Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jan Hrušínský: „Svoboda je drahá věc, není na ni v světě klec.“

    Kdy vás napadlo mít vlastní divadlo?

    Když jsem byl v Městských divadlech pražských a chtěl jsem, po 30 letech v různých angažmá, odejít na volnou nohu. Tehdy to ještě nebylo tak rozšířeno jako dnes, kdy je velké procento herců mimo stálé angažmá. Na Jezerce např. hraje více než devadesát procent herců, kteří jsou pány svého času. Myšlenka na vlastní divadlo v počátcích neměla zdaleka tu podobu, jakou má dnes. Původně jsme přemýšleli o tom, že s manželkou (Miluší Šplechtovou, pozn. aut.) připravíme nějakou zájezdovou inscenaci a v Praze budeme hrát, kde to půjde, a pak možná uděláme ještě jednu. Dál jsme neuvažovali. Před deseti lety jsme začínali se čtyřmi herci a dvěma techniky, dnes je z Jezerky zavedené pražské divadlo, v němž nalézá práci 128 lidí, z toho 15 zaměstnanců.

    Jan Hrušínský

    Principál Jan Hrušínský ve foyer divadla FOTO ARCHIV DIVADLA

    Jakým titulem jste začínali?

    Prvním představením byla hra Woodyho Allena Zahraj to znovu, Same. Tu jsem chtěl hrát ještě v Divadle Bez zábradlí. Karel Heřmánek o ní vážně uvažoval. Navrhoval jsem mu, že by se scény s Humprey Bogartem natočily tak, jak to máme v inscenaci dneska, ale Karel chtěl tehdy Bogarta hrát sám a na živo. Nakonec se rozhodl, že Sama inscenovat nebude, tím pádem mi uvolnil ruce. Hrál jsem tehdy v Divadle Bez zábradlí asi pět nebo šest velkých rolí, např. v Čechovových aktovkách, které režíroval Boris Ščedrin, v Petrovičově Takové spoušti, ve Třech mužích na špatné adrese, v nichž jsem odehrál asi 250 repríz a v dalších hrách. Když jsem chtěl založit – ještě bez divadla a bez repertoáru Divadelní společnost Jana Hrušínského, Karlovi jsem to oznámil a hned druhý den jsem dostal výpověď ze všech rolí, což nechci nijak komentovat. Tenkrát mě to mrzelo, ale dneska už spolu zase vycházíme dobře. Hrál jsem s Karlem rád, stejně jako se Zdeňkem Žákem, Naďou Konvalinkovou i všemi dalšími a rád na tohle období vzpomínám. Bez zábradlí je výborné divadlo a Karel si jako herec i principál zasluhuje úctu.

    Věděli jste, že kroky vaší společnosti směřují na Jezerku?

    Absolutně ne. Asi dva roky jsme hráli v pronájmech U Hasičů a ve vysočanském Gongu, pak to přišlo jako blesk z čistého nebe. Šel jsem žádat na městskou část Praha 4 o drobnou podporu na jednu z inscenací, sídlo společnosti tam patřilo podle mého bydliště. Položili mi otázku, proč se nepřihlásíme do konkursu na Jezerku, kde probíhá obrovská rekonstrukce a výběrové řízení, podmíněné kulturní činností, se právě vypisovalo. V duchu jsem si říkal: Na Jezerku? Tam nepřijde ani noha…, a pustil jsem to z hlavy. Asi po půl roce jsem se přišel zeptat, jak to bude s tím příspěvkem. Říkali: Aha, ale nemáme od vás tu přihlášku do konkursu. Šel jsem se na Jezerku podívat a podlomily se mi nohy, když jsem si připomenul, jak krásné je to místo. A řekl jsem si, stojí to za risk, i kdyby znamenal prohru. Napsali jsme tehdy projekt na nové pražské divadlo, které jsem pojmenoval Divadlo Na Jezerce. To dodnes funguje a hraje před vyprodaným hledištěm.

    Nepodceňujeme diváky, chováme se k nim slušně a vstřícně. Pozor, ne­jde o podbízivost, ale o úctu k li­dem. K účinkují­cím i k divákům.

    Zajímali se o objekt ještě nějací další divadelníci?

    Tehdy bylo asi deset zájemců, a pokud vím, byly i projekty, které neměly s kulturou vůbec nic společného. Ten můj byl průhledný, byl jsem garantem, že na Jezerce nevznikne třeba casino či veřejný dům s lacinou hospodou a kultura jen naoko. Kdyby naše divadlo u diváků neuspělo a lidé na Jezerku nechodili, areál by zůstal nefunkční a radnice by brzy stála před problémem, co s tím. Možná to tak dnes nevypadá, ale tady se musí o diváka nepřetržitě bojovat. Když jsme tu začali hrát, šlo o neznámé místo, protože 40 let bylo pro veřejnost nepřístupné. Kulturní dům, „funkční“ někdy v padesátých letech, byl později zrušen, v roce 1969 objekt získala Československá televize, možná si někteří ještě vzpomenou na pořad Vysílá studio Jezerka. Dokonce jsem později viděl záznam, ve kterém vystupoval můj otec a v interview natáčeném v našem dnešním divadelním sále mimo jiné vyslovil, že vždycky toužil po vlastním divadle. Vůbec jsem o tomto dokumentu nevěděl, byl to takový nečekaný tátův pozdrav z veliké dálky. Často na něj tady myslím. Co by říkal tomu, jak máme plné hlediště, jací skvělí herci a režiséři tu pracují, jaký máme repertoár. Jen on tu chybí…

    A maminka se toho dožila?

    Bohužel taky ne. Odešla tři roky po tátovi v roce 1997. Myslím, že umřela steskem. Když jsem poprvé v životě stál na jevišti, bylo to tady na Jezerce. V kulturáku, který zde byl, jsem jako školák vystupoval v nějakém pásmu, které s námi paní učitelka nacvičila. Kruh se uzavírá. Ale Jezerka snad zůstane pro návštěvníky synonymem divadla, za kterým budou lidé chodit tak jako dnes. I když v poslední době si často říkám, jestli všechen ten stres a nervy stojí za to…

    Jiřina Bohdalová, Lásky paní Katty

    K hereckým hvězdám Jezerky patří Jiřina Bohdalová (Lásky paní Katty) FOTO MAJKA VOTAVOVÁ

    Čím jste divadlo otevírali?

    Allenovým Zahraj to znovu Same, dále jsme si přinesli tehdejší hru roku, Takový žertík, kterou jsme uvedli v české premiéře krátce po jejím prvním uvedení v Paříži, a tři inscenace Lídy Engelové – Marceauovo Vajíčko, S poklonou Karel Hašler, což byla původní hra, kterou na naši objednávku napsal Jaroslav Someš, a konečně Puigovu hru Vabank, kterou předčasně stáhli z Divadla Kolowrat a Lída nás požádala, zda bychom ji neodkoupili a udrželi tím při životě. Ovšem na hašlerovskou inscenaci i na Vabank tehdy chodilo málo diváků. A inscenace, na které lidé nechodí, musí v nedotovaném divadle jít z repertoáru. To na Jezerce bohužel platí dodnes a byl to případ ještě jedné hry z našich začátků, Taboriho hry Mein Kampf. Provoz byl dražší než příjem. Ale vidíte, že od začátku usilujeme o kvalitní repertoár. Naivně jsem si tehdy myslel, že odborníci v grantových komisích to poznají a podpoří. Nepodpořili.

    A existovala nějaká inscenace, která se držela a tyto „porodní bolesti“ překonala?

    Allenův „Sam“ nás finančně držel nad vodou, to byl počáteční vklad. Úspěšný byl i Takový žertík, který hrajeme už devátý rok a zaznamenala ho, stejně jako Gogolovu Ženitbu, Česká televize. Skutečnou pomoc nám před několika lety nabídnul milovník divadla a sám nadšený amatérský herec Ivan Drbohlav, předseda představenstva firmy Mountfield, která je už několik let naším generálním partnerem a v kritických chvílích divadlo podržela a pomáhá nezištně dodnes. Ovšem o rovné soutěži s dotovanými pražskými divadly nemůže být řeč. Každý rok znovu stojím před otázkou, jestli tu sezonu finančně utáhneme. Také jsme s manželkou na začátku prodali dům, který jsme v devadesátých letech postavili v jižních Čechách a kam jsme se plánovali na stará kolena odstěhovat. Prodali jsme ho s těžkým srdcem v roce 2002, ale nelitujeme toho. Byl to dobrý vklad.

    Pak se na vaši malou společnost začínali „nabalovat“ další kolegové, další režiséři. Jak k tomu docházelo? Bylo to na nějaké výzvy, nebo se o spolupráci zajímali sami?

    Možná byste byl překvapen, kolik archivujeme žádostí o spolupráci. Z toho mám obrovskou radost a mrzí mě, že nemohu všem vyhovět. Ale abych se vrátil k začátkům na Jezerce. S režisérem Zdeňkem Zelenkou jsme nastudovali divácky úspěšnou komedii Kaviár nebo čočka. Zlom nastal s další premiérou. Michal Lázňovský nám přinesl čerstvý překlad pozoruhodné hry Erica-Emanuella Schmitta Manželské vraždění, abychom si v ní zahráli s Miluškou. Chtěl jsem ovšem pro divadlo získat Jana Hřebejka a roli Gilese jsem nabídnul Jaroslavu Duškovi. Oba byli hrou nadšeni, hrálo se na Jezerce opět brzy po uvedení v Paříži a opět v Čechách jako první. Hraje se dodnes, má přes 200 repríz. Po Woody Allenovi to byla další úspěšná inscenace. Pro příklad, jak spolupráce s Jezerkou může také vzniknout, uvedu okolnosti angažmá Jana Třísky. Jako malý kluk jsem s ním hrál v Národním divadle v Turgeněvově Měsíci na vsi a hrozně jsem ho obdivoval. Viděl jsem všechny jeho role ve slavném Divadle za branou, miloval jsem film Lidé z maringotek, Honza byl zkrátka velká hvězda. Když jsme Jezerku otvírali, právě v Čechách točil a zavolal, že by se rád přišel podívat. A já měl hned plán. Věděl jsem o hře Yasminy Rezy Kumšt, hrál jsem v ní ostatně kdysi v Městských divadlech pražských, dal jsem ji přečíst Janu Hřebejkovi s tím, že bych chtěl, aby jednu z rolí hrál Tříska. Hřebejk si hru četl v kavárně Savoy a ve chvíli, kdy dočetl, vstoupil nečekaně do kavárny Jan Tříska. Hřebejk povídá: Teď jsem dočetl hru, ve které bys měl hrát. Tříska si text vzal, letěl hned další den zpátky do Ameriky a ještě z Frankfurtu, kde přesedal, mi telefonoval, že se těší na zkoušení.

    Charleyova teta Jezerka

    Protagonisté Charleyovy tety: Jan Hrušínský, Lubomír Lipský a sedící Radek Holub FOTO IVAN KAHUN

    Vy sám jste ovšem už v té hře hrál…

    Ano, před patnácti lety v ABC s Ťuldou Brouskem a Zdeňkem Žákem. Tehdy se hra jmenovala Obraz, reprízovala se nepochopitelně jen jednou za dva měsíce, já nevěděl proč, a tak jsem zprostředkoval „prodej“ inscenace do Divadla Bez zábradlí, kde jsme ji hráli až do mého odchodu. Hřebejkovo pojetí je ovšem absolutně jiné. Ačkoliv mám stejnou roli jako v předchozí inscenaci, bylo to pro mě vlastně těžší. Chtěl jsem se při novém zkoušení vědomě odpoutat od svého předchozího pojetí nejmladšího z trojice přátel. Inscenace je méně expresivní, místo permanentního konfliktu prezentuje jako základní hybnou sílu přátelství a vychází ze zcela odlišného naturelu, hereckých i životních zkušeností nás tří. Záležitosti čtyř Janů se kromě režírujícího Hřebejka, Třísky a mne účastní ještě Jan Kačer a vlastně ještě pátý Jan, scénograf Štěpánek. Inscenace má po čtyřech letech od premiéry přes dvě stě repríz, je dnes lehčí, hlubší a snad i radostnější.

    Takže Zahraj to znovu, Same, Manželské vraždění a Kumšt lze považovat za jakési milníky ve vývoji Divadla Na Jezerce…

    Určitě bych ještě zmínil inscenace Vladimíra Strniska a Jiřiny Bohdalové Paní plukovníková a Lásky paní Katty. Jiřina Bohdalová je fenomén, který nemá mezi českými herci obdoby, a kdyby žila v anglicky mluvící zemi, ležel by jí u nohou celý svět. Nechci opomenout Petrolejové lampy Juraje Herze a Hlavicovu Ženitbu a Mandragoru, které diváci už tolik let, zaplať pánbůh, drží svým zájmem na repertoáru. A nakonec výtečnou Hřebejkovu inscenaci Musíme si pomáhat. Text Petr Jarchovský přepsal pro Jezerku směrem k původně zamýšlené komorní verzi příběhu. Humor i vážnost situací, výborné herecké výkony všech herců a neokázalá režie dávají inscenaci lehkost i sílu. Přesto mám dojem, že si Honza Hřebejk svých opravdu úspěšných věcí příliš neváží. Jako by se obával obvinění z „komerčního“ úspěchu a měl potřebu se za něj komusi stále omlouvat. To myslím tvůrce jeho formátu nemá zapotřebí. A tak stejně jako ve své filmografii upozaďuje podle mého názoru svoje nejlepší filmy, lehce mává rukou i nad inscenacemi, kterým diváci často tleskají vestoje.

    Jak jste naučili publikum do divadla chodit, když cesta za vámi opravdu nepatří k těm nejsnadnějším?

    Těžko. Je za tím obrovské úsilí celého týmu Jezerky, milionové investice do propagace a snad i kvalitní a přitažlivý repertoár. Nepodceňujeme diváky, chováme se k nim slušně a vstřícně. Pozor, nejde o podbízivost, ale o úctu k lidem. K účinkujícím i k divákům. Úcta se z našeho života bohužel vytrácí. Všeobecně. Ke starším lidem, k práci druhých i k sobě navzájem. Považuji to za velký problém a snažím se, aby alespoň na Jezerce byla úcta k profesi i k lidem zřetelná. Od počátku jsem měl ctižádost obklopovat se špičkovými autory, herci, režiséry i výtvarníky. Také servis, který nabízíme, musí být kvalitní, přívětivý. V tom mám obrovské štěstí na zaměstnance, kteří zajišťují provoz divadla, obchodní oddělení, uvaděčky i technikáře. Mám hroznou radost, že se tu lidé cítí dobře, a to napříč generacemi. Od začínajících herců až po opravdové mistry a doyeny souboru, jakými jsou např. paní Kubánková, pan Lipský, paní Bohdalová, pan Procházka, paní Švormová, pan Tříska, pan Kačer, pan Kostka, pan Satoranský a další. Otec mě naučil úspěšnost divadla měřit mimo jiné návštěvností. Když čtu zmínku o naplněném divadle jako důkaz podbízivosti a komerce a na druhé straně nadšené pajány na představení, z nichž diváci znechuceně prchají o přestávce nebo na ně nechodí vůbec, mám dojem, že to není v pořádku. Myslím, že v českém divadle všeobecně chybí odvaha nazývat neúspěch neúspěchem a naopak.

    Hřebejk Hrušínský Suchý

    Jan Hřebejk, Jan Hrušínský a Jiří Suchý s manželkou na repríze inscenace Kumšt FOTO ARCHIV DIVADLA

    Teď k technické stránce: jeviště na Jezerce nepatří k největším, především nejde příliš do hloubky…

    To není handicap, v Praze jsou mnohem menší jeviště. Důležitá je hloubka sdělení a stoprocentní herecké nasazení. A za to na Jezerce ručím. Jinak ale mám rád velká divadla, nejsem vyznavačem studiového prostoru za každou cenu. Na velkém jevišti je hraní fyzicky náročnější. Herci by tam měli být technicky perfektní, výraznější a zároveň zůstat pravdiví, aby jim lidé uvěřili. A to je těžké a ne každý to umí. Ale když se na velkém jevišti sejdou velké herecké osobnosti, pak je divadlo skutečným zážitkem.

    Jakou hru jste nastudoval, když jste sám začínal s režií?

    Charleyovu tetu. Hru, kterou mám rád, dvanáct let jsem v ní hrál a považuji ji za standardní klasickou komedii. Vypadl nám jeden titul a na anglickou komedii jsem měl obsazení, nikoliv režiséra. A premiéru jsem potřeboval brzy. Režii jsem nejdříve nabídl Ondřeji Havelkovi, i když jsem si uvědomoval, že jde o šibeniční termín a nedivil jsem se proto, že odmítl. Sám jsem hlavní roli Babse hrál v devadesátých letech v ABC 380krát, hru jsem znal ze všech úhlů, věděl jsem o jejích přednostech i slabinách. Ve zmíněném představení ABC mně od začátku vadila žánrová nedůslednost a ledabylost. S jistým ostychem jsem se tedy do režírování pustil sám. Dnes má hra kolem 150 repríz a patří k nejrychleji vyprodaným. Svoji někdejší milovanou roli jsem nabídnul Radkovi Holubovi a hraje ji skvěle. S Lubomírem Lipským, který v Čechách Charleyovu tetu kdysi proslavil, mu sekundujeme v roli Brasseta. Mojí velkou divadelní láskou je Shakespeare. Proto následoval Večer tříkrálový. Nádherná hra, plná humoru i smutku, krutosti a nenaplněných tužeb. Skvělá hudba Jana Kučery, znamenitý překlad profesora Hilského. Chtěl jsem v naší inscenaci, aby humor téhle komedie měl stejnou kvalitu jako její smutek. V rovnováze teskné nálady a smíchu vidím klíč k jejímu uchopení, její krásu a přitažlivost a vlastně i důvod, proč stojí za to ji hrát. S Othellem jsem byl o rok později spokojen méně, i když i tady jsme došli k celé řadě dobrých hereckých výkonů s Radkem Holubem v čele. Jsem za tuhle zkušenost rád a za koncepcí představení si stojím. Naposledy jsem režíroval dánskou komedii Jeppe z vršku, opět s Radkem v hlavní roli a opět s původní hudbou Jana Kučery. Hraje se před vyprodaným hledištěm a herci i diváci se dobře baví. Kéž by to tak vydrželo.

    A co vpád muzikálu na zdejší prkna?

    Připravili jsme jediný. Já, François Villon. Je to žánr pro Jezerku netypický, obrovskou práci odvedl Radek Balaš a Ondra Brzobohatý. A také výtvarníci Jozef Ciller a Jana Zbořilová. Text, ve kterém bylo 40 postav, mně nabídnul pan Hubač, říkali jsme si: Jak na to? Snažili jsme se v představení uchovat humor i drama a Radek Balaš dal inscenaci obrovský spád a nádhernou lehkost. Přišel s interpretačním klíčem, který mě nadchl, a postupně vznikala krásná muzikálová inscenace. Pan Hubač se z Balašovy úpravy upřímně těšil, básník a textař Pavel Vrba Villona miloval a napsal texty písní ve stylu nejlepších villonovských balad. Nezasvěcení jen těžko rozeznají, zda slyší Villona či Vrbu, jeden Vrbův text je v představení kvůli autentičnosti přeložen do romštiny. Villonovi jsme věnovali téměř dva roky příprav. O to víc mne zasáhla smrt obou autorů pár měsíců před premiérou. Divadlo jsme vybavili špičkovou technikou a mám radost, že náš muzikál má profesionální parametry velkých hudebních scén a skvělé herecké i pěvecké výkony. Představení jsme věnovali památce Jiřího Hubače a Pavla Vrby. Na říjen připravujeme vydání hudebního CD s 19 skladbami z inscenace.

    Jak divácky fungují vážnější tituly typu Petrolejové lampy nebo Musíme si pomáhat?

    Diváky, kteří chodí rádi do našeho divadla, naštěstí nekomediální tituly neodrazují. Ani muzikál o Villonovi není prvoplánově zábavné zboží. Chtěli jsme, aby se hrálo především o svobodě, tedy o tom, co je u nás naší vlastní vinou čím dál tím víc ohrožováno. Svoboda je tak křehká a chybí-li vedle ní odpovědnost, lze ji lehce ztratit. Bohužel ne všichni si to uvědomujeme. V České republice se povážlivě přemnožily straky, všimnul jste si? To je příznačné, že? Létají prakticky všude. Účastníci velkých korupčních případů, ale také všech nerozkrytých loupeží ohrožují nejen sami sebe, ale nás všechny dohromady. Obávám se, abychom kvůli tolika lidem, kteří lžou a kradou veřejné peníze už i za bílého dne, nepřestali věřit demokratickému systému jako takovému a ve volbách nezvítězil zase nějaký extrém, se kterým máme tak kruté zkušenosti. Ale jak v našem představení říká François Villon: Svoboda je drahá věc, není na ni v světě klec.

    Jaké novinky chystáte?

    Byli jsme s manželkou po dlouhé době začátkem ledna na dovolené a měli jsme s sebou útlou knížku Ireny Douskové Darda, což je velmi volné pokračování titulu Oněgin byl Rusák. V souboru Jezerky působí Bára Hrzánová, protagonistka Hrdého Budžese, vlastně prvního dílu autorčiny částečně autobiografické trilogie. Určitě bude zajímavé sledovat, jak se školačka Helenka Součková změnila ve zralou čtyřicetiletou ženu. Báře jsem titul nabídl, byla nadšená myšlenkou, že by se k postavě vrátila, zavolal jsem pak paní Douskové a domluvili jsme se, že by sama prózu zdramatizovala a režie se ujme Arnošt Goldflam, s nímž se znám dlouhá léta a spolupracovali jsme kdysi v Divadle Na zábradlí. Arnošt nabídku přijal, snad s radostí. 22. října začneme zkoušet a 12. prosince bude premiéra. Dvacátá šestá premiéra. Kromě Báry hrají další role Lenka Vlasáková, Míla Šplechtová, Petr Vacek, Rosťa Novák, Michal Kern a po několika letech také já. Připravujeme další spolupráci s Janem Třískou. I když začínám mít obavy, zda si napříště budeme moci tolik špičkových umělců dovolit. Pravicová vláda (sic!), navzdory své podstatě a svým slibům, řeší problémy státní kasy nikoliv šetřením, ale zvyšováním daní, nejen DPH, ale i srážkové daně pro cizince, jako je např. pan Tříska,… a další daně a nekonečné zvyšování cen. To je frustrující a bere to nejen chuť a sílu, ale i možnost cokoliv smys­lu­plného vytvářet. Ale dost stížností. Na repertoáru Jezerky je v současné době 17 inscenací. Nové premiéry chystáme podle toho, jak divadlo potřebuje a jak chodí diváci. A ti, zatím, zaplať Pán Bůh, chodí. A jsou to právě diváci, kteří nám dávají sílu k úsměvu. Protože život je po všech stránkách krásný a nestojí za to si ho kazit hloupostmi, které sami nezměníme.

    Musíme si pomáhat Jezerka

    Lenka Vlasáková a Jiří Macháček v inscenaci Musíme si pomáhat FOTO ARCHIV DIVADLA

    • Autor:
    • Publikováno: 15. října 2012

    Komentáře k článku: Jan Hrušínský: „Svoboda je drahá věc, není na ni v světě klec.“

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,