Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Jako šakal mezi hroby

    Prezident Tomáš Garrigue Masaryk řekl ve své abdikační řeči 14. prosince 1935: Byl jsem čtyřikráte zvolen presidentem naší republiky; snad mi to dává legitimaci, abych vás poprosil a celý národ československý i spoluobčany národností ostatních, abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. Sám jsem si toho byl vždycky vědom.

    Petr Reif v inscenaci režiséra Rastislava Balleka Moby Dick FOTO DAVID KONEČNÝ

    Připomínám to, neb navazování na původní principy vlastní tvorby a vnímání kontextů je pro pochopení současného HaDivadla důležité.

    Právě první premiéra této sezony – původní adaptace románu Hermana Melvilla Moby Dick – by mohla sloužit jako manifest této na původní ideje a inscenační postupy navázané cesty. Hostující slovenský režisér Rastislav Ballek pojímá – v souladu s autorem – téma legendární bílé velryby a jejího souboje „na život a na smrt“ s kapitánem Achabem jako temnou, hlubinnou cestu do světa tajemných, neprostupných archetypů a mýtů.

    Jen bouře tě křtila

    V úvodu se ocitáme v jakémsi muzeu námořnictví obsahujícím různé technické přístroje a artefakty evokující – snad – cestu hlavní postavy Izmaela přístavem, než vstoupí na palubu lodi Pequod. Po příchodu do sálu – tedy ještě před naloděním – se ocitáme na kázání otce Javora v podání Miloslava Maršálka o proroku Jonášovi. Nastrojil pak byl Hospodin rybu velikou, aby pozřela Jonáše… Předznamenává dění. Pak usedneme do hlediště a před námi se odehrává obrazivá, působivá divadelní esej na téma člověka v běsu drsného, temného světa, jež je inspirována nejen Melvillovým dílem a četnými – často biblickými – motivy, ale disponuje i dalšími (nejen) literárními odkazy, včetně citací z děl hudebních, výtvarných či filmových. Často znějí ve zvukovém podkresu nebo je sledujeme v podobě projekcí vysoko na zadní stěně. V souladu s předlohou, jež je též velmi fragmentární, esejistická a mnohovrstevnatá, je i inscenace vzrušivě temnou existenciální disputací nad tématem bytí a osamělosti člověka tváří v tvář osudu, světu a vlastně – a především – sobě samému. Cestou do nitra člověka.

    Herci pomalu vyjevují své tajemné postavy, u nichž nelze hned rozlišit, kdo je kdo, jaké má v dění opodstatnění a zda a jak je důležitý. Ústřední postava Izmaela se postupně proměňuje v extravagantního šamana Kvíkvega uvádějícího a provázejícího nás do podvědomí, až k branám dantovského pekla: Tušíme odkazy na Conradovo Srdce temnoty, na strastiplnou cestu, jíž prošel kapitán Willard, objeví se i záblesky evokující zkázu Titanicu a vidíme a slyšíme i další citace a odkazy. Do toho se vkliňují syrové výstupy námořníků vytahujících z moře ryby a uskladňujících je v sudech, sledujeme i auto- či homoerotické chvíle, kdy dvojice námořníků musí spát ve společné posteli. Defilují před námi – často v monolozích – mnohé významné i vedlejší postavy románu, jako by před námi vystupovali duchové tu reálných, tu démonických bytostí. Vedle hostujících herců Petra Reifa a Jana Lepšíka jsou výrazní také Jiří Miroslav Valůšek a Cyril Drozda. Nepřehlédnutelný je i Milan Sedláček, jenž se do HaDivadla (jako host) vrací po dlouhých snad třiceti letech (po roce 1989 léta pracoval v diplomatických službách).

    Vše se odehrává takřka ve tmě, jen za velmi omezeného světelného doprovodu. Postavy a situace se vylupují v krátkých záblescích, ze kterých si musíme sami vytvořit celkový obraz. Záměrně píšu obraz, neb Achabův příběh autory – možná ke škodě věci – příliš nezajímá. Ustupuje do pozadí, aby vyplulo podvědomí, existenciální běs a skrze něj se vyjevovaly nepoznané stránky lidské duše. A to je přesně styl a metoda, jíž bylo HaDivadlo od počátků své tvorby průkopníkem. Nechat se vést atmosférou a duchovním rozměrem díla – s řadou kulturních a literárních odkazů a citací – k tušenému cíli zvanému podstata lidského bytí.

    Zleva Jiří Svoboda, Jiří Miroslav Valůšek, Cyril Drozda, Magdalena Straková a Mark Kristián Hochman v inscenaci Jiřího Austerlitze Po celou dobu představení probíhá představení FOTO JAKUB HRAB

    Bez konce

    Obdobnou cestu prošlapává i druhá podzimní premiéra – dramatizace novely Zeď rakouské spisovatelky Marlen Haushofer (1920–1970). Poprvé byla vydána roku 1963, u nás vyšla až v roce 2019 v nakladatelství Revolver Revue v (i v této dramatizaci využívaném) překladu Kateřiny Lepic.

    Jedná se vlastně o jakýsi deník či záznam života a myšlenek ženy, která se náhle ocitla v uzavřeném, lidmi opuštěném území. Jednoho jarního rána se probudila u svých známých v lovecké chatě, kam přijela na návštěvu a zjistila, že je sama. Kolem domu přes noc vyrostla neprostupná průhledná zeď a shodou okolností všichni její známí i okolní obyvatelé byli v tu chvíli v městečku a – zřejmě – zemřeli. A hlavní hrdinka se musí s touto skutečností vypořádat, začíná žít jako novodobý Robinson. Má psa jménem Rys a záhy se k ní připojí i další zvířata, o něž se stará a na něž se upne, vyrovnává se s přírodními zákonitostmi života, začne pěstovat zeleninu a s realitou se smíří. Ví – nebo je aspoň přesvědčena –, že je posledním žijícím člověkem a že s tím nic nenadělá.

    Shodou okolností hostovala na letošním Pražském divadelním festivalu německého jazyka jiná dramatizace této předlohy s herečkou Sophií Rois v hlavní roli, a to pod názvem Sophie Rois vráží do zdi v Deutsches Theater. Tak jako v této berlínské jde i v brněnské verzi v podstatě o monolog hlavní – a v zásadě jediné – postavy předlohy. Na rozdíl od režiséra a dramatizátora německé inscenace Clemense Marii Schönborna se ale režisérka a adaptátorka brněnské inscenace Kamila Polívková vydala dynamičtější, dramatičtější, herecky vrstevnatější cestou. V inscenaci dává (v souladu s předlohou) velký prostor i zvířatům, jež s hlavní postavou sdílejí její osamělý život. A tak v úvodu mezi diváky sedí i herci HaDivadla, kteří v předem určených okamžicích vystupují v rolích zvířat a obohacují – obdobně jako v Moby Dickovi temné, sebezpytné – dění.

    Diváci sedí ze tří stran kolem centrálního jeviště. Na něm jsou doutnající kamínka, několik větví, rádio vydávající šumy. Uprostřed těsně před diváky visí puška. Vše ovládá, se vším manipuluje a vnitřní monolog v roli hlavní hrdinky vede Tereza Hofová. Podobnou úlohu měla již v inscenaci Studia Hrdinů Skugga Baldur, jež byla adaptací obdobné předlohy – novely Sigurjóna Birgira Sigurđssona (Sjona) – a již režírovala a dramatizovala také Kamila Polívková.

    Herečka s přirozenou empatií, osobním charizmatem a schopností slovem i miniaturními akcemi (zapalování kamen, řezání dřeva, pohledy do očí…) rozkrývá nuance situací, především však otevírá prazvláštní zákoutí lidské mysli a dobírá se pohnutek myšlení a jednání své postavy. Provází diváky peripetiemi jejího života, jejími vzpomínkami i reakcemi na přítomnost a předpokládanou budoucnost.

    Výraznou úlohu má v inscenaci Marie Ludvíková v roli kravky Belly, již personifikuje do podoby klidné, důvěryhodné ženy, víceméně archetypu moudré šamanky či vědmy. S hlavní hrdinkou komunikuje, aniž by používala slov (promluví jen jednou, když je v nejužším kontaktu s ní). Vtipný, velmi aktivní a svérázně hravý je Jiří Svoboda jako zvídavý pes Rys. I ostatní aktéři obohacují jevištní dění. Nicméně nemohou zvrátit myšlenkovou a z toho plynoucí i jevištní monotónnost textu. Výsledek je tak především proudem slov, který se na diváka „valí“ jako temný mrak. I když připouštím, že se autorčino slovo stává v podání Hofové „tělem“, je inscenace neprůstřelným slovem příliš zatěžkaná, její tělo se jen velmi opatrně roztancovává (ve Skugga Baldur se spojení slova a jevištního obrazu a dění dařilo mnohem víc). Připomenu ještě, že text převedli Brněnští na jaře (v době covidu) i do internetového prostředí a ani zde se – byť ve velmi experimentálním obrazově-zvukovém provedení – nedokázali odpoutat od přehnaně slovního působení.

    Stejně jako bezejmenná hrdinka románu Zeď si i její představitelka Tereza Hofová v inscenaci Kamily Polívkové umí poradit s tělesně namáhavými činnostmi FOTO JAKUB HRAB

    Námaha je úleva

    Tento přístup – experimentování se slovem, jež se stává akcí – dovedl do ještě většího extrému režisér Jiří Austerlitz (dosud známější pod jménem Adámek). Se souborem připravil prazvláštní performanci, kterou nazval Po celou dobu představení probíhá představení. Charakterizoval bych ji jako instalaci myšlení inspirujícího jevištní dění. Austerlitz ve shodě se svým současným rozpoložením (či hledáním) inscenuje se čtyřmi herci a jednou herečkou smyslu zbavené pitoreskní jevištní dění za doprovodu – někdy vyprázdněných, jindy smysluplných – myšlenek a idejí vtělených do slov či prohlášení, občas promítaných jako titulky na zadní stěnu jeviště. A tak čteme například: klíč je… klíč k porozumění je… na dosah… Anebo: čas zavedli lidé… je pouhá domněnka, nic trvalého… Či: některé věci se rozhodují samy, bez našeho přičinění… Jako by se HaDivadlo touto performancí vrátilo až kamsi před začátek své existence, ke svým původním, výchozím idejím literatury převáděné do „těla divadla“. Austerlitzova performance, v níž herci plně slouží konceptu, se totiž dostává za (či před) hranice smysl vyjevujícího jevištního dění. Může se dít a odehrávat cokoli, a to i když je vše režisérem precizně připravené, promyšlené a nazkoušené.

    Austerlitz vytváří abstraktní jevištní tvar, asi jako když se díváte na lidské hemžení v uzavřeném prostoru či na děti hrající si na pískovišti. Můžete – či dokonce musíte – si akce a slova propojovat vlastní imaginací anebo se nechat unášet obrazy, situacemi a slovy, jež slyšíte a vidíte (trochu jeho koncept připomíná Handkeho Hodinu, ve které jsme o sobě nevěděli). Omlouvám se, napojit jsem se nedokázal. Hleděl jsem na přehršel proměňujících se rekvizit a situací, a byť jsem se je snažil intenzivně vnímat a propojovat, nechávaly mne chladným a lhostejným. Ani herectví, vizuální obrazy, práce se zvukem či jiné atributy, jež často zdobí Austerlitzovy práce, jsem nedokázal rozklíčovat. Zřejmě jsem nebyl tím pravým divákem…

    Ovšem současné HaDivadlo mne chladným ani neúčastným nenechává. To, co se tam odehrává, je vysoká škola soudobého divadla a myšlení. Je to divadlo, které – abych parafrázoval Hermana Melvilla – se živí jako šakal mezi hroby a právě z těchto hříšných pochybností čerpá nejživotnější naději.

    HaDivadlo, Brno – Herman Melville, Rastislav Ballek, Matěj Nytra a Jan Kačena: Moby Dick. Citovaný překlad Marie Kornelová, Stanislav Václav Klíma a Emanuel Vajtauer, režie Rastislav Ballek, dramaturgie Matěj Nytra, scéna Matěj Sýkora, kostýmy Radka Vyplašilová, hudba a sound design Matúš Kobolka, projekce Martin Bitala. Premiéra 7. září 2021 (psáno z reprízy 3. listopadu).

    HaDivadlo, Brno – Marlen Haushofer: Zeď. Překlad Kateřina Lepic, režie a adaptace Kamila Polívková, dramaturgie Anna Prstková a Ivan Buraj, scéna a light design Antonín Šilar, kostýmní spolupráce Zuzana Formánková, hudba Aid Kid. Premiéra 16. října 2021 (psáno z reprízy 5. listopadu).

    HaDivadlo, Brno – Jiří Austerlitz a kolektiv: Po celou dobu představení probíhá představení. Režie Jiří Austerlitz, dramaturgie Klára Hutečková, scénografie Klára Hutečková a Anežka Kalivodová, kostýmy Anežka Kalivodová, hudba Ladislav Železný, light design Pavel Havrda. Premiéra 20. listopadu 2021 (psáno z reprízy 9. prosince).

    • Autor:
    • Publikováno: 27. prosince 2021

    Komentáře k článku: Jako šakal mezi hroby

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,