Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jak Vás inspirovalo otáčivé hlediště?

    Martin Glaser
    Macbeth 2010

    Vzhledem ke spíše komornějším rozměrům naší zastřešené scény je otáčivé hlediště inspirací k velkému divadlu – tedy nejen k velkému množství účinkujících pro velké množství diváků s možností velké výpravy a velké dynamiky, ale hlavně k tomu podstatnému, co velké divadlo umí: k divadelnímu dialogu se vším tím velkým, co nás přesahuje: s přírodou, hvězdným nebem nad hlavou a tím největším, co skrývá lidská duše.

    Jiří Menzel
    Don Giovanni 2010
    Sluha dvou pánů 2007

    Ta zahrada je moc hezká. Dokonce, kdybych tušil, že je to možné, tak bych Sluhu dvou pánů dělal bez dekorace. Herci jsou totiž tak dobří, že žádnou dekoraci nepotřebují. Ale když už jsme to nechali udělat, tak ať tu jsou. Tady je vše na hercích a na přírodě kolem. Vždycky jsme to dělali tak, že točna hraje zároveň – má tu funkci, že udává tempo a Bellarie byla využívaná jako jediný architektonický prvek. Tentokrát jsme si ale řekli, že se bez ní obejdeme. Ono to tak opravdu je, že dekorace a pozadí nejsou důležité. Zde je to skutečně na hercích, proto během zkoušek zjišťuji, že kulisy vlastně vůbec nepotřebuji.

    Já rád dělám v plenéru, nedávno třeba v Dubrovníku. Je to vždy výzva pro herce, protože najednou, když hraje bez kulis, musí být mnohem výraznější. Na jevišti mi připadá všechno vylhanější. Ale tady v konfrontaci s pravými stromy a pravou trávou je hezké, když je člověk taky opravdový.

    David Radok
    Jak se vám líbí 2011

    Když jsem se s Jihočeským divadlem domluvil, že budu v Krumlově režírovat, tak jsem tam začal jezdit na představení a díval se, co funguje, a co ne a proč. Bavilo mě pozorovat představení jako divák a zkoumat celý proces. Nejvíc jsem se soustředil na práci s herci. V plenéru se nedají použít obvyklé divadelní berličky. Pokoušel jsem se najít takovou dynamiku představení, aby to v přírodní scenérii fungovalo. Je půvabná, ale má i negativa, a to včetně diváků – to je specifická kategorie, to nejsou diváci, kteří jdou na určité herce a titul, to jsou lidé, kteří jdou v létě na pouťovou atrakci, povozit se na kolotoči. Viděl jsem to jasně, je tam velké procento lidí, kteří se dobře najedli, dali si pivko a mají ten známý výraz – teď mě bavte. Soustředění je podstatně menší než v běžném divadle. Nad tím se musí člověk zamyslet, aby nestřelil vedle.

    Uvítal jsem práci v reálném prostoru s využitím stavby Bellárie. Jsou tu stromy, tráva, hvězdy. Počítat se musí s rozmary počasí, což je nezvyklý střet pro divadlo, které je imaginárním světem. V parku je člověk konfrontován se stoprocentní realitou. Pokusil jsem se, aby představení bylo působivě nasvíceno, střídaly se scény intimnější s těmi, které mají rozlohu. Atmosféra je tu jiná. Zajímavý je tady střet skutečnosti života se skutečností divadelní či uměleckou.

    Pokoušel jsem se jako vždycky najít ryzí podstatu – téma nikoli povrchní, ale to hlavní, o čem hra je. Takto pracuji se vším, s činohrou i s operou. Velice důležitý je pro mě prostor, stejně jako protagonisté. Díky prostoru diváci dostávají spoustu informací, i podvědomě. Jsem dost háklivý na prostředí, v němž se hraje. Venku i uvnitř je pro mě prostor zásadní. Každé představení musí být vystaveno v nějaké dynamice. Vybudovat se musí tak, aby udrželo pozornost diváků po celé dvě hodiny. V napětí, které povolujete a zase přitahujete. Přemýšlel jsem hodně o parku, otevřeném prostoru, o jeho úskalích, ale i pozitivech.

    Josef Průdek
    Komedianti 2011

    Na samém počátku jsem si musel klást otázku, jestli jsem vůbec schopen využít prostory parku, přecházet z jednoho místa na druhé. Myslím, že se to podařilo. Když se ale začnou honit mraky, koukám více nahoru než dolů.

    José Cura
    Canio v opeře Komedianti 2011

    Není to samozřejmě normální divadlo, ale ne proto, že se otáčí, to je ta zábavná část, ale proto, že zpíváme uprostřed přírody. Jsme tu v úplně jiné situaci a pokud někdo očekává stejný zvuk jako v uzavřeném divadle nebo na nahrávce, tak by mohl být zklamán. Cania jsem zpíval mnohokrát, takže nemám zapotřebí se omlouvat, ale jde o to, aby diváci přizpůsobili své očekávání a připravili se na jiný zážitek. Jsme tu v úplně jiné situaci než na uzavřené scéně.

    • Autor:
    • Publikováno: 16. listopadu 2011

    Komentáře k článku: Jak Vás inspirovalo otáčivé hlediště?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,