Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jana Kozubková

    Jana KozubkováKoncert

    Byla jsem na koncertě v MeetFactory na australském hudebníkovi žijícím na Islandu Benu Frostovi. Hudebník, který je zařazován ke stylům experimentální elektronika, industrial, noise a moderní minimalismus, remixoval pro Björk, složil hudbu k režijního debutu Julie Leigh Sleeping Beauty, nebrání se divadlu, choreografickým projektům (spolupracuje s Icelandic Dance Company) ani vizuálnímu umění. V Praze v pondělí 20. října jako v jednom z prvních měst představil skladby z nově chystaného alba. Přivezl s sebou dva výborné bubeníky, kteří vraceli jeho snové hudební vize, plochy a „obrazy“ do reality nebo – chcete-li – na pevnou zem. Atmosféra koncertu byla „islandsky mytologická“, což podporoval i vzhled obou bubeníků, svižných, štíhlých, pružných, ale také pěkně ostrých a krásných mladých hochů „jestřábího“ vzhledu. To byla „šťáva“! Hned jsem vzpomínala na šamanské bubny, léčivou sílu rytmů spojenou s přirozeností pohybu lidského těla. Rytmus je sakra dobrá věc! Do některých Frostových ploch bubnoval vybraný hudebník minimalisticky, jindy docházel až k úplné katarzi, kdy bubeník „vyfiknul“ geniální sólo. Ta živost – tedy to, že jsme viděli hudebníky hrát na „pravé“ nástroje, nejen vytvářet zvuk pomocí počítače či syntetizátoru, dodávala celému projektu uvěřitelnost a opravdovost vyvolávající emoce. Inspirativní zážitek, který mě odvedl někam do tajů lidské a mytologické kolektivní duše. A nechyběly ani apokalyptické pocity.

    Kniha

    S podvědomím jsem se setkala i při četbě knihy makedonského autora Goce Smilevskeho Freudova sestra, která se nedávno objevila v českých knihkupectvích. Na život rodiny zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda se zde nahlíží očima jeho sestry Adolfiny, která vzpomíná na svůj život, dětství, vztahy se sourozenci, lásky, chvíle štěstí i neštěstí. Autor charakterizuje Adolfinu jako křehkou a zároveň silnou ženu, kterou celým životem provází opakovaná věta její matky: Bylo by lepší, kdybych tě nikdy neporodila. Jako refrén těchto stránek zní věta: Všichni normální lidé jsou normální stejným způsobem, každý blázen je blázen svým způsobem.

    Divadlo

    V pátek 2. listopadu jsem měla skvělou příležitost navštívit představení mnichovského Residenztheateru podle filmu R. W. Fassbindera Hořké slzy Petry von Kant, které zahajovalo Pražský divadelní festival německého jazyka. Umělecký šéf divadla, divadelní a operní režisér Martin Kušej si vybral tuto hru údajně proto, že: Nikdo neumí popsat souvislosti lásky a peněz a soustavně se proměňující spleť mocenského uspořádání v mezilidských vztazích tak dobře jako Fassbinder. A právě neslučitelnost lásky a peněz, ale také otázky, co znamená mít moc nad někým proti potřebě lásky někoho a k někomu, jsou hlavním tématem drsné inscenace. Hned druhý obraz je dechberoucí: herečka v podvazcích, vysokých botách a s roubíkem v ústech je zavěšená na háku, kýve se ze strany na stranu zcela ovládaná představitelkou Petry von Kant, která kolem ní animálně tančí za doprovodu stroboskopu a hlasité rytmické hudby. Nejkrásnější zážitek: v několika chvílích jsem mohla metr od „Petry von Kant“ pozorovat její úžasné herecké umění, vidět na její tváři a těle každý detail emoce. Mohla jsem napjatě sledovat každičkou malou reakci ve tváři herečky: očekávání, odmítnutí, smutek, smíření. Přesné a krásné herectví s prožitkem, opravdové, bez afektu a se silnou energií.

    Při sledování této úžasné německé inscenace jsem si několikrát vzpomněla na českého režiséra Davida Jařaba. Ten měl několik dní předtím v Divadle Na zábradlí premiéru hry Osamělá srdce, adaptace novely amerického autora židovského původu Nathanaela Westa Přítelkyně osamělých srdcí. Téma bylo stejně drsné jako u Hořkých slz Petry von Kant, emocionálně ke mně ale nedoletělo nic. Na celou inscenaci jsem nahlížela více jako na estetické obrazy, kde hlavní roli má scénografie, light-design a hudba. Jako kdyby té inscenaci chyběla kompaktnost a život, tedy otevřenost k divákovi, komunikace mezi herci a uvěřitelnost, které tolik mělo představení režiséra Martina Kušeje.

    CD

    Se skvělým nápadem přišlo nedávno vydavatelství Indie Scope. Rozhodlo se vydat desku Dorotě Barové, úžasné zpěvačce, violoncellistce, skladatelce a textařce. Album se jmenuje feat.dorota barová a jde o profilový kompilační disk, který obsahuje průřez její dosavadní tvorbou, tedy jak jejích domovských skupin Tara Fuki, Kuzmich Orchestra, Vertigo a DoMa Ensemble, tak i spoluprací se skupinami či hudebníky Lenkou Dusilovou, Květy, Jaromír Honzák Quintetem, River, Frufru, Janem Burianem, Baterkami a dalšími. Nejraději mám skladbu W środku serca, kterou Barová zpívá se skupinou Baterky. Doporučuji tuto kapelu někdy navštívit v Jazzdocku. Opravdu neuvěřitelně nádherná muzika.

    TV

    V poslední době jsem si oblíbila televizní seriál BBC, který vysílá ČT2, The Mighty Boosh. Jde o ryze autorské dílo britské dvojice Julian Barratt a Noel Fielding, kteří ztvárňují jak hlavní hrdiny Howarda Moona a Vince Noira, tak píší scénáře jednotlivých epizod, skládají hudbu a navrhují kostýmy i celkové výtvarné řešení scény. Originální, inspirativní, vtipné, kreativní, chytré. Transcendentální…


    Komentáře k článku: Jana Kozubková

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,