Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jakub Burýšek: Kouzelník z konzervatoře

    V posledních měsících je jméno třiadvacetiletého Jakuba Burýška skloňováno v souvislosti s jeho precizním ztvárněním české atletky Zdeny Koubkové v autorském nastudování hry Tomáše Dianišky Transky, body, vteřiny. O kvalitě projektu svědčí mj. to, že Jakub byl na Cenu české divadelní kritiky nominován hned dvakrát – za mužský herecký výkon a jako talent roku. Povídali jsme si ovšem nejen o této inscenaci. Dostali jsme se i k jeho začátkům v Divadle Petra Bezruče, kde je pátým rokem v angažmá. Překvapivě jeho nástup do tohoto divadla neproběhl zdaleka hladce, jak by se mohlo na první pohled zdát.

    Byl jste překvapený, když vyšlo obsazení inscenace Transky, body, vteřiny?

    Ani nevíte jak. Myslel jsem si totiž, že to bude role pro nějakou z kolegyň. Když nám v divadle představili dramaturgický plán, o příběhu Zdeny Koubkové jsem toho moc nevěděl. Vlastně jsem ji neznal vůbec. Tehdy nevyšlo obsazení klasicky „osoby a obsazení“, byl tam jen seznam herců a hereček, kteří se budou na inscenaci podílet. Tehdejší umělecká šéfka souboru Janka Ryšánek Schmiedtová se mě pak zeptala, jestli vím, co to znamená, když jsem napsaný jako první. Usmívala se při tom, a tak jsem jen nesměle špitnul: Jako že budu hrát tu Zdenu? Kývla. Nemohl jsem tomu uvěřit. Hned jsem začal googlit veškeré informace, abych byl na začátku zkoušení – pokud možno – v obraze.

    MEZI TRANSKAMI A ŠAŠKY

    Došlo během zkoušení u „Transek“ k zásadnějším dramaturgickým změnám?

    Ta největší asi spočívala ve vyškrtnutí celého jednoho závěrečného obrazu, který jsme měli nahrubo nazkoušený. Tomáš s dramaturgy se tak nakonec rozhodli proto – a myslím, že to bylo ku prospěchu věci – že by inscenace měla víc závěrů a působila by nastavovaně. Původně se totiž měla Zdena ještě vrátit už jako muž Zdeněk, potkat se s reportérkou Lídou, která s ním kdysi dělala rozhovor a do níž se zamiloval, a odehrát s ní moment dalšího sblížení. Tato část se tedy škrtla a příběh se uzavřel přeoperováním Zdeny na muže a zopakováním úvodní scény porodu, kdy se dítě narodí: ale tentokrát už opravdu jako chlapec. Je to tak určitě silnější. V průběhu zkoušení se také zkracovaly dialogy, abychom se vešli do časově únosné stopáže.

    Vzpomenete si, co vám Tomáš Dianiška říkal na první čtené zkoušce?

    Říkal, že v žádném případě nechce, aby postava Zdeny byla směšná, nebo abychom si z tématu transsexuality dělali jakýmkoli způsobem legraci. Konkrétně na mě měl požadavek, abych se snažil být úsporný v gestech i mimice, nepitvořil se a nehrál ženskou. Šlo mu o to, aby postava působila především křehce a zranitelně. Pro mě bylo náročné najít právě tu míru její křehkosti. Pak už mi Tomáš nechal úplnou volnost, nabízel jsem mu možnosti a on mě směroval. Šlo to překvapivě docela samo…

    Jak jste přistupovali ke zpracování obou sexuálních scén?

    Při zkoušení té první, kdy Zdena požádá svého trochu opožděného kamaráda Kubu o to, aby jí ukázal (cituji) „šulina“, a pak, když mu i ona ukáže na vyzvání své přirození a ručně ho uspokojí, dlouho nám s Vojtou Johaníkem trvalo, než jsme se ukáznili a přestali se smát. Obranou proti stydlivosti je prostě smích… Tomáš to naštěstí chápal, a tak nám pomohl hudbou. Měl totiž přesnou představu, v jaké náladě a duchu by se celá scéna měla odehrát. Díky hudbě jsme tak došli k určitému vnitřnímu prožitku a už to bylo v pohodě. Druhou scénu, znásilnění Zdeny, jsme s Tomášem hodně řešili. Hlavně situaci po znásilnění. Nedokázal jsem si totiž představit, co se v takovém momentě v člověku děje. Právě tento moment je v příběhu důležitý, protože v tu chvíli se to celé láme v rozhodnutí vzchopit se, jít na trénink a tvrdě na sobě makat. Takže je to počátek toho, co Zdenu dovede až k titulu mistryně světa. Moment po znásilnění je podle mě jeden z klíčových, a tak mě napadlo, že by mohla z přetlaku negativní energie naštvaně shodit skříňku na zem, aby ten hnus ze sebe aspoň trochu vybila. A že by se také měla vyzvracet. Tomášovi se můj nápad líbil, zkusili jsme ho, zafungovalo to – a hraju to tak doteď.

    Přece jen je téma kontroverzní. Vnímají inscenaci pozitivně i konzervativnější diváci?

    Mám pocit, že tohle představení, alespoň podle ohlasů, dokáže zasáhnout širší spektrum lidí, a to jak mladé, tak starší diváky, kteří se o toto téma doposud nezajímali. Stalo se mi, že mě oslovil jeden starší pán, kterého jsem potkal v divadelním klubu. Hráli jsme zrovna Frankensteina, ze kterého odešel. Nedělalo mu prý dobře sledovat, jak se na jevišti stále řeší nemoci, psychické či fyzické násilí a do toho je tam ještě mrtvé dítě, které jsem hrál právě já. Omlouval se, že to nedal. Během hovoru jsme se dostali k „Transkám“, kde jsou situace také chvílemi vyhrocené, vypjaté a agresivní. Ty mu prý byly také nepříjemné, ale nějak je zvládl díky neuvěřitelnému příběhu, který na jevišti sledoval. Říkal, že si díky tomu začal pokládat spoustu otázek a pokusil se pojmenovat svůj názor na tuto problematiku, který byl podle mě vcelku správný. A to je přece fajn, když se něco takového stane.

    Prozraďte, jak se hraje mrtvé dítě?

    Hlavně jsme chtěli zamezit tomu, abych po jevišti běhal jako diblíkovský skřítek. Jako mrtvé dítě mohu všechno: zlobit, vydírat a trápit (hlavně otce, kterého hraje Lukáš Melnik). To si užívám hodně, baví mě to. A i když jsem na jevišti ze všech kolegů nejkratší dobu, v maskérně naopak trávím nejdelší čas ze všech, než mi nalepí pleš a všechno se zamaskuje a různě nalíčí. Teď už jsme celý ten proces s naší maskérkou Ivou stáhli na dvacet minut. Můj táta už žádné vlasy nemá, takže takhle si aspoň můžu zkusit, co mě za pár let možná čeká. Ale doufám, že mi vlasy ještě chvíli zůstanou, jinak by se ze mě asi stal parukový herec.

    Máte krátce po premiéře inscenace Dvorní šašci, kterou podle románu Viktora Fischla zdramatizoval a režíroval Jakub Nvota. Jak tuto novinku vidíte z perspektivy své postavy?

    První část se odehrává v koncentračním táboře, kde se šašci díky svému umění snaží přežít. Můj Adam Wahn má v inscenaci jeden stěžejní moment, od kterého se odvíjí jeho další fungování. Jde o scénu, kdy se na táborovém večírku vsadí hejtman Kohl v podání Norberta Lichého s poručíkem Walzem, kterého hraje Lukáš Melnik, jestli zvládne žonglovat, i když ho budou po celou dobu různě vyrušovat. A dá se říci, že žongluje doslova o život. Druhá část se odehrává po válce, na svobodě, kdy jde každá postava za svým cílem. Wahn řeší pomstu, snaží se najít člověka, který mu před očima zavraždil ženu. Je to jedno z velkých témat hry. V inscenaci jsou tedy hodně vážné momenty, které se Jakub Nvota snažil pojmout něžně, aby nebyly až tak drsné. I tak má ovšem příběh velkou sílu.

    Jak zvládáte žonglování?

    Tak to je velký nářez! Žonglovat se třemi míčky jsem sice uměl, učil jsem se to na konzervatoři na hodinách akrobacie, nicméně na začátku zkoušení se zjistilo, že je tam žonglování opravdu hodně. A některé situace jsou fakt dlouhé. Takže jsme se je snažili nějak rozbít, abych nemusel jet třeba pět minut v kuse. Původně byla ambice, abych žongloval se čtyřmi nebo pěti míčky, ale to se v tak krátké době nedalo zvládnout. Tyhle scény je navíc důležité udělat opravdu přesně, protože jde o sázku. Míčky by mi kvůli dalšímu ději fakt neměly spadnout. Mohu vám říci, že si na konci první půlky pořádně oddychnu. Pak už totiž skoro nežongluju. Nebyl jsem v tom však sám, Pája Gajdošíková má také obtížnou roli. V druhé půlce představení hraje mrtvou ženu hvězdáře Maxe, kterou oběsili, a v inscenaci vede se svým manželem dialogy „přes“ visutou hrazdu. Takže já měl navíc tréninky žonglování, ona se zas učila různé náročné akrobatické pózy na visuté hrazdě.

    Ale stálo to za to. Ve spojení s židovskou hudbou, světly, i celkovou kompozicí je to nádherný a silný symbol.

    Poprvé se představil Jakub na scéně Divadla Petra Bezruče jako jeden z mušketýrů Aramis – na snímku společně s Lukášem Melníkem, Dušanem Urbanem a Vojtěchem Říhou. (A. Dumas: Tři mušketýři, úprava a režie N. Penev, premiéra 8. 5. 2015) Foto Tomáš Ruta

    OD KOUZELNÍKA NA KONZERVATOŘ

    Proč jste si vlastně jako profesi vybral zrovna herectví?

    Víte, já chtěl na základce dělat spoustu různých zaměstnání od číšníka přes zubaře až k doktorovi. A říkal jsem si, že by nebyl špatný ani takový ředitel bankovní pobočky, že bych tak měl hodně peněz. No, a v divadle si můžu zahrát tohle všechno. Jen s těmi penězi to zatím nevyšlo… Ale vážně. V dětství jsem hodně chodil s rodiči do divadla. Navíc, děda je kouzelník, takže jsem začal v docela brzkém věku v jeho vystoupeních kouzlit. Kromě toho jsem recitoval a chodil do Základní umělecké školy. Tak byla konzervatoř asi logickým vyústěním.

    Jak vypadala vaše kouzelnická představení?

    Byl jsem tehdy ještě úplný cvrček, takže mě děda v rámci svého programu vykouzlil, a pak jsem u maličkého stolečku odehrál svoje desetiminutové číslo. Dělal jsem taková jednoduchá kouzla, která špunt může zvládnout. Asi to vypadalo roztomile, měli jsme úspěch. Děda kouzlí dodnes, já už málo. Minulou sezonu pomáhal s kouzly u Bezručů, když jsme dělali se Sašou Minajevem Bulgakovova Mistra a Markétku. Připravil nám kouzla do varieté, kde máme jako Wolandova suita malé vystoupení. Udělal nám malý kouzelnický workshop. Jsem rád, že ho mám. Já jsem kouzelnickou průpravu zúročil už na škole při zkoušení Ženitby, v níž jsem hrál Žvanikina. Vymyslel jsem si tam špacírku, hůlku, kterou jsem po odmítnutí Agátou proměnil v šátek, abych si jím utřel slzy a pot. A shodou okolností máme tohle kouzlo i v Mistrovi a Markétce. Během zkoušek Dvorních šašků jsem si říkal, že by bylo dobré nějaké to kouzlo propašovat i sem, abych měl nějakou další úlevu od žonglování. Neprošlo to.

    Vzpomenete si, jak probíhaly vaše přijímačky na Janáčkovu konzervatoř?

    Musím přiznat, že jsem se tam chtěl hodně dostat. Protože jinde bych byl asi nešťastný. Je super, když chodíte do školy a těšíte se tam. Myslel jsem si sice, že na konzervatoř se normální smrtelník dostane jedině přes protekci, ale rozhodl jsem se, že si to nebudu připouštět. Když se v komisi dozvěděli o mém a dědově kouzlení, dali mi za úkol vytáhnout z klobouku králíka, který mě pokouše. Ve druhé etudě jsem měl hrát motýla na louce, jak lítá a opylovává květiny. Běhal jsem tedy z praktikáblu na praktikábl, sosal všechno možné a obdivoval různé druhy květin, které jsem přitom vyjmenovával. Takže to bylo veselé. No, a vzali mě!

    Už během studií na Janáčkově konzervatoři jste hostoval v Národním divadle moravskoslezském, poprvé v inscenaci Petera Gábora Sen noci svatojánské.

    Přesně tak. S Filipem Březinou a Robinem Ferrem jsme hráli elfíky a já tam měl své první dvě věty. No, věty – poprvé jsem řekl: K službám, pane. A podruhé: Zde. Všichni nám tehdy říkali, že v Myronově divadle musíme mluvit hodně nahlas. Tak jsem si to předem zkoušel, abych byl řádně připravený, jak to svoje K službám, pane pěkně osolím. Když přišla moje chvíle, položil jsem se do toho na maximum, jenže z hlediště se okamžitě ozval režisérův křik: Nahlas! Takže úvod mi moc nevyšel. Taky si vzpomínám, že Filip Březina, který studoval v ročníku nade mnou a byl skvěle pohybově vybavený, mě motivoval k tomu, abych se pořádně hýbal. Po Snu noci svatojánské přišly ještě hostovačky v Macbethovi a ve čtvrťáku ve Večeři. A pak už došlo k mému prvnímu setkání s Divadlem Petra Bezruče, kde jsem hrál Aramise ve Třech mušketýrech.

    Chodil jste na konzervatoři často do divadla?

    Jasně, měl jsem na to víc času než teď. Vedl jsem si dokonce divadelní deník, ale po čase, jak už jsem viděl hodně představení, některá dokonce opakovaně, jsem už nestíhal si všechno psát. Chodili jsme ve třech – já, Robin Ferro a Štěpán Kozub. V divadle jsme byli fakt každý den, což vychovatelům na internátě nedělalo zrovna radost. Vraceli jsme se v deset nebo v jedenáct hodin večer. Velmi často jsme chodívali do Arény, mě pak velmi zaujali Bezruči. Vždycky jsem ale vyhledával i žánry, jako je opera nebo balet.

    Na co jste chodil nejčastěji?

    Neměl jsem asi konkrétní inscenaci. Mým velkým hereckým vzorem byl Josef Kaluža z Arény. Na jevišti mě baví a obdivuju ho doteď. Takže jsem tehdy chodil hlavně na představení, ve kterých hrál. Vlastně mě svou prací motivoval. Měl jsem ho moc rád jako Horacia v Hamletovi, nebo když hráli s Terezou Dočkalovou v Penzionu pro svobodné pány. Výborný byl ve Višňovém sadu jako Lopachin, v Terelkinově smrti, v Bleše. Zkrátka, našel jsem si Josefa a vymetal představení, ve kterých se třeba jen mihnul.

    Seznámili jste se už osobně?

    Jasně, ale až později. Také si vzpomínám, jak jsem mu ještě na konzervatoři poslal na děkovačce tabák. Paní Alena Sasínová-Polarczyk, která hraje v Aréně, mě učila umělecký přednes a věděla, jak mě Josef herecky baví, a tak mi jednou prozradila, že má právě narozeniny. Věděl jsem, jaký tabák kouří, takže jsem ho koupil a poslal na jeviště po představení. K tomu jsem mu na lístek napsal, že je výborný herec, že k němu vzhlížím a popřál mu, ať se mu daří. To jsem byl ještě student, teď už se známe a nejednou jsme si hezky popovídali.

    Vzpomenete si ještě, jakou inscenaci jste viděl jako první u Bezručů?

    Tehdy byli Bezruči akorát v rekonstrukci a hráli v Divadle loutek. Šel jsem se podívat na Evžena Oněgina, což byl naprostý sukces. Ihned co začala děkovačka, šli diváci do ovací ve stoje. Pak to byly Petrolejové lampy, které jsem viděl několikrát. A představte si, že jsem si je nakonec vytáhl i jako maturitní otázku. Pamatuji si, jak jsem stál nad tím pytlíkem s čísly a před profesorem jsem si velmi sugestivně opakoval: Petrolejové lampy, Petrolejové lampy. Když jsem vytáhl to číslo, profesor jen řekl: Kubo, Petrolejové lampy. Myslím, že tomu nemohl uvěřit ani jeden z nás. A to jsem fakt nekouzlil!

    Postava atletky Zdeny Koubkové přinesla Jakubovi největší pozornost publika a kritiky (T. Dianiška: Transky, body, vteřiny, režie T. Dianiška, premiéra 25. 1. 2019) Foto Lukáš Horký

    PĚT LET S BEZRUČI

    Vaše první role u Bezručů byl tedy Aramis ve Třech mušketýrech v režii Nikolaje Peneva. Jak jste se během prvního zkoušení na této scéně cítil?

    Šlo o náročné zkoušení. Nejen pro mě, ale pro celý soubor. Paradoxně mi to pomohlo, protože nás zkoušení hodně rychle spojilo a začali mě brát jako součást souboru. Musím uznat, že vůči mně byl pan režisér tolerantní, protože věděl, že jsem ještě na konzervatoři. Dlouho však trvalo, než jsme našli společnou řeč. A vlastně ani nevím, jestli se to povedlo. Nicméně inscenace byla divácky úspěšná.

    Takže na základě tohoto hostování přišla nabídka na angažmá?

    Bylo to trochu složitější. Je to dlouhá historie. K Bezručům jsem se chtěl opravdu moc dostat. Ani jsem nikam neposílal životopis. Doteď pořádně nechápu, kde jsem sebral tu odvahu, a sehnal si telefonní číslo na tehdejšího uměleckého šéfa Štěpána Pácla a ve třeťáku jsem mu zavolal a zeptal se ho, jestli by se mnou zašel na kafe. Souhlasil.

    To jste tedy velký drsňák!

    Když touha být u Bezručů byla tak silná! Nemohl jsem si prostě pomoct. Během našeho setkání jsem Štěpánovi řekl, že se u Bezručů málo hostuje, ale kdyby přece jen nějaká možnost byla, byl bych za ni moc rád. Na konci následující sezony přišli Tři mušketýři a já se té vysněné nabídky opravdu dočkal. Jenže jsem byl v maturitním ročníku, kdy se hostovačky moc nepovolovaly. Nicméně, Štěpán mi poradil, ať na konzervatoři řeknu, že je to hostovačka s možným následným angažmá. Tak mě uvolnili. Bylo to ale v období, kdy Štěpán od Bezručů odcházel a přicházela Janka Ryšánek Schmiedtová. Ta za mnou přišla s tím, že neví, na čem jsme byli se Štěpánem dohodnutí, ale že mě momentálně do souboru nabrat nemůže. Takže můj domeček z karet se zhroutil. Ale nevzdal jsem to a Janku jsem pozval na naši absolventskou inscenaci Idiota. Po představení mi poslala hezkou zprávu. Asi nade mnou začala trošku přemýšlet, a hlavně se mnou komunikovala. Takže se stále řešilo, jestli bych mohl k Bezručům nastoupit. Chvíli to vypadalo nadějně, že bude někdo odcházet, jenže se tak nestalo a pro mě nebylo místo. Takže jsem po několika měsících byl zase na začátku.

    Koukám, že váš nástup byl opravdu dobrodružný.

    Naštěstí už byla nahlodaná i Janka, tak trošku mi slíbila půlúvazek. Ale táhlo se to asi tři měsíce, pro mě pocitově asi dva roky, až mi jednoho dne Janka zavolala. A já nikdy nezapomenu na její větu: Nastupuješ k Bezručům! Chápete?! Na moji radostnou reakci mi řekla: A teď mi Kubíčku slíbíš, že už budeš dospělý a rozumný, že se nikde neopiješ a nebudeš dělat ostudu. První moje role byla ve Zbabělcích Josefa Škvoreckého, v režii Filipa Nuckollse. V divadle mě Janka vzala pod svá křídla. Moc hezky se mnou pracovala, měl jsem pocit, že jsem stále pod jejím dohledem, za což jsem jí vděčný. Ale hrál jsem zatím jen menší nebo střední role. V jednu chvíli jsem byl už hodně nabuzený a chtěl konečně nějakou hlavní. Janka mi říkala, abych vydržel a nechtěl všechno hned. Dnes uznávám, že měla pravdu. Dočkal jsem se. Přišlo Mládí v hajzlu a moje první hauptka. Šlo o divácky velmi úspěšné představení.

    Konečně hlavní role! Na snímku jako Nick společně s P. Gajdošíkovou (C. D. Payne-K. Menclerová: Mládí v hajzlu, režie Janka Ryšánek Schmiedtová, premiéra 12. 5. 2017) Foto Lukáš Horký

    OSMNÁCT PREMIÉR

    Jaké to je dostat první hlavní roli?

    Samozřejmě radost, nadšení, ale také strach ze zodpovědnosti, protože to celé stojí hlavně na vás. Inscenace byla provázána Nickovými monology, takže jsme kolikrát měli zkoušky jen s Jankou. Jeden z hlavních hnacích pohonů bylo nezklamat a také dokázat, že na to mám. Dotáhli jsme to tedy do zdárného konce, i když zrovna s tímto představením mám spojený drsný zážitek, na který se jen tak nezapomíná.

    Jaký?

    Ke konci první části si Nick dával schůzku se svou milou ve sprchách. Šlo o situaci, kde Janka chtěla, abych po vyběhnutí ze sprchy ukázal kus holého zadku do diváků a zase zalezl do sprchy. Takhle to bylo nazkoušené. Co se ale nestalo. Kolega Lukáš Melnik měl před touto situací na scéně pít pivo. A když ho otevíral, vytrysklo mu a rozlilo se po celém horním pódiu. Takže když jsem vyběhl na jeviště jen s ručníkem kolem pasu, podjela mi noha, a jak už jsem měl připravené, že směrem do diváků ukážu část svého pozadí, praštil jsem sebou o zem. Naštěstí jsem to na poslední chvíli stočil tak, abych se v plné kráse ukázal jen kolegyni Markétě Harokové. A ta to mile přešla.

    Dnes jste u Bezručů pět let a hrajete velké role.

    Ano, pět krásných let ve vysněném souboru s milovanými kolegy. Mám pocit, že Dvorní šašci byli mojí osmnáctou premiérou. Víte, co je zvláštní? První sezona mi strašně rychle utekla. Vzpomínám si, jak jsem si kolikrát jen tak poplácal zeď v divadle, abych se ujistil, že tam opravdu jsem. Ale teď mi to utíká sezonu od sezony čím dál rychleji. Je to až neskutečné.

    Nedávno jste s Vladimírem Morávkem zkoušeli Zdravého ne/mocného. To je hodně stylizované divadlo. Jak ho vnímáte?

    Bylo pro mě dost těžké si k tomuto stylu zkoušení najít cestu. Snažil jsem se režisérova zadání naplnit, jak nejlépe jsem mohl. Dělal jsem, co bylo v mých silách. Nicméně tento styl divadla mi popravdě asi není tak blízký. Přitom jsem viděl hodně podobně stylizovaných inscenací, vedených podobným směrem, a nadchly mě. Herecky to ale není úplně to, co by mě naplňovalo. I když za pouhých pět let u divadla to asi nemůžu tvrdit stoprocentně. Upřímně řečeno, u pana režiséra Morávka mi dělalo největší problém naplnit jeho připomínky a především pochopit, co po mně vlastně chce.

    Svérázný styl zkoušení jste jistě zažil také při vzniku inscenace #nejsemrasista_ale. Braňo Holiček většinou tvoří hru spolu s inscenací. Bylo tomu tak i u Bezručů?

    Ano. Braňo přišel s jistou představou, o čem by měla hra, potažmo inscenace být. Dlouho si s námi jen povídal. Já byl tehdy z pěti herců nejmladší. V inscenaci se měla řešit různá důležitá témata, která právě hýbala společností. Jenže já byl zrovna hodně fixovaný výhradně na divadlo, zkoušení, učení se nových rolí a politikou a věcmi kolem jsem se moc nezabýval. Proto jsem moc nevěděl, co na zkouškách vlastně řešíme. Vůbec jsem třeba netušil, proč mluvíme o nějakém máslu a podobně. Takže jsem většinou ani neměl co nabídnout do diskuze. Je to ostuda, ale přiznávám, že jsem se tenkrát moc nechytal.

    Na kterou z vašich dosavadních premiér rozhodně nezapomenete?

    Tak tady je odpověď jasná: na Transky, body, vteřiny. Tehdy jsem po premiéře z toho přetlaku, radosti a euforie ve sprše dokonce uronil slzu. Do poslední chvíle jsem totiž netušil, jak to bude na diváky působit. Tomáš a vlastně celý tým vypadal docela spokojeně, nicméně stále jsme všichni byli ve stresu z prvních diváků, potažmo z očekávání jejich reakcí. S dramaturgyní Kateřinou Hříbek Menclerovou jsme pořád řešili další a další připomínky. Co a jak ještě dotáhnout. Mimochodem, to je má další důležitá divadelní žena, která na mě spolu s Jankou dohlížela a měla se mnou nekonečnou trpělivost.

    Transky body vteřiny ovšem měly a mají úspěch.

    Na premiéru přišla spousta kolegů z ostravských divadel, kamarádů, můj profesor herectví Václav Klemens a mnoho dalších lidí, kterých si vážím. Pamatuji si, jak se po poslední scéně zhaslo, pak se rozsvítilo a sál se zcela spontánně zvedl. No, a já se díval do hlediště, jak nám aplaudují moji profesoři, rodina, kamarádi, kolegové od Bezručů i z dalších divadel… Ti všichni stáli a tleskali. V tu chvíli jsem si potvrdil, že cesta, kterou jsem se vydal, je opravdu správná.

    Mrtvé dítě (M. Shelley – J. Holec: Frankenstein, režie J. Holec, premiéra 15. 11. 2019) Foto Lukáš Horký

    Nechat se překvapovat

    Seděl jsem na pivu v kultovním ostravském Absintovém klubu Les, když se tam nahrnuli herci od Bezručů. Právě se vrátili ze zájezdu. Kuba si ke mně přisedl a vyprávěl, že v autobuse o tom přemýšlel, a ta scéna po znásilnění, co jsme dnes zkoušeli, mu přijde málo. Jeho postava by se prý zachovala víc extrémně. Skromně se otázal, jestli může zítra zkusit něco jiného. Na druhý den vystřihl scénu, která je v inscenaci tou nejsilnější. Jednou jsem během pauzy na cigáro položertem nadhodil, že by na úplném konci mohl zazpívat nějakej song. Za týden jsem pochopil, že Kuba usilovně korepetuje. Požádal jsem ho o ukázku a zježily se mi všechny chlupy. Jeho optimismus, soustředění a zapálení pro věc je strhující. Je skvělé pocítit, jak vám herec pokorně leze na ramena, aby se z nich odrazil tam, kam vás vaše představivost zprvu ani nepustila. Vy už pak nemusíte nic dělat a jen se nechat překvapovat…

    Tomáš Dianiška


    Komentáře k článku: Jakub Burýšek: Kouzelník z konzervatoře

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,