Figarova svatba brněnskou Janáčkovou operou mělo zřejmě velké ambice. Umístěno do Mahenova divadla, prostoru pro Mozarta jistě daleko vhodnějšího, než je rozlehlé betonové Janáčkovo divadlo, na jevišti patrová stavba podle interiérů vily Tugendhat, nákladné zdobné kostýmy, prostě velkorysý projekt.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jak nehrát operu

    Nastudování opery W. A. Mozarta Figarova svatba brněnskou Janáčkovou operou mělo zřejmě velké ambice. Umístěno do Mahenova divadla, prostoru pro Mozarta jistě daleko vhodnějšího, než je rozlehlé betonové Janáčkovo divadlo, na jevišti patrová stavba podle interiérů vily Tugendhat, nákladné zdobné kostýmy, prostě velkorysý projekt.

    Jana Wallingerová a Roman Janál ve Figarově svatbě FOTO JANA HALLOVÁ

    Jenže velkorysé musí být i provedení, naplnění ambicí, a to selhalo v míře hodně povážlivé v orchestřišti i na jevišti. Nastudovat Mozarta bez zvukových fines a jemností, jak v Brně předvedl tamější šéfdirigent Caspar Richter, je prostě mimo mísu současné mozartovské interpretace. Problémy signalizovaly už technické chybičky v předehře, zahrané příliš hlučně, v hrubých strojových tempech, které v mých uších hyzdily mnohá další místa premiéry. Ostatně větší chyby na sebe nedaly čekat. Místo klasicistického hracího strojku, hravého a vtipného, k jakému je možné Mozartovu partituru přirovnat, hřmotil romantický orchestr, z něhož trčely jednotlivé nástroje a duly zvukově nesloučené nástrojové skupiny. Ta partitura je samozřejmě krajně obtížná právě minuciézní přesností, tady se prostě není za co schovat a každá technická i zvuková nepřesnost se provalí. A Mozartova hudba pak rychle ztrácí na kráse. Přitom jen s precizností se nevystačí, Figarova svatba je ostrou konverzačkou s dramatickými prvky, orchestr vskutku musí občas zabouřit, aby se střihem vrátil k decentní hravosti. Propojení hudebních čísel coby samostatných miniatur, korálků na náhrdelníku celé opery, s dramatičností, která jednotlivosti přesahuje, je jednou z hlavních interpretačních obtíží této opery, a rezignovat na ni dnes nemůže žádné jen trochu ambiciózní provedení. Caspar Richter Mozarta hraje místy v podivných tempech, nejvíc mu zazlívám ta převládající uspěchaná, v hudebních číslech, ale s podivem i v recitativech, jakkoli chápu, že je dirigent možná chtěl přejít co nejrychleji – považuji je za (s odpuštěním) nudná a poplatná dobovému úzu. Nicméně řešení nevidím v tom, že se co nejrychleji odemelou. Také slyším Mozarta spíše ve svižnějších tempech, ale korespondujících s možnostmi pěvců, se situacemi a samozřejmě a hlavně s logikou hudby, na níž se prostě s dirigentem často neshodnu.

    Premiéra však byla velmi nervózní i na jevišti. Pěvci se nejistě ohlíželi na dirigenta, jako by si nebyli jisti nástupy a tempy, které je v následujících taktech čekají. Už to samo o sobě značně poškodilo jevištní dění, včetně občasného přetahování sólistů s dirigentem o tempa. Obsazení na tuzemské poměry přitom výtečné, a protože těžko uvěřit, že by všichni tak náhle ztratili jistotu a esprit, nelze než přičíst to na vrub dirigentovi, a možná i režisérce.

    Německá pěvkyně a režisérka Annette Jahns domyslela Da Ponteho příběh do dnešních dnů, jak bývá v německém divadle podle mého dobrým zvykem, jenže nová konstrukce nevychází ani z textu libreta, natož Mozartovy hudby, ale z polistopadových brněnských poměrů. Proč ne, ale konstrukce to není zrovna aktuální: hrabě Almaviva je tu mafián, který koupil slavnou brněnskou vilu, v níž se příběh odehraje. Mimochodem, k nejlepším inscenacím Figarovy svatby vskutku počítám ty, které příběh z hraběcí společnosti přeložily do honosných měšťanských domů, neboť mlsní měšťanostové jako by z oka vypadli mlsným aristokratům, a navíc je takové prostředí blízké Mozartově hudbě, v nejlepším slova smyslu také měšťanské a občanské. Leč v prostředí mafie by se problém služky, která nechce podržet svému pánovi, řešil asi jinak!

    Mozart své postavy vybavil přesným psychologickým a sociálním určením, Zuzanka je u něho protřelá služebná, která první rozpozná hraběcí choutky, upozorní na ně zprvu klidného Figara a spolu s Hraběnkou záletného hraběte vytrestají – jak jinak než nastraženou intrikou. Režisérka si však vysnila, že hraběti se zalíbila čistota a nevinnost jeho moravské služebné Zuzany. Jevištní podobu této teze jsem v inscenaci neobjevil, ani v kostýmech, které jsou natolik fantaskní, že deklarované definovat nemohou. Odvodit něco z jednání postav je pak zhola nemožné, režisérka vedla pěvce k jen trochu pozměněnému, leč v zásadě obvyklému opernímu jednání.

    Brněnští sólisté udělali, co bylo v jejich silách, i když bylo příliš zřejmé, že jen plnili zadání a místy se bránili režijním úskalím. Jako třeba Andrea Priechodská, která coby Barbarina balancovala nad orchestřištěm a divila se, že neprojde železnou oponou, spuštěnou jen proto, že bylo třeba scénu přestavět. Žádná pozitivní energie přes rampu nešla. Těžko v takové situaci hodnotit pěvce, nejvíc mne překvapily místy hrubé a nepřesné intonace Romana Janála v roli Hraběte, nejvíc mě potěšila Pavla Vykopalová postavou věcné neokázalé Hraběnky, všichni pak snahou naplnit inscenaci herecky a pěvecky co nejlépe.

    Inscenace by se podle mne dala uvádět v učebnicích na téma jak nehrát operu: jak nerespektovat hudebně partituru, jak vymyslet nesplnitelné a nezajímavé ideové teze, jak je mechanicky umístit do nevhodného prostředí, postavy nevhodně obléknout a interprety vystavit stresu. Tohle není moderní divadlo, jak se o tom v kuloárech diskutovalo, to je špatně naplánovaná a realizovaná inscenace. Poučme se z ní.

    Národní divadlo Brno – Wolfgang Amadeus Mozart: Figarova svatba. Režie Annette Jahns, dirigent Caspar Richter. Výprava Sebastian Stiebert. Premiéra v Mahenově divadle 25. února 2011.


    Komentáře k článku: Jak nehrát operu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,