Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jako zvuky těl, který hořej

    aneb Podzemí i nadzemí současného českého hudebního undergroundu

    [slideshow=3]

    Odchod velkého guru Ivana Magora Jirouse v předloňském listopadu do nebeských či pekelných hájů rozhodně neznamenal konec undergroundu v Čechách. Jeho místo sice bylo nezastupitelné, ale i bez něj karavana českého (nejen) hudebního podzemí táhne neúhybně dál. Magor měl šém, který dosazoval do hlav mnoha lidem, jeho osobnost inspirovala řadu českých umělců a ještě asi dlouho inspirovat bude.

    Je třeba být stále opilý, abyste necítili strašlivé břímě času, které na vás ne­ustále doléhá, musíte být opilí. Takže, opíjejte se. Čím? Vínem, poezií nebo ctností. To je jedno. Ale opíjejte se.
    Charles Baudelaire

    Tento citát z Jirousových úst otvírá album Requiem za Magora od brněnského violoncellisty Josefa Klíče doplňované Jirousovými recitacemi drobných básní z jeho sbírky Rattus Norvegicus, která vyšla v roce 2004 v nakladatelství Vetus Via. Autor tohoto skvostného díla, brilantní skladatel a virtuóz Josef Klíč, vytvořil touto CD-nahrávkou emotivně působivou tryznu, která není pouhým pozastavením se nad poslední cestou věhlasného hlasatele nonkonformního umění, ale poctou člověku, jehož odkaz žije dál. Monumentální a přesto pokorný opus umocňují latinské texty v podání Josefa Klíče a mezzosopranistky Lucie Karafiátové. Z jejich duet je cítit vnitřní napětí, jejich hlasy kontrastují a zároveň se doplňují s Jirousovým zastřeným, jakoby unaveným hlasem, který však nepostrádá typickou Magorovu naléhavost. V jeho poezii – i této nahrávce – se kongeniálně snoubí křehká lyričnost s civilní věcností a brutální drsností. Genezi celého díla popisuje Klíč takto: S Magorem jsme byli opravdu blízcí přátelé, i přes generační rozdíl. Martinův odchod byl pro mne jednoznačným a přirozeným momentem vytvořit hudební poctu mimořádné a blízké osobě… Přesně měsíc po Martinově smrti mi zemřel tatínek, což též zajisté ovlivnilo tvořenou skladbu. Základem Requiem byla zádušní hudba složená přímo na Magorův pohřeb – bylo to Kyrie, Sanctus a Agnus Dei pro lesní roh, klarinet, violoncello, mezzosoprán a baryton. V té době mě oslovil tehdejší posluchač JAMU z katedry bicích, zda bych mu nesložil skladbu pro jeho absolventský koncert. Tak vznikla verze pro tympány, orchestrální zvony, vibrafon, violoncello, soprán a baryton. Jediné provedení se odehrálo v březnu minulého roku na JAMU. Později jsem skladbu totálně překopal a výsledek je na CD. Neustále si uvědomuji a cítím tu díru, která po Magorově odchodu vznikla a trvá…

    CD doplňuje záznam Klíčova společného vystoupení s Jirousem v roce 2006, který v čiré a umělecky působivé podobě dokumentuje jejich vzájemné souznění.

    Člověče, přišli jsme ti uříznout hlavu
    nekvič a nepřednášej
    jsme slušný lidi
    tátové vod rodin
    x let v diplomatických službách
    máme doporučení
    buď rozumnej
    na Agnus Dei
    bude málo času
    na zpívání Agnus Dei
    Vráťa Brabenec (Konec léta)

    Pravověrný underground ovšem stále žije i díky charismatickému textaři a saxofonistovi, čerstvému sedmdesátníkovi a Magorově úhlavnímu příteli Vratislavu Brabencovi, druhdy jedné z největších opor souboru The Plastic People of the Universe. Jeho další hudební „kvílení“ na vzdušných výletech s kytaristou Joe Karafiátem vyšlo toto jaro u Guerilla Records pod názvem Létání je snadné. Recitativ ve spojení s paraambientní kytarou a saxofonovými laufy, které znějí, jako by se ozývaly zpoza hranic tohoto světa, přináší intenzivní hudební prožitek, který – chcete-li mu porozumět – je třeba vnímat slovo od slova, tón od tónu. Nahrávka sice pochází z roku 2007, ale má naprosto nadčasový rozměr. Její zvuková podoba sahá od imaginativních poloh přes freejazzové proluky až po magická povznesení všech tónů otevírající posluchačovy emoce až nad nebesa. I v této nahrávce najdeme jisté parafráze až – řekněme – surrealistického requiem, přeneseného ovšem z kostela ven, na louky a do zahrad s pampeliškami či do obdobných reálných i abstraktních koutů zdejšího světa. Kakofonicky ladné (i laděné) improvizované mezihry oddělují asociační řetězce, v nichž se proplétají pohádkové motivy s odkazy na Egona Bondyho. Brabenec svá „lovení v kapsách paměti“ důsledně střídá s pro něj typickou, neuchopitelnou „astrální“ imaginací.

    Něco kloudnýho bych měl napsat. Ale co? Co znamená slovo kloudný… nevím.
    Vráťa Brabenec

    Brabencovu sugestivní poetiku se snaží rozvíjet i soubor Burgtheater, který jeho texty vkládá do bigbítovějšího, místy téměř hardrockového hudebního prostoru. Na albu Příběhy podle Brabence toto navenek neústrojné spojení někdy lehce sepne, ale převážně vyznívá přece jen poněkud nepatřičně. Záměr vedoucího souboru Jiřího Větrovského ml. je dozajista chvályhodný, Brabencovy texty díky němu ožívají v nových zvukových konstelacích, ale jak se ukazuje, undergroundovou poezii novým kouskům nenaučíš. Vždyť právě autenticita projevu a osobní ručení za každý tón i slovo je pro Brabence to, co jeho tvorbu posouvá nejdál. V případě Burgtheateru je poselství mnohdy utopené v poměrně fádním zpěvu Filipa Posoldy, který spíš upomíná na taneční rockové kapely českých hospodských zábav bez jakéhokoliv přesahu. Jistě, na CD se najdou i zajímavější hudební pasáže, ale je jich poskrovnu. Třeba saxofonové party… Naopak automatický bubeník zní značně sterilně a nepatřičně. Najde se i odkaz na Vráťovy souputníky, skladba s názvem Svatý dvojce Magorovi a Dáše, ale třeba právě tady je potřeba si v bookletu přečíst Brabencův text, abyste docenili jeho smysl. Dost tristně vyznívá i předělávka skladby Sbory, kterou najdete i na Létání je snadné. Srovnáváte-li tato CD, jako byste poměřovali hluboce zakořeněný dub s jeho do jiného lesa přesazenými výhonky.

    Vstupuješ do mýho světa. Do mýho vězení. Do mojich myšlenek. Do mojí kůže. Tvoje slova jsou jako tajemný vůně. Jinak jsem se ani mluvit nenaučil! Podobenství, v nichž se ocitáme. Slova jsou rozehraná.
    Pavel Zajíček

    Naprosto epochální nahrávkou je ovšem nové album dnes již klasického undergroundového souručenství DG 307, jež vyšlo pod titulem Životy? Nebo bludné kruhy? Hlavní protagonista Pavel Zajíček na něm exceluje svým tradičním deklamativním projevem, dělá vše pro to, aby „vše zůstalo čisté“. Rozuměj v hudbě a poezii. Rozuměj v undergroundu. Rozuměj v (jeho) životě. A ono je. Pavel jde na dřeň situací a slov. Nevěnuje se vzletnému básnění, ale klade maximální důraz na podstatu popisovaných jevů, pocitů a událostí. Je ve skvělé psychické formě, což je patrné jak na nahrávce, tak bylo naživo na květnovém křtu v pražském KC Kaštan. Celkový zvuk i atmosféru díla maximálně zvýrazňuje i fenomenální vševýpomoc relativně mladého muzikanta, multiinstrumentalisty Tomáše Vtípila, který je pro Zajíčka tím, kým byl kdysi Marcus Miller pro Milese Davise. Jejich souzvuk doplňuje violoncello a v neposlední řadě vokální party Tomáše Schilly. Oba dodávají zhudebněným Zajíčkovým básním i samotnému zvuku DG307 další rozměry. Naprosto skvostná je ale především souhra baskytary Michala Kovala a kontrabasu Ivana Bierhanzela a jemné perkusivní vyhrávky Petra Fučíka. Zajíčkova Podobenství, v nichž se ocitáme, jsou v jejich podání do duší se zařezávající otisky pocitů a situací každého z nás. Ničeho se neboj a jdi dál, říká Pavel Zajíček, čímž nabízí cestu k novému chápání někdejšího undergroundu, který se občas jeví jako příliš zahleděný do sebe a své minulosti. Zajíček neotvírá dávné či nedávné hroby, ale snaží se rozdmychávat jedinečný vítr, který má každý člověk jen a jen v sobě, přes veškeré životní či společenské peripetie. Nahrávka je svým způsobem průnikem rockové symfonie a kantáty s ouverturou a codou. Trochu nečekané anglicky deklamované pasáže nejsou ústupkem komerčním tlakům po globální srozumitelnosti, ale jsou zcela ústrojnou součástí celkové koncepce, jež právě z aktuální globálnosti slov a událostí vychází. Třešničkou na dortu jsou pak ruchové vstupy, které Zajíček vytváří na plastikovou lahev či různé drobné objekty. Hudební spletence se tu setkávají v neobvyklých fúzích, ve kterých se setkávají paralelní muzikální světy s hybnými silami zvukových a možná až planetárních meziprostorů.

    Pavel Zajíček sice na této nahrávce chvílemi propadá bezbřehému smutku a jistému patosu a nostalgii, ale právě přes ně se dostává do jinak těžko dostupných „mezigalaktických“ chimérických světů, které současně zůstávají v undergroundové temnotě, v tom nejhlubším existenciálním podzemí, odkud vzlínají kořeny všeho živého. Soudobou realitu bere jako (ne)zbytné faktótum, čímž její vnímání a překonávání jejích tíží a stresů posouvá mimo tyto stále se opakující, neměnné situace, pocity a stavy. Redukce slov i hudebního výrazu ho posouvá k intenzivněji hledané a nacházené básnické obrazotvornosti. V jeho tvorbě vždy v životadárné symbióze a souručenství koexistovala undergroundová hudební primitivnost s avantgardním verbálním projevem a něha a láska se mísily s až drastickou sebereflexí a surovým vnímáním současnosti. Stejně jako u Bondyho a jeho žáka Magora. Jejich odchody do hospod, kde pípy nevysychají a cigarety nezhasínají, temná řeka českého undergroundu nevyschla…


    Komentáře k článku: Jako zvuky těl, který hořej

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,