Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2024

ročník 33
28. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Jak může moc s jedním zacloumat

    K filmu na jedné a divadlu na druhé straně přináleží odlišné vnímání tempa vyprávění, také rozdílnost mezi živým a konzervovaným, trojrozměrným a dvourozměrným a tak dále. Mnohokrát prověřené pravdy si znovu uvědomíme při převodu divadelní hry na filmové plátno. Obsahuje-li text psaný pro jeviště navíc moderní, „nerealistické“ postupy, vyjevují se nebezpečí z toho plynoucí ještě výrazněji.

    Josef Abrhám, Barbora Seidlová a Dagmar Havlová ve filmovém Odcházení FOTO ARCHIV

    Odcházení Václava Havla se vyznačuje pro autora příznačnou repetitivností, citují se v něm slavná dramatická díla (Čechovův Višňový sad a Shakespearův Král Lear), hlavní postava – odstupující politik Riegr – se zmiňuje o osobních kontaktech se zahraničními kolegy v „nereálném“ časovém rozpětí (od Čankajška po Putina). Ve filmové verzi, kterou režíruje autor samotný a která byla očekávána se senzacechtivou, tedy v podstatě předem handicapující zvědavostí, se všechny tyto osvěživé momenty divadelního tvaru jeví jako stylotvorné problémy.

    Havel ekranizoval svou poslední hru prakticky beze škrtů – kromě toho finálového vynechal jen svoje připodotyky vůči hercům. Natáčel ve fotogenickém prostředí, snímaném efektní kamerou Jana Malíře, s patetizující hudbou Michala Pavlíčka i exkluzivním obsazením (například hvězdy Marián LabudaPavel Landovský vystupují jen v němých epizodách). Nejvíce práce vložil režírující autor na bedra Josefu Abrhámovi (Riegr) a své ženě Dagmar Havlové (Irena), kteří mají možnost předvést mnoho valérů svého herectví. Nesporné interpretační kvality vykazují v přirozených, ztišenějších polohách, jsou ovšem vedeni i k výrazně zcizující, histriónské stylizaci včetně křiku a ďábelského smíchu, tady je ovšem spornější celý styl filmu, tím pádem i to, jak figury na plátně „dopadnou“. Pojetí hlavního hrdiny jako by směřovalo k ještě větší nejednoznačnosti, k reflexi toho, jak může moc s jedincem zacloumat, viz Riegrovo – Abrhámovo mudrování o obraně státu, kdy se herecký projev blíží k tomu, jak byli zpodobňováni či jak na autentických dokumentech působili nejodpornější diktátoři dvacátého století. Riegrův politický protihráč Vlastík Klein v podání Jaroslava Duška má úlohu snazší. Je to kontinuitní „záporák“, vymodelovaný jakoby z jednoho kusu. Působí životněji než zcela slizký tajemník Viktor, v němž byl Oldřich Kaiser nucen zahrát nerozporuplnou, tedy plochou roli. Zdařilé figury jsou ve filmovém Odcházení ty, u nichž herci mohou rozvíjet základní charakterologické zadání: noblesně uštěpačná politikova matka (Vlasta Chramostová), Riegrova mladší dcera, zcela ponořená do poslechu walkmanu či komunikující pomocí mobilu (Ivana Uhlířová). A také neohrabaní novináři z bulvárního plátku v podání Jiřího MacháčkaStanislava Miloty. Jejich prezentace mi připadla z režijních inovací jako ta nejnápaditější. Macháčkův reportér čte nejapné otázky z papírku a evidentně mu tento výkon činí potíže, při každém z dalších „profesionálních“ příchodů mu na těle přibývají sádrová lékařská ošetření – proč asi?

    Se zahradním exteriérem činí pak režírující Václav Havel lecjaké „nepřípadnosti“, po jezírku kráčí například vznosně až pohádkově mladá politoložka Bea (Barbora Seidlová), majordomus Osvald (Stanislav Zindulka) stále zakopává při svých číšnických příchodech o stejný kámen, u skladištního domku s rusky bludnou okapovou rourou se nachází permanentní louže a příchody přes ni či kolem ní činí všem zvaným i nezvaným návštěvám problémy. Jde o jakési repetitivní „scénické poznámky“, vtipné však jenom místy.

    Téma odchodu z veřejného života kombinované s nabídkou zůstat v politice, a to jako velmi nenápadná šedá eminence, prezentuje Abrhámův Riegr v celé škále stylizačních proměn, hercovy profesně výborně zvládnuté „střihy“ však vykazují přece jenom jakýsi salonní stereotyp. Oproti čtyřem divadelním inscenacím Odcházení, které jsem viděl (v Českých Budějovicích, Hradci Králové, Plzni a Praze) je zvýrazněn politikův vztah s dlouhodobou přítelkyní Irenou, umenšeny jsou naopak jeho vazby na věrného spolupracovníka Hanuše (Jiří Lábus) i již zmiňovaného perfidního Viktora.

    Je vzrušující srovnávat kreace filmových hvězd s výkony mediálně většinou méně známých aktérů v týchž rolích ve zmiňovaných inscenacích. Největším a ne zrovna příjemným překvapením pro mě bylo, když jsem – především během druhé třetiny snímku – pocítil, že se v biografu nudím. To mě při divadelních verzích Odcházení – byť kvalitativně nestejnorodých – ani jednou nepotkalo.

    Ještě před oficiální premiérou se v tisku i na internetu rozhořely divoké diskuse o výsledném tvaru Havlova snímku, připepřené i nevybíravou verbální municí. Z filmu se stalo politikum. Jako kdyby o díle tak exponované osobnosti nešlo napsat „normální“ recenzi. Takže na závěr jenom skromně podotýkám, že ačkoliv mám k novému filmu řadu výhrad, nic to nemění na mých sympatiích k prvnímu prezidentovi České republiky.

    • Autor:
    • Publikováno: 16. dubna 2011

    Komentáře k článku: Jak může moc s jedním zacloumat

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,