Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2024

ročník 33
28. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Ivan Vyrypajev: Nejsem reinkarnace Čechova…

    Naše první setkání s dramatikem Ivanem Vyrypajevem mělo proběhnout v Mejercholdově centru v Moskvě na večírku po veřejných klauzurách mladých režisérů. Byl to ale vášnivý večírek plný moldavského vína a přes počáteční snahu jsme se úspěšně minuli. Podruhé už jsme se domluvili do stejného prostoru, ale ve střízlivější čas. Místo vína se podával čaj a k jídlu banány s jablky. Jedno zůstalo společné, hlavním tématem bylo divadlo.

    Narodil jste se v Irkutsku, nyní žijete částečně v Moskvě a částečně ve Varšavě. Vzpomenete si na okamžik, když jste se poprvé dostal do Moskvy? Které události vás přivedly právě sem?

    Nejsou události, které bych mohl vydělit ze svého života jako zvláště důležité. Všechno, čím se zabývám, je jedna dlouhá nekončící cesta. Samozřejmě musím přiznat, že hlavně Moskva pro mě znamenala skutečnou práci a že samotný příjezd a pobyt v ní můj život velmi změnil. Jednu dobu jsem pracoval jako herec v divadle na Kamčatce. Potom jsem se vrátil do Irkutska a založil s přáteli malý soubor. Bylo to na konci devadesátých let minulého století, nikdo tam neznal současnou dramatiku, publikum bylo velmi konzervativní, a proto jsme neměli úspěch. Až poté, co mě dramatik a režisér Michail Ugarov a další, kteří organizovali Teatr.Doc, pozvali do Moskvy a já se s celým divadlem – pěti osobami – přestěhoval, uslyšel jsem potlesk.

    V Irkutsku už jste uváděl své texty?

    Inscenovali jsme různé hry, i klasiku jako třeba Shakespeara.

    Moje první hra se jmenovala Sny (Сиы), tu jsem napsal ještě v Irkutsku přímo pro svoje divadlo a taky ji sám inscenoval. Další můj text uvedený ještě v Irkutsku bylo Moje město (Mой город). Právě s těmito dvěma inscenacemi jsme se přestěhovali na moskevskou scénu.

    Jako dramatik býváte spojován s hnutím současného ruského divadla novaja drama, které se objevilo v polovině devadesátých let a trvá prakticky do současnosti. Co pro vás pojem, či dokonce hnutí novaja drama znamená?

    V Rusku je to jednoznačně progresivní divadelní směr. Snaží se hledat a nacházet podstatu teatrality. V jeho rámci vznikají i špatná představení, ale podstatné je, že je to proces hledání. Znamená horkou současnost, proces ve stadiu evoluce. Nejen evoluce divadelní, ale i společenské. Mění veškerá paradigmata. Nejde jen o inovaci textu. Současné texty často nepřinášejí nová, v divadle nevyzkoušená témata. Je v nich zakódován nový způsob komunikace mezi jevištěm a divákem, nový vztah herce a diváka. Je to dialog. Pro mě je to něco jako nanotechnologie.

    Polina Argrejeva a Maxim Ušakov ve Vyrypajevově filmu Euforie (2006), uvedeném na loňském MFF KV FOTO ARCHIV

    Jak se podle vás změnil obraz ruského divadla od 90. let do současnosti?

    Nejdřív je třeba říci, že novaja drama nebo Teatr.Doc se dodnes nestaly mainstreamem. Herci těchto dramat hrají za málo peněz, v podstatě jde o underground. Když přijede nějaký turista z malého města do Moskvy a na takovou hru zajde, je to pro něj něco jako zjevení. V Rusku jako takovém se v divadle nic nezměnilo. Ale z druhé strany už některé festivaly, divadelní instituty a jejich studenti začínají aktivně spolupracovat s dramatiky a divadly tohoto hnutí. Někteří mladí herci se sami snaží dopracovat k jinému typu herectví, než k jakému jsou vedeni během studia.

    Vy se stále považujete za součást hnutí novaja drama?

    Pro mě je novaja drama skupina dramatiků, která píše hry na aktuální témata. Jsou do jisté míry spojeni s festivalem Ljubimovka, divadly Teatr.Doc, Praktika, CDR. Sám s označením „novaja drama“ nesouhlasím, protože jako historický pojem existovalo již na přelomu 19. a 20. století a označovalo takové osobnosti, jako byli A. P. Čechov nebo A. Strindberg. Jestli se tím míní dramatik píšící aktuálně, tak ano, to jsem také já.

    Večer, kdy byla uvedena poprvé vaše hra Kyslík (2003), označil režisér inscenace Viktor Ryžakov jako čas historického zlomu. Byl prý vaším Stanislavským a vy jeho Čechovem.

    Beru to s velkým humorem. Myslím, že je to zábavná paralela. O žádnou reinkarnaci nešlo. Dnes je úplně jiná situace. Inscenace a text nejsou takhle odděleny. V době Stanislavského a Čechova byl ještě pojem umění přesně definovatelný, dnes žádná jednoznačná hranice neexistuje. Žijeme v době postmoderny, všechno je vnímáno velmi subjektivně. A pokud jde o talent, bylo by dost podivné srovnávat mě s Čechovem.

    Jaký vlastně máte k Čechovovi vztah?

    Všechno a všichni mají svůj čas a místo. Jsem přesvědčen, že dnes nemají jeho hry současnému divákovi co nabídnout. Ano, jsou to velká dramata, která nás mohou mnohému naučit. Mám je velmi rád, ale dnes by se měly inscenovat především současné hry. Podle mého je divadlo obrazem toho, co se odehrává právě teď. Když se dnes uvádí Čechov, režisér neuvádí přímo jeho, ale svůj pohled na společnost na pozadí Čechovova textu. Proto myslím je lepší uvádět současné texty.

    Z inscenace režiséra Viktora Ryžakova Vyrypajevovy hry Já v Teatru im. Horzycy v Toruni (2005) FOTO DMITRI RAZUMOV

    Ještě na chvíli se vraťme k inscenaci Kyslík, ve které jste zároveň hrál jedinou mužskou roli. Byl jste v tu chvíli hercem, který interpretuje „cizí“ text, nebo autorem, který přesně zná hlavní myšlenku a nehledá její interpretaci?

    Jednoznačně autorem.

    Hrát vlastní text bylo vaše přání, nebo výsledek jiných okolností?

    Tento text jsem chtěl hrát i režírovat. Společně s mojí kolegyní a dlouholetou kamarádkou A. Marakulinou jsme jej četli a posléze začali sami zkoušet. Po určité době nám došlo, že to není ta správná cesta, že nám chybí – mám-li zůstat v chystané inscenaci hercem – režisér. Oslovili jsme přítele Viktora Ryžakova, který z našeho tápání vytvořil skutečné divadlo.

    Inscenace se v Rusku stala doslova kultovní. Získali jste za ni Zlatou masku, obdobu našich Cen Radoka. Po několika letech jste text dokonce převedl na filmové plátno.

    Měl jsem dojem, že text kromě divadelních proporcí je i zajímavým materiálem pro neobvyklý film. Viděl jsem jej ve formě klipu, který bude přímo oslovovat diváka. Chtěl jsem zfilmovat přímo text, ne příběh. A tak se i stalo. Bohužel v něm herci hovoří tak rychle, že je prakticky nemožné film pustit v zahraniční. Divák nestíhá pročítat titulky a nemůže cítit to, co by v ten daný moment měl.

    Kyslík byl vaším druhým filmem. V současné době se chystáte k dalšímu natáčení. Znamená to snad, že dáváte přednost filmu před divadlem?

    Nechci se stát filmovým režisérem. Tato práce se mi ani nijak zvlášť nelíbí, vlastně jí vůbec nerozumím. Natáčení, které připravuji, vzniklo jako čistě obchodní návrh. Jednomu člověku se líbila moje hra Tanec Beli, sehnal producenta a nabídl mi ji zfilmovat. A já souhlasil. Ale jinak si svoji existenci bez filmu představit dokážu. Bez divadla však ne. Tam trávím většinu času, to je můj život.

    Vaše hry byly uvedeny v mnoha zemích Evropy. Viděl jste aspoň některé inscenace? Jak jste se cítil?

    Nemám touhu vidět své texty na jevišti v interpretaci jiných. A hlavně nemám čas. Viděl jsem jen dvě inscenace Kyslíku toho samého režiséra, mého přítele, a to ve Francii a v Bulharsku.

    Ve vašich hrách jako Genesis č. 2, Kyslík, Moje město, Červenec hraje vážnou roli Bůh. Jak moc je Bůh pro vás a vaši práci důležitý?

    Bůh je podstata, od které lidé odvozují smysl své existence. Když o podstatě života přemýšlíte, když ji chcete aspoň trochu pochopit, vždycky se nakonec dostanete k Bohu. A už od starého Řecka je Bůh jako hrdina úzce spojen s dramatem. Poslední dva roky ale píšu úplně jiné hry, tam už Bůh není…

    Jeden ruský kritik napsal: Jsou buď divadla pro diváky, nebo o divácích. První diváky baví, druhá o nich hrají. Pak ale existuje ještě třetí typ – divadlo Vyrypajeva, pro které je důležité, aby se s divákem v sále cosi odehrálo, tady a teď. Co si o tom myslíte?

    Myslím, že „být tady a teď“ je důležité pro každého dramatika. Mnohdy se to nedaří, je to velmi složité. Divadlo není koncept, který by se dal naplňovat. Člověk nemůže přijít a racionálně si objasnit, jaké vztahy mají jednající postavy, jaké je hlavní téma, a podle toho napsat hru. Dramatik předává a divák přijímá pocitovou stránku a zkušenost. Rozhodující je, co se děje s ním, ne co se děje na jevišti. To vše se odehrává mimo jakýkoli koncept. Hlavní je tedy vnitřní energie, emoce, které jsou v textu a které přenáší režisér a herci na jeviště. Divák tak skrze text získává intelektuální zkušenost a zároveň skrze dění na jevišti emoční energii. Například se sejdu s kamarádem, budeme si povídat o jablkách a banánech (ukazuje na stůl) a bude nám dobře. Mezi námi se něco odehraje a může nás to ovlivnit na dlouho. Podruhé se sejdeme a budeme rozprávět o Bohu. Ale bez vnitřní emoce, bez oné prvotní energie. A nic nepocítíme. Vznikne zbytečný rozhovor. Není důležité, o čem mluvíš, ale jak.

    V knize 13 textů napsaných na podzim roku 2005 píšete, že nastoupí doba, kdy umřou příběhy, ztichnou hlasy vyprávějících a jen písmena budou ovládat vnímání čtenářů. Příběhy se přestanou rodit. Směřujete k tomu ve svých dílech?

    Asi jsem to tehdy myslel víc jako metaforu. Dřív pro mě příběh nebyl hlavním. Dnes jsem pochopil jeho význam a začínám s ním mnohem víc pracovat. Autor by ale měl mít hlavně důvod, kvůli kterému příběh vypráví.

    Řekl jste, že nyní píšete jinak než dřív.

    Když je člověk mladý, hledá různá řešení společenských situací, hledá principy, na kterých je postaven svět. Zabývá se především filosofickými otázkami a bylo by divné, kdyby to nedělal. Dnes jsem se dostal do fáze jakéhosi „vyrovnání“. Témata mých textů vycházejí z člověka a jeho běžných starostí, jeho komplexů a slabin. Osobně mi připadá, že se v poslední době moji hrdinové podobají víc Američanům. Možná je to proto, že píšu spíš na zakázku, především pro německá a polská divadla. Objednávka ale neznamená určení tématu, mám absolutní svobodu. Musím jen napsat novou hru, která bude uvedena v tom a v tom divadle. A to mě baví. Na prvním místě jsem dramatikem a až potom hercem a režisérem. Oproti jiným stejně starým dramatikům jsem napsal celkem málo textů. Dřív jsem hru totiž nejprve napsal, potom ji režíroval a po určité době ještě zfilmoval, a to je dlouhý proces. Teď se zabývám především psaním.

    Jak znáte Českou republiku a kulturu?

    Silný a krásný vztah mám hlavně k Praze, kterou jsem navštívil několikrát. Vnímám ji jako město zakleté do tajemných znaků. Zajímá mě zvláště arabská kultura, a proto právě místo, kde žili alchymisté na dvoře Rudolfa II., na mě silně zapůsobilo. Bohužel vůbec nic nevím o českém divadle. Sice jezdím na různé festivaly, ale tam jsem se s českým divadlem setkal velmi zřídka. Mnohem více informací mám o českém filmu a literatuře.

    Ivan Vyrypajev

    (* 3. 8. 1974)

    Patří mezi nejznámější současné ruské dramatiky. Jeho hry byly přeloženy do anglického, francouzského, německého, bulharského, slovenského, polského a českého jazyka. Za mnohé z nich získal ocenění na evropských i ruských divadelních festivalech.

    V Čechách byly doposud uvedeny pouze dvě a obě v Praze: Kyslík v Divadle Disk (2004) a Genesis č. 2 v MeetFactory (2008).


    Komentáře k článku: Ivan Vyrypajev: Nejsem reinkarnace Čechova…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,