Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2018

ročník 25
11. 12.–24. 12. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jan Klata: Teď a tady budu měnit svět

    Režisér Jan Klata (1973) patří k osobnostem, jejichž inscenace k sobě okamžitě přitáhnou pozornost. Děje se tak jak v jeho rodném Polsku, tak i v zahraničí. Originální vidění, cit pro dobu, ale i nezbytný buřičský temperament mu přinesly slávu a uznání, ale také nepřátelství – především ze strany oficiálních míst, což vyvrcholilo loňským odvoláním z funkce uměleckého šéfa Starého divadla v Krakově. Média mu již dávno přisoudila nálepku „rebel“ a o jeho hostování v Divadle pod Palmovkou se toho také napsalo mnoho. Proto jsem se při našem setkání před premiérou jeho inscenace Něco za něco snažila klást mu otázky, které se netýkají jeho zdejšího působení ani aktuální politické situace v Polsku.

    První čtená v Divadle pod Palmovkou FOTO MARTIN ŠPELDA

    Co je pro vás divadlo?

    Vystudoval jsem sice divadelní režii, ale pak jsem čekal pět dlouhých let, než jsem dostal příležitost režírovat svou první inscenaci. Ta doba pro mě byla černá pesimistická noc, která mohla být bez konce… Snaha nějak debutovat a zároveň mučivé pochybnosti a váhání, jestli se to vůbec podaří, je něco, co do konce života nezapomenu. Teď to beru jako požehnání. Díky tomu jsem „očkovaný“, imunní, jsem připravený na různé nejistoty, které kohokoli, kdo v tomto oboru pracuje, mohou potkat. To nejhorší, co se může v profesním životě režiséra stát, už jsem si prožil. Pět let bez jediného představení! A to předtím, než jsem svůj profesní život oficiálně zahájil… Intenzivně si vybavuju pocit neskutečného štěstí, když se mi podařilo realizovat svou debutovou inscenaci, Revizora ve Walbrzychu. Odtud jsem se vydal do divadelního světa a… udělal kariéru.

    Pokud se tedy ptáte na můj vztah k divadlu, v tomhle ohledu je to jednoduché a nic se na tom nezměnilo od dob studií. Divadlo je pro mě setkávání a práce s herci. Mohu-li se s nimi každý den setkávat na zkouškách, cítím to jako obrovské štěstí. Velmi často to ovšem svým spolupracovníkům nebo hercům nedokážu dát najevo – ale to je zase jiná věc.

    Co je na práci režiséra nejtěžší?

    To se mi těžko říká, protože nemám nadhled. Ale kdybych prožíval cosi jako klinickou smrt, vznesl se nad své tělo a podíval se na sebe shora, tak bych asi viděl jako nejnáročnější dlouhou a možná nekonečnou cestu být trpělivý. Už se mi to trochu daří, ale pořád mám trpělivosti v sobě proklatě málo.

    Druhá věc, kterou považuju pro režiséra za důležitou, je neustále opouštět komfortní zónu jistoty. Pořád zkoušet něco nového. V tomhle ohledu je snad v tom, že jsem byl následkem politického rozhodnutí vyhozen ze své komfortní zóny v krakovském Starém divadle, kde mi bylo velmi dobře, i něco dobrého.

    Měl jsem ideální situaci – dobře dotovanou instituci, kolegy a herce, se kterými jsme se znali tak, že jsme na inscenaci dokázali pracovat téměř telepaticky. Měl jsem publikum, které jsem znal a které okamžitě akceptovalo to, co děláme, a rozumělo našemu divadelnímu jazyku. A fungoval jsem v rámci divadelního systému, který bez ohledu na to, co si o něm myslím, velmi dobře znám.

    Ted je všechno jinak…

    Přesně tak. Přijel jsem do Prahy, zkouším v jinou dobu, jinak se tu pracuje s herci, jiná je vaše společnost. Nejhorší, co bych mohl udělat, by bylo takovou situaci nevnímat nebo nějakým způsobem podceňovat. Ale já jsem sem přijel právě proto, že to tu je jiné. Tak jako to bylo jiné v Moskvě, kde jsem inscenoval v MCHATu Macbetha, nebo v Berlíně, kde jsem pracoval na šílených amerických textech. Mění se to pokaždé s dobou i prostředím.

    To ode mě pokaždé vyžaduje velkou míru trpělivosti. Proces sebeutváření a učení se – každou práci nad inscenací vnímám jako učení sebe samého – je někdy velmi obtížný. Mimo Polsko je to vždy nové setkání s lidmi, kteří jsou z jiné kultury – přes všechny podobnosti a blízkost hranic jsou naše společnosti i kultura odlišné. Máme slova, znějí podobně, ale některá znamenají pravý opak – například zápach u nás znamená vůně… To je fascinující. Jak je čeština pěkná a zároveň – pro mě – zrádná. Naše příbuznost, bratrskost, slovanskost a jejich odlišnosti jsou ještě zrádnější než třeba mezi Poláky a Rusy. Oceňuju, že u vás jsou herci velmi otevření, mnohem otevřenější než Němci nebo Rusové. A jsou velmi empatičtí, což je nádherné. V tomto smyslu je pro mě pražské setkání mimořádné. V zahraničí se pracuje jinak.

    Hned na počátku své kariéry jste získal nálepku „rebel“. Jste ještě dnes – ve středním věku – rebelem?

    Pro mě rebelství znamená nesouhlas se zlem, které se děje. A je paradoxní, že člověk, který se staví proti zlu, je považován za rebela.

    Tedy jste…

    Odpovím vám jinak. Ve hře Něco za něco je mi bližší postava Angela než Escala. A to proto, že přijmout fakt, že zlo, korupce, lenost, konformismus jsou základními prvky naší bytosti, je pro mě strašně těžké. Jsem tedy rebel?! Proto bych si nikdy nedovolil být politikem. Ten právě tuto pravdu, tuto realitu musí brát v úvahu. Umělec má jinou roli.

    Jakou? Být celoživotním bojovníkem, rebelem?

    Možná, když už to tak nazýváte. V Polsku mi předhazovali, že poté co jsem se stal součástí mainstreamu a ředitelem nejdůležitějšího divadla v Polsku, nemůžu být nadále alternativcem, buřičem, chcete-li rebelem. Ale ukázalo se, že to jde. Povedlo se nám dělat akce a inscenace, které byly pro mocné nepřijatelné do té míry, že mě z divadla vyhodili.

    Vítězný snímek soutěže o polskou divadelní fotografii loňského roku – Ksenia Neumets se připravuje na generální zkoušku Louskáčka v zákulisí opery štětínského Zámku. Podle vyjádření jury zachycuje snímek dvě reality divadla, kompozice překvapuje svou precizností a harmonií, spojením klasiky se současností, krásy s poetickou zkratkou, propojením dvou světů. (Více o soutěži na str. 3) FOTO PIOTR GAMDZYK

    Nelitujete?

    Naše práce nebyla marná. Věřím, že v lidech, kteří do našeho divadla posledních pět let chodili, zakoření a něco z ní vzklíčí. Moje dcera mi jednou řekla a velmi mě tím dojala: Tati, chci měnit svět k lepšímu. Doufám, že lidí, kteří se pod vlivem našich inscenací rozhodli jít do ulic a měnit svět k lepšímu, je mnohem víc než jedna bytost, která je mi blízká. A doufám, že i v Praze bude takových lidí hodně.

    Vaše slova znějí poněkud pateticky. Ovšem, jistý patos je jednou z charakteristických vlastností Poláků…

    A vy si nemyslíte, že člověk, který si přečte kvalitní knížku, poslechne dobrou hudbu, vidí zajímavé představení, nemůže chtít změnit svět kolem sebe i sebe samého k lepšímu?!

    Automatické to není.

    Minimálně se může stát lepším, o tom jsem přesvědčen. Třeba v tom, že se v nějakých krizových okamžicích zachová jinak, než by tomu bylo, kdyby představení neviděl nebo knihu nečetl. Umění nemění lidi tak, že vyjdou z divadla a řeknou si: Teď a tady budu měnit svět, dejte mi do ruky ovladač…, ale že se dokážou určitým směrem rozhodnout v klíčových okamžicích svého života. Může to být volba jen pro toho samotného člověka a nemusí se o ní ani nikdo dozvědět. Malá proměna. Třeba že nemlčí v situacích, kdy se něco děje. Je citlivější na některá témata…

    Třeba…

    Třeba na vztahy mezi muži, kteří mají moc, a ženami, které jejich moci podléhají. Těch jednotlivostí a drobností, které lze změnit, je ale spousta. Takových témat je ve velkých dramatických textech řada, nevyjímaje Shakespearovo Něco za něco. Mně to patetické nepřijde. Jde mi jen o malé posuny v člověku, malá životní rozhodnutí.

    Například před časem jsme ve Starém divadle hráli adaptaci knihy Hlad od Martína Caparróse a udělali jsme ji jako muzikál. Po představení za mnou chodila spousta lidí s tím, že přestali jíst maso. Je to patetické? Ne, je to velmi malé rozhodnutí.

    Může podle vás umění měnit společnost?

    Neznám historii českého divadla, ale v Polsku je divadlo v tak úzkém spojení se společností, že funguje jako politický barometr, je seismografem společenských nálad. I sto let stará slova dokážou jako rentgenové paprsky prosvítit současnost. A to nejen mně jako intelektuálovi, ale i obyčejným lidem. Mluvím samozřejmě o lidech, kteří se účastní kulturního života.

    Obávám se, že u nás tomu tak není.

    Jedu v Praze metrem a vidím, že lidi tady si často čtou knížky. To jsou lidé, kteří vesměs nejsou aktivními umělci. Nepíšou knihy, nehrají divadlo, jsou v pravém slova smyslu konzumenty kultury. Není to intelektuální elita, jako byl Václav Havel a lidé kolem něj, ale jsou to lidé, kteří umění konzumují a mají je rádi. Nevím, jak u vás, ale v Polsku kapitalismus tyhle lidi ještě stále nedostal, nezlikvidoval. Mezi mladými lidmi ještě stále existuje spousta takových, kteří čtou knihy nebo chodí divadla, aby našli odpovědi na otázky týkající se světa kolem nich. Pro ně je důležité dělat divadlo. Právě o divadlo pro ně se snažím.

    Tito lidé podle vás posouvají svět kupředu?

    Nikoli. Lidé, o kterých jsem mluvil, udržují svět při zdraví a v kondici. Svět posouvají dopředu mučedníci. Životní oběti, těmi se svět živí. Dokud existují mučedníci, lidé, kteří se za něco obětují, jde svět kupředu. Ale je důležité, aby obětovali sebe, a ne jiné.

    Většina vašich inscenací čerpá z klasických textů. Domníváte se, že je možné prostřednictvím klasických děl charakterizovat současnost?

    Rád čtu a pracuju s texty, které jsou chytřejší než já. Ale nepohrdám ani současnými texty – například v Berlíně jsem pracoval s texty velkých postav americké literatury, Davida Fostera Wallace a Jonathana Frantona. Wallace spáchal sebevraždu a zanechal po sobě množství literatury, mimo jiné tisícistránkový román Nekonečný žert, text o všemožných druzích závislosti. Vizionářská koncepce ředitele divadla byla, že inscenace bude zároveň o závislosti na sledování samotného představení. Trvalo 24 hodin – začalo se v deset ráno a končilo další den v deset hodin ráno. Pozval spoustu tvůrců z různých zemí Evropy a měli jsme několik míst v centru Berlína, po nichž byli diváci bez přestávky vozeni. Bylo to velkolepé a jsem na tu práci dodnes hrdý. Takže neinscenuju jen klasické texty, ale vždy takové, které splňují základní podmínku: aby text byl chytřejší než já.

    Ve vašem manifestu z roku 2005 je věta: Pro vývoj jsou potřebné dvě věci: potrava a protivník. Souhlasíte s tím i dnes?

    Ovšemže. Víc to upřesnit nedokážu – upřesňuju to totiž s každou novou inscenací. A myslím, že když se rozhlédneme kolem sebe – do Ameriky, do Velké Británie –, je vidět, že protivník se stává velmi skutečným. I v Polsku jej lze velmi dobře pozorovat. A víte, čím se živí? Zlem, pasivitou, lhostejností.

    V dnešní době lze velmi obtížně určit hranice mezi dobrem a zlem…

    … A proto přichází Angelo. Že zákon je každému pro smích. Oko za oko. Nula, nebo jednička… Z pozitivních záměrů se může zrodit něco hrozného. Náš život se nachází mezi póly fanatismu a pragmatismu.

    A co vy? Jste více fanatik, nebo pragmatik?

    Dvakrát jsem inscenoval Hamleta. Jednou jako mladý tvůrce a podruhé o deset let později, když mi bylo téměř čtyřicet. Poprvé jsem jako režisér a člověk byl absolutně na straně Hamleta. Inscenace byla o tom, že Hamlet ničí všecko, společnost, stát, svoji rodinu, sebe, ale má pravdu. A druhá inscenace, v Německu, byla o tom, že pravdu má Claudius. Že Hamletova vzpoura je egoistická, egotická, totálně samolibá. Hloupá a destruktivní. Nevím, zda jsem vám odpověděl na otázku…


    Komentáře k článku: Jan Klata: Teď a tady budu měnit svět

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,