Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jana Plodková: Filmové divy to dostaly sežrat

    Jako vždy jsem při přípravě interview poprosil v dokumentaci Divadelního ústavu o obálku herečky a trochu se vyděsil: tolik rozhovorů na jedno téma! Co měla, chudák, mladá herečka říkat? Zvládala to sice pro­fe­sio­nál­ně, ale pořád šlo o písničku na tři akordy. Řekl bych, že o nás novinářích nemůže mít vysoké mínění. Do foyer Divadla Na zábradlí, kde se Jana Plodková uvedla v Mikuláškově inscenaci Požitkáři, přišla vysoká, štíhlá kráska, která se vší odpovědností čelila mým otázkám. Zpod výrazných brýlí na mě hleděly opatrné oči, které si myslely i něco jiného, než říkaly. Což se potvrdilo i později, kdy mě urgovala o autorizaci. Ta však proběhla hladce, jenom mi je líto, že Jana vyškrtala podrobnosti o africké zvířeně. Čtenáři Heming­wayových Zelených pahorků afrických mi jistě rozumí.

    Jana Plodková

    Začněme trochu existencionálně: Jaká byla vaše nejranější zkušenost se smrtí?

    Na základní škole měli kluci takovou morbidní zábavu dávat žáby na koleje, čemuž jsem vůbec nerozuměla…

    Já taky ne, my dávali přejet vlakem mince, ačkoli jsem zas viděl nafukovat žáby slámkou, aby se nemohly potopit. Jak to, že z těch kolejí neodskákaly?

    Zatížili jim nohy kamením. My jsme klukům samozřejmě nadávaly do idiotů, ale moc to nepomáhalo. Řešilo se to pak ve škole. Jinak se mě naši snažili od vědomí smrti ochránit i tak, že mě ani nebrali na pohřeb, s čímž já zpětně úplně nesouhlasím. Myslím, že právě dítě má dar vnímat smrt tím nejčistším způsobem – na rozdíl od dospělých. Až mnohem později jsem zažila tři pohřby a každý byl jiný.

    V čem?

    Jeden byl velkolepý se spoustou lidí, věnců a silnou atmosférou. Další zas hodně církevní a ten mě dost iritoval, protože se takřka nemluvilo o člověku, který zemřel, ale o Bohu a jeho ovečkách. Třetí byl sice malý a bez řečí, ale přišlo mi, že jde o skutečné, vlastně hezké rozloučení. Pokud ale myslíte bezprostřední setkání se smrtí, že bych někoho z blízkých držela za ruku a byla s ním ve chvíli, kdy odešel, tak s tím jsem se ještě nesetkala.

    Jana Plodková, Renata Kalenská

    V inscenaci HaDivadla Renata Kalenská, Lidové noviny (režie J. A. Pitínský, premiéra 2003) FOTO ARCHIV DIVADLA

    Duchové i andělé

    Při zkoušení Požitkářů, kteří se tématem smrti zabývají, jste si povídali o svých zkušenostech?

    Ano, a proto jsou v představení i momenty, které z nás vycházejí, jak kdo smrt vnímá a nakolik je vůči ní otevřený.

    A vy, jak ji přijímáte, jako součást života?

    Nechci se rouhat, ale vnímám ji jako přirozenou součást svého života. Dokonce jsem měla období, kdy jsem se cítila tak velmi šťastná, až jsem si říkala, že teď bych klidně mohla umřít. Samozřejmě, když má člověk rodinu, děti, tak se mu umírat nechce, protože za ně cítí odpovědnost. Když ale o smrti přemýšlíte, brzy si uvědomíte, jak je různorodá, jinak vnímáte smrt dítěte, babičky anebo cizího člověka. Můj přístup k životu je ale takový, že když jdu večer spát, tak si připouštím, že nemohu s jistotou tvrdit, že se ráno probudím. To nikdy prostě nevíte.

    Mě zaujalo, že vaším oblíbeným autorem je Haruki Murakami. V jeho románech se objevuje paralelní svět zásvětí, kam se lidé dostávají třeba v průběhu spánku…

    Někdo věří na duchy, jiný na anděly anebo na princip reinkarnace. Je zbytečné určité představy o životě přesně pojmenovávat. Jsou to jenom slova, která svou určitostí pro mě ztrácejí pravdivost.

    Na energii, tak jako většina herců, ale věříte, ne?

    Určitě mi je blízká představa, že člověk má v sobě nějakou energii. Dokonce existuje studie, že když se člověk dostane do klinické smrti, tak z něj energie odchází, někam se přesouvá a může jinde něco vytvořit.

    Když ale rupne žárovka, tak světlo také beze stopy zmizí ve tmě.

    Nevím, energie se patrně kumuluje jinak, tímhle způsobem se tím nezabývám. Je to prostě nepopsatelné, taková černá díra. Stejně mi nikdy nebylo blízké jakékoli náboženství, které bere vnitřní svobodu.

    Doma u Hitlerů

    S Petrem Jeništou v inscenaci podle hry Arnošta Goldflama Doma u Hitlerů (HaDivadlo, premiéra 2007) FOTO ARCHIV DIVADLA

    Nenápadně jsem se připomínala

    Dobře, vraťme se do života. Po JAMU jste krátce pobyla v Polárce, pak vás vzali do HaDivadla – na jakou roli?

    Na žádnou konkrétní. Prostě se mě zeptali, zda bych nešla do angažmá. Tehdy jsem hrála v Divadle Na Fidlovačce, současně ale měla vztah v Brně, a tak jsem se ráda vrátila. Přišla jsem do nelehkého období, kdy divadlo vedli Josef Kovalčuk s Oxanou Meleschkinou, později naštěstí nastoupili Luboš Balák a Ondřej Elbel a pak ještě Marián Amsler. Tehdy se divadlo začínalo znovu nadechovat, hrály se pro mě herecky zajímavé a bohaté inscenace. Na HaDivadlo nedám prostě dopustit, ani na jeho vedení, ať už mělo jakékoli mouchy. Pro mě znamenalo obrovskou školu, což je to nejlepší, co můžete po studiích zažít – utřídit si v hlavě, co je pro vás podstatné a co není.

    Která z rolí ve vás uvízla více než jiné?

    Určitě Renata Kalenská už kvůli J. A. Pitínskému, protože tak tvůrčí zkoušení jen tak nezažijete. Až tady znovu s Honzou Mikuláškem na Zábradlí. Navíc se to představení skládalo ze skutečných rozhovorů, které vedla Renata Kalenská, takže jsme to s režisérem Pitínským dávali dohromady, mohla jsem toho být součástí od začátku do konce, pro mě výjimečný zážitek.

    Vzpomínám si, že jste v nějakém rozhovoru zmiňovala, jak ráda byste pracovala s režisérem Mikuláškem…

    Nenápadně, ale řekla bych, že skoro v každém rozhovoru. Jenomže on tehdy ještě nepřesídlil do Prahy, pracoval v Brně, hostoval v Ostravě, a tak jsem si musela počkat. Jakmile tým z Reduty přešel na Zábradlí, znovu jsem se během jejich první sezony nenápadně připomínala, až se objevila nabídka angažmá. Pro mě přišlo v pravý čas.

    Kdy jste se vlastně do jeho inscenací zakoukala?

    Sledovala jsem je, když po škole hostoval v Ostravě, pak v Dlouhé nebo Na provázku, a bývala z nich nadšená. Honza si umí velmi jemně pohrát s emocemi, se střídáním nálad, současně má smysl pro nadsázku, ironický odstup, líbí se mi, jak pracuje s gestem a co všechno herci dovolí, zkrátka mě jeho divadlo baví.

    Není třeba vašemu hereckému egu zatěžko, že nikdo nehraje hlavní roli?

    Ježišmarjá, vůbec! Všichni jsou součástí a je to úplně v pohodě, jak pro nás herce, tak, myslím, i pro diváky, kteří si mohou nacházet, co chtějí. Kdybyste zažil naše zkoušení, tak vás ani nenapadne se zlobit, že nejsou hlavní ani vedlejší role. To je úplně nemístná otázka.

    Jana Plodková, Vratné lahve

    S Nelou Boudovou ve filmu podle scénáře Zdeňka Svěráka Vratné lahve (režie Jan Svěrák, premiéra 2006) FOTO ARCHIV Městské divadlo Karlovy Vary

    Znám své hranice

    Přečetl jsem si s vámi pár rozhovorů, kde novináři dost nemístně probírali vaše zahraniční filmové ambice po Českém lvu za snímek Protektor. Proč jste se jim tak vydávala?

    Nikde jsem neřekla, že odjíždím dobýt Ameriku, to napsali oni. Když se mě ale novinář zeptá, co teď budu dělat, tak jsem po pravdě odpovídala. Měla jsem kout pikle a předstírat, že jedu na dovolenou? Když jsem herečka, tak se přece nebudu herectví vyhýbat, ale budu se snažit hledat kontakty a pokoušet se uspět; netvrdila jsem, že se mi to povede. Samozřejmě, že bych už dnes byla opatrnější, když vím, že jakmile něco řeknete, může se to obrátit proti vám. Řekla jsem třeba, že chci všechno, a přijde mi to úplně v pořádku, protože na to má každý právo, a neznamená to, že jsem arogantní a moc si o sobě myslím. Já prostě vím, co dělám, co umím i jaké jsou moje hranice a že zkrátka chci ve svém čase a prostoru zažít všechno, co můžu od života chtít. V Americe a pak v Londýně jsem se hlavně naučila mluvit anglicky, odbourala stud a sbírala kontakty. Neměla jsem pocit, že bych se měla vracet jako pes se staženým ocasem.

    Co vás tady tolik zklamalo? Reakce kolegů?

    Ti mi drželi palce, dobře věděli, jaké to je v naší době úžasné, že se můžete svobodně sebrat na dva měsíce nebo na půl roku a zůstat v cizině. Myslím, že to spíš iritovalo ten druh nepřejícných lidí, co si myslí, že máme sedět doma v koutě a o nic se nepokoušet. Zklamaly mě i reakce některých novinářů, ať už to byl bulvár, nebo solidní deník. Pro mě každopádně dobrá škola.

    Máte na mysli také internetové diskuse?

    Ty jsem četla jen na začátku a byla šokovaná, co lidé ze sebe dokážou vymáčknout, když je tak strašně jednoduché sednout si doma k počítači a vybít své frustrace na cizích lidech. Dnes už je nečtu, připadají mi nízké, hloupé, a proto vůbec nechci, aby mi jakkoli zasahovaly do života, protože bych byla permanentně smutná anebo vytočená. Bohatě stačí, co se děje normálně v realitě.

    Požitkáři

    V autorské inscenaci Jana Mikuláška a Dory Viceníkové Požitkáři (Divadlo na Zábradlí, premiéra 2014) FOTO KIVA

    Charakter člověka poznáte až časem

    Anebo v reálné historii. Vyznala jste se z obdivu k filmovým divám čtyřicátých let. Chápu, že vám šlo hlavně o estetiku té doby, jenomže jejich etika překračovala hranice, nemyslíte?

    Samozřejmě, že dobová realita byla jiná, než si zřejmě myslely, však to také po válce dostaly sežrat. Jenomže ony herečky byly hvězdy jako blázen, pro nás je nepředstavitelné, v čem žily. A když si přičichnete k pozlátku, tak se vám určitě posouvá hranice, až kam můžete zajít. Nemohu je ale přece kritizovat, protože nevím, jak bych se na jejich místě zachovala. Dneska máte zpěvačku, která podporuje všechny možné prezidenty, hlavně že podporuje vítěze, a pak si jde pro řád. Tím, že to zažívám teď a tady, mohu mít svůj názor, ale ne na dobu, v níž jsem nežila.

    Předpokládám, že podobně vidíte i normalizaci, kdy herci, až na pár výjimek, vystupovali v prorežimních seriálech a filmech?

    Takhle o nich opravdu nepřemýšlím. Myslím si ale, že stejně časem poznáte charakter člověka, jestli se choval zištně, anebo z lásky k profesi. Za sebe jsem ráda, že jsem ony doby na vlastní kůži nezažila, a doufám, že ani nezažiji, abych se musela rozhodovat v tak krajních situacích.

    A dnešní nekonečné seriály?

    Herci si u nás vydělávat musí a na práci v seriálech není nic špatného. Navíc se v posledních letech začínají objevovat šikovní herci a i pro ně je tu šance, že si je pak někdo vezme dál, do filmu, který je pro herce stále něčím šarmantnější než seriál.

    To máte pravdu. Týká se to však hlavně volnějších cyklů, jako jsou Nevinné lži, Život a doba soudce A. K. nebo České století, v nichž se objevují nové tváře se zajímavou divadelní zkušeností. Jinak se zdálo, že zvláště filmoví režiséři točí pořád dokola jen svůj prověřený „soubor“.

    Čemu se divíte – pokud je režisér na své herce zvyklý a má v nich jistotu, že mu do filmu přinesou, co on potřebuje, pak je bude obsazovat dál.

    Nehrozí pak ale jistý stereotyp? Žádný herec není nevyčerpatelný.

    Pokud dostává rozmanité role, pak stereotyp nastat nemůže. Také záleží na tom, jestli to diváky pořád baví. Když se podíváte na komedie třeba Ivy Janžurové, tak můžete říct, že je hrála takřka stejně, ale protože je hrála pořád skvěle, nenapadne vás, že by to měl hrát někdo jiný.

    Jak jsme mluvili o Murakamim a jeho paralelních světech – nestalo se vám někdy, že vám určitá postava zasahovala do života natolik, že jste se ocitala v jejím světě?

    Takto doslova ne, že bych si musela říct, a dost, to stačilo, jsem přece Jana, a ne nějaká postava. Pravda je, že když zkouším anebo se připravuji na natáčení, tak si postavu „nosím s sebou“, protože hledám způsob, jak ji vyjádřit fyzicky, jak pochopit její charakter, a tak si ve volných chvílích přemýšlím, jak by asi reagovala v různých situacích. Zůstává to ale v pozadí, do normálního života mi nevstupuje, to bych musela divadlo hrát v blázinci, jinak se to ustát nedá.

    Jana Plodková, Rozkoš

    S Martinem Myšičkou a Jaroslavem Pleslem ve filmu Rozkoš (režie Jitka Rudolfová, premiéra 2013) FOTO ARCHIV

    Premiéra jako safari

    U mužů se o vašem věku mluví jako o Kristových letech. Vnímají ženy podobné mezníky v životě?

    Neřekla bych, zrovna třiatřicáté narozeniny jsem nijak velkolepě neslavila. Pro mě osobně byly takovým mezníkem dvacáté narozeniny; jedna etapa skončila, druhá začíná. Upřímně řečeno, svůj věk neřeším, spíše mě baví pozorovat svého přítele, který je o něco starší, jak se v legraci zděsí, když mu jeho věk připomenu. Myslím, že ženy vnímají jiné mezníky, od dítěte k dítěti například.

    A herci? Od divadla k divadlu, od velké role k další?

    Nevím, protože jak žiji přítomností, tak leccos vytěsňuji. Ani bych nedokázala říct, jak to šlo časově za sebou nebo proč jsem odněkud odešla. Vzpomínám si ale, že ještě před HaDivadlem jsem si říkala, že chci být v jednom souboru maximálně pět let, a ono to tak shodou okolností a náhod i vyšlo. Tady na Zábradlí je to fakt čerstvé, takže ani nemohu vědět, jakým směrem se budeme dál ubírat.

    Jak vnímáte zdejší publikum?

    Měla jsem tu zatím jen pár představení, ale myslím, že diváci velmi naslouchají a rozumí, což mě trochu i překvapilo. Zdálo se mi totiž, že Honza Mikulášek je typ režiséra pro skutečně náročného diváka, ale vlastně není, a to je dobře. Takže jsem nadšená.

    Nakonec něco odlehlejšího. Dočetl jsem se o vašem africkém safari. Jak to probíhalo? Tam jste byli v rolích diváků zase vy, ne?

    Říká se, že je safari – a safari. Když narvete do autobusu šedesát lidí, tak to musí být peklo pro ně i pro zvířata. My jsme jezdili maximálně v šesti lidech, včetně řidiče a stopaře s puškou. V takovém malém počtu se lidé dokážou víc koncentrovat a zvířata respektovat. Byla dána určitá pravidla a bez nich by tento způsob safari nebyl možný.

    Je ten adrenalin z pozorování divoké zvěře aspoň něčím podobný zážitkům z divadla?

    Není. Diváky přece jenom svým způsobem znám, jejich reakce samozřejmě nepředvídám, ale tak nějak je tuším, když představení funguje. Divoká zvířata neznám, jsem nadšená, když je vidím, ale zároveň mám i strach. Je to něco neznámého. Ale když se budeme bavit o premiéře, tak adrenalin je taky vysoko.


    Komentáře k článku: Jana Plodková: Filmové divy to dostaly sežrat

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,