Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Jan Horák

    I když tato rubrika nemá být přednostně o divadle, díla, která se mi spontánně vybavila, pro mě samotného překvapivě spojují čitelný rozměr performativnosti.

    Internet / videoart Své ženě přes rameno jsem nedávno zhlédl několik videí belgického umělce dlouhodobě žijícího v Mexiku Francise Alyse. Velkým zážitkem bylo jeho video nazvané Malba (Painting). Osmiminutová performance byla velmi chytře komponovaným propojením několika významových rozměrů. Děj je na první pohled velmi jednoduchý. Na začátku vidíme barevně zajímavou chudinskou budovu, stojící před oprýskanou silnicí. Přichází umělec, který začne precizně přemalovávat jeden ze zašlých přerušovaných silničních pruhů. Tato banální činnost je ústředním bodem promyšlené kompozice, jež má svým pečlivým výběrem místa rozměr klasického mistrovského plátna. Umělce sledujeme převážně ze tří pohledů. Detailní záběry zdůrazňují preciznost jeho práce a je zřejmé, že jeden zrekonstruovaný, zářivě oranžový pruh na silnici zůstane provokativním aktem i po jeho odchodu. Druhý princip ukazuje pohledy do oken domu i na život v okolí, vidíme tak nechápavé výrazy místních obyvatel, kteří umělce sledují. Třetí je pak pohled od domu na silnici, za kterou projíždějí obrovské tankery. Je patrné, že video vzniklo v blízkosti Panamského průplavu. Výběr místa i umělcova činnost je tedy velmi symbolická. Jeden opravený pruh na silnici – v místě, které je hranicí mezi chudobou a bohatstvím – má velkou sílu a je citlivou uměleckou reakcí na tento střet.

    Výstava Jedním z míst, kde můžete vidět díla současných mladých umělců, je Galerie Jelení. Roman Štětina zde v současnosti prezentuje svůj projekt Studio. Místnost, kde koberce znamenají éter. Štětina velmi hravě zpracoval fenomén rozhlasového nahrávacího studia. Samotná instalace je rozdělená do dvou místností, první je jakousi čekárnou před vstupem do chrámu rozhlasu, do nahrávacího studia. V první holé místnosti je slyšet jen shluk hluků z prostoru za černým sametem. Za ním pak panuje úplně jiná atmosféra, v temné místnosti vypolstrované koberci je ústřední videoprojekce, která osobitě pracuje s formou instruktážních videí. Štětina chytře zhmotňuje podivínský svět vytváření zvukových efektů, jeho figurant předvádí jednotlivé efekty, které díky častým black outům vnímáme nejdříve jako zvuk a pak až vidíme činnost, pomocí které byl vytvořen. Součástí projektu je i zájezd s komentovanou prohlídkou jednoho specifického studia plzeňského rozhlasu.

    Kniha Zaujaly mě Dramolety o Clausu Peymannovi od Thomase Bernharda, i když samozřejmě za pozornost stojí celá čtyřdílná edice jeho her vydaných Divadelním ústavem. Dramolety, konkrétně pak Claus Peymann si kupuje kalhoty a jde se mnou na oběd, vybírám, protože je vtipným vyrovnáním se s traumatem, jemuž dobře rozumím – tedy nakupování oblečení.

    Srdeční kolaps při zkoušení kalhot
    není žádná vzácnost
    Kdyby se dala příčina smrti
    vyčíst z náhrobků
    v jednom kuse bychom
    na náhrobcích četli
    lhostejno na kterém hřbitově
    Příčina smrti zkouška kalhot.

    Ninfa moderna s podtitulem Esej o spadlé drapérii od Georga Didi-Hubermana je úžasným filosofickým exkurzem do světa umění. Huberman se nezaměřuje na drapérii jako na dekoraci. Sleduje její roli v historickém kontextu od antiky až po současnost, ruší hranici mezi tím, co je vidět, a co je skryté. Na konkrétních příkladech zpřítomňuje krásu toho, co není na první pohled vidět, co například naznačuje linie drapérie halící krásnou sochu mučednice svaté Cecílie v římském kostele Trastavere. Obdivuhodná je také série fotografií kusů koberců Moholy-Nagye regulujících tok vody u pařížských kanálů. Přestože se jedná o vědecké dílo, které je součástí náročné kunsthistorické linie, dá se Ninfa moderna číst téměř jako román.

    Film Mám rád přepjatou sentimentalitu i jemně výstřední humor Akiho Kaurismäkiho. Hrdinové jeho posledního filmu Le Havre jsou příkladně dobří lidé a důstojní chudí. Zápletka filmu je učebnicově tezovitá. Život bezdětného staršího páru ubíhá v každodenním klidném tempu, ten je narušen až smrtelným onemocněním partnerky hlavní postavy. Žena odchází do nemocnice a její muž, čistič bot s aristokratickým vzezřením a bohémským vystupováním, se ujme policií hledaného, malého imigranta. Začíná hra na schovávanou s místním komisařem, který je však vnitřně na jeho straně. Kaurismäki podobně jako Lars von Trier volí mezní přístup k práci s příběhem. Cíleně pracují s lidskými emocemi. Zatímco Trier v posledních svých filmech vrší významuplné okázalé obrazy za hranicí kýče, Kaurismäki podobně přepjatě pracuje se sociálními motivy a vírou v člověka. Jeho hrdinové, přestože chybující, jsou dobří. Výsledkem ovšem není sentimentální kýč, ale silný příběh s poselstvím o potenciálu dobra v člověku. Je to velmi jemná práce a Kaurismäki v ní je mistrem.


    Komentáře k článku: Jan Horák

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,