Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika Zprávy

    Jak zatančit těhotenství

    Jedním z nejpozoruhodnějších letošních projektů české nezávislé taneční/divadelní tvorby je Bodies in Progress původem slovenské tanečnice a choreografky Martiny Hajdyly Lacové (1986), dnes žijící v Česku (donedávna v Praze, před týdnem se přestěhovala se svým mužem, bývalým hercem DHnP a dnes uměleckým šéfem brněnského Divadla Polárka Jiřím Hajdylou a jejich dvěma syny /čtyři + šest let/ do Brna). Performerka se rozhodla, že bude tančit své těhotenství.

    Začátek Bodies in Progress 34 pod širým nebem před Studiem Alta v Praze. Foto Darja Lukjanenko

    Číslo její performance vždy značí, v kterém týdnu těhotenství se aktérka právě nachází. Premiéru měl projekt 22. dubna v Divadle Venuše ve Švehlovce v rámci festivalu Venušiny dny. Tehdy měl číslo 23 /zde/. Od té doby byl uveden šestkrát. 10. května Bodies in Progress 26 v rámci MOVE Ostrava v tamním Studiu G, 24. května jiný formát této produkce v Tictac Art Centru v Bruselu v rámci tamní týdenní pracovní rezidence, 26. května Bodies in Progress 28 v prostoru Fuchs2 v Praze v rámci sympozia Dancetopia, 19. června Bodies in Progress 32 v Nové Cvernovce v Bratislavě, 20. června Bodies in Progress 33 v centru nezávislé kultury Zahrada v Banské Bystrici a zatím naposledy 3. července Bodies in Progress 34 poprvé pod širým nebem na otevřeném podiu před Studiem Alta v Praze. Tanečnice chystá ještě dvě uvedení – 25. července Bodies in Progress 37 v Žilině na festivalu Kiosk a 31. července závěrečné Bodies in Progress 38 v Liptovském Mikuláši v rámci festivalu ArtWife. Termín porodu má 20. srpna. Chystá se – jak mi včera prozradil její muž – rodit v Brně. Čekají dceru.

    Je to obdivuhodný projekt, ke kterému mám velký respekt. Foto Vladimír Hulec

    Je to obdivuhodný projekt, ke kterému mám velký respekt. Připomíná mi performance butó tanečníků/tanečnic, kteří také tančili své tělo a svými performancemi je zkoumali. A nejen svá těla, ale skrze ně i svůj vztah ke krajině, k Zemi, k hvězdám, k Vesmíru, k životu a smrti. Probádávali podstatu bytí, stvoření, vědomí i nevědomí. Putovali krajinami věčných tajemství, která nás přesahují a která nikdy nemůžeme plně poznat a uchopit. Přesto je naším věčným úkolem a současně údělem je prozkoumávat. Bez toho by naše životy byly jen zdobnými nádobami bez obsahu. A na tyto cesty brali i své diváky. V tom se liší od většiny současných performerů, kteří zkoumají převážně hranice vlastních možností. Možností svých těl a jejich esteticko-pohybový kolorit. Přesah a hlubinost, jež často vedou k patosu a démoničnosti, se dnes, ve věku civilnosti a racionálna, jaksi nenosí. Ale Martina Hajdyla Lacová se k hledání a vyjevování podstat života a bytí – nejen tímto projektem – hlásí. Navazuje na duncanistky přelomu devatenáctého a dvacátého století stejně jako na moderní tanečníky a tanečnice oné doby Rudolfa Labana, Mary Wigman či Haralda Kreutzberga. A samozřejmě na plejádu jejich pokračovatelů včetně Piny Bausch či již zmiňovaných butó tanečníků.

    Navazuje na duncanistky přelomu devatenáctého a dvacátého století stejně jako na moderní tanečníky a tanečnice oné doby Rudolfa Labana, Mary Wigman či Haralda Kreutzberga. Foto Vladimír Hulec

    Vystudovala Konzervatoř J. L. Belly v Banské Bystrici a poté Katedru tance na HAMU v Praze, obor Pedagogika tance. Během studií spolupracovala s českými a slovenskými choreografy Martou Polákovou, Mirkou Eliášovou, Šárkou Ondrišovou, skupinou Debris – i se zahraničními tvůrci – Ji-Eun Lee (Korea), Karen Foss (Norsko), Ann van den Broek (Belgie), Maya M. Carroll (Izrael/Německo)… V roce 2008 se účastnila půlroční stáže v Antverpách. Od roku 2010 působí jako tanečnice, choreografka a pedagožka na volné noze. Kombinuje práci a tvorbu v českém prostředí se spolupracemi v zahraničních souborech. Je zakládající členkou skupiny ME-SA, která existuje od roku 2008. Ve Švýcarsku spolupracovala se souborem DA MOTUS! a v Norsku s choreografkou Karen Foss. V letech 2011, 2012 a 2017 byla nominována na Tanečnici roku; její sólo Solos (part III) bylo nominováno na cenu pro Taneční inscenaci roku 2012. V roce 2015 získala cenu Tanečnice roku za výkon v inscenaci SuperNaturals. Za sólový výkon v inscenaci L/One of the Seven byla nominovaná na Cenu Thálie 2016. Za duet s tanečnicí Soňou Ferienčíkovou Soft Spot získala cenu Českých center za mimořádný taneční výkon. Letos je nominovaná na hereckou Cenu Thálie v oboru Alternativní divadlo právě za aktuální projekt Bodies in Progress.

    Své těhotenství přetavila Hajdyla Lacová v hlubině intimní a současně hrdě veřejné obřady vznešenosti a mentální i tělesné síly ženy očekávající potomka. Foto Vladimír Hulec

    Navenek extravagantní nápad tančit v období svého postupujícího těhotenství přetavila Hajdyla Lacová v hlubině intimní a současně hrdě veřejné obřady vznešenosti a mentální i tělesné síly ženy očekávající potomka. V dialog se svým tělem a novým životem v něm, v oslavu bytí na této planetě. V odvážné ohmatávání propojenosti dvou bytostí v jednom těle, ve vzpínání se k věčnosti a propojování světa v nás s tím vně nás. A současně vede dialog i s diváky. Sebevědomě ukazuje sebe a své vzrůstající břicho, hledí divákům do očí, usmívá se na ně, vnímá je. A na konci jim dá napít svého čaje, který předtím potřebovala ke zklidnění a znovunabytí energie. Je to gesto ztišení a usebrání, svobody a zranitelnosti, absolutní propojenosti. Všech přítomných i všech životů na této planetě, v tomto Vesmíru.

    Odvážné ohmatávání propojenosti dvou bytostí v jednom těle, vzpínání se k věčnosti, propojování světa v nás s tím vně nás. Foto Vladimír Hulec

    Viděl jsem performanci třikrát. Po premiéře 22. dubna ve Venuši va Švehlovce (Bodies in Progress 28) 26. května v syrovém prostoru bývalé vstupní části Štvanického zimního stadionu v Praze, nyní zvané Fuchs2 (Bodies in Progress 28), a 3. července před budovou bývalého libeňského pivovaru, nyní Studia Alta v Praze (Bodies in Progress 34). Struktura je vždy v zásadě stejná. Performerka oděná do temně rudých latexových kalhot (tzv. „lacláčů“) s vyříznutým prostotrem pro rostoucí břicho leží na tubusu částečně přes jeviště rozvinutého černého baletizolu. Protahuje se. Přes na pravé straně jeviště u svých nástrojů sedící hudebnici Alexandrou Cihanskou Machovou slyšíme zesilované zvuky odlepování/tření latexových částí oděvu. Tento zvuk Machová ve smyčce různě destruuje, dává mu hudební, rytmickou podobu. Hajdyla pomalu vstává, protahuje se, dostává své tělo do „provozní“ teploty. Je soustředěná na sebe, „hraje si“ s každým pohybem ruky, nohy, těla, každým protahováním, kdy je z ní chvílemi kočka, tygr či lvice. Pohybuje se jak po čtyřech na zemi, tak později po dvou ve stoje. Stává se archetypálním zvířetem, ženou – bohyní, věčnou bytostí Vesmíru. Přitom je stále sama sebou. Ženou, budoucí matkou. V klidu, s úsměvem, s nadhledem.

    Je sebevědomá, suverénní, hrdá. Foto Vladimír Hulec

    Začíná skákat, po celém prostoru jeviště tančit. Je sebevědomá, suverénní, hrdá. V dynamických záblescích otoček a skoků divoká, démonická. Občas se zastaví a soutředí na s ní pulsující břicho. Čím dál víc si uvědomujeme (a s postupujícím těhotenstvím je to i vizuálně stále víc patrné), že sledujeme duet dvou bytostí, dvou životů. O ten vznikající se možná i bojíme. Tato zastavení, jejich četnost i tíže, byla v každém provedení jiná, daná únavou performerky, reakcemi plodu. Performerka si v podřepu odepíná šedý trikot, který jí pod kalhotami zakrýval břicho. Teď je před námi toto břicho nahé. Peformerka si stoupá těsně před diváky, maximálně je vypoulí a hrdě ukazuje. Teď netančí ona, ale její dítě, její budoucí dcera. V každém provedení je to ústřední okamžik produkce. Někdy performerka s břichem pracovala, až extrémně je zatahovala a vyšpulovala (v první a druhé produkci, kterou jsem viděl), jindy (ve třetí) jen stála a jeho projevy téměř neovlivňovala. Magická chvíle. Jako bychom se dotýkali podstaty života, jako bychom byli přítomni vzniku Vesmíru, prvním okamžikům po Velkém třesku. Ještě ne mezi námi, a už s námi. V jakém je asi stádiu, jakou vývojovou fází Vesmíru/Života prolétává, co cítí, co prožívá? Pokaždé se mi v těchto chvílích točila hlava, jako bych se dotýkal podstaty Všehomíra. A byl jsem vděčný performerce, že ji s ní takto – rituálně, veřejně, obřadně – všichni přítomní a přítomné sdílíme. Jako bychom byli v kostele při mši, jako bychom byli přítomni obřadu přírodních národů. Myslím přitom vždy na nekonečnost, na dávnou minulost planety i přicházející budoucnost bytostí tohoto Vesmíru. Co čeká tu, co je tu a ještě není? Kam v životě dojde, co prožije. Jak se bude ohlížet na tyto okamžiky? Ovlivňují ji tyto chvíle, anebo spí a vše, co my tu zažíváme a cítíme, jsou jen naše představovost a iluze? Umělkyni se podařilo vstoupit do bran jinotajů a jiných světů. Vzácná, magická chvíle.

    V dynamických záblescích otoček a skoků je divoká, démonická. Foto Vladimír Hulec

    Performerka jde k hudebnici. Sundává si latexový oděv, napíjí se z termosky s čajem, znovu se obléká do volně kol těla obepnutého šedého trikotu a klidně, soutředěně krouží jevištěm. Závěrečný tanec, který je oslavou vnitřní vyrovnanosti, duncanovské přirozenosti a mentální uvolněnosti. Ona i její dcera jsou spolu a my s nimi. Nejraději bych v tuto chvíli vstoupil na jeviště a tančil s nimi. Hajdyla Lacová nic nepředstírá, nic nezakrývá. Křečové žíly, neforemnost těla. Skrz poloprůhledný trikot ji sledujeme v podstatě nahou, obnaženou. Vnější zdobnost zahodila: Je lidskou bytostí nikomu – sobě ani nám – nic nenalhávající. Přesto – tím, že má stále trikot na sobě – si uchovává i vlastní, soukromá tajemství, jež jsou jen její. A my jsme za to rádi. Málokdo chce vstupovat člověku do jeho nejniternější, nejtělesnější intimity. A ten by ji snad ani neměl ukazovat. Ta je a měla by být vždy jen jeho. (Samozřejmě jsou výjimky – zažil jsem takovou například loni v Avignonu během performance A Noiva e o Boa Noite Cinderela Brazilky Caroliny Bianchi a jejího souboru Cara de Cavalo – více zde.)

    Vnější zdobnost zahodila: Je lidskou bytostí nikomu – sobě ani nám – nic nenalhávající. Foto Vladimír Hulec

    Představení končí. Performerka s hudebnicí přicházejí k divákům. Rozdávají jim bílé kameninové šálky (symbol čistoty, nevinnosti) a nalévají do nich čaj z termosky. Upíjíme a mlčíme. Můžeme se dotýkat? Můžeme se na sebe dívat? Spolu s oběma umělkyněmi se usmíváme. Uvnitř sebe i navenek. Díky, Martino se Sašou, za tu hodinu spolubytí. Jsme usebranější, vyzrálejší. Díky živote, že jsi.

    Ticho přítomnosti před blížícím se velkým třeskem. Foto Darja Lukjanenko

    A jsme blíž novému životu. A své vlastní smrti. Ticho přítomnosti před blížícím se velkým třeskem. Vědomí ticha před narozením a ticha smrti. Věčnosti. Přemýšlení o křiku života.

    Díky, živote i smrti, že zůstáváte tajemstvím.

    ME-SA, Praha – Martina Hajdyla Lacová: Bodies in Progress. Koncept, choreografie a interpretace: Martina Hajdyla Lacová, hudba: Alexandra Cihanská Machová, kostým: Natálie Rajnišová, režijní spolupráce: Jiří Hajdyla, dramaturgická spolupráce: Maja Hriešik, pohybová spolupráce: Lucia Kašiarová, realizace kostýmu: Martina Stieglerová, foto Veronika Čechmánková. Produkce: Eva Roškaňuková, producent: ME-SA / Jiří Hajdyla. Premiéra 22. dubna 2024 v Divadle Venuše ve Švehlovce v rámci festivalu Venušiny dny. Psáno z uvedení 22. dubna ve Venuši ve Švehlovce, Praha + 26. května ve Fuchs2, Praha + 3. července 2024 před budovou Alta, Praha.

    ///

    Více o performanci Bodies in Progress na iDN:

    Od kořínků (No. 1)


    Komentáře k článku: Jak zatančit těhotenství

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,