Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jaké bylo to léto ve Villeneuve

    Začalo to 7. července a byl to hukot nesmírný. Napřed jsme jeli Čebusem, pak jsme letěli, na závěr byl autobus zas. Někdy kolem jedenácté v noci dorazili jsme konečně do Avignonu. Tedy přesněji do Villeneuve. To je na druhé staně řeky Rhony.

    Husa v Avignonu

    Anežka Kubátová s hercem Footsbarn Travelling Theatre a Václavem Havlem v ulicích Avignonu Foto ARCHIV DHNP

    Místní přitom tvrdí, že zatímco v Avignonu je festival pro měštáky, ve Villeneuve je to spíše pro avantgardu. Tedy si představte přehršel cirkusových stanů – jeden vedle druhého, obrovské množství barů, hospůdek a komediantů, kteří uprostřed louky vyslovují různá významná slova na téma Věčnost, Prozřetelnost a Radost až do rána. A doprostřed té skrumáže tedy Provázek dorazil někdy těsně před tou půlnocí, aby tu za týden nazkoušel s dvanácti Francouzi mezinárodní verzi svého slavného představení Cirkus Havel, což je montáž z celého Havlova díla.

    Celý ten týden jsme pak zkoušeli jak nezavření. Francouzští pořadatelé nám vyhradili tělocvičnu nad městem a my tam zavřeni dvanáct až čtrnáct hodin denně úpěnlivě snažili se vysvětlit všem těm francouzským hercům, co to je stát na značce, myslet si jedno a dělat druhé, podepisovat to, čím pohrdáte. Francouzi to mnohdy nechápali, nicméně chovali se skvěle – na důkaz oddanosti k dílu Václava Havla dělali nejroztodivnější pohyby rukama a neváhali cvičit, i když jejich srdce říkalo, necvič ani náhodou. A já měl pořád nějaké připomínky a mluvil v různých složitých souvětích – co to byla normalizace a co sdílení lži a co držet hubu a krok. A jak si uprostřed té mizérie někdo přesto zachoval čistý štít a jak plivali mu pod nohy a divné řeči měli – on nedal se zmást ani tak – zoufalý byl a popletený, seděl čtyři roky, nevěděl za co – přesto pořád opakoval – pravda a láska je silnější než lež a nenávist.

    A pak byla 15. července premiéra – ve velkém cirkusovém stanu, co ho mezitím postavil zástup francouzských techniků jen kousek od řeky. Splnil se tak dávný sen pana prezidenta, aby se Cirkus Havel skutečně dával v šapitó. A Dáša Havlová přijela a Plastic People přijeli a Budař s Macháčkem přijeli a Ivan Havel a Josef Abrhám přijeli a my všichni byli jsme šťastní a vyznamenaní – pořád dokola vyslovovali páně prezidentovo jméno a francouzští diváci dotýkali se nás něžně a na konci premiéry tleskalo se jak o život – ovace byly jak v nějaké opeře a Česká televize točila to všecko – a my byli hrdí, že jsme Češi – jako i pan Václav Havel byl. A Plastici hráli do noci a Sex Beatles taky pak a české pivo pilo se zadarmo a promítalo se Odcházení a francouzští diváci nechápali, ale souzněli – když na závěr filmu pan prezident vynořil se zpod vody, říkal Zapněte si svoje mobily – chtělo se všem brečet. A pak nás různí Francouzi dotýkali se něžně a v zástupech tu větších, tu menších chodili na Cirkus Havel celý červenec – den co den, desetkrát po sobě – a vždycky po představení býval koncert Sex Beatles – to aby radost byla do rána – následkem toho nakonec všichni komedianti z celého festivalu zvykli si scházet se u nás ve stanu – a tam pít do úsvitu, pořád dokola mluvit o něze a lásce a naději. Václav Havel z portrétu usmíval se věštecky a my hrdí byli a dotknutí, po desátém představení arci unavení jak psi – přesto odhodláni dennodenně hrát a hrát – na počest pana Václava Havla klidně přijít i k horečce.

    A mistrál od moře co den sílil a sílil, pátý den toho našeho hraní nabral takové obrátky, že se stan chvěl, jako by se měl co chvíli zřítit – my ani tak nepolevili, hráli i uprostřed rozpoutaného meteorologického šílenství. A publikum bylo nadšené a dojaté a různí lidé slibovali, že nás pozvou tu tam, tu onam a vítr se většinou kolem třetí zrána ztišil – a to pak bylo vidět i hvězdy. Zářily jak prase – většinou. A my byli šťastní a vyznamenaní, portrét Václava Havla na horizontu zdálo se nám, že svítí mihotavě. Různí lidé kupovali nám různé alkoholy, co většinou v životě nepili jsme je posud – a byli jsme na ten svůj Cirkus Havel hrdí jak na nějakou hodně významnou světovou kapelu.

    Když to pak na samém konci července všecko skončilo, měli jsme pocit, že jsme zažili něco neuvěřitelného, všechna ta něha projevovaná v prospěch jména Václav Havel, že nás posiluje a zavazuje na roky dopředu. Když jsme pak po třech týdnech balili – celou noc to trvalo, různé kapely hrály a víno se pilo a Nika Brettschneiderová rozsvítila na louce záplavu svíček, smutno bylo a něžně – byli jsme si všichni jistí: na tohle léto nezapomeneme už nikdy. A dobře taky.

    žije Václav Havel!


    Komentáře k článku: Jaké bylo to léto ve Villeneuve

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,