Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jak si Jean-Paul Sartre představuje ďábla a Pána Boha

    André Blanchet S. J. (1899–1973), člen Tovaryšstva Ježíšova, ve své době nejvýznamnější francouzský literární kritik. Byl v úzkém kontaktu s významnými spisovateli své doby, například s Paulem Claudelem. Obsáhlý třísvazkový výbor La littérature et le spirituel (Literatura a duchovní skutečnost) zahrnuje studie a eseje věnované spisovatelům různých dob, autorům duchovně spřízněným, ale i těm, kteří patřili k jiným proudům a směrům nebo zaujímali odlišná stanoviska (Gide, Maraux, Camus nebo Sartre). Před půlrokem jsme uveřejnili jeho studii Sázka Alberta Camuse, již napsal bezprostředně po spisovatelově tragické smrti. Text Jak si Jean-Paul Sartre představuje ďábla a Pánaboha napsal vzápětí po premiéře Sartrovy hry Ďábel a Pánbůh v divadle Antoine 7. června 1951. Dramatik si právě na této hře velice zakládal, byl za ni veleben a setkala se také při své premiéře s mimořádným úspěchem u diváků v době, kdy ve Francii zažívala své apogeum komunistická ideologie. Nadčasovost Blanchetovy studie spočívá v tom, že se snaží postihnout a ozřejmit důvody vnitřního člověka, který je skryt za dílem a za autorovým vztahem k Bohu, což je obzvlášť záslužné právě v případě tvůrce tak významného, byť rozporuplného, jakým byl Jean-Paul Sartre, jehož české recepce se – stejně jako Camusova – v minulosti neobešla bez jednostranností a zjednodušení. (jfm)

    Jean-Paul Sartre

    Sartrovy Špinavé ruce nám s dojemnou otevřeností náhle odhalily tajemství člověka, který nenachází svou cestu a který už neví, jak se hnout vpřed. Po nich následovalo ticho, které jen jitřilo naše očekávání. Konečně se nyní jako ateistická odpověď na Claudelův Saténový střevíček objevuje hra Ďábel a Pánbůh. Má to být, jak stojí v programu, hra gigantických rozměrů, což mají potvrzovat následující poněkud jednoduché údaje, které z něj přebírám: 104 techniků, 90 kostýmů, 10 dekorací, 600 m kabelů, 300 kilogramů hřebíků, tuna barev… Celý obrovský kus trvá čtyři hodiny. Jestliže Jean-Paul Sartre spouští celé to zrcadlové vábidlo, jakým je tato „výpravná“ hra, dělá to proto, že chce být oznamovatelem a šiřitelem nové zvěsti, která zajímá všechny lidi. Bůh neexistuje. Bůh je jen sen a je už načase, aby se lidé z něj probudili a vzali do vlastních rukou – ve své bídě a slávě – svůj osud.

    Zdá se, že Jean-Paul Sartre dosáhnuv své dospělosti chtěl se nejspíš touto hrou pokusit hrát vabank. Prohrál.

    Zlo není nemožné

    Nacházíme se v šestnáctém století, v době probíhajících náboženských a sociálních bouří. Město Worms obléhá arcibiskupské vojsko, v jehož čele stojí Goetz. Má se Worms vzdát? K tomu chce zřejmě jeho nebohé obyvatele při užití řady anatémat přinutit místní biskup. Nebo se má postavit na odpor a požádat o pomoc zbytek Německa? To si přeje marxisticky střižený luterán jménem Nasty. Heinrich je chudý řadový kněz v zelené sutaně. Přebíhá od jedné strany ke druhé a je odevšad exkomunikován, neboť si uložil nesplnitelný úkol být na straně a zároveň stát za lidem. Ale i kdyby nakrásně lid skutečně miloval, kněz zůstane knězem, a proto má v popisu práce lid zradit: Heinrich tak Goetzovi umožní vstoupit do města.

    Goetze von Berlichingen hraje Pierre Brasseur. Je očekáván, potlesk sklízí předem. Goetz není žádný ledajaký žoldák, který vraždí, znásilňuje a vypaluje města. On způsobuje zlo pro zlo, protože Bůh je Dobro, a protože chce Boha urazit. Zabrání mu snad Bůh v tom, aby vypálil Worms a zdecimoval jeho obyvatele? Ale kdež, Bůh jej k tomu přímo vyzývá! Je snad něco banálnějšího než zlo? namítá mu Heinrich. Zla se přece dopouštějí všichni. Peklo je jako tržiště, hotový blázinec. Zlo není nemožné, nemožné je dobro, protože si je Bůh vyhradil pro sebe. Goetz se proto vsadí, že bude konat dobro. To je zřejmě ten nejlepší způsob, jak být sám… Vsadím se s tebou, že ze mě bude světec. Ujednáno! Do roka a do dne Heinrich sám posoudí, zda Goetz své sázce dostál.

    Ďábel a Pánbůh připomíná politické procesy v totalitních zemích, při nichž obžalovaný odsouzený předem přichází k soudní přepážce, aby u ní vyznal, že spáchal všechna možná zla.

    Goetz město ušetří, stáhne své vojsko, rozdělí své pozemky, propouští svoji milostnici, obléká mnišskou kutnu. Světec, svatý muž. Jak je ale možné, že mu lid nedůvěřuje a zdráhá se projevit mu důvěru, jakou prokazuje světcům? Kde se stala chyba? Jak to tedy ta církev dělá, že se jí daří svést davy? Nic jednoduššího. Třeba takový mnich Tetzel, obchodník s odpustky, který je navíc historická postava, a jsme okamžitě svědky veselé taškařice představující jednu z nej­úspěšnějších scén. Goetz odhaluje tajemství svatosti, dozvídá se, pomocí jakých podvodů a triků se vykovává aureola svatosti. Když bude třeba, udělá zázraky. Jeho zapuzená milenka právě umírá v zoufalství, neboť není v dosahu žádný kněz, který by ji vyslechl. Lid totiž zůstává stále příliš hloupý a dává přednost kněžím před světci. Goetz vzývá velkého dřevěného Krista, který scéně dominuje, aby učinil zázrak. Figura je však němá a hluchá jako poleno. Což se dalo čekat. Goetz si však dýkou způsobuje na dlani ránu: je stigmatizován! A ejhle, tentokrát lid Božího muže vítá a oslavuje. Dostal jsem je, komentuje Goetz polohlasem. Bouda, podvod? Sál se chechtá na celé kolo. Bavíme se jako děti na maňáskovém divadle nebo jako na frašce v Grand Guignol. Bacha, policajti, Goetzi? Ale kdepak, veškerou ambicí hry je přesvědčit nás, že žádný Bůh-policajt neexistuje. Goetz stále víc a víc sílí ve své svatosti. Nezdar, kam se podíváš. Neutrální křesťanské městečko, které založil, zničila válka. Jakákoliv akce se zdá být nemožná, Götz si chce vyzkoušet kontemplaci. Poušť, prázdnota, disciplína. Dokonalý asketa láme vlastní rekordy. Zcela klasická poustevna však pro všechny případy zahrnuje jedno zvláštní přídavné zařízení: Symbol lidské lásky Hildu. Ta má za následek těžká pokušení. A když se přesně na den rok se s rokem sešly, tak Goetz na schůzce s Jindřichem uznává, že svoji sázku prohrál: jeho svatost přinesla lidem víc zla než dobra. Ale prozradí mi někdo, kdy konečně přijde řeč na Boží existenci? Chviličku strpení: po spuštění opony. Nasty přichází Goetze požádat, aby stanul v čele lidové armády, a Goetz v sobě probouzí starou náturu vojáka. A jelikož Bůh neodpovídá, protože Dobro a Zlo jsou stejnou měrou nemožné, uchopme osu vlastního osudu do svých rukou my sami. Vydejme dekret, že Bůh je mrtev. Zůstanu sám s tím prázdným nebem nad hlavou, protože neznám jiný způsob, jak být se všemi. A Goetz slavnostně vyhlašuje novou epochu a probodává přitom ty, kdo nepřijímají sdostatek pružně a rychle filosofii Jeana-Paula Sartra.

    Historická veteš ve stylu Alexandra Dumase, troufalé simplifikace, jež vysvětluje proselytismus spojený s dojemnou vírou, odpovědi napadající jako početné vojsko poraženého protivníka, modliteb a rouhačství dle libosti, a nakonec dovolávání se dobrých zásad: co chybí k tomu, aby hra Ďábel a Pánbůh odpovídala správné představě o didaktickém představení v katolické škole? Ale vsadím se, že se ani v jednom z nich nemluví tak často Bohu. Jsou to silná slova? Navíc zvolený žánr vyžaduje místní kolorit. A právě zde je třeba přiznat, že se Sartre neprojevuje nijak zvlášť brilantně. Bez ohledu na jeho cit pro hantýrku a argot zůstává žalostně pozadu za Rabelaisem a Lutherem, a někdy v budoucnu nám nějaký filolog nepochybně odhalí, že krotký Sartrův jazyk ničím nepřevyšuje jazyk prosťáčků z šestnáctého století.

    Stejně jako všechny literární žánry má i didaktické školní divadlo svá úskalí. Přesvědčuje pouze přesvědčené. Je velice prosťoučké a může popudit náročnější osoby, které přicházejí jako věřící a odejdou jako nevěřící. V podobných případech nebývá nic dvojznačnějšího než „úspěšné výbuchy smíchu“ a není ani třeba, aby si J. P. Sartre dělal o určitém smíchu, který provází každou jeho nehoráznost, příliš velké iluze. Koneckonců takový Henri de Bornier – pravdaže ve vázané řeči – dosahoval onačejších výsledků.

    Ale Pierre Brasseur zachraňuje vše. V postroji cirkusového koně hned při svém entrée shodil svého jezdce J. P. Sartra ze sedla. A jde o skvělou ukázku, možná trochu obhroublou, virtuozity, schopnosti upoutat svým zjevem, vnitřního uspokojení. Brasseur skáče, točí se, řehtá, chodí po zadních nohou a jeho závěrečné číslo, všechna čest. Bravo! Osobní úspěch Brasseura brilantně překrývá Sartrův neúspěch.

    Jean-Paul Sartre a Louis Jouvet

    Jean-Paul Sartre a Louis Jouvet na zkoušce v divadle Antoine v Paříži (1951) FOTO GEORGE-HENRI

    Jean Vilar (Heinrich) a Pierre Brasseur (Goetz)

    Jean Vilar (Heinrich) a Pierre Brasseur (Goetz) FOTO GEORGE-HENRI

    Pierre Brasseur (Goetz) a Maria Casarès (Hilda)

    Pierre Brasseur (Goetz) a Maria Casarès (Hilda) FOTO GEORGE-HENRI

    Hlubiny duše ateistovy

    Někdo se o Sartrově hře vyjádřil v tom smyslu, že je to stroj bez duše. To není spravedlivý soud. K tomu, aby drama bylo skutečným dramatem a nejenom obrazy znázorněnou tezí, je třeba a postačí, aby nám ukázalo jednu živou osobu. A v Ďáblu a Pánubohu jedna (dvě ne, jak uvidíme dále) živá osoba je – Goetz, do níž Sartre vložil něco z vlastního života. Ďábel a Pánbůh, to je divadelní záblesk, osvěcující hlubiny duše současného ateisty, a to duše samotného Sartra. Díky tomu nás nenechává lhostejnými, oslovuje nás. Chladný dojem patrně vysvětluje nepříliš povedená historická transpozice. Sartre postižený literárním gigantismem obléká Saulovu zbroj… nebo zbroj Claudelovu. Poznáváme ho v ní špatně. Ale za strojenou fabulí se skrývá právě on, je to on, kdo trpí, a je to právě on, kdo se za vším hlučným slovním balastem ztišeným hlasem vyznává. Popřejme mu sluchu.

    Goetzovým ústředním dramatem je samota. Samota chtěná, z vlastní volby, která však na něho doléhá. Zkuste objevit, jaké vásně jím hýbou. Přehnaná ambice? Milostné vzplanutí? Ne, neboť ostatní lidé pro něj neexistují. Alespoň v tom smyslu, v jakém se nakonec vysloví i o Bohu, že pro něj neexistuje – jinými slovy, že pro něho nemá význam. Všimněte si, jak se pohybuje a mění mezi lidskými přeludy: drtí je svým opovržením jako štěnice, shazuje je, popírá. Přiznává lidem existenci jen v míře nezbytné k tomu, aby se stali jeho nástroji, ale zase ne tolik, aby mohli být jeho svědky. Nesnesitelná samota. Samojediný, potřebuje alesoň nějakou „galerii“. Šašku, co si počneš bez publika? říká mu Heinrich. Jediné „publikum“, které ho je hodno, je Bůh. A z Boha se stává jeho posedlost. Paradox nadčlověka spočívá v tom, že jej jeho pýcha poté, co obrátila zemi v poušť, nutí prozkoumávat nebesa a vyškemrávat na nich Boží pohled. Láskyplný pohled? Nikoli. Co mám udělat, abych byl milován? Obdivný pohled. Goetz je před Bohem pózující Goering. Co by neudělal pro to, aby dosáhl toho, co chce? Vyzývavost, rouhání, všechno se hodí. Diví se, ve vší nevinnosti: Bůh neodpovídá! Aby Jej vyprovokoval, rád by vymyslel něco nového v oné až příliš probádané a vyzkoušené oblasti, jakou je zlo. Kéž by tak do nadčlověka udeřil blesk! To by bylo skvělé vítězství! To by znamenalo, že jej Bůh vzal vážně. Všechno je lepší než to opovržlivé mlčení. Je to Bůh, koho této noci ukřižuji… V tu chvíli má strach, stejný strach, jako kdyby byl pouhý člověk. Boží mlčení. Existuje nejspíš jedno vysvětlení, a to, že Bůh není člověk. Pro blesk jsem příliš vysoko, volal už Zarathustra. Ale právě pro Boha je příliš malý. Nečekejte, že se Bůh sníží až k vaší pýše. Duchovní život může jen velice vzdáleně připomínat placení ve čtvrté cenové skupině… V dětství jsem byl svědkem něčeho podobného v podání antiklerikálního řečníka, který na pódiu dával Bohu pět minut na to, aby do něj udeřil. Jak se můžete přesvědčit, žádný Bůh neexistuje, prohlásil ukládaje zpátky do kapsy své hodinky. Je skutečně nutné, aby nás teologie Jeana-Paula Sartra stahovala na podobnou úroveň?

    Ať si nad tím žasne, kdo chce. Postoj moderního ateisty není jednoduchý. Dožaduje se Božího pohledu, ale zároveň se ho obává. Jde o vyzkoušení síly mezi nimi. Jestliže Goetz nemá před Bohem respekt, právě Boží pohled ho přitluče k zemi. Vyplývá z toho pokušení Boha snižovat. Bůh je jediný nepřítel, který je mne hoden, říká Goetz. Potřeboval by však, aby šlo o nepřítele, jehož majestát by jej nedrtil, o soka střiženého na jeho míru, kterému by mohl zasadit úder a kterého by mohly ranit jeho urážky. Kdyby Bůh neexistoval, vymyslel by si ho. A on si ho také vymýšlí, ale takového, aby on sám nebyl v jeho přítomnosti příliš žalostnou postavou. A tomuto nepříteli, jehož si vysnil, dává tradiční jméno Bůh. Je to lichotivější. Ale kdo jiný by mohl podobného Boha přimět k tomu, aby sestoupil na prkna, než chvastoun předváděním svých bicepsů a výzev vykřičených do divadelního provaziště? (Sestup, jsi-li člověk!) Ale jaký je to Bůh, který musí promýšlet otázku zla stejně jako my, jinak mu hrozí, že námi nebude „uznán“? (Jestliže neuvažuješ stejně jako my, neexistuješ.) Ale jaký je to ale Bůh, je-li chápán výlučně jako zásobovač (Myslíš, že se toho někdo nají, toho krucifixu?) a jako sociální činitel, jemuž je „obrácený“ Goetz dokonce ochoten přiznat i nějakou malou roli ve společnosti? A nerovná se už sama tato antropocentrická a utilitární představa Boha ateismu?

    Říkáme to s klidem a po úvaze: je-li Bůh pouze toto a neuspokojuje-li především hluboké potřeby duše, je pro nás ničím, je ničím. Představme si, že by tento „Bůh“ Goetzovi poslušně odpověděl. Jako křesťané bychom jej nemohli uznat za našeho Boha, protože neví nic o poslání Ježíše Krista. Mohl by to být alespoň „Bůh filosofů a vědců“? Ani v nejmenším, neboť kdyby byl zcela ve službách lidí, kteří mohou vyžadovat účty z jeho spravování, a kdyby byl zcela proniknutelný rozumem, bez nekonečných, nevyčerpatelných zdrojů, bez tajemství, nebyl by už Absolutnem. Co bychom si počali s jedním člověkem navíc? A který z filosofů kdy v takového Boha věřil? A kdyby konečně nám tento Bůh pohybující námi jako loutkami a nerespektující naši svobodu ani lidskou důstojnost měl bránit v tom, abychom byli lidmi, potom by tváří v tvář takovému Bohu bylo naší první povinností vzbouřit se proti němu a povstat.

    Tohle strašidlo však patří Jeanu-Paulu Sartrovi. Protože je posedlý politikou, chápe Boha jako nějakého führera nebo „otce národů“ výhrůžně strmícího nad našimi životy s nahajkou v jedné ruce a s kusem žrádla v druhé, jako nebeského diktátora. A nejde tu nakonec o obnovený starý strach z osudu, od kterého lidstvo osvobodil příchod křesťanství? Ničeho se nebojme: hercovy výkřiky v nás nemohou přehlušit důvěrně mírný Hlas, který k nám promlouvá: Nejste mými otroky, ale jste mými přáteli. Křesťanství nezničilo člověka, ale obnovilo jej a zachránilo před spodními a nižšími silami. Sartre se vášnivě potýká s předkřesťanskou modlou. Se zpožděním dvou tisíc let.

    Je proto namístě jej upozornit na to, že napadá Boha, který není naším Bohem, který, přesněji řečeno, vůbec žádným Bohem není. Byl přesvědčen, že zasáhl Boha Abrahámova, Izákova a Jákobova, ale vytvořil si jen papírový terč. Jeho rouhání zní našim uším nesnesitelně, neboť se týkají Boha a církve, ale míjejí se s nimi. Pořádně se rouhat, to hned tak někdo nedokáže.

    Nepřehlédnutelný Pierre Brasseur proměněný v instruktora existencialismu nás přivádí až k samé hraně alternativ buď–anebo. Ta nejzásadnější alternativa se jako zlatý hřeb programu objevuje až na konci. Buď Bůh, anebo člověk. To je závěr důkazu, který je určen inteligentním divákům, a který máme tu čest vidět na vlastní oči. Jde v něm především o toto: Existuje-li Bůh, neexistuje člověk. Že křesťané terorizovaní „bubákem“ (viz Mouchy) a všichni ti švábi rozplácnutí na zemi Božím pohledem už nejsou lidmi? S tímto bodem žádná obtíž. Souhlas. Blížíme se rozuzlení. Ještě trocha vynaložené námahy. Pozorní diváci, sledujte mne dobře. Zde se do tváře Brasseura, špatně vytrénovaného pro podobné výkony, vrývá vráska. Jestliže však člověk existuje, potom neexistuje Bůh. Bohužel, vaše činky jsou ze dřeva a vaším alternativám nevěříme ani minutu. Teď je mi to jasné: vkládáte Boha do prostoru, takže tvoří součást tohoto světa. Jeho bytí je ušité ze stejné látky jako svět v tom smyslu, že je-li tento bůh všemohoucí, potom já jsem nesvobodný. Je-li tento bůh všude, potom já jsem odevšad vytlačován, vyháněn. Je-li tento bůh vším, potom já jsem ničím. Ale to jsou už hodně hrubé představy. Soužití, koexistence konečného s Nekonečnem se nedá snadno myšlenkově uchopit, ale Sartrovo řešení se od všech dosud předložených řešení liší svou nedbalou elegancí. Spočívá ve vyřešení problému tím, že se v něm jeden z pojmů, Nekonečno, nechává zmizet v rukávu.

    S deliriem diskutovat nelze

    Bůh je mrtev, nechápejte tím, že neexistuje, ani to, že už neexistuje… Odpověděl nám a odmlčel se…

    Když jsme před časem četli toto pohřební konstatování v Situations (sv. I., 1947, s. 153), přiznali jsme mu metafyzickou hloubku nahánějící strach. Ale velký naiva Goetz prozradil tajemství. Už v Mouchách se Jupiter měšťácky promenuje po scéně a byla mu tam pochopitelně přidána nádherná brada vyvolávající asociaci Boha Otce. Tohle jsem měl raději. Pouze musíme Jeana-Paula Sartra varovat, že tahat čerta za ocas a Boha za bradu není asi ten nejjistější prostředek, jak s nimi navázat kontakt. Goetz se ateistou nestal, on jím byl od počátku.

    Ale vyčerpali jste skutečně všechny prostředky poznání Boha? Goetz se, nepochybně proto, aby mohl na tuto otázku čestně odpovědět, rozhoduje k nečekanému úkroku ke svatosti. Ale toto jeho vybočení může být za daných podmínek pouze šprýmovné. Neboť jde o svatost bez Boha. Přesněji Bůh není ještě oficiálně vykázán, je „požádán“ o spolupráci na Goetzově díle, jakým je vytvoření dokonalé společnosti. Bere si na starost zázraky – má to koneckonců v popisu práce. Podobná konverze – viděl bych to spíš jako konverzi Boha k marxismu než jako obrácení Goetze k Bohu – postrádá v sobě cokoli vnitřního, probíhá beze slova. Goetz jako opice Boha a církve pokrytá medailkami a znamenající se křížem zůstává věrný sobě samému.

    Podobné neporozumění svatosti – která není jen úplnou a celou angažovaností ve službě lidem, ale představuje společenství s Bohem – odhaluje Sartrův naprosto výjimečný nedostatek náboženského smyslu. Nedělejme však, že jsme překvapeni. Ten, kdo vzal na sebe úkol dát nový smysl slovům „Bůh“ a „transcendentní“, musí i se slovem „svatost“ naložit se stejnou nenuceností. Ale vůbec celý křesťanský svět nabývá v Sartrově optice bizarní nasvícení. Goetz hovoří o svatých věcech podobným způsobem, jakým mluví o lásce člověk posedlý erotikou. Jde o stejná slova, ale jakmile projdou jeho ústy, k nepoznání se změní. Moli bychom toto srovnání posunout ještě o hodně dál. Všichni křesťané, kteří se objevují na scéně, jsou v marxistickém i v medicínském smyslu odcizení, jsou to maniaci, jimiž cloumají nutkavé sklony, zcela zahlcení svou fixní ideou. Ve všech ohledech je lze přirovnat k erotomanům, neboť zakoušejí zvláštní rozkoš buď z toho, že bičují Boha, nebo že se naopak nechají od Něho mrskat a lezou před ním po čtyřech. Sadismus a masochismus, který Sartre všude vidí, přenáší i do vztahů s Bohem. Jak mu odpovědět, když nám věren své dobré četbě cituje svatého Jana od Kříže? Nijak. S deliriem diskutovat nelze. Nic neříkat, snad jen to, že mu jsou některé oblasti zapovězeny.

    Goetz–Sartre není po tom všem patrně příliš kvalifikovaný na to, aby nás poučil o tom, co je pro křesťana možné, a co možné není. Není možné, řeknete, příslušet zároveň k církvi a k lidu, a bouřit se proti sociální nespravedlnosti, jestliže souhlasíte s Boží vůlí. K čemu je tu dobré diskutovat? Dva tisíce let křesťanství dokazují, že lze milovat Boha a lidi zároveň. I ten nejmenší skutek lásky – která je nedílně láskou k Bohu a láskou k lidem – rozbíjí, profesore, vaše dilema a musí vám vyrazit křídu z ruky. Ale každý profesor má vždycky sklon věřit, že na jeho černé tabuli je více pravd než v reálném světě. Proč by otvíral okno? Neříkejte mu nic o kněžích provázejících malomocné, o stovkách či přesněji o tisícovkách řeholníků, kteří svůj život zasvětili chudým: jakou bude mít šanci u tohoto existencialisty existence před ideou? Stojí psáno (v Sartrově přednášce), že biskup je vykořisťovatel, kněz zrádce a křesťanský odborář člověk smířený s osudem. (viz Existentialisme est un humanisme, s. 26) A právě z tohoto důvodu se v jeho hrách nepohybují živé osoby, ale Strach v procesí, Mazanost s mitrou, Proradnost v sutaně.

    Ďábel a Pánbůh připomíná politické procesy v totalitních zemích, při nichž obžalovaný odsouzený předem přichází k soudní přepážce, aby u ní vyznal, že spáchal všechna možná zla. Sartrův křesťan se objevuje na scéně vždy náležitě zpracovaný. Stejně jako obžalovaní v Berlíně, v Praze nebo v Moskvě zrazuje kněz (Heinrich) jak svůj lid, tak církev a je z něj jen žalostná troska (Jean Vilar je v této roli nezapomenutelný neuropat natahující brka). A Bůh sám vypadá tak hloupě, že nemá vůbec právo na existenci…

    Zpěvohry J. P. Sartra

    Bůh je mrtev. Budiž. Jeho zmizení umožní zrod nového pocitu, který jsme (podle všeho) až dosud neznali: nyní, kdy už nemáme Otce, se budeme teprve moci navzájem milovat jako bratři Budiž. Goetz se srdcem z kamene (peklo jsou ti druzí) se obměkčí, otevře se a prolomí příčle své samoty směrem k lidem! Budiž. Fanfáry oznamují novou éru!

    Nikde jsem si však nevšiml, že by se někde vyskytl nejmenší náznak jejího počátku. Když Goetz na konci hry propíchne z lásky k lidstvu jednoho ze svých protivníků, jako příliš přesvědčivý důkaz této lásky k lidstvu to nevyznívá. A protože k tomu dojde těsně před tím, než spadne opona, nezbývá nám než si počkat na další kus. Ale podobným příslibem končily už Mouchy. Přešlapujeme na místě. Dílo Jeana-Paula Sartra proto připomíná ony zpěvohry, v nichž zástupy mnohohlasně pějí Pojďme, jděme!, aniž se pohnuly o krok vpřed. Čekáme na první krok Jeana-Paula Sartra do nové éry.

    Sartrovo vnitřní drama je dramatem Nietzscheovým. Jak zaznamenal Karl Jaspers, moderní ateista nedokázal uniknout křesťanskému světu a překonat jej. Zdržuje se na opačném břehu, odkud ohlašuje široký prostor nových možností. Ale k tomu, aby překonal křesťanství, je nucen hledat opěrný bod v křesťanské hodnotě, jakou je například svoboda, ale, co čert nechtěl, svoboda nalézá svůj plný výraz pouze v křesťanství. To se tak k němu stále vrací. Je v něm uvězněn. Jakmile opouští tuto pevnou půdu, říká Jaspers, padá do jámy. Být jednou nohou v křesťanství a druhou v prázdnu, to není příliš výhodná poloha. Duše moderního ateisty je tak zčásti zhnětena ze záští, zčásti z nihilismu. Ateista opovrhuje tím, čím je, a není tím, čím by chtěl být. Nemůže učinit skok do nicoty, posluhuje si křesťanskými hodnotami k tomu, aby urážel křesťanství, které jej drží při životě, jímž se živí, jež dýchá a bez něhož by nebyl nic, a píše drama, které praská ve švech blasfémiemi, a uzavírá je příslibem frazéra a šarlatána. Dnešek je nenávist, láska je vždy záležitost zítřka. Právě z toho důvodu nebude nikdy „smrt Boha“ hotovou skutečností, dokonanou, uzavřenou jednou provždy, jak by nám chtěl za každou cenu vemluvit…

    Ďábel a Pánbůh nám poskytuje velkou službu. Ukazuje nám, pomocí jakého itineráře došel moderní člověk k ateismu. V průběhu hry se vybavují jména jako Luther, Nietzsche, Comte, Marx, předtím, než dospějeme k samotnému Sartrovi. Goetz je osoba různorodá, kombinovaná, jejíž kostýmní divadelní výbava by počínala sutanou zahozenou vyklouzem do kopřiv a končila u košile ze Saint-Germanin-des-Prés. Jestliže však Ďábel a Pánbůh je, alespoň z části, umělá montáž, v níž nechybějí anachronismy, jde určitě o dobrou hodinu dějepisu, v níž ve světlech ramp probleskují vnitřní rozpory západního ateismu, který se snaží získat z křesťanského kvasu protikřesťanské kvašení a z křesťanského překračování vydestilovat překročení křesťanství. Co mu zbývá jiného, než se utéci k surrealistické hře, uhnat si nějaký fanatismus na způsob komunismu nebo nacismu, nebo sám sebe zničit v prázdném násilí pro násilí? Jestliže si tolik dnešních ateistů vychutnává své zoufalství, svoji beznaděj, je tomu tak proto, že se snaží přiznat absolutní hodnotu jedinému citu, který ještě zbyl v jejich vnitřní poušti.

    Poděkujme Jeanu-Paulu Sartrovi, že nám s takovou svědomitostí a uvědomělostí vytvořil bilanci ateismu. O tom jsme ani na chvíli nezapochybovali, ale přišlo nám, že nám to ukázal s nemístným přepychem (600 metrů kabelů, 300 kg hřebíků, malířských barev atd.): že je ateismus slepá ulička. Ateisté nikdy s Bohem neskoncují.

    Vybral a přeložil Josef Mlejnek

    André Blanchet, La littérature et le spirituel. Le Mêlée littéraire, Paris, Aubier, 1959, s. 253–266.


    Komentáře k článku: Jak si Jean-Paul Sartre představuje ďábla a Pána Boha

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,