Divadelní noviny Aktuální vydání 2/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

2/2020

ročník 28
21. 1.–3. 2. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jan Burian: Na Národní divadlo má každý Čech názor

    Do našeho setkávání v ředitelně Národního divadla na jaře tohoto roku jsem netušil, že Jan Burian (1959) je o rok mladší než já. Vždy jsem ho považoval za konzervativního člověka, který se v saku cítí až příliš dobře, než aby se ho v nádechu života dotkla idealistická léta lásky a míru, která nasměrovala většinu mé generace. Snažil jsem se tedy v hodinách, jež jsme v jeho pracovně strávili, zkoumat, co absolventa DAMU (1984), režiséra v Olomouci (první profesionální angažmá po DAMU) a dalších českých městech, ale také v Moskvě (Kohoutovy Nuly v roce 2002 v MCHATu), dlouholetého ředitele DJKT v Plzni (a festivalu Divadlo) a současného ředitele ND formovalo. S překvapením jsem zjistil, že životními hodnotami a „bytím divadlem“ nejsme od sebe až tak daleko. Výsledný rozhovor měl po přepsání neuvěřitelných 99 rukopisných stran, což se mi nikdy nestalo. A tak jsem musel velmi vybírat. Proto ty časové skoky.

    Jan Burian v historické ředitelně Národního divadla FOTO JAKUB FULÍN

    V březnu vám bylo šedesát. Oba máme podobnou generační zkušenost. Zažili jsme ještě jako děti konec šedesátých let a vyrůstali v dobách normalizace. Nevěděl jsem ale, že jste se narodil v Moskvě.

    Stalo se to velmi jednoduše: maminka se rozhodla rodit tam. Když mi byly tři týdny, odvezla mě zpět do Znojma, kde jsme bydleli. V rodině se pak říkalo, že jsem byl nejmladší cestující Československých aerolinií.

    Proč se vaše maminka rozhodla pro tak složitou cestu?

    Maminka se narodila v Miláně. Měla ruské židovské předky. Asi polovina rodiny po roce 1917 v Rusku zůstala, ale část se rozprostřela po celé Evropě, mnozí jsou dnes v Izraeli.

    A ptáte-li se na mé narození, stalo se tak ze zdravotních důvodů. Protože ve Znojmě nebyla péče, kterou matka potřebovala, využila kontaktů svých rodičů v Moskvě. Ale žil jsem a celý život žiju v Čechách, přesněji v Československu a v České republice. Jsem Čech.

    V jakém prostředí jste vyrůstal?

    Oba rodiče byli ekonomové, otec se z této pozice hodně angažoval v pražském jaru 1968, což následně – jak se říká – odskákal.

    Od koho jste tedy podědil umělecké sklony?

    Táta byl nesmírně talentovaný muzikant. Měl absolutní sluch, hrál na několik hudebních nástrojů. Maminka byla velký fanda opery. A babička, tátova matka, byla vystudovaná klavíristka. Ještě pamatovala Janáčka jako pedagoga. Děda chvíli dělal divadelního kritika. Sestřenice byla vynikající zpěvačka. Takže se dá říct, že naše rodina byla umělecky a intelektuálně výrazně orientovaná. Diskutovalo se u nás o politice a společnosti a debaty bývaly bouřlivé. Dávat události do souvislostí a přemýšlet o nich, nenechat se hned vykolejit se mi vtisklo do genů.

    Jaká tedy byla vaše cesta k divadlu?

    Když mi bylo osm, přestěhovali se rodiče do Prahy. Byl jsem tehdy ve třetí třídě a začal tu chodit do jazykové školy. A velmi brzo – někdy kolem deseti – jsem začal psát. Především poezii. Chodil jsem k Jaroslavu Simonidesovi do slavného Literária, odkud se zná velká část mé umělecké, především literární generace. Své texty jsme si vzájemně četli, diskutovali o nich, redigovali je. Psal jsem scénáře večerů, kde jsme svou tvorbu četli, a začal je i režírovat. Hodně jsem také recitoval. To mě přivedlo k rozhodnutí jít na DAMU.

    Okupace…

    Jsme v roce 1967. Přichází rok 1968 a po něm 1969. Vám je sedm, osm, devět let…

    Tátu po roce 1968 vyhodili ze strany. Nejdřív naši chtěli zmizet do Itálie, kde měl otec nějakou možnost pracovat, ale pak to nedopadlo a my zůstali. Pamatuju, že jsme měli úplně prázdný byt a naši mi říkali, že jak dokončím školní rok, odjedeme. Pak otci odebrali pas. Takže se byt postupně zaplňoval zpátky. Od té doby se doma řešilo, zda byl či nebyl rok 1968 omyl, do jaké míry se celá otcova generace po válce, kdy jim bylo patnáct, šestnáct let, spletla.

    Rodiče i jejich kamarádi se museli uživit, a tak začali pracovat v dělnických profesích, protloukali se všelijak. Otce zaměstnali ve výzkumném ústavu. Utekl do vnitřního života a začal se starat spíš o rodinu a o chalupu. Ostatně jako mnozí v té době.

    Ta doba se současným mladým lidem velmi špatně osvětluje. Jak jste ji vnímal?

    Vůbec to nebyl černobílý svět, jak se dnes obecně soudí. Moje máma, která byla úplně apolitická osoba, se po okupaci – přestože měla ruské předky – odmítala s Rusy bavit. Přestala rusky mluvit a už tam nikdy nejela. Dokonce ani tehdy, když jsem tam v roce 2002 režíroval v MCHATu Nuly Pavla Kohouta a koupil jí letenku, aby se přijela podívat. Zprvu souhlasila, a nakonec mi těsně před odletem zavolala, že nikam nejede. Pro ni to bylo opravdu zásadní. Okupaci roku 1968 brala jako naprostou zradu a tragédii.

    Vás se to naštěstí v osobním životě příliš nedotklo. Dochodil jste základní školu a v roce 1974 jste se dostal na gymnázium.

    S učením jsem neměl problém. Když jsem chtěl, tak jsem měl samé jedničky. V devítce jsem se přihlásil na matematicko-fyzikální gymnázium. Pro jistotu. Rodiče mi říkali: Jdi na matfyz, tam se bude hlásit míň lidí. Ve druhém ročníku jsem přestoupil na humanitní větev, protože matika mě až tak moc nebavila.

    Jan Burian (vlevo) s provozně technickým ředitelem ND Ing. Václavem Pelouchem v „břichu“ Státní opery během její rekonstrukce FOTO JAKUB FULÍN

    Sedmdesátá a osmdesátá léta

    Po gymnáziu – v roce 1978 – jste se rozhodl jít na DAMU.

    Já v té době začal tak trochu režírovat, psal jsem scénáře a různé povídky a úvahy, a dokonce hrál. Tak jsem si říkal, že režie by mohla být pro mne to pravé. Navíc studovat umělecký obor bylo v té době ohromně lákavé. Kdo šel na umění nebo na medicínu, byl frajer. To se cenilo. Tehdy nebyla situace, že by měl právník šestkrát větší plat než režisér. Tehdy měli všichni v podstatě stejně. Spíš se řešil opravdový životní zájem.

    Navíc, já si v té době – a to říkám bez jakéhokoli přehánění – vůbec nedovedl bez divadla svůj život představit. Byl jsem jím posedlý. Jenže přijímací zkoušky jsem sice udělal, a jak jsem se posléze dozvěděl, dobře, ale kvůli „kádrové závadě“ mě nevzali. Naštěstí mi někteří rozumní kantoři soukromě poradili, ať se přihlásím příští rok, že mě zkusí vzít.

    Nehrozila vám – když jste nešel na vysokou školu – vojna?

    Právě že jo. Dodatečně jsem se přihlásil a dostal na VŠE a jeden semestr tam chodil. Současně jsem, ještě s jedním spolužákem, po celý rok hrál, psal a režíroval v amatérském divadle Radar kousek od Strossmayerova náměstí. A po roce mě na DAMU skutečně vzali. Dokonce mě ani příliš nezkoušeli.

    Jak to proběhlo?

    Předsedou komise byl profesor Antonín Dvořák, takzvaný Tonda velký sako. Kromě něj tam seděli Ladislav Vymětal, František Štěpánek, Jan Císař, Evžen Sokolovský a myslím i Jaroslav Vostrý. Sokolovský mi citoval nějakého Vančuru a zeptal se mě svým typicky ironickým způsobem, jestli vím, kdo to napsal. Já řekl, že Vančura, toho že pozná každý, a on se spokojeně usmál. To byla snad jediná otázka, kterou jsem dostal.

    Říkal jste, že bez divadla jste si nedokázal svůj život představit. Jaká divadla té doby vás formovala?

    Určitě Provázek, určitě HaDivadlo, určitě Činoherní studio a určitě také Schormovo Zábradlí. Od sedmé, osmé třídy jsem chodil v Praze úplně na všechno. Na gymnáziu jsem měl období, trvalo asi dva roky, kdy jsem šel každý večer do divadla. Na cokoli. Říkal jsem si: I když se mi to nebude líbit, je to užitečné, protože člověk zjistí, co a proč se mu nelíbí, a snad i to, proč se mu něco jiného líbí.

    Máte nějaké své divácké „top“ inscenace té doby?

    Když myslím na tu dobu, tedy sedmdesátá a začátek osmdesátých let, ihned se mi vybaví Bratři Karamazovi Evalda Schorma na Zábradlí. Úplným zjevením pak byly Tři sestry Ivana Rajmonta v Ústí. To už jsem byl na DAMU, snad ve druháku nebo třeťáku. A provázkovský Fouché… Miloval jsem Bolka Polívku. Tehdy jsem tvrdil, že nejlepší české divadlo dělá on. Vybavuju si, jak jsme se o to ve škole přeli a dohadovali. Když jsem pak nastoupil do Olomouce, jezdil jsem často do Prostějova a viděl tam celý program HaDivadla. Mnoho času jsem tam trávil s Břeťou Rychlíkem… I když to možná dnes nevypadá, můj divadelní vkus formovaly především malé studiové scény.

    A co Národní divadlo? Dnes jste jeho ředitel…

    Tehdy jsem k němu byl velmi kritický, byť některé inscenace jsem respektoval – Naše furianty, Hamleta a vůbec Macháčkovy práce, Gorkého Vassu Miroslava Krobota…

    Ale s Národním mě spojovala ještě jedna osoba – Jana Hlaváčová. Ohromně mi pomohla v rozhodování, zda se mám o DAMU vůbec pokoušet. Já měl totiž na devítiletce výbornou češtinářku, která podporovala moje psaní a zájem o umění. Byla shodou okolností spolužačkou Jany Hlaváčové z gymnázia, a když jsem jí řekl o svých plánech, domluvila s Janou Hlaváčovou schůzku, aby mi řekla, co si mám připravit. A hlavně aby si přečetla mou práci, kterou jsme na přijímačky museli poslat. Dodnes si vybavuju, jak jsem za ní šel do Tylova divadla (dnešní Stavovské – pozn. red.) a jak jsem byl nervózní. Byla tehdy obrovská hvězda. Seděla v šatně a říkala mi, co si mám přečíst za hry. Bylo jich dvě stě a já je opravdu všechny přelouskal. To dneska studenti nepřečtou ani k magisterkám. Dal jsem jí přečíst svou práci a ona i její muž Luděk Munzar mi ji velmi pochválili. To mě ohromně povzbudilo. A svým způsobem to rozhodlo o mé budoucnosti.

    Mnoho absolventů o DAMU tvrdí, že jim škola mnoho nedala.

    Podle mě umělecká škola důležitá je. Jste několik let mezi lidmi podobných zájmů, seznámíte se, mluvíte spolu a pak s nimi celý život pracujete. Na DAMU fungovaly – a myslím, že je to tak doteď – velmi dobré vztahy mezi jednotlivými ročníky, takže jsem se seznámil s celou „naší generací“. Mými spolužáky byli režisér Jakub Korčák nebo dramaturgyně Anička Dudková-Vášová. Od školy si rozumím s Hankou Burešovou, s Honzou Nebeským, známe se s Petrem Kracikem, Petrem Poledňákem, Janou Kališovou, Jankem Uhrínem, Luckou Bělohradskou… Ne všichni u divadla zůstali, ale stále máme hezké vztahy. Když potřebuju „nachytřit“, tak se jich zeptám a oni nemají problém být ke mně kritičtí. To je velká výhoda.

    Kdo byli vaši profesoři?

    Jako vedoucího ročníku jsem měl Jana Císaře. Od něj jsem se dozvěděl věci, které jsem si nemohl nikde jinde přečíst. Důležitý pro mě byl jeho způsob uvažování – v souvislostech a o souvislostech. Byl tehdy ve vrcholné formě, navíc byl ohromně zábavný. Ale nedám dopustit ani na další učitele. Na režii nás měl František Štěpánek, to byl velmi dobrý pedagog. Měl sice trochu suchopárný přístup, ale snažil se nás dovést k tomu, proč, jak a co funguje a co ne. Vyučoval v pedagogickém systému, který vymysleli společně Císař, Vostrý a právě Štěpánek. Navazovali jím na Frejku a českou modernu, na její zakladatelské osobnosti a impulsy. Na rozdíl od některých jiných ročníků jsme měli v tomto ohledu štěstí. Jinde učil herce třeba Zdeněk Buchvaldek, který přišel tak jednou za rok, nebo režii Zdeněk Míka, který sám režírovat vůbec neuměl.

    Jan Burian režíruje na jevišti historické budovy Národního divadla Smetanovu operu Libuše (premiéra 14. září 2018) FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Stigma

    Ta doba byla hodně zvláštní. Každý žil v nějaké komunitě, vesměs odtržen od okolního světa… Cítil jste to taky tak?

    Divadlo bylo relativním ostrovem svobody. Každému ale bylo jasné, že současně žijeme v reálném světě.

    Mířím na vaše bolavé místo: vstup do KSČ v roce 1979.

    Vstup do komunistické strany byl pro mne – aspoň jsem to tehdy tak vnímal – v podstatě pracovní knížka. Naši rodiče nám říkali: Nedá se nic dělat, Rusové tady budou nejmíň sto let, s tím musíte počítat, ať chcete dělat cokoli. V tom jsme vyrostli a museli se rozhodovat.

    Jaké to pro vás bylo rozhodování?

    Táta tím, že se v šedesátých letech pohyboval v reformních kruzích, nebyl pro normalizátory neznámou postavou. A já si uvědomoval, že buď udělám něco, co mi smaže to otcovo „Kainovo znamení“, anebo svou profesi nebudu moct v profesionálním divadle dělat. Současně jsem věřil, že se režim dá – a musí – reformovat. Což byly důsledky vizí šedesátých let, které jsem, byť jako dítě, prožil. Takže jsem se rozhodl velmi pragmaticky. A před druhými přijímačkami na školu, abych se na ni dostal, jsem do strany vstoupil. Bylo to selhání nejen politické, ale především morální.

    Které vám dnes každý snadno omlátí o hlavu…

    V tomto směru žádné příkoří necítím, byť jsem nucen se k tomu v různých rozhovorech neustále vracet. Jak jsem řekl, považuju to za morální selhání, ke kterému došlo za konkrétních okolností. Člověk chtěl dělat svou profesi a nedovedl si představit život bez ní. To je – zdůrazňuji – ale jen vysvětlení, nikoli omluva. Život se skládá z řady aktivit a člověk má skládat účty mezi tím dobrým, co udělal, a tím zlým, co způsobil nebo čemu nezabránil. A já si řekl, že když už jsem udělal ten krok, budu se snažit v rámci svých sil, možností a vzdělání udělat co nejvíc pro to, aby divadelní svět fungoval. Nejen režírováním, ale i tím, co prosazuju jako šéf, ředitel z hlediska fungování systému a možných změn.

    Co obnášelo „být ve straně“?

    Chodit na schůze, kde všichni seděli, přečetli si úvodník Rudého práva a rozešli se. Aspoň tak to probíhalo na DAMU. Nic se tam neřešilo. Na tom režimu bylo nejhorší, že občany nutil k faustovské volbě.

    Právě jsem v Divadle na Vinohradech režíroval Návštěvu staré dámy, kde je obdobné téma. Nemusíte nic udělat, jenom musíte se zlem souhlasit. To stačí. A poznamená vás to na celý život. To se opakuje a vrací v celé české historii. Všichni Češi se snažili v tom nějak chodit. Normalizace, Mnichov, Bílá hora… Husák, to je Návštěva staré dámy. Přijďte prvního máje na Letenskou pláň a vezměte si vlaječku. Nemusíte s námi souhlasit. Stačí, když přijdete. Ale kdyby bylo zle, my to použijem. To bylo hrozné samo o sobě. Jak řekl Husák: Já národ zachráním, i kdyby mě všichni nenáviděli. Myslím, že v té větě je obsažena celá normalizace. Ještěže je to pryč.

    Listopad 1989

    Zlom nastal v listopadu 1989. Vy jste tehdy režíroval v Plzni.

    V Plzni se zrovna chystala premiéra. V sobotu jsem na ni s dramaturgem Václavem Königsmarkem z Prahy jel. Předtím jsem se stavoval pro nějaké materiály v Realistickém divadle, takže jsem znal všechny detaily toho, co se v Praze odehrávalo. Před představením jsme se sešli s celým plzeňským souborem a hlasovali, jakým způsobem budeme reagovat. Pavel Pavlovský, který se stal hlavním mluvčím činohry, po poradě s většinou souboru rozhodl, že přečteme prohlášení, ale budeme hrát, protože je to premiéra. Když jsme pak před diváky prohlášení přečetli, vyletěl na nás z lóže jako čert z krabičky tehdejší ředitel divadla s příznačným příjmením Pomahač. Od té doby jsme se z divadla několik dnů nehnuli. V jedné košili jsem strávil čtyři dny. Do toho v Praze moje žena s rizikovým těhotenstvím brečela u různých televizních a rozhlasových přijímačů…

    Divoké chvíle prožívali tehdy všichni.

    V Plzni to bylo jiné než v Praze. Do úterý tam stávkovala jenom činohra. Ve městě byl klid a zbytek divadla hrál. Jen činohra – já, Johana Kudláčková, Máša Caltová, Pavel Pavlovský, Vašek Beránek a další, nemohu je všechny jmenovat – jsme seděli v dramaturgii, neustále telefonovali a schůzovali. Až v úterý se to zlomilo. Celé divadlo se ke stávce připojilo.

    Listopad 1989 proměnil nejen naši společnost, ale do značné míry i váš život.

    Byla to doba plná nadějí. Byla ale nesmírně zajímavá i z hlediska poznávání kolegů, protože v krizových chvílích se lidé nejvíc projevují. Někteří byli aktivní, dělní, přátelští a ochotní, jiní se báli a vše sledovali zpovzdálí. A mnozí velmi rychle převlékali kabáty. Já byl v Plzni v té době v angažmá tři roky, tak jsem skoro každého znal a vybavoval si, jak se kdo ještě nedávno choval. Někteří kolegové na mě týden před listopadem hystericky křičeli, když jsme s Janou Klusákovou chystali Eviny sny Alexeje Kazanceva. Byla to taková provokativní antistalinská hra a oni nám, začátkem listopadu (!), premiéru zakázali. Byl jsem předvolaný před vedení divadla a tam na mě někteří kolegové křičeli, že je to jejich mládí, ta padesátá léta, že ničíme celý jejich život. A pak byli mezi prvními, kteří na klopě nosili největší trikoloru. Říkám to jen pro ilustraci doby, aniž bych chtěl někoho pomlouvat. Lidé takoví byli, jsou a budou.

    V Plzni jste zůstal a stal se ředitelem divadla.

    To až později. Já byl od září uměleckým šéfem činohry a záhy po listopadu začaly velké debaty, co s divadlem dál. Hlasovalo se o všech vedoucích, zda mají odejít či zůstat na svých místech. Byl jsem jedním z mála, kterému soubor vyslovil důvěru, aby pokračoval. Dodnes si toho vážím. V roce 1991 jsem odešel režírovat do Prahy. V roce 1995 mě ale do Plzně pozvali znova a nabídli funkci ředitele. Byl jsem tehdy uměleckým šéfem v Divadle na Vinohradech, kam mě pozvala Jiřina Jirásková. Ale neměl jsem to brát, moc to nefungovalo. A tak jsem nabídku plzeňských přijal a strávil tam nádherných osmnáct let.

    S Dagmar Havlovou 4. října 2016 při odhalování artefaktu akademického sochaře Kurta Gebauera Srdce pro V. H. na náměstí Václava Havla (piazzetě Národního divadla) FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Národní divadlo

    Na ně zde bohužel není místo, a tak skočme tuto epochu, které se v Divadelních novinách jistě budeme někdy věnovat, a vstupme ředitelským vchodem do zlaté kapličky. Je léto 2013 a vy se stáváte ředitelem Národního divadla. Jak k tomu došlo?

    Nabídku jít do Národního divadla jsem poprvé dostal už od Pavla Dostála. Pak nabídka přišla znovu, když byly za paní ministryně Hanákové a za pana ministra Bessera různé nešťastně nezvládnuté události kolem Státní opery. Odvětil jsem, že musím primárně dokončit stavbu nového divadla v Plzni. Ze strany ministerstva ale zájem trval a začala vyjednávání. Měl jsem debatu s poradním orgánem ministra, s paní ministryní, s vedením ministerstva kultury. Pokoušel jsem se v situaci vyznat, definovat podmínky, za kterých má smysl přijít. Od rozpočtu a dokrytí dluhů, které tady historicky z různých důvodů byly, až po záměry, jakým způsobem budeme s celou institucí nakládat dál. Na základě toho jsem se v Plzni domluvil na přechodovém období, které bylo nesmírně náročné. Byl to pro mě snad nejtěžší půlrok v životě. Dojížděl jsem na stavbu do Plzně, kde byly velké konflikty, a v Praze na mě taky vesměs koukali, co ten tady bude provádět… Divadlo bylo prosáknuté totální nedůvěrou ke všem ředitelům, ministrům i náměstkům. Když jsem přišel, nebyl tady snad nikdo, kdo by nebyl alespoň chvilku ve stávkové pohotovosti.

    Situaci jste ustál a – byť dnes máte opět stávkové problémy – do značné míry zklidnil, chod divadla stabilizoval. Možná by stálo za to, abyste se na konci našeho setkání zamyslel, jaká je úloha Národního divadla v rámci současné české společnosti.

    Znovu pročítám soubor esejů Česká otázka, který vyšel loni ke stému výročí republiky. Různí filosofové a sociologové se vracejí ke slavné masarykovské úvaze. Vedlo mě to právě k úvahám nad smyslem a posláním Národního divadla. Je jasné, že jde o velkou státní divadelní scénu, která má na profesně špičkové, pokud možno nejvyšší úrovni dělat divadlo dostatečně repertoárově široké, ale zároveň esteticky a obsahově soudobé. Potud je to jednoduché. Ale Národní divadlo je zároveň symbol národní identity. Je jediným divadlem, na které má každý Čech názor. Historicky je už od národního obrození pronásledované velmi různými očekáváními široké veřejnosti, která se mnohdy naprosto míjejí s realitou. Zhmotňuje se v něm věčný sen o naší světovosti. Nemůžete být ale světoví v lokálních podmínkách. Úloha Národního divadla není přivážet k nám něco či někoho z ciziny, ale vstoupit do rodiny evropských divadel a přesvědčit je, že mezi ně patříme. To chce velkou trpělivost. O tom musíme přesvědčit českou veřejnost a politiky. Nestane se to hned, ale postupně, krok za krokem.

    Je to už třicet let od revoluce, dvacet od vstupu do NATO a patnáct od vstupu do Evropské unie. A je třeba konečně brát naše postavení v Evropě jako normální. Jsme členy velké rodiny, ve které má každý své vlastní zkušenosti, historii, jazyk, kulturu, ale zároveň spoustu styčných bodů, jak cítit a rozumět světu…

    Tady bychom mohli skončit. Ještě bych vám ale rád položil jednu otázku. Nelitujete, že jste divadlu věnoval takřka celý svůj život?

    Nelituju. Jsem divadelník. Věřím, že divadlo bude v současném světě čím dál důležitější. Je jedním z posledních míst, kde se lidé společně v klidu sejdou a dívají se na sebe sama. Vidí a prožívají sebe. A nic jiného to nezprostředkovává než ten autonomní osobní zážitek.

    Nádherné na současném divadle je, že je tak různorodé. To je dnes jeho obrovská přednost, kterou bychom se měli naučit oceňovat a nevést zbytečně spory, které divadlo je „to správné“. Chápu, že nějaký tvůrce je tak zaujat svým citem, že – aby snadněji našel vlastní uměleckou identitu – odmítá všecko ostatní. Jako divadelní obec bychom ale mohli být klidnější, vstřícnější a tolerantnější.

    Rozuzlovávat zamotanosti aneb Mých dvacet let s Janem Burianem

    Když mi Honza Burian zatelefonoval a sdělil mně, že mu vyjde v Divadelních novinách rozhovor a že je zvykem, aby vedle toho ještě někdo něco málo písemně o dotyčném řekl, a otázal se, zda bych byl ochoten něco takového napsat já, neváhal jsem ani vteřinu.

    Kdysi dávno, kdy jsme se osobně neznali, mně napsal dopis o tom, zda bych v Plzni nechtěl hostovat jako režisér. A tak se stalo, že jsem zažil a byl svědkem, jak někdo, ještě jako šéf činohry, ale brzy potom již jako ředitel, vede velké kamenné divadlo o čtyřech rozdílných souborech osmnáct let, i když v celku bylo těch let dvacet. Za tak dlouhou dobu vskutku poznáte, s kým máte tu čest.

    Nesu v sobě trvalé osobní poznání, že Honza Burian je mužem, který v každé situaci dokáže krystalicky čistě vyhmátnout podstatu věci. Mám za to, že je to dar, který dostal do vínku, a zdá se mi, že bez této podstatné schopnosti nelze řídit na špičkové úrovni žádný náročný organismus, jako je divadlo o mnoha souborech. Kdykoli s Honzou mluvím, ať krátce, nebo dlouze, on nikdy neunaví rozmazanou nezřetelností mysli. Divadlo v Plzni řídil celá ta léta bez výkyvů, zřetelně a skvěle, prostě nanejvýš schopně. To mu neupřel nikdo, ani protivník, byl-li jaký.

    Z vlastních zážitků vím, že vše se jevilo jako opak chaosu. A to dělá člověku dobře. Zvolil citlivě šéfa činohry a zřejmě i šéfy ostatních těles; opery, baletu, operety-muzikálu, takže podle všeho vznikl dělný, přátelský tým se skvělou dramaturgií. Aspoň v činohře, poli mé působnosti po dvacet let. To opravdu poznáte, na jaké lodi se plavíte a hlavně jaký je kapitán.

    Trvalým společníkem Honzovy schopnosti vyhmátnout podstatu věci, a to se týká i jeho inscenací, je něco velmi, ba převelmi důležitého. Je to chuť. Zřejmá chuť z něho vyzařující, chuť s jistou rozkoší zdolávat. Zdolávat vůbec. Odhodlanost rozuzlovávat zamotanosti, vypořádávat se, vyjasňovat, nalézat, vše provázeno onou chutí poradit si se vším, co znovu a znovu se staví do cesty lodi, která se plaví v tom nejrůznějším počasí divadelním životem. Kdykoli jsem se jednou za rok dostavil do své Plzně uskutečnit divadelní inscenaci, věděl jsem, že vstupuji do stínku Thálie, kde panuje příjemný řád, nikoli nepříjemný chaos. Cítil jsem tam pevné zázemí, jistotu a bezpečí pro svoji práci. Honza je divadelní režisér s velkým citem pro skutečné hodnoty. Jeho osobnost či duch jeho osobnosti prostupoval vše, co vyplývalo z jeho funkce, kdy s přehledem a nepolevující iniciativou dokázal léta uřídit úspěšnou plavbu té veliké lodi. A ještě něco. Byl přející. Radoval se z úspěchu a vystavil vždy do popředí úspěch každého. A to není vždy a všude samozřejmé.

    Díky, Honzo, za těch dvacet let, vlastně díky za ten dávný dopis. V něm jsi rovněž vyhmátl podstatu věci.

    Tak vzpomíná kolega a přítel Láďa Smoček


    Komentáře k článku: Jan Burian: Na Národní divadlo má každý Čech názor

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,