Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    William Shakespeare, Klatův současník

    Jan Klata je prvoligový evropský režisér v plné síle. To, že v Česku nastudoval inscenaci, je událost sama o sobě; za posledních pár desítek let je to v domácí činohře bohužel úplně poprvé (zastávky Roberta Wilsona byly přece jen něco trochu jiného, troufám si tvrdit). Jeho Něco za něco si však zaslouží víc než jen obligátní respekt vůči známému jménu; polský tvůrce totiž v Divadle pod Palmovkou nabízí s naprostou samozřejmostí poetiku, se kterou se v českém mainstreamovém divadle setkáváme jen zřídka.

    Přepjatě křiklavé groteskní postavy zde ztvárňují Tomáš Dianiška, Ondřej Veselý a Radek Valenta FOTO MARTIN ŠPELDA

    Něco za něco bývá označována za jednu ze Shakespearových problémových her. Žánr je nejasný, vážné téma je bohatě prošpikováno humorem silně lidovým a obligátní komediální happy end s přehršlí svateb ukrývá docela zlý, ne-li přímo cynický osten. Vždyť hlavní padouch není potrestán a hlavní hrdinka dojde odměny, kterou lze chápat přinejmenším dvojznačně. Spíše problematický než problémový je i onen lidový humor, na kterém si moderní inscenátoři vylamují zuby s pravděpodobností blížící se jistotě. Klata sice opakovně tvrdil, že režíruje zcela „po duchu hry“, spíš ale velmi zručně využívá Shakespearovy interpretační otevřenosti k tomu, aby nacházel a zdůrazňoval významy obvykle jen tušené. (Samozřejmě vidí vše dosti temně, to ovšem není žádné překvapení, takový přístup ke klasice je pro cti dbalé moderní tvůrce téměř povinný.) Nebojí se přitom razantně škrtat: téměř zmizela komediální rovina bodrých postaviček z polosvěta, místo ní se jen tu a tam jako kontrast k hlavní dějové lince mihnou figury razantně groteskní a zcela současné.

    S citem pro vtip i trapno

    Něco za něco je inscenací temnou nejen co do výkladu, ale i z ryze vizuálního hlediska. Základní hrací prostor připomíná černý boxerský ring (poněkud vyvýšený), z podlahy se občas vyklápějí pranýře v podobě křížů, které nahrazují předepsané vězení, na temném pozadí „nenápadně“ visí dvě oprátky. Zástupci politické moci nosí standardní černé obleky, v černé je rovněž kníže Vincentio, když v převleku za mnicha kontroluje svého zástupce Angela. Není to však temnota jednoduchá a bezpříznaková. Okázale ctnostný Angelo se hned po převzetí moci objeví v kvádru s našitými perlami, vnitřní rozlomenost upjaté novicky Isabely je naznačena rouchem, které je napůl bílé a napůl černé. Kníže je zas – dokud je přiznaně sám sebou – navlečen do čehosi neforemně bílého.

    Jednoznačná je naproti tomu záměrně přepjatá křiklavost groteskních postav v čele se svalnatým Luciem producírujícím se v červených plavkách (po vzoru Pobřežní hlídky) a bizarně vymaškařeným vyčouhlým travestitou v programu pojmenovaným Mistress Overdone. Tady se ukazuje, že se Klata nerozpakuje herce (konkrétně zde Ondřeje Veselého a Tomáše Dianišku) použít především jako výrazné typy – a že to dělá sice drasticky, ale s citem pro věc i pro správnou míru záměrné trapnosti. Stejně tak dokáže vystavět komickou scénu jako z nějakého divokého kabaretu; například zábavné (a nejspíš částečně improvizované) číslo Radka Valenty, jenž v převleku za banán oznámí, že pracuje „jako provozák“ v nočním podniku, a pak sebelítostivě popisuje, jaké nástrahy taková práce přináší. (Třeba obtížné rozhodování, zda použité kondomy vyhazovat do tříděných plastů nebo do bioodpadu.) Vsuvky tohoto rázu nejsou součástí nějaké ucelené dějové roviny, kontrastně však dokreslují všudypřítomnou mravní uvolněnost, jíž chce kníže prostřednictvím puritánského Angela učinit přítrž – svým způsobem pochopitelně, jenomže prostředky, které jsou horší než samotný problém.

    Klatova inscenace Něco za něco přináší také temné obrazy FOTO MARTIN ŠPELDA

    A teď mám něco pro tebe…

    Něco za něco neběží spojitě, režie člení inscenaci do oddělených obrazů a příliš se nezdržuje popisnými scénami nebo komplikovaným objasňováním motivací. Často také zůstává u vcelku jednoduchého scénického obrazu, jehož nálada je určena hudbou. V tomto ohledu dominuje temně atmosférický triphop, často s texty, které s příslušnou situací tak či onak vazbí. Právě tady je možné hledat tajemství Klatovy poetiky; vlastně se neděje nic na první pohled mimořádného, dotyčné výjevy však dokážou být jak výmluvné, tak dráždivě tajemné a neomrzí se je sledovat až do konce představení.

    Mimochodem, jeden z nejsilnějších obrazů inscenaci zakončí důraznou pointou, která definitivně a jednoznačně podtrhne téma, které bylo až dosud spíše tušené. Hlavní zápletka hry spočívá v tom, že místodržící Angelo sexuálně vydírá ctnostnou novicku Isabelu: když mu „bude po vůli“, nenechá popravit jejího bratra, odsouzeného k smrti za to, že přivedl svou snoubenku do jiného stavu. Isabela takový návrh rozhořčeně odmítne a pak v proslulé drastické scéně označí zoufalého bratra za zbabělce, který kvůli touze po pozemském životě neváhá obětovat čest vlastní sestry. Angelův plán je ovšem po složitých peripetiích zmařen, především zásluhou knížete Vincentia. Ten pak v konvenčním happy endu oddá několik párů (včetně Angela s jeho záhadně nalezenou dávnou snoubenkou) a jako zlatý hřeb nabídne svou vlastní ruku Isabele.

    Pojetí vladaře jako cynického manipulátora, který si v převleku užívá svou moc, se přímo nabízí, Klata však jde podstatně dál. Kníže, jenž zůstane v úplném závěru na jevišti sám s Isabelou, prohodí cosi na způsob, že teď má něco i pro ni, a začne se zvolna svlékat. Náhle je zřejmé, jaký byl smysl obsazení Jana Vlasáka, tedy herce o dvě generace staršího, než je Tereza Dočkalová v roli Isabely: mladá žena vyděšeně zírá na neforemné chlupaté břicho starého muže a je více než jasné, že tentokrát žádnou záchranu na poslední chvíli čekat nemůže. Kníže si pak „svůdně“ lehne na zem a lascivně hladí velký model penisu, který trčí z podlahy. Zní k tomu poněkud nelibozvučná hudba. Výjev není zatížen žádnou psychologickou drobnokresbou, Isabela prostě jen nepohnutě stojí na okraji jeviště a vyhlíží přitom stále zoufaleji. Finále je, stejně jako řada dalších scén, záměrně protažené do neúměrné délky, intenzita se však kupodivu postupem času neoslabuje, právě naopak.

    Popsaný výjev je ve své jednoduchosti a úderné zkratkovitosti skutečně silný, inscenace však tímto směrem více či méně nápadně směřovala i v řadě předcházejících pasáží. Isabelu kníže zachrání, aby z ní vzápětí udělal „svoji děvku“ (jak v inscenaci na jiném místě doslova zazní); v podstatě stejně však dopadne i Angelova zavržená snoubenka Mariana, která je sexuchtivému místodržícímu podstrčena jako náhrada. U Shakespeara je vše v pořádku, protože jej „stále miluje“, Klata však nabízí další chladnou a přitom vrcholně ponižující scénu. Mariana je na forbíně bezmocně zachycena do jednoho z pranýřů, Angelo k ní zezadu přistoupí, vyhrne jí sukni, a aniž by se jí podíval do obličeje, nesnesitelně dlouho mechanicky přiráží. Pak beze slova odejde.

    Díky oběma zmíněným obrazům tvoří ponižující podrobování si žen nejvýraznější linii inscenace, zdaleka však nezůstává jen u ní. Sledujeme zároveň i nerovnou mocenskou přetlačovanou, zápas bez pravidel, ve kterém se chvílemi může zdát, že si každý urve, co dokáže – nakonec se ale jen potvrdí, že karty byly rozdány až příliš jasně. Příslušníci zpočátku sebevědomě obdrzlé galérky jsou spořádaně umístěni v pranýřích, kníže triumfuje ve všech ohledech. Předem daný výsledek ovšem neznamená, že by se nebojovalo tvrdě. Isabela s Angelem nemluví jako pouhá prosebnice, je ironická, jedovatá, zdatně argumentuje a neváhá provokovat prostřednictvím „ženských zbraní“. Na erotickou notu ostatně jako první zahraje právě ona: otázku Čím vás mohu podplatit? nelze v dané situaci chápat jinak než dvojsmyslně.

    Ambivalentní jsou všechny klíčové postavy. Isabela se představí dlouhým výstupem, který sice primárně evokuje náboženské vytržení, celé to zmítání se a trhání šatů však má i nepřehlédnutelné erotické konotace. Stejně jako obrovská svíčka, kterou drží v rukou, když jde poprvé prosit za bratra. Rozpolcenou figurou je však i zdánlivě „jasný“ padouch Angelo; silnou pasáží je jeho dlouhý monolog, ve kterém přemítá o své touze po Isabele. A opět je to scéna vystavěná docela minimalisticky. Klata nápady nijak marnotratně nehýří, dokáže však vymyslet silný obraz a s ním pak účinně, důsledně a velmi čistě pracovat; Jan Teplý sedí široce rozkročen na židli, mluví o svých pocitech, přitom si zprvu mimoděk sahá do rozkroku, později se v rozkroku a v podpaždí otírá papírovým kapesníčkem. Vyhlíží to odpudivě, ale taky hodně nejistě a snad i zoufale. I zde se uplatní zlaté pravidlo inscenace: náladu výrazně spoluurčuje hudba, akce trvá mnohem déle, než se zdá únosné, a přesto ta scéna neztrácí na síle.

    Výraznou zásluhu na tom samozřejmě mají herci. Především Tereza Dočkalová si po Noře připsala další pozoruhodný výkon a znovu přesvědčivě dokázala, že už dávno není herečka jediného výrazu. Se svým na první pohled křehkým, téměř naivkovským projevem umí cílevědomě pracovat, doplňovat ho o útočnost i temnější spodní proudy. Slovní souboj s Angelem, ve kterém postupně vystřídá širokou škálu výrazových prostředků, aniž by bylo úplně jasné, co je doopravdy a co jen trik, patří k vrcholům večera. Velmi dobře si však vede Jan Teplý v podstatně méně vděčné roli Angela; jednoduše a důrazně vykreslí figuru bezcitného mocichtivého politika a pak její zprvu ostré kontury pozvolna, neokázale, ale účinně rozleptává. A do třetice příjemně překvapil Jan Vlasák jako kníže Vincentio. Na úvod sice předvede přesně ten typ protivně univerzální ušlechtilé deklamace, které se v českých shakespearovských kusech tak dobře daří, v mnišském inkognitu si však dokáže velmi šikovně a ironicky pohrávat s polohou hodného strýčka, který to se všemi myslí jen a jen dobře.

    Dobře vedený divadelní dům

    Nelze říci, že by Klata v Praze předvedl něco naprosto nového, šokujícího nebo že objevil něco, co v Shakespearovi dosud nikdo ani nezahlédl. Dokázal však přijít s inscenací, která klasiku interpretuje výrazně, svébytně a důsledně. „To své“ sice sebevědomě sděluje „po svém“, necítí však nutnost předlohu okázale rozcupovat na kusy. S tím souvisí další – možná trochu skrytá – kvalita. Klatova inscenace Něco za něco je navzdory všem škrtům dobře srozumitelná. Ale také, vzdor všem výstřednostem, režijně i herecky ukázněná. To samozřejmě neznamená, že se Klatova poetika musí líbit každému, ale po dlouhé době mám pocit, že se na velké české scéně objevil titul, který klasickou předlohu dokáže vyložit (nikoli rozbít) prostřednictvím nepopisně obrazivého divadelního jazyka. Pro jistotu: netrvám na tom, že je to jediný správný přístup, je ale velmi příjemné setkat se s ním i mimo festivalová hostování.

    A konečně, uznání si zaslouží i Divadlo pod Palmovkou. Langova skupina přišla do Libně vcelku nenápadně, bez velkých fanfár a očekávání, postupem doby se však Palmovka stává jedním z míst, kde to žije. Počínaje Klatou a festivalem Palm Off přes ambiciózní domácí tituly typu Nory (pragmaticky prokládané diváckými tutovkami) a konče živým hemžením v podkrovním studiu. Po čtyřech letech je to, myslím, možné napsat bez obav z přehánění: Langova Palmovka je příkladem dobře vedeného městského divadelního domu.

    Divadlo pod Palmovkou, Praha – William Shakespeare: Něco za něco. Překlad Martin Hilský. Úprava, režie a výběr hudby Jan Klata, výprava Justyna Łagowská, dramaturgie Iva Klestilová. Premiéra 27. ledna 2018.


    Komentáře k článku: William Shakespeare, Klatův současník

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,