Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jana Paulová: Jediné, co nás chrání, je intuice

    To byla doslova klaunova zpověď. Omlouvám se za mnoho slov a málo myšlenek, napsala mi po našem setkání v hospodě na Újezdě. Jana Paulová (1955) je žena, které se musíte za její cestu životem obdivovat. Vyrostla v otřískané pražské čtvrti Karlín, ale kojena byla i tamním Hudebním divadlem, kde byli její otec a matka od roku 1954 v angažmá. Jako by se v ní oba tyto světy spekly. Lehkověrné divadelní – ale i televizní a filmové – žánry, ve kterých se pohybuje po většinu svého hereckého života, a existenciálně laděný jazz, který do jejího života vnesl její muž, hudební skladatel, dirigent a klavírista Milan Svoboda. Hanswurstovská česká vrchovina a spirituální indické Himaláje, smyslné tělo a éterické racio.

    Jana Paulová

    Raněvská je mi v mnohém blízká… A. P. Čechov: Višňový sad (r. Michael Tarant, prem. 3. 5. 2013, Moravské divadlo Olomouc) FOTO JIŘÍ DOLEŽEL

    Shodou okolností měla v květnu premiéry právě v oněch dvou rozdílných vesmírech. V pražském Kalichu hraje zneužitou milenku ve francouzské bulvární komedii Sbohem, zůstávám! a v Moravském divadle Olomouc ji režisér Michael Tarant obsadil do role Raněvské ve Višňovém sadu. Když si k tomu ještě přečtete její knihu Jak běžet do kopce, v níž popisuje své zážitky z cest do Himalájí, řeknete si, že v jejím životě pochodují bytosti pekelné i všichni svatí.

    Jste věřící?

    Jednoznačně.

    V jakém smyslu?

    Už jako malá jsem chodila s tátou do karlínského kostela Cyrila a Metoděje, ale přiznám se, že jsem si odtamtud přinesla ke katolické církvi spíš skepsi. Jako by vnější forma přebila obsah. Aspoň tak se mi to jevilo. Od malinka jsem měla pocit, že víra je cosi daleko prostšího a individuálnějšího. Dlouho jsem hledala něco, co bude nejblíže tomu, jak vnímám duchovní svět, nebo někoho, kdo bude umět pojmenovat, co jen intuitivně cítím. Teprve někdy koncem devadesátých let jsem na svých cestách životem potkala v indické Ándhrapradéši Sri Brahmama a po pár větách jsem věděla, že je to ten, koho hledám.

    Nastalo Ticho a zazářilo Světlo

    Ke svému snad nejdůležitějšímu spirituálnímu poznání jste došla ve vysokohorských Himalájích. Myslíte, že tam jsou lidé Bohu blíž?

    Všichni jsme na tom úplně stejně. Jen jsou lidi, kteří díky tomu, že se od mládí duchovní praxi plně věnují a žijí tak skromně, že se nemotají v kruhu materiálního světa, se dostali dál a jsou schopni ono propojení předávat takovým, kteří v něm žijí a nedokážou jinak.

    Mohla byste být konkrétní? Co vám setkání s indickým guru dalo či dává?

    Naučil mě pozorovat mysl a rozplétat sítě myšlenek, které mě zraňují, berou klid a radost z bytí. A taky mi vysvětlil zásadní duchovní zážitek, kterým jsem prošla asi před patnácti lety někde v Himalájích ve výšce kolem pěti tisíc metrů, v jednom z nejvýše položených klášterů na této planetě. Náhodou jsem tam doputovala právě v den, kdy probíhal zádušní obřad za jednoho z největších himalájských světců a kde – schovaná a tiše jak myška – jsem se dostala do pro mne nového stavu někde mezi bdělostí a spánkem. Po šesti hodinách, které se mi zdály jako deset minut, mne objevil láma, který celou mši vedl. Položil mi ruku na hlavu a ve mně nastalo Ticho a zazářilo Světlo. Dostala jsem se do stavu totálního štěstí. K ničemu nebylo připoutané. Dětské štěstí. Tam se začalo pootvírat něco, co ke mně začalo svítit. A tak jsem začala hledat, co se to vlastně stalo a jak se k tomu vrátit. A právě srí Brahmam mne naučil, jak se do stavu čisté radosti vracet a jak si neubližovat vlastní myslí. Kdykoli se s ním setkám, kdykoli do Ándhrapradéše přijedu, vím, že tam mám bejt, že tam jsem dobře. Všude jinde mám pocit, že tam ne­jsem úplně správně, že to, co dělám, je něco jiného, než bych měla.

    Když se vracím z představení, na kterém lidi nadšením bouřili, jsem ten úplně nejsmutnější člověk na světě.

    Proč tam tedy nezůstanete?

    Já tam skoro každý rok odjíždím, ale zase se vracím. Tam se přesazuju do příště, a tady mám chlapa, kterýho miluju, dcery, se kterými chci být, práci, která mě živí a skrze niž můžu podporovat i je tam. V tom ašrámu žijí staří lidé a já se jim starám o jídlo. A také jsme tam pomohli s občanským sdružením Změň můj osud postavit internátní školičku, kde dnes žije a učí se přes šedesát sirotků.

    Jana Paulová, Sbohem, zůstávám!

    S Ivou Janžurovou v české premiéře komedie Isabelle Mergaultové Sbohem, zůstávám! (r. Antonín Procházka, prem. 30. 4. 2013, Divadlo Kalich Praha) FOTO RICHARD KOCOUREK

    Mým domovem je opereta

    Vlastně jsem chtěl tou úvodní otázkou zjistit, kde je pro vás „doma“.

    Obecně je člověk odsouzený mít jeden domov. Já těch domovů mám ale několik. Jeden je u Prahy a žiju v něm s lidmi, které jsem si vyvolila a které jsem si porodila. A kupodivu chtějí se mnou stále ještě být. To je úplně zásadní domov.

    Pak je jeden domov v mé hlavě, v mém srdci. Ten jediný je stabilní. Nemění se a je mi od narození daný. I když se mé emoce občas pohybují nahoru a dolů, tak v něm je klid. Tenhle domov si nosím s sebou po celé zeměkouli.

    A pak mám jeden domov v malém městečku v Andhrapradéši, jak jsme o tom teď mluvili. Ale jak se chcete vašimi otázkami dostat k divadlu?

    Hrajete bulvární komedie na komerční pražské scéně Kalich, což je jeden váš divadelní domov. Máte ale i zkušenosti s Národním divadlem, hrála jste v Semaforu, v Karlíně, v Městských divadlech pražských, nedávno jste hostovala ve VČD v Pardubicích a právě jste přijala roli Raněvské v olomoucké inscenaci Višňového sadu…

    Když se na to díváte takto, měli bychom začít ještě daleko dřív. Vždyť já jsem u divadla dýl, než jsem ho začala profesionálně hrát. Otec režíroval a hrál v Hudebním divadle v Karlíně a má maminka, přestože jsme byli čtyři sourozenci, stíhala mezi desátou dopolední a druhou odpolední a pak večer mezi půl osmou a desátou být karlínskou subretou. U nás doma bylo divadlo jedno ze základních témat našich hovorů i životů.

    Takže divadlo je čtvrtý váš domov…

    Dnes už ne. Divadlo – či přesněji herectví – je řemeslo, které mne živí. Někdy dává radost, někdy bolest. Nepřišla jsem k profesionálnímu divadlu s nějakými velkými iluzemi a ani je nemám. Nechci se k němu připoutávat.

    S jakými ne-iluzemi jste k divadlu šla?

    Především mě děsily vztahy, o kterých si povídali naši, a později řevnivost mezi začínajícími herci. Proto jsem po DAMU nepřijala žádné angažmá. Raději jsem měla děti a chtěla dělat Svobodovi manželku. Říkala jsem si, že na herectví nemám žaludek. Ale to prostředí je natolik silné, že když člověk k němu jednou přičuchne, stane se pro něj drogou. Navíc když strávíte dětství v operetě, kde se tančí, zpívá, chodí v krásných šatech a všechno to nádherně dýchá a plyne po povrchu, kde je to úžasné a srozumitelné jak pohádka, tak tomu okouzlení neuniknete. Samozřejmě to ve mně stále je. S jistou nadsázkou by se dalo říct, že kus subrety je v každé mé roli. Opereta, to byl druhý domov mého dětství, chcete-li jej už takto hledat.

    Vy krávo…

    Z Prahy jste vyjela do Himalájí, z operety v Karlíně jste se vydala do Městských divadel pražských, kde vám režisér Miroslav Macháček nabídl v roce 1986 hlavní roli v O’Neillově Smutek sluší Elektře.

    Přesně si pamatuju na telefonní hovor, kdy mi tu roli nabídl. Hrála jsem tehdy v Karlínském divadle v Cikánech jdou do nebe a Sugar v Někdo to rád horké, a on mi najednou volal domů na pevnou linku – tehdy ještě nebyly mobily: Mám pro vás O’Neilla. Elektru, Lavinii, hlavní roli. Já mu říkala: Počkejte, vy mě chcete obsadit do velké činohry?! Herečku z Karlína? – Jistě. Já prostě vím, že to ve vás je. A bojím se, abyste do tý operety nespadla úplně. A pak měl tu sílu se mnou pracovat. Ale také mi to dával přede všemi sežrat. Asi aby si ostatní herci v MDP nemysleli, že s ním něco mám anebo že je to nějaká protekce. Ale zapřela jsem se a všechno to jeho řvaní a ponižování a výbuchy jsem vydržela. Věděla jsem, že mě tím ohromě dává a že to, co mě učí, je přesně to, co potřebuju umět. To byla moje skutečná DAMU.

    Na čem Macháček tak úzkostlivě lpěl? O co mu šlo?

    Říkal mi třeba: Jasně, zpívat umíte, tančit umíte, ale chodit po jevišti ne­umí­te. Jinému kolegovi zase vyčítal: Vy tu roli nehrajete, vy ji dabujete. Nebo jsme odehráli představení, měli jsme standing ovation, já seděla v šatně šťastná, jak to skvěle dopadlo, a najednou on vtrhl, byl zběsilej a řval: Vy krávo, jak jste to tam hrála?! A pak mi vyčetl nějaký detail. Třeba že jsem jednu repliku neřekla dostatečně pravdivě, ale jenom povšechně dramaticky. Jemu šlo o to, aby člověk v každou chvíli, kdy hrál, byl opravdu přítomen. Záleželo mu na každé větě, každém slově. Pamatuju, že jsme jednou dialog Je mi to líto… Líto? zkoušeli snad třistakrát. Já se ptala na sto způsobů – Líto? Líto?! – a stále to nebylo ono.

    Jak jste mohla takový intenzivní způsob zkoušení a hraní, vy, jak sama říkáte, subreta ze Semaforu a Karlína, vydržet?

    Macháček měl v sobě magii, kterou hned tak nějaký režisér nemá. Pro něj divadlo bylo všechno. Byla to osa jeho života. Byl schopen ve dvě hodiny ráno zavolat: Zejtra je premiéra, už to nestihneme vyzkoušet, ale ten konec zahrajete úplně jinak, než jsme ho doteď měli. On se divadlem trápil, ­žil jím. Byla to alfa a omega jeho života. A když lidi do toho takhle jdou, tak stojí za to se na ně napojit. To cítil každý herec. Proto jej tak milovali a někteří zas nenáviděli, protože v zápalu tvorby ranil jejich ego.

    Jana Paulová, Bez předsudků

    Bez předsudků s Pavlem Zedníčkem v roli Diega (r. Roman Štolpa, prem. 11. 10. 2004, Divadlo Kalich Praha) FOTO RICHARD KOCOUREK

    Každej den je důležitej

    Dá se vůbec hrát divadlo „po macháčkovsku“ dlouhodobě?

    Já od té doby i komedie hraju takhle naplno. S Čmaňou (přezdívka Pavla Zedníčka – pozn. aut.) po každém představení řešíme, proč se dneska lidi tak nesmáli, proč to nefungovalo, proč tenhle fór nezabral a jinej jo. Ono by to hraní – aspoň pro mě – jinak nemělo smysl. I v životě dělám všechno totálně naplno. Každej den je důležitej. Máme tady vymezeno jen pár let života, a když všechno odzíváme, tak proč tady jsme? To by se pak člověk ani naplno nemiloval ani s chutí nenajedl, ani se opravdu neradoval… Každým svým činem, každou vteřinou je třeba se dostávat k tý šílený, nádherně strašlivý jízdě, co je úplně uvnitř nás.

    Tím jste mi připomněla vaši několikaletou éru v polistopadovém Káčku, dnes Divadlu Komedie. Mám na mysli Róžewiczovo Bílé manželství v režii Petra Palouše. Své nasazení a odvahu jste tam potvrdila i tím, že jste tam jako jedna z prvních profesionálních hereček u nás vystoupila na jevišti nahá…

    Vidíte, to já tenkrát ani nevěděla, a hlavně to tak nebrala. Na závěr hry autor napsal, že se ta postava svlékne, a vzhledem k tomu, že to bylo zásadní pro pointu textu, tak nebylo co řešit. Diváci mě viděli zezadu, a to asi pět vteřin. Na jevišti bylo přítmí a hrála k tomu hudba. Jen jednou se stalo, že zvukařovi skončil pásek dřív, a já si v tom tichu připadala skutečně nahá. Ale ustála jsem to.

    Někdy v tu dobu se cosi stalo a vy jste se rozhodla uzavřít kapitolu divadlo. Na několik let jste s hraním opravdu skončila. Co to bylo?

    Cítila jsem se, jako bych měla jít do důchodu. Bylo mi čtyřicet let, a vlastně jsem tedy čtyřicet let byla u divadla. A po čtyřiceti letech práce lidi chodí do důchodu. Najednou jsem měla pocit, že se všecko navršilo. Dostávala jsem pořád stejné nabídky, točila jeden z prvních dlouhých sitcomů, který se opravdu nepovedl, a já to věděla po třetím díle, ale dalších padesát jich musela i s tím vědomím natočit, a tak dál…

    V roce 1996 jsem se tedy rozhodla – téměř ze dne na den – uzavřít nejen kapitolu divadlo, ale herectví vůbec. Nechtěla jsem ztrácet dál čas něčím, co mě nijak neobohacovalo. Nikdy jsem neměla odhad na to, co vzít, a co nevzít. A hlavně těch opravdu dobrých nabídek jsem dostávala pramálo, můj typ sváděl režiséry k jednostrannému obsazování. I když jsem často věděla, že to nebude nic moc, tak jsem si řekla, že zrovna potřebujeme doma peníze, a přijala to. Nechtěla jsem, aby můj muž hrál dechovku nebo dělal popík. Byla jsem šťastná, že se zabývá muzikou, která je opravdu dobrá, a nechtěla jsem nechat tíhu obživy na něm. V jednu chvíli ale jako by sklenice špinavé vody ve mně přetekla.

    A založila jste hudební skupinu…

    To byl úžasný tříletý happening. Ale tady v tom malém českém rybníčku vám nikdo neodpustí, kdo jste a co jste dělal před tím. Byla jsem pro hudební scénu herečka, která si jen tak z extravagance vzala do ruky kytaru a začala s klukama jezdit po republice. Hráli jsme dost komplikované jazzrockové šansony, které pro publikum, které na mě přišlo, vůbec nebyly. Pro mě to ale tehdy bylo totální „happy“ s báječnejma muzikantama. Obrovsky jsem si je každý večer užívala. Odjeli jsme těch koncertů tehdy přes sto, to je docela hodně. Ale ti kluci se potřebovali živit a já jsem viděla, že je nemůžu dál držet, a rozpustila jsem to.

    A odjela jste do Himalájí.

    Nejen tam. Sjezdila jsem kus světa. Byla to ohromně důležitá etapa mého života, která ještě neskončila, a dá-li Bůh, hned tak neskončí.

    Jana Paulová, Smutek sluší Elektře

    Já prostě vím, že to ve vás je… S Pavlem Pípalem (Ezra Mannon) jako Lavínie v O’Neillově hře Smutek sluší Elektře (r. Miroslav Macháček, prem. 24. 3. 1987, MDP-Rokoko, Praha) Foto JIŘÍ POŠ

    Natěrač, můj Osud

    Přesto jste se v roce 2000 k herectví vrátila.

    Byla to tak trochu náhoda. Nebo osud, chcete-li. Když jsme v MDP po nástupu nového ředitele Milana Schejbala skončili, hráli jsme veleúspěšného Natěrače dál jako zájezdovku. A po mém odchodu od hraní pokračoval Čmaňa s Vilmou Cibulkovou, která mou roli převzala. Ta však jednou onemocněla a Pavel mi volal, jestli bych nezachránila pár vyprodaných představení. Svou hereckou – či možná životní nebo duchovní – krizi jsem tehdy měla za sebou, a tak jsem nabídku přijala. No a pak už si to naše jevištní partnerství začalo žít svým vlastním životem. Důležité pro mne bylo, že o tom, co budeme hrát, si rozhodujeme sami a že jsem s lidmi, se kterými je mi dobře. A takoví v Kalichu jsou. Pravidla jsou jasná. Je to soukromé divadlo bez dotací, takže musíme šéfovi a současně našemu blízkému kamarádovi Michalu Kocourkovi, který divadlo vlastní, jeho investice vrátit a nechat vydělat na existenci toho, do čeho vložil peníze, a tedy i důvěru.

    Překvapujete mne. Objevíte v Indii svého duchovního guru a jdete hrát do Kalichu bulvár…

    Nerozlišuju divadlo na bulvár a umění. Divadlo je pro mě událost jednoho večera a důležité je, aby na ně diváci přišli. Když v něm nejsou ti, jimž je určeno, postrádá smysl, i kdyby bylo sebegeniálnější. A pak, já nechci diváky vychovávat, chci je bavit. Ve mně je pořád kus operety, kus táty, který hrával celý život ve fraškách a za války po kabaretech.

    Co jsem se o něm dočetl, musel to být docela frajer.

    Znáte film Kristián? Tak ten číšník, co obsluhuje Nového s Mandlovou, je můj táta. Jeho život byl asi hodně dobrodružný. Vystupoval v operetách, kabaretech, režíroval, zpíval. Hrál ve spoustě předválečných filmech. Třeba doktora v Pytlákově schovance nebo otce Oldřicha Nového v Přítelkyni pana ministra. Bojoval dokonce v 1. světové válce a kdesi v Albánii ztratil svůj pluk. Trochu jako Švejk ho prý pak hledal a nenašel. Rád si však vymýšlel, tak nevím, zda všechno, co mi jako malé navykládal, byla pravda. Narodila jsem se, když mu bylo padesát sedm. A zemřel, když mi bylo dvacet jedna. Bylo to bohužel moc brzo na to, abychom si toho spolu víc řekli. Chodili k nám domů sice Oldřich Nový, František Kožík, Otomar Korbelář, Nataša Gollová, Ljuba Hermanová… ale pro mne to byl starý uzavřený svět, který mne tehdy nezajímal. Nejvíc si pamatuju na Karla Fialu, když mne 1. máje vzal na ramenou do průvodu. Bylo mne tak pět šest a všechny děti mně záviděly. Já ale spíš žila klukama a bigbítem. Dokonce jsem si na základní škole založila kapelu.

    Ale geny se nakonec přece jen prosadily…

    Nemůžu říct, že jako divák mám ráda jen čistě zábavné divadlo, ale jako herečka i jako člověk miluju, když se lidi smějou. A diváků v Kalichu i všude po republice, a dokonce i mimo, nedávno jsme hráli třeba ve Vídni nebo v New Yorku, máme plné sály. Takže to funguje. S Čmaňou jsme odehráli přes tisíc představení. Nevím, jestli jste byl na nějaké naší repríze, ale občas to tam vypadá, jako byste byl na hokeji. Šílenej dvouapůlhodinovej hluk. Lidi se smějou tak nahlas a skoro po každé větě, že je potřeba do hraní vložit obrovskou energii, aby takzvaně nepadal řemen.

    To musí být dost vysilující, ne-li stresující.

    Poslední dobou, když se vracím z představení, na kterém lidi nadšením bouřili, jsem ten úplně nejsmutnější člověk na světě. Paradoxně takový večer totiž ve mně vyvolává obrácenou chemii než v divácích. Můj muž se mi směje a připomíná slavnou Deburauovu historku v Kožíkově Největším z pierotů. Přijde člověk k psychiatrovi a stěžuje si, že má nekonečný splín a smutek v duši. A doktor mu doporučí: Jděte na představení Deburaua, ten vás určitě rozesměje. Pacient se smutně podívá: Já jsem Deburau.

    Je ve mně kus Raněvské

    To byl zřejmě jeden z důvodů, proč jste přijala nabídku Michaela Taranta hostovat v Moravském divadle v Olomouci.

    Říkala jsem si, že bych třeba mohla skrze nějakou inscenaci vypovídat o věcech, které důsledně před veřejností tajím. Raněvská je mi totiž v mnohém blízká. Láska je osou i mého života, jsem neustále na cestách a vadí mi kácení starých domů a sadů. Vlastně i já taky trochu teskním za minulostí. Ale především mě lákala práce s Michaelem Tarantem. Viděla jsem v Pardubicích jeho Amadea a bylo to pro mne nejlepší představení za mnoho let. Tenorová, Vrána, Špinar, všichni byli báječní. A protože vím, že dobré herectví začíná dobrým režisérem, říkala jsem si, že by mě zajímalo s takovým člověkem pracovat. Abych načerpala čerstvou energii, nabrala jiné herecké koření, našla nové ingredience. Myslela jsem si, že v Tarantovi třeba potkám svého nového Macháčka.

    Jak setkání dopadlo?

    Obohacující bylo, akorát ho bylo málo. Přišla jsem do příprav později, byly jsme na tu roli dvě, a měla jsem čistého času deset zkoušek. Pak už byla premiéra.

    Třeba se vaše role bude ještě vyvíjet během repríz.

    Pro mě je nejdůležitější zkoušení. Když hrajeme komedii, tak skutečná práce začíná vlastně premiérou, protože diváci si inscenaci začnou tak trochu – někdy hodně – režírovat sami. Ale v dramatické, vážné úloze potřebujete režiséra. Potřebujete oponenta a reflexi. A hlavně si tu roli musíte opravdu v klidu „ochodit“. To nejde jinak než na zkouškách.

    Ale i během měsíce, kdy jsem v Olomouci třeba jen sledovala své kolegy, mě ta práce naprosto vtáhla. Přišlo mi, jako by to zkoušení byl skoro až takovej jazz. Michael je velký mág, umí vytvořit soustředěnou atmosféru. Vystavěl dokonale akci, každý přesně věděl, co kdo hraje a jak kdo myslí. A pak jsme se v ní volně pohybovali. Všichni citlivě vnímali herce okolo, aby jim nebrali prostor a současně hráli danou situaci. To mě baví. Já bych asi neuměla hrát stylizované divadlo, protože mu nerozumím a ani jsem neměla příležitost se s ním potkat.

    Jana Paulová, Holky z kalendáře

    Jak sluníčko… Tim Firth: Holky z kalendáře (r. Petr Novotný, prem. 15. 12. 2012, VČD Pardubice) FOTO JOSEF VOSTÁREK

    Jsem věčný mír

    Obhajujete divadlo jako zábavu. Ale co divadlo jako chrám, který jste vy musela najít až v Indii?

    Většina lidí chodí do divadla čistě pocitově. Nepřemýšlejí, proč tam jdou, zkrátka je něco přitáhlo. Někdy herci, někdy titul, někdy „jedna paní povídala“. A jindy třeba i ten chrám. V životě se řídíme především emocemi. Jediné, co nás chrání a nasměrovává k tomu, k čemu máme v životě dojít, je intuice.

    Každý dojdeme přece k jedinému – ke smrti.

    Když jsem se poprvé setkala se Srí Brahmamem, po pár prvních větách, kdy mě učil pokládat si otázku Kdo jsem já, řekl: Nejpozornější bychom měli být ve chvíli smrti.

    Na co se v těch okamžicích budete soustředit vy?

    Chtěla bych v tichu pozorovat tu proměnu. A budu-li mít sílu, budu zpívat Óm šántí.

    Proč?

    Abych se nemusela příště vracet do toho zmatku tady.

    Alchymie

    Herci můžou být prvotřídní, ale něco mezi nimi nefunguje a na jevišti jim chybí cosi, co teprve dělá z představení dráždivou stravu, která plní sály. Anebo mezi nimi probleskuje jakási tajemná síla a jejich společná práce je radost. Pro diváky i pro herce. Právě taková je naše spolupráce s Janou. Loni v květnu jsme oslavili tisíc společných vystoupení a jedeme dál, téměř denně. Jedenáctkrát Kalich, třikrát Brno, Karlovy Vary, Litoměřice, Hlinsko, Hodonice, České Budějovice, Vídeň, Příbram, Ústí nad Labem… To jsou jen poslední dubnové a květnové naše štace.

    Jana je silná osobnost, která skvěle zvládá i krizové situace. A nejen to, ona se snad stále směje. Jak sluníčko. Vidí věci z té pozitivní stránky, a to je na cestách ohromně důležité. Drží se situací i textu, ale dokáže na jevišti i improvizovat a nikdo z nás se nemusí bát, že jej nechá ve štychu. Nečeká na narážku. Když vidí, že je třeba, zareaguje. Je radost s ní hrát, je radost s ní zkoušet, je radost si s ní povídat, je radost s ní jet autem. Byla to náhoda Natěrače, která nás dala dohromady. Byla to náhoda jedné chřipky, která ji do té inscenace po čase vrátila. Ale je to právě ona zázračná herecká alchymie, která udržuje Natěrače i všechny další naše inscenace při společném životě.

    Zítra jedem do Třeboně…

    Pavel Zedníček


    Komentáře k článku: Jana Paulová: Jediné, co nás chrání, je intuice

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,