Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2024

ročník 33
11. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Jacques Joseph píše ze Skupovy Plzně (No. 3)

    SKUPOVA PLZEŇ, DEN TŘETÍ

     Celý den vypadalo, že zaprší, ale nezapršelo. Na grilovacím menu se objevila marinovaná kuřecí křidýlka a ve večerních hodinách se – zdá se – nikdo neopíjí (nebo tak činí v tajnosti). A pak samozřejmě divadlo. Takový byl ve stručnosti den třetí…

    Ranní program

    Hned brzy ráno vyměnili festivaloví hosté obvyklé prostředí Divadla Alfa za Dům kultury – fantastický kolos, endemit socialistické architektury, sice nechutný, ale natolik zapsaný v plzeňské architektuře, že myšlenka jej zbořit a nahradit řadovým moderním obchodním centrem vyvolala mezi plzeňskými občany řadu nevole. V útrobách této nádhery se skrývá divadlo Miroslava Horníčka, v němž nám bylo dáno vidět Marnotratného syna, loňskou absolventskou inscenaci studentů KALD DAMU. Jan Jirků jako autor i režisér vypráví příběh mladého autora plného naivních ideálů, který by chtěl napsat nový převratný seriál, ale který předtím musí nabýt něco zkušeností o životě a ženách. Příběh se odehrává na více rovinách: sledujeme zároveň autora (který je i se svými rodiči jakousi parafrází Karafiátových Broučků) i jeho postavy, chca nechca nucené odehrávat jím vymýšlené příběhy. Po většinu času si inscenace úspěšně drží ironický odstup, čímž poskytuje nezbytné odlehčení Broučkově (tj. autorově) pubertální afektovanosti a přecitlivělému patosu. Závěr však navzdory odstupu působí snad až příliš hystericky, jako poněkud nucená snaha nechat pod krustou humoru vyvstat „něco drsného“. Přesto jde o povedený a zábavný pokus zmapovat průchod pubertou, první kontakty se ženami a skrytou touhu být dosud neobjeveným géniem, alespoň trochu přítomnou snad v každém autorovi.

    Po skončení inscenace se všichni hosté přesunuli jen o několik bloků dál a na náměstí Republiky v nádherném renesančním domě absolvovali prohlídku Muzea loutek. Muzeum bylo sice otevřeno již téměř před rokem, prožívá však svou první Skupovu Plzeň a byl by hřích, kdyby festival nezahrnul možnost návštěvy. Hned na začátku prohlídky se ředitel Tomáš Froyda omluvil, že sice mají materiálu na čtyři taková muzea, omezuje je však relativně malá rozloha třípatrového domu. To je snad jediným mínusem působivé sbírky mapující české (a zejména plzeňské) loutkářství od tradičních kočovných počátků, přes Skupu, Trnku a jiné významné osobnosti, až po současnost sestávající nejen z Divadla Alfa, ale i z nemalého množství velmi kvalitních amatérských souborů (divadlo v Boudě, Střípek, Rámus a jiné).

    Nabité odpoledne

    Prvním představením dnešního odpoledne byl Zvoník u Matky Boží divadla ANPU. Velkou scénu Divadla Alfa ovládla impozantní výprava sestávající z majestátních a do detailu propracovaných gotických věží a imitací dobových obrazů, které ožívaly díky otvorům pro ruce a obličeje herců. Mezi nimi – a v centru všeobecného posměchu – se krčil Quasimodo, ošklivý jako noc, ale v jádru hodný. Příběh se v poněkud zjednodušené podobě držel literární předlohy a jednotlivé scény propojoval vypravěč. Inscenace se sice místy letmo dotkla poetiky středověkých kejklířských výstupů, většinu času ale příběh podivného milostného trojúhelníku Frolla, Esmeraldy a Quasimoda vyprávěla vážně a s poněkud těžkopádným patosem, který stahuje ke dnu i celkový temporytmus.

    Vím, že „temporytmus“ je slovo, které skloňuji velmi často, jde ovšem o klíčovou složku každé inscenace (vždyť k čemu je sebelepší inscenace, když u ní všichni usnou?), složku, jejíž důležitost ještě stoupá během festivalů, kdy čím dál tím vyčerpanější divák zhlédne několik představení denně. I přes slibný začátek mne Zvoník u Matky Boží nedokázal zaujmout a jakékoli sdělení se ztratilo v nudné rozbředlosti.

    Pravým opakem byly obě části dvojpředstavení, které následovalo. V komorním prostoru Klubu Divadla Alfa se (s krátkou přestávkou pro vyvětrání) prostřídala Červená Karkulka – rodové prokletíZatraceným děckem, první v podání Divadla jednoho Edy, druhé od Mimotaura. Mirka Bělohlávková se v Červené Karkulce držela svého obvyklého stylu: krátká one-woman show (tentokrát ještě v doprovodu houslistky Marcely Ottlové) prostřednictvím stylově čistého loutkového divadla vtipně vypráví dobře známou pohádku. Celá scéna je pojatá jako postel, představující nejen pověstné babiččino lože, ale také zasněženou krajinu, kterou Karkulka prochází. Všechny složky inscenace jsou čisté, jasné a smysluplně zapojené do celku, stylizovaného do podoby nervy drásajícího hororu. Jediným poněkud nesourodým prvkem je doptávání se publika na pokračování příběhu, které sice funguje jako dobrý vtip, není ovšem v daném kontextu dostatečně využito, ani jinak opodstatněno.

    Zatracené děcko mělo s Karkulkou mnoho společného. Také zde jde o krátkou, stylově čistou inscenaci netradičním způsobem vyprávějící dobře známý příběh, tentokrát ten o narození Ježíše. Scéna představuje velký adventní kalendář, v jehož okýnkách vystupují jednotliví aktéři, různé drobné hračky, nejčastěji plyšové. Jakub Vašíček a Dominik Tesař doprovázejí představení živou hudbou a otevřeně komunikují s publikem v nejlepším duchu živého pouličního divadla, k němuž se Mimotaurus koneckonců hlásí.

    Poklidný večer

    Na šestou hodinu jsme se – podobně jako včera – přesunuli do lokace U Ježíška, kde byl vedle velkého šapitó postaven malý stan vojenské barvy a vojenského vzezření. S ním přijelo z Brna na festival Divadlo Líšeň, aby zde představilo svou novou inscenaci Putin lyžuje (jevištní reportáž). Tato inscenace byla inspirována knihou před sedmi lety zavražděné ruské novinářky Anny Politkovské „Ruský deník“, v níž mapuje dění v Rusku za vlády Vladimíra Putina. Inscenace je pojata jako ilustrace úryvků z knihy, které mezi jednotlivými scénami předčítá Pavla Dombrovská: od Putinova nástupu k moci, přes různé politické aféry, teroristické útoky a války až k předání žezla novému prezidentovi Medveděvovi. Drtivá většina použitého textu přitom vychází přímo z publikovaných proslovů a rozhovorů.

    Téma inscenace, poukazující na to, jak je Rusko v jádru stále extrémně totalitním režimem, je silné a závažné. A je obzvláště chvályhodné, že se jím někdo zabývá právě v Čechách, kde politické divadlo není příliš častým jevem. Problémem ovšem je, že zvolené inscenační prostředky nečiní zvolenému tématu zadost: je dobře, že se Pavla Dobrovská nesnaží číst šokující skutečnosti jako velké senzace, její monotónní hlas ale ubíjí tempo a představení se tříští do sledu krátkých scének zcela tupě a nedivadelně ilustrujících popisované události. Inscenace přitom obsahuje i řadu dobrých nápadů, např. využití psacího stolu jako základu výpravy nebo úvodní výjev, v němž ze sebe jako matrjošky postupně vyskáčou Lenin, Stalin a Putin. Takový začátek sice připraví diváka na jistou dávku černohumorné nadsázky, která by ještě umocnila závažnost sdělení, ta se však záhy vytratí a Putin lyžuje upadá do seriózní závažnosti, která výtvarné stylizaci inscenace příliš nesluší. Mám-li parafrázovat název, bohužel jde skutečně pouze o jevištní a nikoli divadelní reportáž. (Recenzi Ivy Mikulové Takový jako Putin čtěte na iDN/2010-9, pozn. red.)

    Většina návštěvníků se pak už jen přesunula do většího šapitó na slavnou La Putyku, od níž se očekává, že bude jedním ze zlatých hřebů letošní Skupovy Plzně. Pro velký zájem se bude hrát tři večery po sobě, takže vám o ní poreferuji zítra či pozítří, pokud se mi podaří vtěsnat na nějaké volné místo. Dnes večer jsem se místo toho pouze při zapadajícím slunci vypravil pěšky zpět do Divadla Alfa.

    Třetí den bývá, jak známo, dnem krizovým. Dokladem se zdá být, že většina obvyklých hostů si v tomto festivalovém „poločase“ vybrala pauzu potřebnou k tomu, aby měli dostatek sil na kvapem se blížící cílovou rovinku. Stoly na dvorku divadla tak po většinu dne a dokonce i po skončení La Putyky zely prázdnotou a voňavá kuřecí křidýlka se na grilu smažila téměř zbytečně. Inu, opravdu je ta festivalová existence vyčerpávající, co vám budu povídat. Usměrněn davem rozhodl jsem se i já, že si dnes večer dopřeji trochu té regenerace, svou reportáž odevzdávám povážlivě brzo a jdu sbírat síly na zítřejší řádění.


    Komentáře k článku: Jacques Joseph píše ze Skupovy Plzně (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,