Jan Teplý: Bez nadhledu se stáváte směšným
Na Jana Teplého si vzpomínám, když začínal coby mladíček v Divadle pod Palmovkou. Jeho odchod z angažmá jsem ani nezaznamenal, protože jsem přestal libeňskou scénu navštěvovat. Až v posledních letech se s novým vedením začalo opět blýskat na lepší časy a Jan Teplý zde odehrál trojici velkých rolí. Setkali jsme se k rozhovoru nadvakrát, což se mi dlouho nepřihodilo. A pečlivě věcná autorizace byla ještě delší než samotný rozhovor. Jan Teplý měl zvláštní přání: aby nepůsobil příliš zaumně, či dokonce pateticky. Na rozdíl od jeho emotivně silných výkonů.
Kdy jste si uvědomil, že jste se narodil do herecké rodiny?
Asi o večerech, kdy naši nebývali doma. Bydleli u nás babička s dědou a ti našim se mnou a mou sestrou pomáhali. Táta hrál v Praze, máma v Kolíně a já tam s ní občas jezdil a jako kluk objevoval tajemně omšelé prostory v zákulisí.
Které role vašich rodičů se vám vybavují?
Maminčinu Lauru ve Skleněném zvěřinci, s tátou si vybavuji výpravčího Hubičku v Ostře sledovaných vlacích a pak především porotce z Dvanácti rozhněvaných mužů, který jako jeden z posledních řekne nevinen a současně řeší svůj vlastní vztah k synovi. Pamatuji si, jak jsem nebyl schopen zbavit se pocitu, jestli táta jako postava nemluví také o mně.
Jak vy jste s tátou vycházel?
Dobře; stihli jsme si toho říct hodně. Dokázal být i kritický, ale čím byl starší, tím mi připadal vřelejší, uměl podpořit a na rodině mu velmi záleželo.
Čí to byl nápad vás pojmenovat po něm; nekomplikuje to herci život?
Co se týče příjmení, tak jsem se jednu dobu chtěl jmenovat Jiskra po mámě, to mi přišlo zajímavější, zvláště když si člověk s mým jménem musí na základce leccos vyslechnout. Později mě napadl třeba Jan Tepl. Křestní jméno jsem nijak neřešil. Dneska už to jako nějakou komplikaci pro život rozhodně nevnímám.
Věrnost rodinnému řemeslu mi vždy přišla přirozená, stejně jako potřeba se jí vymknout. Jak u vás?
Když člověk vyrůstá v určitém prostředí, tak je jím chtě nechtě ovlivněný. Navíc vás všichni znají, máte herecké strejdy a tety. Uvědomuji si ale, jak dlouho jsem se zabýval tím, co říká okolí, než abych se soustředil na sebe, hledal vlastní osobitost, spontánnost a získával sebedůvěru.
Emancipace od rodičů ale také předpokládá poznání, co jste po kom podědil, nemyslíte?
Občas mi někdo řekne, že výrazově, mimikou, jsem čím dál tím víc po tátovi, ale řekl bych, že to mám od rodičů dosti namíchané. Táta byl pomalejší, zemitější, máma je taková roztěkaná, ale zase hravější, zvídavější, prostě se to ve mně tluče.
Pamatuji si vaše rodiče z oslav Cen Thálie, kde jsme párkrát zavírali bar.
No vidíte, tohle se dá také snadno podědit, že?
Vaše žena je také herečka, ale v hereckém prostředí nevyrostla?
Ano. Její máma je ale učitelka, která ji vedla k určité hravosti, kreativitě. Myslím si, že pro děti, které nejsou onou divadelnickou krustou tolik obalené, to může být výhodou. Najdou si svou cestu dříve, nejsou tím prostředím tolik zatížené.
Kupříkladu příbuzenský klan lidí od cirkusu mezi sebe raději nikoho nevpustí, u herců se ale s pocitem výjimečnosti tu a tam setkávám.
To je asi hodně individuální, ne? Myslím si ale, že spíše než řešit nějaký pocit výjimečnosti, je pro herce důležitější najít svou individualitu, ustát si ji, soustředit se na svou práci, pronikat hlouběji do svých rolí. A také se tím vším bavit. Kdysi jsem četl výrok, že nejhorší, co se může herci stát, je chtít za každou cenu předvést výkon (s velkým V). To ve mně rezonovalo, protože nad vlastním výkonem by měl mít navrch vzájemný prožitek lidí na jevišti.
Sviňské řemeslo
Dočetl jsem se o vás, že jste v mládí měl muzikantské ambice. Hrál jste s kapelou, zpíval v Jesus Christ Superstar…
Krásné období. Hudbu ze Superstar jsem miloval, už táta mi ji pouštěl. Do muzikálu jsem udělal konkurz ještě na konzervatoři, mně bylo osmnáct a nikdo nemohl být šťastnější, když pod vámi hraje kapela těch nejlepších muzikantů. Z muzikálu jsem ale odešel už po roce, protože mě to k činohře přece jen táhlo silněji.
Naše kapela existovala tak šest, sedm let, s Radkem Valentou a Viktorem Limrem, takže taková herecká. Napsal jsem pár textů a písniček, ale šikovnější byl Radek Valenta, ten uměl složit písničku, já dokázal vymyslet jen nějakou linku na kytaru.
To mě zajímá. Ta sebereflexe. U muziky to je zřetelnější: člověk něco složí a brzy se ukáže, jestli to někoho zajímá, nebo ne. Herec si ale může dost dlouho namlouvat, že jenom nedostal tu správnou příležitost. Jak to vidíte?
Tímhle pocitem si asi projde každý herec. Pochybujete o sobě, říkáte si, že už to nemá význam, a najednou přijde něco v pravý čas se správnými lidmi, s nimiž můžete tu ztracenou sebedůvěru zase obnovit. Ta psychika…
Ale než ta šance přijde, nesmí ztloustnout, chlastat a mít zhrzený řeči v klubu.
Právě, aby nezůstalo jen při nich. V tomto smyslu je herectví docela sviňský řemeslo. Být odkázaný na někoho, na konkrétní nabídku.
Vy jste začínal v hradeckém Klicperově divadle, pak jste dostal lano na Palmovku. Mám vás z té doby zafixovaného z inscenací Caligula, Utrpení mladého Werthera a Orfeus a Eurydika. Co vás při tomto výčtu milovníků napadá?
Že bych to dělal úplně jinak. A s tím milovnictvím to je tak, že jsem se už po dvacítce těšil na to, až mi bude třicet a víc; nechtěl jsem se spokojit se zařazením do určitého typu. Podvědomě jsem si vždycky myslel na složitější psychologické role. Na práci s režisérkou Lucií Bělohradskou mám pěkné vzpomínky. Z těch tří rolí, které jste jmenoval, jsem se nejvíc protrápil Wertherem. Začínali jsme zkoušet jenom s klavírem ve zkušebně a bylo to takové pěkné, jemné. A pak jsem přišel na jeviště, moc zkušeností jsem tehdy neměl, a tam stála taková velká dekorace, a tak jsem to pokoušel přebít jen emocí, vlastně dost ilustrativní. Zpanikařil jsem, neuměl jsem si s tím poradit, a tak to i podle mě dopadlo.
Faktem je, že po tomto víceméně slibném začátku jste se mi poněkud vytratil. Můžete mi připomenout, co jste hrál?
Toho bylo hodně. Především jsem hrál v různých žánrech, učil jsem se, nabíral zkušenosti. Měl jsem ale tehdy taky období plácání se po hospodách, bral jsem za své názory ostatních, a tím jsem se od sebe vzdaloval; trvalo to asi dva roky.
Před třicítkou?
Ještě dříve, kolem pětadvaceti. Nevěděl jsem, co se sebou. Vzpomínám si na vyšehradský podnájem, kde jsem na střeše s flaškou vína začal vzpomínat na dětství, naskakovaly mi z něj obrazy, které až z odstupu začínaly dávat smysl. Tehdy jsem odmítl nabídku angažmá z Vinohrad, zůstal ve vytopené Palmovce a s Petrem Kracikem pokračoval v inscenaci Pohled z mostu. Abych byl ale upřímný, daleko nejvíce mi tehdy pomohla inscenace v Rubínu, kterou jsme hráli asi rok a půl a již nemohlo vidět víc než sto padesát diváků, protože na reprízu jich chodilo pět a půl.
Hleďme, Rubín. O co šlo?
Irvine Welsh a jeho hra Mister Man, v překladu Pan človíček. Vypráví o fanatikovi, co žije s matkou a doma paroduje lidi z vesnice a získává tím pocit vyvolenosti; zdá se mu, že se mu všichni snaží uškodit, a tak je nakonec vystřílí. Z dnešního pohledu dosti vizionářský text. Zajímavé je, že se může hrát jako takřka monodrama, anebo o sedmi lidech. V Rubínu jej režíroval Štěpán Chaloupka a díky němu jsem prošel tím, čemu se říká terapie divadlem. Současně i taková tvůrčí dílna se současnou dramatikou, prostě strašně důležitý záchytný bod při zdolávání vlastní sebedůvěry, jak jsme o tom už mluvili.
A Palmovka?
Petr Kracik mně dal spoustu příležitostí a jsem mu za to vděčný. Rád vzpomínám na Vlase z Gorkého Letních hostů, Rodolfa z Pohledu z mostu a především na Mánka z Gazdiny roby. Tyto inscenace – a myslím, že nejenom pro mě, ale pro celý soubor – představovaly dobré roky. Postupně jsem už ale začínal v sobě cítit potřebu změny.
Kamarádský chlapík Jago
A vy jste si ji naplnil?
Ano, odešel jsem z angažmá na volnou nohu; z mnoha důvodů. Netušil jsem, že na Palmovce dojde k nějakým změnám. Za rok ale proběhlo výběrové řízení na nového ředitele, kterým se stal Michal Lang a ten mě oslovil, že by se mnou rád pracoval. Chvíli jsme se oťukávali a pak jsem se s Jagem v Othellovi vrátil i proto, že mě Langova koncepce zaujala. Nikdy jsem se od Palmovky neodstřihl, vrátil jsem se ale do jiného divadla, akorát v té samé budově.
Vrátil jste se po dvouleté pauze i dospělejší?
To nevím. Spíš bych řekl svobodnější a jistější v tom, co chci a co už ne. Také se už do práce nevrhám tak bezhlavě, jako by divadelní realita byla důležitější než soukromý život. Rodina dokáže neklid a zbytečnou urputnost přefiltrovat.
Vraťme se ještě k vašemu tatínkovi, dlouholetému prezidentovi Herecké asociace. Nosil si práci domů, probírali jste ji v rodině společně?
Vlastně ani moc ne. Táta se sice uměl vyjadřovat hodně peprně, před námi ale nepomlouval, neventiloval problémy v práci. Když jsme spolu někdy sedávali u vodky do čtyř do rána, všímal jsem si, že i při těch našich dýcháncích, jak jim říkal, nemluvil jinak než za střízliva. Za svými názory si stál pevně, nevyhřezávaly z něj ve slabé chvilce, to jsem na něm oceňoval.
Ani v době, kdy šéfoval asociaci a vy jste hrál ve stejném divadle, kde také on prožil řadu let v angažmá, vám nepředhazovali protekci?
Někdy je lepší, když to člověk schytá přímo do očí, než když vás pomlouvají za zády a vy jenom tápete. Myslím si ale, že ať jste, nebo nejste herecké dítě, stejně musíte prokázat schopnost stát na jevišti, tam vám nějaká protekce nijak nepomůže.
Co si myslíte o herecké odborové organizaci – považujete ji za funkční?
Jakkoli jsem k organizovaným skupinám skeptický, myslím si, že asociace smysl má a že by mohla být časem podobně funkční jako například v Anglii, kde je ale mnohem delší tradice.
Vy máte za poslední sezony za sebou tři zásadní role. Začněme vaším Jagem v Othellovi. Snad se shodneme v tom, že Othello je takový temperamentní, ale poctivý chlapík, zatímco Jago představuje intelektuální uzel, který každý režisér musí rozvázat. Co jste si s režisérem Langem říkali?
Od začátku jsme se s Michalem bavili o tom, že náš Jago by měl být „kamarádský“, takový lékař lidských duší. Jeho zbraní je slovo, které pustoší lidské osudy, a přitom by mělo jít o uvěřitelně empatického chlapíka, který všem jakoby pomáhá.
U Jaga jde také o uvěřitelnost jeho motivace, kupříkladu jej užírá podezření na nevěru jeho ženy…
Pomsta a žárlivost, to je jeho hnací motor. Žárlí na ženu, kolegy, Othella. Jeden velký mindrák, onen pocit nedoceněnosti, a proto se začne mstít. V jistou chvíli se jazýček vah přehoupne a on má ďábelské potěšení z riskantní partie, kterou rozehrál. Ta radost se mu stává drogou, a to už není cesty zpátky. Umírá spolu s Othellem, na kterého se přisál jako pijavice, a proto ztratil důvod žít.
Mám takovou zkušenost, že herci nechtějí moc mluvit o tzv. práci na postavě. Došel jsem k tomu, že jde o jejich společné tajemství – mezi nimi a postavou. Proč by se s ním svěřovali do novin, co myslíte?
Je to tak. Pokaždé čekám, až se otevře prostor, kde jsou slova zbytečná. Musí přijít napojení mezi vámi, které pak pocítíte v celém těle.
Nepsanou hereckou povinností je ale svou postavu, byť zločince, obhájit. Co jste si našel na Jagovi?
Těžko říct. Možná jedině jeho odvahu, s níž se pouští na tenký led a krouží riskantní piruety. Ve své ďábelské práci je vlastně dokonalý. Mistr, archetyp všech našich špatných vlastností. Neřekl bych, že jej obhajuji, ale je pro mě vzrušující vpustit na jevišti do sebe jeho způsob myšlení.
Čím pro vás byla vzrušující role nacisty Maxmiliána Aueho v inscenaci Laskavé bohyně, opět v režii Michala Langa?
Podobně jako u Othella jsme se předem na něčem domluvili. Tedy že nebudeme znásobovat svědectví o židovském utrpení, ale že nás přednostně zajímá zrůdnost nácků, kteří při večeři rozhodovali o milionech dalších mrtvých. Ona cynická zrůdnost nebyla zadarmo: někteří tím skutečně trpěli, psychicky je to vyšinulo. Má postava patřila mezi vzdělané Němce, s láskou k hudbě i literatuře, jemuž ale učarovala šance na kariéru i myšlenka nacismu. Tenkrát se lidé potřebovali s nějakou zřetelnou a silnou ideou ztotožnit, protože se cítili slabí, ohrožení, což je znovu velmi aktuální. A tak se rozhodl nastoupit cestu v děsivém systému, prostě zmáčkl v sobě červený knoflík a pak už, stejně jako u Jaga, neměl sebemenší šanci se vrátit.
Mně se zdál neméně klíčový motiv jeho skrývané homosexuality…
Aue ji ale dokáže geniálně tajit. I když jej podezřívali, uměl ostatní přelstít. Nikdy se nedal nikomu všanc a svůj svět si hlídal, jenomže za cenu, kdy musel provádět ty nejhorší masakry, či naopak kompromisy, a být tím spolehlivým, což jsou všechno způsoby, jak od sebe odvrátit pozornost.
A do třetice vaše postava v Noře…
Počkejte, mám pocit, že jsme něco nedořekli. U Jaga se můžete chytnout textu, zatímco má postava nácka je daleko širší už proto, že jde o dramatizaci románu, prostě sága, velký příběh. Měl jsem pocit, že v jeho případě by se nechalo leccos v jeho duši ještě zachránit. V dramatizaci jsou mnohé věci pochopitelně jenom naznačené, jeho rodinné vztahy, maloměšťáctví rodičů, incest se sestrou. Pro mě to byl ale důležitý obraz toho, že ono šílené zlo nevzniká jen zespodu od obyčejných lidí, ale padá na nás shůry z nejvyšších společenských kruhů. Řekněme od intelektuálů, kteří vlastní značný potenciál své zločiny rafinovaně obhájit, a tím je to ještě zrůdnější a nebezpečnější.
Rozumím. Vaše postava Torvalda v Noře i celá inscenace Jana Nebeského mě nadchla svou aktualizací. V podstatě jste zajímavě rozšířil rejstřík svých negativních postav, nemyslíte?
Když se budeme bavit v rámci těchto tří rolí, tak manžel Nory je asi nejprůhlednější postava. Zla se dopouští jen vůči svému domovu – své ženě i vůči sobě. Každý máme nějakou povahu, jakmile ale začne přerůstat do extrému, stává se člověk trapným, zvláště když už se na sebe nedokáže podívat z nadhledu. S režisérem Nebeským jsme tuhle trapnost v jednání hledali ve všech situacích, které navíc umocňuje skutečnost, že se lidi navzájem vůbec neposlouchají.
Werther (Jan Teplý) s Lottou (Tereza Kostková) v inscenaci Utrpení mladého Werthera (režie Petr Kracik, premiéra 10. června 2000 v Divadle pod Palmovkou) FOTO PETR NAŠIC
Vstoupit do rozestavěného domu
Kromě režiséra zásadně ovlivňují hercův výkon také jeho partneři na jevišti. Řekl bych, že Tereza Dočkalová coby Nora byla pro vás silnou oporou. Nebo se pletu?
Vůbec ne. Michal Lang analyzuje, radí vám, o co se opřít, režisér Nebeský vám dává značnou svobodu a cítíte z něj důvěru. S Norou jsem to měl těžké, učil se ještě jiné texty, točil a zůstával pozadu za Terezou, která po celou dobu zkoušení je táhla. Dohnal jsem ji doslova na poslední chvíli, vlastně až tři dny před premiérou, malý zázrak, když jsme dodělávali třetí dějství. Pocítíte pak velkou úlevu, že na vás partnerka počkala a vy jste mohli do pomyslného rozestavěného domu vejít společně a stavět dál.
Znám herce, kteří tvrdili, že musí vést rozháraný osobní život, aby dokázali zahrát rozervance. Jak to máte vy?
Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že je to jediná možnost, jediná cesta, jak se dostat k podstatě, k pravdivosti svých rolí. Vtipné, že. Některé situace jsem si sám uměle vyvolával. Většinou to nedopadlo dobře, logicky. Na druhou stranu jsem díky tomu zažil chvíle, ze kterých můžu čerpat doteď. Dneska jsem možná usebranější, klidnější, spoléhám víc na hereckou fantazii, díky níž můžu přicházet na jemnější detaily, než když do popředí neustále cpete sám sebe. No, ale při zkoušení Laskavých bohyní jsem zhubl osm kilo a bylo pro mě těžší vracet se do reality.
Když se ještě naposledy vrátíme k Noře… Jak vnímáte tzv. milosrdnou lež, kterou Nora vůči svému muži používá?
Nora svého manžela miluje, tak nějak poslušně, ale miluje, nebo si to aspoň namlouvá, a proto se jí dopouští. Milosrdná lež je někdy nevyhnutelná, když víte, že byste pravdou ublížil víc, než musíte. V soužití dvou lidí je ale dost nebezpečná. Uchýlíte se k ní dvakrát, třikrát, ale nedochází vám, jak se tím od svého nejbližšího člověka vzdalujete. Prostě vám hrozí, že už nebudete schopni s ním mluvit otevřeně.
Čeho se podle vás dopouští na Noře její muž?
Přizpůsobuje si ji k obrazu svému, vymezuje jí, co může a co nemůže. On je ten typ nositelů pravdy. Ti precizně vědí, jak má co vypadat, jak se lidé mají k sobě chovat, prostě mravokárce. Když se ale tihle lidé dostanou k moci, jsou velice nebezpeční, protože mohou katastrofálně ovlivnit věci, které se dotýkají lidí, co nejsou tak dokonalí jako oni. Člověk by měl nejprve zpytovat svědomí, než začne někoho, příkladně svou ženu, soudit. Torvald Helmer je ale totálně přesvědčen o správnosti svého postoje.
Nebudu vyzvídat, kdy jste se vy sám dopustil milosrdné lži. Chtěl bych ale vědět, kdy jste použil nemilosrdnou pravdu.
Samozřejmě jsem řekl a udělal spoustu blbostí, které mě mrzely. Jsem někdy vznětlivej, občas vylítnu a pak jsem na sebe naštvanej, nebo si připadám směšně.
Třeba s tátou jste se nehádali?
Samozřejmě ano. Jednou jsem mu cosi vytýkal – bylo to hodně osobní – a on mi na to řek’: Uvědomuješ si, že to může člověka bolet, když se na to ptáš tímhle způsobem?
A uvědomil jste si to?
Ano, ihned, protože to přišlo přes žaludek. To vás varuje. Přišel jsem v noci rozčilenej, že se mi něco nedaří, a tak jsem to na něj všechno vypustil. Táta se také dokázal naštvat, mě ale tehdy uzemnilo, s jakým klidem mi odpověděl onou větou o bolesti. Co jsme si ale tehdy řekli, si nechám pro sebe.
Posedlý divadlem
S Honzou jsme se poprvé potkali shodou okolností v Divadle pod Palmovkou před neuvěřitelnými devatenácti lety na zkouškách Pitvory autorů Middletona a Rowleyho. Měl tam sice menší roli, ale zaujal mě a rozuměli jsme si. Za pár let jsem pak chtěl, aby s námi šel do nově zrekonstruovaného Švandova divadla. To ale nevyšlo. Pak jsme se vídali sporadicky. Jednou jsme se málem poprali, úplně opilí, ale vysvětlili jsme si to, a pak se drželi jeden druhého opřeni o bar, abychom u pití panáků nespadli.
Pak si vzpomínám, že Honza viděl Dávníky, hru, kterou jsem napsal a režíroval, a říkal, že má po zhlédnutí toho představení pocit, jako kdyby byl zhulený. To mě zaujalo, říkal jsem si, že to je nejpřesnější reakce, jakou jsem slyšel. Když jsem se pak stal ředitelem v Divadle pod Palmovkou, Honza už vlastně nebyl členem souboru, ale chtěl jsem ho mít v domě. Věděl jsem, že je to pozoruhodná osobnost. A myslím, že jeho to taky zajímalo. Byla to výzva, vlastně je pořád, postavit to divadlo znovu na nohy.
První Honzova velká role, kterou jsme spolu vytvořili, byl Jago. Dalo by se vlastně říct, že Jago a Othello je jedna bytost. Nebo spíše dvě stránky jedné sebedestruktivní osobnosti. Othello představuje tu emocionální, zraněné zvíře, které řve. Jago je ztělesněním racionálního kalkulu. A také obrovské odvahy. Jde do rizika i s tím, že se jeho intriky mohou kdykoli provalit. Není si zpočátku jistý. Jistoty nabývá s tím, jak se mu dílo daří. Motivuje ho touha po pomstě, ale to by bylo málo. Jeho ta hra, zahrávání si s lidskými životy, ohromně baví a je ochoten tomu obětovat i svůj osud. Taková postava nabízí ohromnou škálu poloh a vyžaduje mimořádně vybaveného a inteligentního herce, který je tomu schopen porozumět do hloubky. A tím Honza určitě je.
Zkoušení ale bylo opravdu těžké. Jsem poměrně umanutý režisér, který do toho hercům hodně „kecá“. Vždycky mi šlo o architekturu hereckého jednání, které pak může na pár hodin stvořit jiný svět, udržet diváka v pozornosti a dát mu zažít výjimečný příběh. Zkoušeli jsme dvakrát denně, zažívali velké krize, myslím, že už mě Honza musel nesnášet, ale je neuvěřitelně statečným a pracovitým člověkem. Vydržel to, nepolevil, až se tam dostal. Abych se přiznal, tak Othella jsem chtěl dělat právě kvůli Jagovi. Fascinovaly mě možnosti této postavy a v inscenacích, které jsem před tím viděl, jsem postrádal mnoho světů, které v Jagovi jsou. Teď, když se dívám občas na reprízy a vidím, jak to Honza hraje, tak mě vždycky napadne stejná myšlenka: Že je to fakt mimořádný herec. Hraje to tak, že jako režisér nevím, co bych k té postavě dodal. Na řadě je tedy jiný tým.
Když jsme později spolu zkoušeli Laskavé bohyně, to už Honza inspiroval mě. Najednou byl napřed v myšlení o postavě i o inscenaci. Byl a je prostě partnerem v přemýšlení o smyslu a směřování toho, co děláme.
Pro Honzu je divadlo opravdu posláním. Jako dobrý herec má příležitosti vydělávat si jiné peníze jinde, kdyby se na to soustředil. Jak známo, herecké platy jsou nízké a angažmá dnes není žádná finanční jistota. Ale Honza je ten typ herce, který chce hrát na jevišti i za cenu toho, že mu někde něco uteče. To je jedna z věcí, které si na něm nesmírně vážím. Protože bez lidí posedlých divadlem by se to dělat nedalo.
Michal Lang
Komentáře k článku: Jan Teplý: Bez nadhledu se stáváte směšným
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
