Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jana Synková

    Jak já to vidím? Vlastně ani nevím. Hodně hraju v divadle, hodně zkouším, není čas sledovat ostatní, což mě dost mrzí, ale co se dá dělat. Potom je tu také náš pes, který vyžaduje své ráno, odpoledne a večer po představení a různé jiné péče. Na televizi také moc nekoukám, ale občas člověk narazí na nějakou filmovou klasiku, nedávno francouzskou, miluju černobílé filmy a fotografie, bez ohledu na to, že se z nich momentálně stává móda. Teď nedávno jsem ale sledovala (nepravidelně ovšem) ruský seriál Mistr a Markétka. Něco tak krásného už jsem dlouho neviděla. Takže i takové nečekané dárky se přihodí. Ráda také koukám na literární revui 333, protože to je opravdu žhavá literární současnost, ale nejen literární, i výtvarná apod. Jenže se o tom nechci více šířit, neb je do toho zapleten můj manžel, tak by to bylo hloupé.

    Jsem ale hlavně čtenář, na to se čas najít musí, i kdyby to mělo být do rána. Je mi moc líto, že předčasně zemřel Jan Balabán, asi největší naděje české literatury dneška.

    Objev je pro mne švýcarský spisovatel Peter Stamm (ročník 1963) a jeho román Krajina náhodného žití. Dále zrovna čtu – prohlížím útlou knížku básní a fotografií Umřel v stromě autorů Břetislava Ditrycha a Jindřicha Štreita, k tomu Marina Durnovo Můj manžel Daniil Charms. A bylo by toho samozřejmě více. Ostatní spíše tedy náhodně – například jsem vstoupila do Staroměstské radnice na vynikající výstavu španělské fotografky Ouka Leele – Transgresivní utopie – kolážovité, aranžované, nově surrealistické – moc se mi líbila. Nebo stojí za pozornost velká výstava Roky ve dnech. České umění 1945 až 1957. Nepatrné rozkoukání po II. světové válce a hned pak komunistická totalita. Obrovské kvality, které tu ve skrytu a obtížích přežívaly a udržovaly kulturní kontinuitu z první republiky k šedesátým létům a pak až k současnosti (Václav Boudník, Emil Filla, Jiří Kolář, Mikuláš Medek, Bohuslav Reynek, Zbyněk Sekal, Jan Zrzavý a další). Vyšla k tomu i obrazová publikace od Marie Klimešové. Ještě také musím připomenout krásnou výstavu Zdeňka Sklenáře v Domě U Kamenného zvonu. Dál mě nic nenapadá. Možná ještě, že také hodně sleduji mladé generační tendence divadelníků, jako je Jirka Havelka nebo Braňo Holiček, jehož inscenace V sedmém pádu se mi hodně líbila a o divadlo budoucnosti nemám strach. Ale času je na všechno málo a pořád tak nějak zrychluje. Divadlo ale hraju ráda, zvláště nyní se docela povedla – Babička – na motivy B. Němcové, kterou pro nás napsal a nastudoval Arnošt Goldflam.

    Ještě se snad prostřednictvím našeho psa Briga obrátím znovu k přírodě – ne jako útěk z města, to ne, Praha je moje město, narodila jsem se tu, jsem skalní Pražák, ale vrátit se k přírodě, ke krajině, k stromům, loukám, lesům jako k rovnováze, která v našem dnešním běhu života tolik schází. I z hlediska tvorby. Jestliže jsou dnes hranice umění smazány (totiž co ještě je uměním, a co už ne), možná skrze přírodu, jejíž jsme také součástí, bychom k nějakým smysluplným měřítkům a limitům mohli nově dospět. Tak já to vidím.


    Komentáře k článku: Jana Synková

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,