Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Jacques Joseph píše ze Skupovy Plzně (No. 5)

    SKUPOVA PLZEŇ, DEN PÁTÝ neboli poslední

    Na festivalech je nejnevděčnější být místní. Místo aby si člověk sbalil saky paky a odjel s nostalgickou slzou v oku a pocitem krásně prožitých několika dní, zůstává jako poslední z pardálů u výčepu a pozoruje, jak se festival rozpadá a město se pomalu navrací k šedému rytmu všedního života. Předtím se ale ještě něco málo stihlo přihodit…

    Jánošík

    Ráno jsme měli možnost podruhé a naposledy navštívit rozkošně ohavný dům kultury a jeho Divadlo Miroslava Horníčka. Představil se tam společný projekt Jánošík Divadla DRAK z Hradce Králové, Starého divadla Karola Lišáka z Nitry a Teatru LALKA z Varšavy. Inscenace vypráví Jánošíkův život rozdělený do epizod, z nichž každou hraje jedno ze tří divadel svým vlastním stylem a ve své vlastní režii. Celek je rámován jednotící dějovou linkou české školní výpravy po zbojníkových stopách. Nesoutěžní inscenace byla zajímavá především možností okamžitého srovnání různých přístupů jak k divadlu, tak k tématu národní legendy. Není dobré upadat do generalizací, přesto byla česká výprava výbornou ukázkou směřování k jisté bezbožnosti při zacházení s legendami (vzpomeňme si ostatně na NEKLAN.CZ) i charakteristického „švejkovství“, Staré divadlo Karola Lišáka sice také projevilo velký nadhled a smysl pro humor, avšak zároveň s tím (podobně jako řada jiných slovenských inscenací, které jsem měl možnost vidět) vyprávělo své části příběhu s patosem, kterému se Češi většinou spíše vyhýbají. Poláci zas pro svou část projektu využili velice výrazné výtvarné stylizace.

    Následoval poklidný oběd ve městě, k festivalovému stanu se pomalu sjíždí catering a začíná chystat závěrečný raut, o třídu lepší než byl ten zahajovací, s grilovaným kolenem, guláškem a šampaňským.

    Chagall

    Závěrečným představením festivalu, po němž následovalo vyhlášení výsledků a předávání cen, patřilo polskému Teatru GROTESKA a jejich výtvarné koláži Hommage à Chagall. Inscenace se pokoušela stylizovaným způsobem převyprávět malířův život, avšak surrealistické výjevy inspirované Chagallovými obrazy nesdělovaly žádný výrazný příběh (nezasvěcený divák mohl tak nanejvýš zaregistrovat židovský původ a trauma druhé světové války). To ale neznamená, že inscenace byla špatná. Svým výrazným zaměřením na výtvarno a hudbu, pohybovost a obrazivost, mi připomněla Lásku ke třem pomerančům (kterou jsme tu viděli o pár dní dříve) a ze srovnání vyšla s hlavou hrdě vztyčenou. Oproti Prokofjevově opeře totiž bylo alespoň na co se dívat. Bohatá výprava nevyužívala pouze výrazné masky, ale i loutky (marionety jakoby plující vzduchem a javajky) a projekci.

    Po krátké pauze přišlo vyhlášení výsledků a udílení cen. Vím, že bych to měl tajit, ale neměl jsem chuť na dlouhé proslovy, navíc mne stravovala nutnost napsat a odeslat reportáž z předchozího dne, takže jsem podle prchnul ze sálu. Oceněni byli NEKLAN.CZ, James Blond, Démonův pramen a především La Putyka, velký to favorit diváků i kritiků, který mne okradl o výše zmiňovaný opulentní raut.

    Putyka

    Místo hodování jsem se vypravil k Šapitó u Ježíška, zařadil se do dlouhé fronty a doufal, že i na mě zbude místo. O představení byl o to větší zájem, že po něm měl následovat koncert skupiny Nightwork, jejíž část obstarává hudbu i v La Putyce.

    Nakonec ale všechno dobře dopadlo a já dokonce seděl na výborných místech. A tak jsem ji viděl. Tu slavnou a všemi opěvovanou La Putyku. Po formální stránce jde skutečně o dokonalou „inscenaci“. Všichni zúčastnění jsou výborní akrobaté a předvádějí dechberoucí čísla, to vše v zakouřeném přítmí nad ránem skomírající hospody, v níž výčepní neustále upozorňuje: „dopijem a jdem“. Slovo inscenace jsem však dal do uvozovek – z toho důvodu, že La Putyka je skutečně mnohem více cirkusem (k němuž se ostatně otevřeně hlásí), nežli tím, co se běžně rozumí pod pojmem divadlo. To samozřejmě otevírá dveře nekonečné diskusi, co všechno je či není divadlem, chtěl jsem však říct, že La Putyka je (pouhou?) podívanou, bombastickou show, která nemá (a ani nechce mít) nějaké sdělení. Jestliže se přes toto člověk přenese (nebo jestliže se dostaví se správně nastavenými očekáváními), bude uchvácen. Snad jen proslovy a komická čísla hostinského v podání Jiřího Kohouta, které mají nejspíše zaručovat onen „divadelní“ aspekt La Putyky a sjednotit všechna ta salta, přemety a skoky na trampolíně alespoň prostředím, byly někdy zbytečně dlouhé.

    A tím dvacátá osmá Skupova Plzeň definitivně skončila; kdo mohl, odjel do Prahy nebo jinam, kdo nemohl, podíval se alespoň na koncert Nightwork, přestože následná after-party byla spíše takovým chilloutem a nad ránem se všichni spokojeně rozutekli do svých pokojů. Tak zas až za dva roky…

    A pokračování? Zítra již žádné!


    Komentáře k článku: Jacques Joseph píše ze Skupovy Plzně (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,