Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jaký to nádherný svět kauzality!

    Druhý ročník festivalu nového cirkusu Cirkopolis, uváděný v divadlech Akropolis a Ponec, přivedl do Prahy tři francouzské skupiny. Leitmotivem jejich projektů byl pád jako gravitačně-existenciální katastrofička.

    Bláznivý vynálezce Étienne Manceau  FOTO MICHAL HANČOVSKÝ

    Bláznivý vynálezce Étienne Manceau FOTO MICHAL HANČOVSKÝ

    Euforická věda žonglérů

    Žonglování je jediná cirkusová disciplína, které nevládne emoce strachu; šíří nejvíce euforie. Svou prokreslenou a čitelnou rytmickou strukturou a strhu­jící dynamikou se podobá tanci, svými vtipnými pointami klauniádě. Co se mi však jeví v umění žonglérů jako nejvýznamnější, je nekonečná vynalézavost na poli fyziky. Objevy, které vědci vyjadřují fyzikálními vzorci, sdělují žongléři těly a objekty, vysílanými do prostoru jako sondy. Tato prostorová řešení jsou stejně objevná a exaktní (a navíc očividná). Hned bych žongléry z Compagnie Defracto navrhla na Nobelovu cenu za výzkum gravitace.

    Jejich inscenace Flaque (Louže) je fyzikálními objevy tak zahuštěná, že si téměř nevšimneme, že prakticky jedinou rekvizitou jsou bílé míčky. S výjimkou jednoho přeletu scény laptopem, patřícím zvukaři, o jehož stolek se párkrát v kotrmelci přerazí oba protagonisté – Guillaume Martinet a Eric Longequel, a nakonec i sám autor hudebního doprovodu, na scéně stále přítomný zvukař David Maillard. Pády se tu stávají žonglérskou disciplínou sui generis – žongluje se vlastním tělem; zakopávání, zhroucení, absurdní výskoky a držkopády vytvářejí paralelní rytmickou strukturu k rytmu kmitajících míčků.

    Žonglování, které mělo ve starém cirkuse symetrické metrum tradiční poezie, se v novém proměnilo na asymetrickou prózu. Ta byla v provedení Defracta psána roztřesenými těly, od nichž míčky odskakovaly jakoby nedopatřením. Těla se opilecky klepala, paraplegicky míjela se svými cíli, neandertálsky klátila, a zdánlivý průšvih, kdy z rukou žonglérů, mlátících nazdařbůh kolem sebe, míček nechtěně odletěl, odstartovával zcela originální, šišatou a závratnou žonglérskou variaci. Až si nakonec gravitace oba žongléry úplně přitáhla a ti vleže na břiše vysekli taneční „floorwork“ tak vynalézavý a groteskní, jaký hned tak nějaký contemporary choreograf nevyšvihne.

    OKTOBRE

    Oktobre má magickou, vintage atmosféru FOTO DANIEL MICHALON

    Černá magie

    Kouzelníci starých cirkusů se v těch nových nejdřív příliš neobjevovali. Nyní se vracejí jako „nová magie“. V Oktobre je jejím představitelem úspěšný Yann Frisch. Jeho výstupy silně umocňuje divadelně magická atmosféra, kterou vytvořil režisér Florent Bergal. V inscenaci, jejíž barvy jsou černá a červená a styl je vintage, se zabydlela skupinka jako z Adamsovy rodiny. Atmosféra kolísá mezi strašidelným zámkem, blázincem a kabinetem hypnotizéra.

    U stolu pokrytého černým ubrusem sedí se šňůrkou nafukovacího balonku v ruce v nachových saténových šatech mladá žena. Zatímco balonek nad její hlavou projevuje svou autonomní vůli, naklání se, klesá, odlétá, žena nás sleduje chorobně utkvělým pohledem a tu a tam eroticky zakmitá jazykem v otevřených ústech. Kouzelník ji u černého stolu vystřídá s malými měkkými rudými míčky (vypadají jako rajčátka) a jeho výstup je eskamotérským kouskem iluzivní magie i klauniádou zároveň a přechází až do žonglérství. Nedokážeme někdy říci, zda kouzelník s „rajčátky“ obratně kouzlí anebo vlastně už žongluje. Kouzlí se v malém civilním formátu, s plecháčkem na stole. Stane se, že místo očekávaného vykouzleného rajčátka vychrstne z plecháčku kouzelníkovi voda do obličeje. Asistentka v černém přistoupí s kapesníkem – je ovšem kouzelný. Svižný rytmus a ustavičná překvapení diváků udržují tep výstupu; vytyčil-li Chaplin metu: každou minutu jeden gag, zde to byla překvápka po deseti vteřinách.

    Nauku pádů má osvojenou i tato Adamsova rodina. Naše doba miluje, hýčká a vystavuje svá selhání. Hadí muž, excentrický tanečník a klaun Jonathan Frau má k pádům z titulu svého oboru ustavičný sklon. Do rodiny patří ještě trapézistka a plastická akrobatka Eva Ordonez Benedetto (dtto choromyslná, dtto asistentka kouzelníka etc.). I na visuté hrazdě si udržuje stylizaci chovankyně ústavu. Gumové i houževnaté tělo artistky se ohýbá do nepřirozených, jakoby hysterických zkrutů, s vytřeštěnýma očima finguje nebezpečné pády těla, v němž není duch plně přítomen. Fingované pády byly používány i v tradičním cirkuse, ale v novém se s nimi roztrhl pytel, zde je na nich založeno celé číslo, takže výstup je nejen virtuózní, ale i existenciální výpovědí. (Nauka pádů má zdatné učně v mladé generaci, která se předvedla v rychle spíchnutém závěrečném večeru, rovněž pod režijní taktovkou Florenta Bergala.)

    Klíčová pro velký úspěch u publika je „divadelní magie“, která prodlužuje působení magie cirkusové; postavy si vyměňují mezi sebou šaty, pohlaví, nohy, některé se před námi rozplynou do vzduchu a po chvilce se znovu materializují, v chiaroscuru šílené taneční vypalovačky rozdává kouzelník rány, ze kterých se řinou oblaka rudého pudru.

    COMPAGNIE DEFRACTO

    Žongléři z Defracto by měli dostat Nobelovu cenu za výzkum gravitace FOTO MICHAL HANČOVSKÝ

    Drobné půvaby kauzálního světa

    Nejedná se o cirkus, ale jemně klaunský, lehce absurdní introvertní monolog. Ve Vu (Zhlédnuto) Étienne Manceau, člen Sacékripa, hraje roli bláznivého vynálezce, který se složitými oklikami zákonitostí mechaniky dobírá k jednoduchým úkonům, jako by si utíral nos příslovečnou židlí. Jeho manéží je prťavý stoleček a židlička po nejmenším medvídkovi, z níž se prakticky nehne. Má tu pár každodenních předmětů zřetězených do jednoduchých mechanismů. Složitě se jejich pomocí dobírá k oslazení čaje – prostřednictvím malé balistické konstrukce, kterou na stolečku sestaví. Opakovaně se míjí cílem, kostka spadne párkrát vedle. Do svého úsilí zatáhne i lidi z publika, naviguje je autoritativní mimikou své jinak nezúčastněné, mírně udivené, mírně pohoršené tváře. Tato scénická miniatura, upřímně řečeno, bledne ve srovnání s předchozími díly. Ale i zde, jako ve všech cirkusových disciplínách, máme co dělat s hrou v rámci zákonitostí kauzality: efekt motýlích křídel v Austrálii způsobí, že někde v Grónsku sklouzne kostka cukru do čaje. Zhlédli jsme drobnou kauzální absurditu zkompilovanou v domácím vězení.


    Komentáře k článku: Jaký to nádherný svět kauzality!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,