Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Jana z Arku na duhové barikádě

    Divadlo Komedie se jako dramaturgicky nejotevřenější scéna Městských divadel pražských snaží reagovat na stírání hranic mezi institucionální a nezávislou scénou, stejně jako na současné inscenační trendy. Dokladem toho je uvedení kontroverzní hry Charlie Josephine I, Joan, jež měla světovou premiéru loni v londýnském divadle Shakespeare’s Globe. Josephine, identifikující se mimo genderovou polaritu a používající zájmena oni nebo on, v ní využívá příběh historické postavy Jany z Arku k proklamaci práv LGBTQI+ lidí. Českému publiku je hra představena v překladu Hany Pavelkové pod názvem Já, Johan*a, přičemž hvězdička zahrnuje celé spektrum genderové rozmanitosti, tedy prostor mezi mužským a ženským rodem v jazyce. S ohledem na téma se na inscenaci podílejí i tvůrci z queer scény.

    Petr Jeništa (Karel) a Martina Jindrová (Johy) FOTO PATRIK BORECKÝ

    Postava dívky přezdívané Panna orleánská byla již nesčetněkrát literárně, potažmo dramaticky zpracovaná. V jednom ze svých monologů to poznamenává i titulní Johy, jak samu sebe v Já, Johan*a označuje. Byla to však žena viděná a hodnocená muži. Ta, kterou přivádí na scénu Charlie Josephine, se hlásí k nebinární identitě a na pozadí událostí 15. století vyzývá k rovnoprávnosti a svobodě všech na zemi. Nejsilněji zaznívá tento hlas právě v Johaniných monolozích, jež až hamletovským způsobem zpytují genderový stav světa i rozpory ve vlastní totožnosti. Tyto pasáže i díky představitelce Johy, nesmírně autentické a civilně naléhavé Martině Jindrové, hájí celek, a to i navzdory jeho někdy až plakátovému vyznění. V tomto ohledu bude záležet na míře divácké tolerance nebo spíš citlivosti vůči danému tématu. Josephine se všeobecně známý příběh ne vždy daří sofistikovaně rozvinout. Ve své verzi spíš obaluje, někdy i relativizuje kanonický syžet, přičemž je patrné, že hlavním motorem zápletky je dobře míněný aktivismus.

    V důsledku se přehrají veškeré zásadní momenty z Johanina ideového tažení od první audience u nekorunovaného francouzského dauphina Karla po upálení na hranici. Queer agendu obstarávají promluvy hlavní figury spolu se scénickým zpodobením některých postav. Klíčoví jsou z tohoto hlediska tři členové platformy PiNKBUS. Její vůdčí osobnost Martin Talaga, jenž je zároveň autorem choreografie k inscenaci, představuje jakési u dvora se vyskytující, blíže nespecifikované Q, ale také jedno z Johaniných alter eg. Talaga je sám vynikající tanečník, který má z vlastních produkcí zkušenost s mluveným slovem, jeho výstupy tak působí hodnověrně, což neplatí o jeho kolegovi Karlu Vladykovi, obvykle vystupujícím jako Drag queen Just Karen. Ten v inscenaci zastává textově náročnou Jolandu. Na scénu přichází v kompletním maskování Dragu, avšak namísto tradičního lip syncu verbálně jedná. Jeho hlavním jevištním partnerem je navíc Petr Jeništa, jenž zcela přesně vystihl nanicovatou vrtkavost a slabošství dauphina Karla, ale bohužel také podtrhl Vladykovu hereckou nezkušenost. Z činoherní perspektivy by neobstála ani třetí členka PiNKBUSu Alyssa Dillard, zastávající roli Karlovy ženy Marie, její angažmá obhájil až pěvecký výkon ve druhé půli.

    Režisérce Alžbetě Vrzgula šlo o prolnutí historismu s dneškem stejně jako civilnosti s nadsázkou, dokládá to i výtvarná podoba inscenace. Ústřední lomený oblouk s naznačenou vitráží zpodobňují neonové trubky, zbytky fragmentů stěn pravděpodobně remešské katedrály, tedy místa korunovace francouzských králů, zase torzální objekty z kari sítí. Z textilií převládá latex, samet a látková tatuáž, pomalovaná síťovina těsně obepínající obnažená těla opět variující queer estetiku. Té je koneckonců v produkci nadbytečně, jelikož by si docela dobře vystačila s nosnými hereckými výkony, jichž dosáhli především Jeništa, Jindrová či úsporný Jiří Svoboda coby Tomy, a proklamacemi ústřední figury. Divadlo a drama anglické provenience totiž bylo a je záležitostí především slova.

    Městská divadla pražská (Komedie) ve spolupráci s platformou PiNKBUS – Charlie Josephine: Já, Johan*a. Překlad Hana Pavelková, režie Alžbeta Vrzgula, dramaturgie Lenka Dombrovská, scéna Alžběta Kutliaková, kostýmy Vojtěch Hanyš, hudba Aid Kid (Ondřej Mikula) a Alyssa Dillard, choreografie Martin Talaga. Premiéra 11. listopadu 2023 v Komedii (psáno z reprízy 28. listopadu).


    Komentáře k článku: Jana z Arku na duhové barikádě

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,