Jak psát po Beckettovi?
Tato reakce Vojtěcha Varyše na dopis Lídy Engelové z DN 16/2010 (http://www.divadelni-noviny.cz/lehce-opozdena-reakce-na-dva-prispevky-v-dn-c-11/), který byl reakcí na jeho text o Městských divadlech pražských z DN 11/2010 (http://www.divadelni-noviny.cz/jak-jsem-se-naucil-mit-rad-mdp/), již několikrát z důvodu místa vypadla na poslední chvíli z tištěných Divadelních novin. Umísťujeme ji tedy alespoň na tyto stránky. Bude-li to ještě v některém z příštích čísel možné, otiskneme ji.
Vážená a milá paní Lído Engelová,
mnohokrát děkuji za reakci, jakož i za přečtení článku samotné. Jistě, souhlasím s Vámi, také věřím, že trojice herec-text-prostor je legitimní součástí divadla. Potíž je dle mého v tom, že ne každý herec, ne každý prostor a především ne každý text si sám o sobě vystačí. A od toho je tu režie, aby z toho dělal divadlo.
Nicholsovu hru vnímám jako zručně napsanou, dialogy jsou vtipné, téma a příběhy však banální, o postavách nemluvě. O formálním novátorství nemůže být řeči. Vždyť nežijeme ve vzduchoprázdnu a po tom všem, co se s narací stalo ve filmu a literatuře, jaké psí kusy se s formální stránkou vyprávění prováděly a stále provádějí, je vystupování alter ega na jevišti vskutku marginálií, která může překvapit jen někoho velmi zpozdilého. Dosti však o tom. Pokládáme–li cizoložství za něco, co lze bolestivě pitvat, máme tu přece mnohem drásavější, komplexnější a konečně i vtipnější hry Strindberga, Ibsena, Čechova. Jediné, co je na Nicholsově Hře vášní k ocenění, jsou tedy zmíněné vtipné a trefné dialogy, proto jsem také hru označil s jistou nadsázkou za konverzačku. Zrovna tak by se ovšem Nichols uplatnil coby scenárista sitcomů a televizních seriálů obecně. I tak si myslím, že v jednom díle Californication, Boston Legal nebo NCIS je více živých a svižných promluv, o živoucích postavách nemluvě, nežli v celé jeho Hře vášní, která navíc, jak jsem napsal už v původním textu, není vášnivá ani zbla.
Angloamerická dramatická produkce se už řadu desítek let, z mého laického pohledu, soustředí na omílání stejných témat ve více či méně vydařených vyšperkovaných dialozích. Zcela stranou nechávají jazykové, narativní i formální experimenty svých kontinentálních kolegů. Takové anglické hry poskytují oddych divákům i solidní herecké příležitosti, zdá se mi to však poněkud málo. A pak ještě – když jde o Wildea, Cowarda, Shawa nebo třeba Sheparda, je to přeci jen jiná liga než Peter Nichols.
I o těch starších tak trochu ale platí maxima Thomase Bernharda, že hloupost v těchto hrách je snesitelná jen proto, že je anglická, a ne německá nebo rakouská (nebo česká, dodávám já).
Belgický spisovatel Jean-Phillipe Toussaint nedávno řekl: Jde o to, jak psát po Beckettovi. Tím se dostávám ke klíčovému bodu. Po Beckettovi nebo Gombrowiczovi, ale i Jandlovi, Handkem, Bernhardovi, Jelinekové… se autoři typu Petera Nicholse stávají směšnými.
Srdečně
Komentáře k článku: Jak psát po Beckettovi?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
