Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Já, ty a temnota. Ich, du und Dunkelheit.

    Režisérka Katharina Schmitt provádí v nové inscenaci Molyneuxova otázka výzkum imaginace, jejíž kontury jsou pro člověka zvyklého naplno vnímat svět zrakem stěží pochopitelné: zabývá se sněním nevidomých. Při psaní textu vycházela z konceptu stejnojmenného britského filosofa ze sedmnáctého století, jehož úvahy směřovaly k pojmenování, co formuje představivost a sny slepých lidí. Scénický esej inscenuje v době posedlé zdravím a dokonalostí, která se o potřeby nebo touhy tělesně znevýhodněných zajímá spíše okrajově.

    Symbolické otevření dalšího smyslu – nádech – prolomuje černou bariéru a efektně vstupuje do hloubky jeviště… Snímek zachycuje Pavlínu Štorkovou a Jakuba Gottwalda v zásadním okamžiku inscenace Molyneuxova otázka ve Studiu Hrdinů FOTO PETER FABO

    Molyneuxova otázka je vpravdě bilingvním projektem. Text sestavený na základě rozhovorů s nevidomými se uváděl nejprve na rakouské rozhlasové stanici ORF a posléze v Českém rozhlasu v překladu Viktorie Knotkové, které se podařilo zachovat potemnělou atmosféru i ojedinělost, s níž spolu postavy komunikují. Vidící a nevidomá se potkávají v darkroomu, vyprázdněné povyražení se ale mění v jazykově bohatý, místy mrazivě ironický, obrazivý a temný milostný dialog o možnostech zraku i vidění. Snad by se muž i žena chtěli navzdory okolnostem a místu setkání sblížit, porozumět si, ale zůstávají si cizí. Ústřední motiv jejich rozmluvy tak zůstává v otázce nastíněné Molyneuxem, zda nevidomý člověk po procitnutí rozezná předměty, které kdysi znal pouze po hmatu. Inscenační verze vznikly také dvě jako mezinárodní koprodukce galerijního berlínského prostoru EIGEN+ART Lab a místa, které je s českými pracemi Schmitt spjato asi ponejvíce – holešovického Studia Hrdinů.

    Ze světla do tmy

    Ačkoli berlínské uvedení bylo formálně uměřenější a zčásti se na něm podíleli stejní tvůrci, nefungovalo jako pouhá zkušební skica, ale soběstačná inscenace prezentovaná v jednorázové sérii představení. K rituálnímu sblížení a odcizení došlo v subtilní výstavní místnosti. Herečka Jaschka Lämmert (objevila se i v rozhlasové verzi) s nasazenými čočkami zatahuje nahrubo nainstalované šály a uzavírá se s publikem do stísněného kotle. Prostor se tak proměňuje v kryptu kdesi v útrobách technoparty v berlínském klubu, z něhož by nemělo být úniku. V hermeticky uzavřeném darkroomu se ale anonymita rozpouští v pološeru, protože tam na sebe všichni vidí. Poté co se nevidomá zorientuje v prostoru, který si sama vytyčí, uloví jednoho z přihlížejících, jejž představuje Volker König. Jejich rituální námluvy jsou surové a velmi tělesné. Namísto vyprázdněné soulože se však vrhají na rozhovor, kdo koho a jak vnímá. Při filosofování se válejí na dřevěných parketách a nebojí se řádně ušmudlat. Lämmert si s Königem pohrává, ten jen nevěřícně hledí, čím ho zase překvapí. Přesto se po sobě sápají, prohazují si dominantní role a při tom naprosto bezpříznakově odříkávají jednu repliku za druhou. Herečka nakonec rozevírá šály a odchází do světla, mimo tmu, mimo darkroom. Ve fascinující koncentrované kreaci vynikla schopnost obou aktérů velmi civilně artikulovat komplikovaný text a hrát v přiznaném světle jako potmě.

    Ze tmy do světla

    Ve Studiu Hrdinů se režisérka etickými i filosofickými hranicemi vědy částečně zabývala už v předešlé inscenaci Kafkovy povídky Zpráva pro jistou Akademii. Molyneuxova otázka na ni navazuje formou herecky silného duetu tematizujícího odcizení, propastnou samotu i depresivně pokřivené, rozbité vztahy figur. Autorka a režisérka tentokrát obsadila Pavlínu Štorkovou a Jakuba Gottwalda. Jejich darkroom ale není galerijní místnost, nýbrž obrovský temný ovál. Tvůrci pracují s prostorem původního kinosálu úplně jinak než v předešlých projektech – objevují v něm nové perspektivy. Objekt stojí na forbíně a jeho interiér se blíží skutečnému darkroomu, v němž je možné dosáhnout téměř stoprocentní tmy. Diváci nepostávají podél obvodových zdí, nýbrž posedávají v kružnici jako na dně nádrže, z níž není možné vyšplhat.

    Duet v pražském provedení je daleko jemnější, více založený na auditivním vnímání textu. Tma, která až na občasné ostré světelné změny dává přítomnost obou aktérů jen tušit, rozostřuje jejich skutečnou pozici. V brilantní civilní interpretaci obou herců, kdy s naprostou lehkostí a samozřejmostí vyslovují jednotlivé repliky, více vynikají jemné ironické nuance obsažené v promluvách. Hudba Michala Rataje dává inscenaci podobu zvukové instalace. Podobně jako vysoká stěna z tmavé látky obepíná publikum ze všech stran a mění prostorové vnímání. Hlesy, ústřižky replik a skladatelova kompozice zní jako chrámová hudba, hlas z propasti, v němž je možné se zcela utopit. Jde o „3D rozhlas“ obohacený o tušení intenzivní přítomnosti performerů i jejich tísnivé meditace, o neutuchající vědomí, že ve slepotě zvuky nevypínáte. Symbolické otevření dalšího smyslu – nádech – prolomuje černou bariéru a efektně vstupuje do hloubky jeviště. Prozření do světla je výrazným posunem od berlínského rituálu k náboženskému spektáklu, kdy spasitel navrací zrak všem slepým. Problematicky se tak jeví obraz závěrečné honičky, protože čím více konkrétních a příznakových motivů režisérka používá, tím více se vytrácí záhadnost textu, precizně budovaná tíseň.

    Molyneuxovu otázku, problém či paradox je ovšem nutné brát jako ohromně komplexní projekt experimentující na řadě platforem, především na bázi jazykové, kdy jsou jednotlivé složky provázány a navzájem na sebe reagují. Není náhoda, že se v den pražské premiéry uváděla i rozhlasová verze. Bylo by jistě vzrušující mezi nimi přepínat a rozpoznávat hlasy, když už ne tvary.

    EIGEN+ART Lab, Berlín – Katharina Schmitt: Das Molyneux Problem. Režie Katharina Schmitt, scéna Pavel Svoboda, hudba Michal Rataj, dramaturgie Jakub Režný. Premiéra 1. listopadu 2018.

    Studio Hrdinů, Praha – Katharina Schmitt: Molyneuxova otázka. Režie Katharina Schmitt, scéna Pavel Svoboda, hudba Michal Rataj, dramaturgie Jakub Režný, překlad Viktorie Knotková, kostýmní spolupráce Martina Stieglerová, světelná konzultace Zuzana Režná, asistentka režie Anna Mášová. Premiéra 11. prosince 2018.


    Komentáře k článku: Já, ty a temnota. Ich, du und Dunkelheit.

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,