soubor byl složený na jedné straně z výborných herců, pro něž ale byla Příbram jen čekací dobou na pražské angažmá, a pak z těch o dost horších. Byl mezi nimi velký kvalitativní rozptyl, od extrému k extrému.

    Vzpomínám si, že když jsme po tom „konkurzním“ představení na liberecké angažmá s tebou mluvili, říkal jsi, že raději půjdeš od divadla a budeš se živit manuální prací…

    To je pravda. Divadlo se absencí výrazné dramaturgie potácelo od výročí k výročí, diváci moc nechodili. Po Ostravě to byl dost velký propad. Nevzpomínám na tu dobu rád. Ale na druhou stranu jsem si v té mizérii našel kamarády na celý život. Jenže už mi taky pomalu umírají.

    V té době už jsem byl ženatý, dítě bylo na cestě, takže jsem pendloval mezi Prahou a Příbramí, respektive na začátku, když jsme se s Renatou seznámili, tak ještě mezi Příbramí, Prahou a Českými Budějovicemi, kde byla Renata elévkou v loutkovém divadle.

    Mám v sobě motor úředníka. Já z podstaty nejsem a nikdy jsem nebyl bohém ani exhibicionista, dokážu exhibovat jen na scéně, protože to je moje povolání, ale v soukromí jsem úředník.

    Ale do Liberce už jste šli jako rodina?

    To byla moje jediná podmínka, že dostaneme bydlení, abychom mohli žít společně. Já jsem hned po příchodu do Liberce začal hodně hrát, jestli jsem měl za ty čtyři roky dva volné turnusy, tak to bylo hodně. To už se narodil Honzík, já bych si ho byl vůbec neužil a pro mě byla v té době rodina nejdůležitější na světě. Byl bych raději oželel dobré angažmá než čas strávený společně s rodinou. A v Liberci to bylo možné.

    V Liberci jsi skočil do repertoáru rovnýma nohama…

    Úplně první byli Radičkovovi Vrabčáci, které pro divadlo přepsal Pavel Soukup, s krásnou muzikou Milana Uherka. A další pohádka byl Český Honza, který se hrál v časech, kdy se střídaly inscenace jedna za druhou, dost dlouho. Měl jsem štěstí na role různého typu – od pohádek přes klasiku až po současný repertoár. Ať to byl Ballekův Pomocník, Tylův Jan Hus nebo Trileckij v Čechovově Platonovovi, což byla jedna z nejkrásnějších libereckých prací. Přitom se tenhle složitý text zkoušel jen šest týdnů. Režíroval ho Milan Vobruba, ještě Frejkův žák, který byl obdobou ostravského Saši Lichého: praktik a provozní režisér, jakého by mělo mít každé divadlo, protože tihle režiséři tvoří základ repertoáru, na který se chodí. Navíc nemají své partičky, ale pracují s celým souborem a vychovávají ho. Na jejich inscenace se pak můžou „zavěsit“ experimentátoři nebo hostující režiséři, kteří si už můžou dovolit nějaký ten efektní úlet, ale ten divácký i souborový grunt drží provozní režiséři.

    Jaromír Meduna jako Ošetřovatel

    V roli Ošetřovatele v Přeletu nad hnízdem kukačky v Divadle ABC (1986) FOTO M. POŠ

    Z Liberce se v té době chodilo prakticky jen „do Prahy“, v tvém případě do Městských divadel pražských, kam tě předešli Alois Švehlík, Boris Rösner, Pavel Soukup…

    Pamatuju si hned tu svou první inscenaci, Přelet nad kukaččím hnízdem. Měl jsem v ní jen malou roli Ošetřovatele, ale vzpomínám si na úžasnou atmosféru zkoušení s Láďou Vymětalem, který se krátce před tím šťastně vrátil z Národního divadla a užíval si to. Po tom kolotoči v Liberci, kdy jsem po sobotní premiéře šel hned v pondělí do nové role, jsem se najednou zastavil, vydechl a pochopil, co je herec, jenž se těší na zkoušení a který má čas na přípravu. Poprvé jsem zažil kolegy, co přišli na jeviště s knihou, ale nedívali se do ní, protože text uměli, a přitom to byly velké party – jako třeba Věra Galatíková nebo Lojza Švehlík v Kukačkách. Objevil jsem vyšší patra profesionality.

    V Městských divadlech jsem strávil pětadvacet let, to je kus života. Zažil jsem tam ještě starou hereckou gardu, kterou představovaly osobnosti jako Jaroslava Adamová, Stella Zázvorková, Josef Bek, Lubomír Lipský, Alena Vránová, Libuše Švormová či Carmen Mayerová. To byl neskutečně nabitý soubor. A já jakožto ještě relativně mladý – bylo mi třiatřicet – jsem se měl od koho učit. Koukal jsem na ně naprosto zbožně – a navíc, zase jsem měl štěstí upřímného přijetí od souboru.

    Co tě vedlo k rozhodnutí stát se hercem? Původně jsi studoval střední, posléze vysokou ekonomickou školu. To je od divadla dost daleko…

    Mě střední ekonomická docela bavila, až na vysoké jsem poznal, že to není můj šálek čaje. Začal jsem hrát amatérské divadlo a to mě přivedlo ke studiu na tehdejší Lidové konzervatoři, kde mě učila vynikající herečka Věra Bublíková a taky Zdena Josková, maminka překladatele a režiséra Jiřího Joska, a to předmět nazvaný interpretace textu, což bylo velmi vzrušující nahlížení za text, jak ho rozkrývat. Tím vznikla tak vážná konkurence ekonomii, že jsem se nakonec přihlásil ke zkouškám na DAMU, a kdyby mě nevzali, byl jsem ochotný raději jít na vojnu a pak se věnovat divadlu jakkoli.

    Skok od ekonomie sešněrované logickými zákony k divadlu založenému na fantazii mi připadá poněkud neskutečný…

    Kdyby tu s námi seděl opravdový ekonom, tak by asi oponoval, že i v ekonomii je pro fantazii místa dost. Já jakožto ekonom nedostudovaný to nedokážu, a navíc si myslím totéž. Abych tě vyvedl trochu z iluze o své osobě: já mám v sobě duši úředníka. Z podstaty nejsem a nikdy jsem nebyl bohém ani exhibicionista. Dokážu exhibovat jen na scéně, protože to je moje povolání, ale v soukromí jsem úředník.

    A jak se to snáší s divadlem?

    Ale docela dobře. Možná z toho pramení jistá důkladnost a snad to tak můžu říct i poctivost, se kterou k té herecké profesi přistupuju. Postupně se mi však stává handicapem, protože mě svazuje čím dál větším pocitem zodpovědnosti. Doby, kdy jsem si jednou přečetl a zapamatoval text, jsou pryč. Každé zkoušení, včetně záskoků, mě stojí daleko větší úsilí. A k tomu mě svazuje právě ta zodpovědnost, daná geny, výchovou – a taky věkem. Zodpovědnost vůči divákům i kolegům, abych na společném celku představení něco nepokazil. Pro mě je pocit celku důležitý a když se to podaří, jako teď v muzikálu Jak udělat kariéru snadno a rychle, kde všichni obdivuhodně celku sloužili, je to zázrak. Tam výborně fungoval týmový duch, touha táhnout společně na branku. To nebývá v dnešním divadle běžné.

    Jak se to stalo?

    Režisér Radek Balaš a jeho tým nám dokázal vnuknout myšlenku, že absolutně na všem záleží. Všichni to přijali. Cítili nutnost přijmout zodpovědnost za svůj podíl na celku, i když by onen podíl byl sebemenší.

    Jaromír Meduna v Komu zvoní hrana

    Jako Robert v inscenaci Komu zvoní hrana v Divadle Petra Bezruče v Ostravě FOTO ARCHIV DPB

    Jak moc je pro tebe důležité na jevišti partnerství?

    Partnerství je zásadní věc. Důležitý je ovšem i režisér, který nechá herci jistou volnost, a přitom ho dokáže jemně korigovat a nenechá ho sejít z cesty. Pokud se na režiséra a hlavně na partnera nemůžeš spolehnout, investuješ do něho energii, kterou bys měl věnovat divákům. Nejde ale jen o energii, jde i o rytmus. Rytmus představení je to nejdůležitější, co je drží pohromadě. A jakmile ho porušíš, inscenace se zhroutí. To nevylučuje možnost improvizace, ale v rámci daného rytmu. Tyhle věci divák vnímá podvědomě, nedokáže je pojmenovat, ale cítí, že mu něco vadí. Rytmus je něco, co člověk vnímá jako řád.

    Jaké divadlo máš rád jako divák, co od něj očekáváš?

    Jednoznačně herecké divadlo. Mě už nezajímají výstřelky režisérů ani výtvarníků, ale ocením, když režisér zrežíruje herce tak, že nepoznám, že je režíruje. Takovéhle divadlo mě zajímá, bohužel se mi ho ale dneska dostává jen vzácně.

    Čím dál víc na jevišti postrádám otevřenost, ochotu investovat cit, odkrýt se, nabídnout duši a srdce. Připadá mi, že převládá herectví založené na odstupu od postavy…

    A myslíš si, že to někteří režiséři od herců dnes chtějí? Mám pocit, že často herce nevyužívají, ale spíš používají. Herci jsou hmotou v jejich rukou, kterou oni hnětou a vsazují do své vymyšlené konstrukce. Nezkoumají místo a smysl postavy ve hře, ale přizpůsobují ji své předem stanovené představě řídící se velmi často heslem „budu to dělat jinak“. Já uznávám, že jsem starej a že tímhle způsobem už pracovat nedokážu. Ale mám pocit, že přístupem „dělat hru za každou cenu jinak“ trpí nejen herci, ale i diváci, protože oni se často vůbec nedozvědí, jak klasické texty – Shakespeare, Čechov atd. – vypadají ve své původní podobě, ale vidí už jen velmi radikální úpravy. Takže já jsem vděčný za každé takzvaně „tradiční“, možná i „konzervativní“ nebo i „staré“ divadlo, protože se skrze ně dostává divákům základní informace, o čem vlastně hra je. Vždyť přece stále dorůstají generace mladých diváků, kteří navíc nečtou knihy, natož hry, tak jim musíme předkládat základní tvary inscenací tzv. „podle textu“, aby poté dokázali ocenit posun jiného inscenátora – pokud je to bude bavit a zajímat.

    A to už nemluvím o tom, že do toho ještě vstupují ambice výtvarníků. Když na scéně vidím nějaký výrazný objekt, tak okamžitě očekávám, že tam má nějaký smysl, a jsem v napětí, co z toho bude. A pokud nic, tak mě to očekávání zbytečně rozptyluje a unikne mi třeba něco dost podstatného. Vždycky jsem měl docela rád Čechovovu větu o tom, že když na jevišti visí puška, tak se z ní má vystřelit – a ne zaplácávat scénu předměty a objekty jen proto, aby to zajímavě vypadalo.

    Chodíš si své sny o herecké koncentraci plnit do Violy?

    Viola je má láska, radost a potěšení. Úplně poprvé jsem tam hrál někdy v polovině sedmdesátých let, to jsem ještě studoval. Byl to jednorázový pořad k nějakému politickému výročí, jenže ve Viole se i tyhle programy dělaly kvalitně. Recitoval jsem dělnickou poezii z přelomu 19. a 20. století (ale opravdu dobrou poezii!) s Otakarem Brouskem a Jiřím Němečkem, což byla pro mě naprosto luxusní společnost velkých mistrů.

    Pravidelně jsem s Violou začal spolupracovat od poloviny devadesátých let, kdy jsme s Lídou Engelovou uvedli Noc orgií v Nesleské věži podle minikomedií Henriho Camiho. Pak přišel první Čechov, kterého hrajeme už deset let s Lilian Malkinou, Táňou Medveckou a Lukášem Jurkem, potom to byla korespondence George Sandové a Gustava Flauberta s Blankou Bohdanovou, s Jirkou Štěpničkou pořad O případném pití, další Čechov se stejnou partou jako ten první, Woody Allen s Janou Strykovou a naším Honzou, až po zatím poslední Století hitů opět s Honzou a Berenikou Kohoutovou. Do Violy chodím jako domů, je to můj druhý divadelní domov a v některých okamžicích dokonce i ten první. To tehdy, když se v těch hlavních domovech příliš nedaří, takže člověk si chodí odpočinout a potěšit se do Violy.

    Máš rád komorní prostor a kontakt s diváky?

    V tom to není, já hraju rád v jakémkoli prostoru, malém i velkém, ale Viola je výjimečné místo setkávání, spřízněnosti duší, na jevišti i v hledišti. Nikde jinde jsem nezažil to, co třeba prožívám teď při Století hitů, že lidi jsou ochotni se v jednom okamžiku smát, až se zalykají, a vzápětí ve vteřině ztichnou a koncentrují se na vnímání básničky, kterou přijmou stejně náruživě jako předtím humorný text nebo písničku. To je úžasný pocit a strašně mě to baví.

    Jaromír Meduna v Jak udělat kariéru

    V inscenaci Jak udělat kariéru snadno a rychle v Divadle na Vinohradech (s Martinem Davídkem a Janem Holíkem) FOTO ROMAN ČERNÝ

    Několikrát jsi zdůraznil, že neholduješ žádnému sportu, ale vím, že rád chodíš. Co to pro tebe znamená? Jsi chodec – samotář?

    Rád chodím sám. Chodil jsem s Honzou, když byl malej, ale toho to nebavilo. Občas se jdeme projít s Renatou, ale nejraději chodím sám, protože je to úžasná příležitost, aby si člověk vyčistil hlavu, srovnal myšlenky, některé věci si sám pro sebe pojmenoval a ujasnil.

    Když jdu sám, tak si povídám sám se sebou – a sám se sebou si člověk pokecá vůbec nejlíp! Když jdu s někým, tak se automaticky přizpůsobuju jeho požadavkům, ale člověk občas potřebuje vyhovět sám sobě a být sám se sebou. Čím jsem starší, tím víc to potřebuju. Možná je to projev stáří, nevím. Samotu ale pokládám za duši prospěšnou.

    Jak ryze nesportovní typ zvládá pohybovou zátěž muzikálu Jak udělat kariéru snadno a rychle?

    No složitě, jak jinak. Nedávno jsme například museli trošku pozměnit choreografii, protože jsem měl housera. Takže efektní prvek, kdy se předkloním a Michal Novotný přese mě přeskočí, byl vyloučený, protože já jsem se prostě nepředklonil. Upřímně řečeno, na začátku zkoušení jsem si nedovedl představit, že takovou roli ve svém věku ještě zvládnu.

    Ty ses ale s muzikálem potkal i ve svých předchozích angažmá?

    Moc ne, v muzikálu Šakalí léta v Divadle ABC jsem měl v podstatě čistě činoherní roli, trošku jsem potancoval v Mamzelle Nitouche, ale vlastně toho nejvíc natancuju až teď na stará kolena. Když jsme zkoušeli na Vinohradech Jak udělat kariéru snadno a rychle, tak mě samozřejmě bolelo celé tělo, ale protože jsem byl v permanentním pohybu, tělo si zvyklo. Teď, když to hrajeme jednou za čas, tak tělo prostě bolí. Podobně jsem na tom se zpěvem. Nikdy jsme nezpíval tak jako teď – ve Viole ve Století hitů, v Kariéře, teď v záskoku v Cyranovi. To jsou na stará kolena paradoxy.

    Co pro tebe – kromě té fyzické námahy – práce na muzikálu Jak udělat kariéru snadno a rychle znamenala?

    Především velkou radost z bezprostředního ohlasu publika. Já jsem byl v poslední době hodně nadržený na to dělat nějakou srandu. Jak jsem tak prošel zmíněnými divadly, vyzkoušel jsem si opravdu všechno – od konverzačky po tragédii, různé herecké styly a nároky režisérů. A čím dál víc pro mě začalo mít smysl dělat divadlo, které jsem si pro sebe nazval „obecně srozumitelné“. To neznamená žádné podbízení se divákům, ale divadlo, které chce, aby se publikum buď smálo nebo plakalo nebo nedýchalo napětím, prostě prožívalo základní lidské pocity.

    Pod heslem Jaromír Meduna lze na webu najít lakonické sdělení otec herce Jana Meduny. Jaký je pocit být otcem úspěšného syna-herce? Není v něm osten závisti, žárlivosti na synův úspěch?

    To vůbec ne, to je spíš radost. Nedávno mě na to někdo upozornil a společně jsme se tomu zasmáli. Proč ne, do budoucna bych si přál být klidně pouze „otcem herce Jana Meduny“.

    Hrál v Honzově rozhodnutí stát se hercem roli otcovský příklad?

    Možná nějaké zděděné geny jak po mně, tak po Renatě. Ale v divadle odmalička vyrůstal. Byl mu asi rok a půl, když seděl sám v lóži na Českém Honzovi. Nicméně, vždycky prohlašoval, že hercem nikdy nebude. K herectví přišel vlastně přes muziku, respektive přes trubku, když v Dětském studiu ve Švanďáku potřebovali někoho, kdo by jim na jevišti zatroubil. A pak už tam začal docházet i jako herec. Honzovo muzikantství je velká devíza i pro herectví, a on je výborný muzikant.

    Jak se vám spolu hraje?

    Teď už dobře, ale začátky hraní s Honzou pro mne nebyly moc příjemné, protože jsem velmi zřetelně vnímal jeho chyby, a on moje rady tvrdošíjně odmítal. Stál jsem vedle něj na jevišti v trojí pozici – jako otec, pedagog a partner – a v počáteční fázi ty dvě první role převažovaly. To se ale v posledních letech změnilo a Honza se ze syna a žáka stal pro mne na jevišti kolegou.

    A navíc má po tobě onu upřímnost, kterou diváci ocení…

    Myslíš? Já mám někdy pocit, že diváci vychovaní dnešním divadlem chtějí vidět spíš ten nadhled nad postavou než srdce nezáludně nabízené na dlani.

    Míra Meduna nosí klobouk

    Míra je především roztomilý pedant. Tahle poznámka by se spíš hodila za výčet všech jeho talentů – a že jich je hodně. Začnu ale s ní. Na Mírovu přesnost v příchodech do zkoušek a na představení má málokdo. Kontrola kostýmů a rekvizit při týchž příležitostech je samozřejmostí. Pokud se jede na zájezd, myslím, že jeho revizorské oko zabírá i „výbavu“ ostatních kolegů. Jako tvůrčí partner je Míra umanutý perfekcionista. A pak je Míra ještě znalec historie českých měst, hradů a zámků. A rafinovaný gurmán. Hlavně je ale Míra člověk s přejemným smyslem pro humor a úctou ke starším kolegům. Takhle vypadala i jedna z inscenací ve Viole. Jmenovala se Madam Mistře. Blanka Bohdanová v ní hrála George Sand, Míra Gustava Flauberta. Pro Blanku i Míru to bylo první pracovní setkání a myslím, že ve výsledku by si ani Blanka ani George Sand lepšího přítele, než jaký byl Flaubert v Mírově podání, nemohly přát.

    Máme s Mírou za sebou mnoho práce v rozhlase i v divadle. Cením si všech. Nicméně obě naše čechovovské koláže (Tisíc a jedna vášeň a Nějak se to zvrtlo) ve Viole, kde se Míra s Táňou Medveckou, Lilian Malkinou a Lukášem Jurkem už ve více než dvou stovkách repríz doplňují, jsou jakousi vizitkou noblesy a tvůrčí radosti. Možná se všichni skrze souhru v těchto inscenacích – a Míra hraje i Antona Pavloviče – stali především herci čechovovskými. A pak má Míra celoživotně jednu ženu, které nosí květiny. On sám nosí klobouk.

    Lída Engelová


    Komentáře k článku: Jaromír Meduna: Výstřelky režisérů či výtvarníků mě nezajímají

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,