Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jako vystřižená z časopisu

    Miřenka Čechová napsala kontroverzní knihu. Tedy lehce kontroverzní, abych byl přesný. Tak to píší v anotaci v nakladatelství Wo-men, kde literární debut známé performerky pod názvem Miss AmeriKa vyšel. Nutkání napsat knihu v autorce vyvolal několikaletý studijní pobyt v New Yorku, což už samo o sobě v mnoha lidech naší země stále ještě vyvolává respekt, v jiných možná závist, každopádně ale chimérické stavy. Myslíte si, že tak nějak tušíte, jak to v NY chodí, v devadesátých letech jste hltali Přátele, takže zkušeností máte na rozdávání, a teď vám někdo kafe na gauči v klidném Central Perku naruší světem, kde jedna sekunda „trvá tři čtvrtě evropský sekundy“. Kde žijí jen pološílení a šílení umělci, bezdomovci a mrzáci, kde bují povrchnost jak penicilin na rok starém hermelínu, kde s kočárkem do metra prostě neprojedete a kde první slovo vašeho dítěte sice je máma… ale ve španělštině směrem k jeho chůvě, zatímco vy dřete dvanáctku v baru. Přinejlepším.

    Miřenka Čechová nenapsala v žádném případě kontroverzní knihu. Napsala knihu, v níž redukovala svět jednoho města na pouhý zlomek jeho života. V New Yorku jistě nežijí jen přistěhovalci nebo umělci, tato sorta lidí však v hledáčku autorčiných úvah nad životem v řečeném městě vítězí. Autorčino alter ego Mckenzie, přistěhovalkyně z České republiky, tedy střední Evropy, kterou však Newyorčané považují za Evropu východní, na ploše desítek krátkých textů odhaluje pro ni nejpalčivější zjištění, jak to v NY chodí. Vypráví příběhy lidí, s nimiž se seznámila, případně s nimi sdílela byt. Popisuje způsob, jak se v hierarchii obyvatel města vyšvihnout výš. S notnou dávkou humoru v koktejlu s depresemi a smutkem dává nahlédnout do mysli a duše člověka, který přišel z daleké země, šanci na návrat, aniž by si nezavřel vrata do světa nového, prakticky nemá a snaží se dokázat především sobě, že to byl dobrý nápad. Možná tak spíš nevědomky navazuje na jiné dílo emigranta z východní Evropy, konkrétně ze Sovětského svazu, který rovněž hledal nový život v New Yorku – Eduarda Limonova, jenž se proslavil knihou plnou deziluze a zhnusení z amerického způsobu života To jsem já, Edáček z roku 1975.

    V Mckenzieiných úvahách ovšem nedominuje zhnusení, ale spíš neustálé objevování. Je jako španělský conquistador, který dobývá území a podává zprávu o životě jeho domorodců. A Mckenzie nejde o nic jiného než dobýt území. Dobýt New York. Jak sama říká (respektive jak měli údajně napsáno Pákistánci a Uzbeci na blízkém winestoru): If I open my eyes in the morning and I see that I am still in New York, I know I made it! Miss AmeriKa není zástup krásných žen, které někdo za jejich fyziognomii ohodnotil, Miss AmeriKa v Čechové chápání jsou všichni ti přistěhovalci, umělci a lidé na okraji, kteří to dokázali, ráno otevřou oči a jsou v New Yorku. Prezentace New Yorku tak připomíná novou mytologii plnou božstev a rituálů, jejímž středem je země, kde život běží úplně jinak, než jsme zvyklí, kde žijí úplně jiní lidé a mechanismy jejich soužití a možností uplatnit se jsou rovněž úplně jiné.

    Miřenka Čechová tedy nenapsala kontroverzní knihu, jen jednu z mnoha literárních reprezentací New Yorku. Výjimečná ovšem rozhodně je. Je totiž součástí složitého multimediálního projektu, v němž ještě figuruje divadlo, který dává možnost svým jednotlivým složkám v kooperaci nabývat nové interpretační klíče. Už kniha jako artefakt vypadá zvláštně. Je tvořena čtyřmi různými druhy papíru, má de facto tři obálky, jež jsou secvaknuty planžetou, vedle textu je tvořena spoustou fotografií – na fotografiích je zhusta Miřenka Čechová v nejrůznějších převlecích a stylizovaných pózách – a kreseb, komiksem a rychlým listováním tak připomíná lifestyleový časopis. Jistě ne náhodou, neboť v divadelním, respektive hudebně-performativním představení, jež z knihy vychází, Mckenzie touží být jako vystřižená z časopisu. V divadelním zpracování Čechová v roli Mckenzie rapuje, zpívá a odříkává podle vlastních slov přibližně pět procent toho, co je v knize. Důležité ale je, že v něm dává návod, jak knihu číst, ač na křtu autorka společně s vydavatelkou Bárou Baronovou zmínily, že způsobů čtení je až sedm. Kniha je totiž tvořena desítkami krátkých textů, dejme tomu mikropovídek, ale spíše drobnokreseb vyjadřujících se k nejrůznějším fenoménům bytí v New Yorku od ubytování přes demonstraci žen nahoře bez až po běhání v Central Parku, a to v češtině a angličtině. Nejde však o tradiční zrcadlové, face to face schéma. Texty jsou v knize zpřeházené a nepoučený čtenář (v knize chybí jakákoli ediční poznámka, anotace nebo jiný peritext, který by dal návod k četbě) tak může začít číst dvojjazyčně, aby zhruba za půlkou zjistil, že tohle už přece četl. Jen v jiném jazyce.

    Miřenka Čechová ovšem nepřekvapila ani tak obsahem či formou (koneckonců divadelní zpracování dávalo připomenout její už legendární inscenaci S/He Is Nancy Joe, která rovněž pracovala se syntézou komiksu, videoprojekcí a sólového výstupu). Překvapila zejména literárními kvalitami svých textů. Ve svém debutu, v němž kolážovitě vzpomíná na lidi, které potkala, na situace, jež zažila anebo o nich slyšela, a přetransformovala je do svébytných krátkých beletristických útvarů, se představuje jako vyzrálá autorka, která přirozeně kombinuje různé roviny promluv, suverénně pracuje s rytmem jazyka, dokáže i na ploše opravdu nekomfortní načrtnout celistvý příběh a nadto udržet čtenáře v napětí. A vyvolat v něm emoce. Především v asi nejsilnější části, kdy se Mckenzie pozastavuje nad imigrační politikou USA, která je horší než bachaři v nejhorším vězení, pokud si tedy zapomenete prodloužit vízum. Tehdy se dostáváte do šedé zóny, v níž nemáte žádné pojištění, tudíž si trháte osmičky doma a zlomeninu léčíte obinadlem, nemůžete pracovat v oboru, na který máte vzdělání, a pokud odjedete, už nemáte šanci se nikdy vrátit. A tak zůstáváte ve Státech a brečíte do Skypu, že neuvidíte svýho malýho bráchu jít poprvý do školy, že nebudete na dědových osmdesátinách ani na svatbě starší ségry. A pak umře máma. (…) Jenže víte, že pokud teď odjedete na její pohřeb, ztratíte všechno, kvůli čemu jste obětovali celou rodinu (…). A rozhodnete se zůstat. Zbytek famílie vám to samozřejmě nikdy neodpustí (…). I z vězení by vás na tenhle den pustili.

    Amerika, potažmo New York se po přečtení Čechové koláže jeví jako ambivalentní místo. Žít se v něm nedá, ale každý v něm žít chce. Sehnat práci v něm nelze, ale každý se o to snaží. Sehnat partnera či partnerku se v něm nedá, ale díky Tinderu to tak nějak jde. A hlavně je třeba trpět, aby se zázraky staly. A čím dýl trpíte, tím blíž k nim jste. Pokud se nedostavují, tak jste prostě jenom ještě netrpěli dostatečně. Snažte se víc. Miřenka Čechová se tedy poprvé představila jako spisovatelka, a to spisovatelka vyzrálá, s citem pro jazyk i kompozici. A znovu potvrzuje, jak všestrannou a inspirativní umělkyní je.

    Miřenka Čechová: Miss AmeriKa. Wo-men 2018, 196 stran.


    Komentáře k článku: Jako vystřižená z časopisu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,