Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Irvine Welsh: Co vidím, o tom píšu

    Začátkem října přijel do Prahy skotský spisovatel Irvine Welsh (nar. 27. září 1958, Leith, Edinburgh), autor kultovního románu Trainspotting a řady povídek, novel, filmových scénářů a divadelních her, jež se staly ikonickými v zachycení punkové subkultury sedmdesátých a dalších let v Británii. Byl hostem 28. Festivalu spisovatelů, navštívil představení Dejvického divadla Ucpanej systém, které vzniklo podle povídek z knihy a scénáře k filmu Acid House, a po celý svůj pobyt byl skutečnou – téměř nepolapitelnou – hvězdou. Následující text vznikal tak trochu za pochodu a čerpá i z jeho veřejného setkání v Senátu, slavnostní snídaně na jeho počest v Černé labuti, autogramiády v prodejně Kosmas a především – samozřejmě – z našich rozmluv cestami Prahou a v lobby hotelu, kde se ubytoval. Porozumět jeho jazyku, či spíše dosti zvláštní „tekuté“ mluvě, pro nás nebylo snadné. Všichni tlumočníci, kteří se u autora při veřejných prezentacích střídali, mají náš velký obdiv. Je to asi tak, jako když u nás nasloucháte ostravštině. Rozumíte v podstatě každému slovu, přesto se těžko dobíráte smyslu řečeného.

    Edinburgh si my, divadelníci, spojujeme s velkým divadelním festivalem Fringe. Co vy jako rodák z Edinburghu – chodil jste na něj?

    Nechodil. Jo, potkával jsem v létě na ulici davy lidí, kteří přijeli na festival, ale pro mě to byla snobská věc, která se týkala úplně jiných lidí, než byli ti, mezi nimiž jsem se pohyboval. Vůbec nás to tam nelákalo. Spíš nás to provokovalo k tomu, abychom si z těch lidí dělali prdel. Takovéhle turistické „události“ nejsou pro místní, ale pro snoby, kteří na měsíc přijedou, intelektuálně rozprávějí, opíjejí se a zase odjedou. A musím říct, že jsem názor na ten festival dodnes nezměnil. Je to atrakce pro turisty. Tedy – abychom se vrátili k vaší otázce – festival Fringe nebyla součást mýho života, v Edinburghu mě zajímaly jiný věci.

    Co tedy pro vás Edinburgh znamenal a znamená?

    Žil jsem tam tak do patnácti, šestnácti let. Pak jsem odtamtud vypadl. Bral jsem to tak, že prostě někde bydlím a že tam pracují mí rodiče. A doba, kdy město zavalili turisti – chápu, přinášejí do města peníze –, tak to nebylo nic pro mě, tam pro našince není místo. Místní se v centru ani mimo festival moc nepohybují. Je tam draho a moc turistů. Opravdový život Edinburčanů uvidíte na předměstích. Je jich tam hodně a v jednom takovém jsem se narodil. Jmenuje se Leith a je to spíš vesnice, kterou připojili k Edinburghu. Moc mi k srdci nepřirostla, takže jakmile to bylo možný, z Edinburghu jsem vypadl. Žil jsem v Londýně nebo se potloukal po Evropě a do Edinburghu se vracel a vracím jen velmi příležitostně. Všichni mí tehdejší kamarádi, se kterými byla sranda, ať už to teď jsou taxikáři, drogoví dealeři, nebo fotbaloví rowdies, dnes žijí v Londýně. V Edinburghu zbylo jen pár chlápků, ze kterých se stali učitelé, sociální pracovníci, úředníci místní samosprávy, politici. Zkrátka naprosto jiná společenská vrstva, než jaká jsme byli. Dnes je s nima nuda.

    Divadlo

    Do Prahy jste sice přijel na literární festival, ale navštívil jste také představení v Dejvickém divadle, které vzniklo na základě vašich povídek z Barevného světa (Acid House). Zajímalo by mě, když píšete nějakou hru nebo někdo adaptuje vaši prózu, jak se na výsledek díváte? Co je pro vás důležité?

    Od té doby, co začali zpracovávat mý texty v divadlech, chodím do divadla daleko víc než dřív. Chci vědět, jak divadlo dnes vypadá, a mít vliv na výslednou inscenační podobu svých textů. Myslím, že je důležité mluvit s režisérem, výtvarníky, herci, se všemi tvůrci a účastnit se celého procesu. Je to dobré i pro moje texty, protože na rozdíl od čtení nebo filmu je divadlo daleko víc interaktivní. Je pro mne zajímavé účastnit se zkoušek, kde najednou poznávám, jak má slova a dialogy fungují, co si herci a režisér z mých textů berou. Najednou přede mnou ožívá nový svět, který je mnou pouze inspirovaný. Někdy je to až legrační, občas až nesmyslný, a já se u toho ohromně bavím. Je zajímavé sledovat work-in-progress a všechny ty lidi, co se vzniku divadelní inscenace účastní. Být při tom, jak se postupně staví, jak získává tvar. Divadlo je pro mě inspirativní prostředí pro práci. Zajímá mě, jak příběh umístit do uzavřeného prostoru, který je mnohdy hodně malý, ale může z toho vzejít skvěle zhuštěný tvar. Zpětně mě to ovlivňuje i při psaní. A je pro mě zajímavé sledovat i produkce, ve kterých je třeba kousek z mých povídek a k nim tvůrci přidají něco navíc.

    Zkrátka, divadlo na rozdíl od knížek má svůj zvláštní dynamismus, funguje specifickým způsobem, který v psaných textech není. Je tam něco navíc, jakási zvláštní energie, jež se neustále proměňuje. Navíc se tam setkáte se spoustou vzrušujících lidí, a to jak s těmi, kteří na přípravě a uvádění podílejí, tak s dalšími, kteří je navštěvují, posuzují, analyzují, kritizují, vážně hovoří. Takové jinde nepotkáte. Je to pro mě ohromně zajímavé, i když často úsměvné. Já v tomto prostředí stojím tak trochu na okraji. Mých témat se ujímá někdo jiný a já mnohdy s překvapením sleduju, jak výsledek funguje.

    Jste někdy překvapen tím, co z vašeho textu vzniklo?

    Určitě. Často. Například včera z Ucpanýho systému. Je to vlastně mix pěti mých povídek z knihy Acid House, které jsou hodně rozdílné formou i obsahem. Jedna je až kuchyňsky realistická, druhá hyperrealistická, další fantasy, jiná zas surrealistická, ale dohromady z nich vznikl celek, který funguje. A je pochopitelný a logický. Podle mě to je jedna z nejlepších adaptací mých textů, ať už na jevišti, nebo v televizi. Je to na jedné straně takový evropský divadelní mainstream – Kafka, Zola, Beckett –, ale paralelně je tam zachycen skotský svět, jak o něm ve svých povídkách píšu.

    Inscenace se celá odehrává v hospodě – postavy pijí pivo a neberou drogy. V tom je asi hodně česká…

    Jo, nebyly tam žádný drogy, to se mi nelíbilo. Jako Skot musím prohlásit, že bychom měli jak pít pivo, tak brát drogy.

    Co jste říkal tomu, že na scéně se objevuje sám Bůh?

    To je na té inscenaci taky zvláštní. Že se tam objevuje postava Boha-alkoholika, který se lituje a chce, aby lidi s těma sračkama, s tím ucpaným systémem něco udělali. To je docela typická situace pro dnešek. Jsme skutečností, ve které žijeme, tak vystresovaní a vyděšení, že z nějakého mně neznámého důvodu hledáme toho největšího blbečka, kterému chceme dát co nejvíc moci a možnost, aby všechno zničil. A i když je nenávidíme, pořád dokola takové lidi volíme. To je dnešní politika, vzorec, kterého se nedokážeme zbavit.

    Irvine Welsh s režisérem Danny Boylem (vlevo) a hercem Robertem Carlylem, představitelem psychouše Begbieho při natáčení volného pokračování Trainspottingu po dvaceti letech nazvaného T2 Trainspoting (2017) FOTO SONY PICTURES ENTERTAINMENT

    Punk

    Co si o současné politice, současném světě myslíte?

    Všechno je dnes řízeno strachem. Lidi, kteří jsou chytří a vzdělaní, se stáhli do pozadí a nechávají vládnout ty, kdo se do toho hrnou. Je pochopitelné, že všichni chtějí bezpečí a děsí je pach nejistoty, ale tenhle typ bezpečí, tenhle typ jistoty je příšerný. Je za ním notná dávka oportunismu a anarchie. Lidi jsou tak odtržený od politiky, že ani nechtějí volit, přemýšlet, diskutovat. Chtějí se současných problémů jen a jen zbavit. A tak delegují někoho, kdo situaci úplně rozloží a dovede ji „zu grunt“. Mám dokonce pocit, že je to z obou stran i jistá forma zábavy. Vždycky mě zaráží, jak lidi, kteří jsou úplně mimo, řídí naprosto vulgárními způsoby a jednáním města či státy, zatímco intelektuálové a umělci, kteří by měli být radikální a bít na poplach, zdůrazňují politickou korektnost. To by snad mělo být obráceně.

    V sedmdesátých letech jste byl punker. Jak se od té doby svět změnil?

    Doba punku byla velkou výzvou. Nabízela spoustu alternativních možností života a tvorby. V dnešní době se ztrácí prostor pro člověka. Nejvíce se svět proměnil právě v době punku, tedy v sedmdesátých a osmdesátých letech, příchodem neoliberalismu, který vyvinul na lidi velký ekonomický a společenský tlak. Punk byla v podstatě reakce. Lidé se museli přizpůsobovat novým podmínkám života, peníze začaly hrát hlavní roli. Postupně vymizela kultura mladých, undergroundová kultura, která do té doby byla přirozenou součástí života – aspoň těch britských – měst. Dnes se všichni, ať mladí, či staří, snaží stát součástí oficiální kultury, dostat se na velký scény nebo do celostátní televize a ta vyloženě alternativní kultura, alternativní kulturní dění mizí. Tím se vytrácí podhoubí, způsob komunikace, který byl v šedesátých a sedmdesátých i v dřívějších letech běžný. Všichni dnes hledají způsoby, jak se k výsledku dopracovat rychle, digitálně, zkratkovitě. Nechce se jim nejen práci, ale ani umění a vlastně ani vlastnímu životu věnovat moc času. Chtějí mít všechno rychle hotové. Úspěch v prášku, instantní úspěch. Tím se z umění i ze života vytrácí lidskost. Všechno je umělé.

    Co s tím?

    Dnešní doba je velkou výzvou pro mladé, aby svět otočili novým směrem. Jakým, to je na nich.

    Jaké byly vaše oblíbené punkové kapely?

    Hlavními ikonami byli především Sex Pistols. Žil jsem v té době v Londýně, ale dostat se na jejich koncert bylo prakticky nemožný. Na koncerty jsem ale chodil a punkovou muziku sledoval intenzivně. Mými nejoblíbenějšími skupinami byly Clash a Stranglers. Ale rád jsem chodil i na UK Subs, 999, Sham 69 nebo na belgické Vortex či kanadské Jellicoe a další party, které do Londýna často přijížděly. Zajímali mě ti nejdrsnější a ti, co byli současně dobří po hudební stránce.

    Jaký jste měl vztah k Margaret Thatcherové? Tehdejší punková mládež ji nesnášela.

    Samozřejmě že jsem ji taky nesnášel. Ale svým způsobem jsem patřil mezi lidi, kteří z jejího chování měli prospěch. Nejdřív jsem pracoval v establishmentu, v různých úřadech, spekuloval jsem s byty a pak jsem psal o sobě a o svých kamarádech. Byl to takový druh osvobození. Neměl jsem práci, musel jsem přemýšlet o tom, co budu dělat, a hledat vlastní místo ve společnosti a zdroje, které mě uživí. A mou hlavní obživou se nakonec stalo psaní.

    Dokázal byste tu dobu a lidi v ní přesněji charakterizovat, popsat?

    Byla to hodně divná doba. Začaly se rozevírat nůžky mezi bohatými a chudými. Thatcherové se podařilo přesvědčit většinu společnosti, že sociální demokrati podkopávají základy kapitalismu. Bylo to podobné jako dnes s brexitem. Mladí do toho neměli šanci mluvit. Mohli se sice bouřit, ale museli se přizpůsobit.

    S tvůrčím týmem Dejvického divadla po představení hry Ucpanej systém (3. října 2018) FOTO ESTER ŠEBESTOVÁ

    Problémy demokracie

    Co vlastně říkáte na brexit?

    Podle mě je to špatně pro všecky zúčastněné, jak pro Brity, tak pro kontinentální Evropu. Ale má to širší kontext a nejsem ani radikální unionista. Evropská unie vytvořila špatný systém. Je to válečná zóna, kde se bojuje mezi globalismem na jedné straně a nacionalismem na straně druhé. Z toho těžko může vzejít něco smysluplného.

    Takže v principu myslíte, že nefunguje politický systém, jak v Británii, tak v kontinentální Evropě?

    Dnešní politici jsou beznadějní. Jsou to vesměs psychopati, kteří chtějí – a v politice můžou – manipulovat s ostatními. Já si myslím, že touha po moci je dobrý důvod pro to, nemít žádnou moc. V současné době nám vládne demokratický mechanismus, který byl kompromitován penězi a patologickými individui, takže už nemůže být funkční.

    Co s tím?

    Já bych zavedl loterii. Nedělám si srandu. Třeba v Británii máte 630 poslanců a zároveň máme i Národní loterii. Tak bych to spojil a vylosovaní si vládu rozdělí. Prvních šest set třicet zasedne do parlamentu, dalších padesát do kabinetu jako ministři a pak se vylosuje ještě jeden, který bude premiér. A co pět let se loterie zopakuje. Samozřejmě úplný nýmandy bych do loterie nezařazoval, musela by se určit nějaká pravidla, ale nechal bych je hodně volná. A větší peníze by se daly do výchovy a do školství. Učila by se občanská nauka, ekonomika, mezinárodní vztahy, věda, klimatické změny a podobně – lidi by tak byli dostatečně erudovaní, informovaní. Tak by se odstranilo elitářství, které sužuje současný svět. To vidím jako jediný způsob, kterým se může vyvíjet demokracie. V době televizních reality show a různých soutěží popularity a velkého byznysu, který se kolem toho točí, je logické, že tohle všechno ovlivňuje politický systém víc než vzdělání a obecná informovanost. Takže je nemožné mít demokratický systém a zachránit ho volbami.

    To je dost svérázná vize…

    Ale vlastně nic nového pod sluncem. Vrátili bychom se tím do starých městských států v Itálii v sedmnáctém století, kde měli podobnej systém. Myslím, že by nebylo na škodu inspirovat se starými mechanismy. Tehdy byla elitní vrstva těch, kdo se mohli loterie účastnit, malá, ale dnes by mělo být daleko jednodušší něco takového spustit.

    Je to trochu sci-fi…

    Je to systémová záležitost. Vzniká nová epocha, která nemá precedens. Vychází z moderních technologií. Končí běžná finanční ekonomika a dostáváme se do fáze, kdy žádné peníze nebudou. Všechny náklady se přibližují nule a za čas nebudeme potřebovat žádné dělníky v továrnách, přestane dělba práce. V takovém systému současné rozdělení společnosti nemůže fungovat. To je důvod, proč dnes tolik lidí trpí úzkostí. Všechny technologické změny, jako je internet, mobily, různé chytré přístroje, jdou v podstatě proti systému, který dosud existoval. A nikdo neví, co bude po něm.

    Na co je tedy třeba se podle vás dnes soustředit?

    Je potřeba, abychom si uvědomili, že už nežijeme v dobyvatelském období. Máme k dispozici vysokou techniku a technologie a otázka zní, zda chceme žít v autoritářské či svobodné společnosti. Dnes už se svět nedělí na levici a pravici, ale je třeba se společně zamyslet, zda jsme schopni žít ve skutečně svobodné, a tedy nutně do velké míry anarchistické společnosti, ve které píšeme básně, milujeme se na poli, hrajeme fotbal, pěstujeme všelijaké rostliny, anebo jestli potřebujeme, aby nad námi někdo práskal bičem a říkal, co máme dělat.

    Myslíte, že lidi svobodu potřebují? Anebo bič?!

    Pojem „lidská přirozenost“ je iluze, nic takovýho neexistuje. To, co a jací jsme, vyplývá z toho, co a jací jsme byli. Lidstvo se sice vyvíjí, ale i kdybychom se jakkoli společensky reformovali, zjistilo by se, že jsme se v hloubi duše vůbec nezměnili. Jsme pořád stejní. A přitom jsme každý jiný…

    Co říkáte na současné hnutí politické korektnosti a na feministickou aktivitu MeToo?

    Ono to všechno souvisí. Můžeme se podívat na jakýkoli systém, vždy v něm najdeme útlak. I patriarchát je útlak, a to nejen žen, ale i mužů. Muž musel v patriarchátu splňovat roli, do které byl dotlačen, ať chtěl, nebo nechtěl. Myslím, že rozpad patriarchátu si žádá, aby muži ustoupili do pozadí a do popředí vystoupily ženy. Je to dáno proměnou doby. S ní souvisí i to, že na světlo vycházejí sexuálně motivované činy. Podstatou hnutí MeToo není sex, ale moc. Najednou je viditelnější, jak patriarchát drtí ženy a zahání je do kouta. Kdysi by to bylo absurdní, představte si, že by se to objevilo před padesáti lety… Ale pro mě jako spisovatele je to zajímavé. Všechno špatné je pro psaní dobré. Dají se z toho vydolovat všelijaký absurdity, příběhy, kterými můžu pobavit sebe i čtenáře. Jo, jasně, je to ode mne trošku cynický.

    Greg Esplin jako Tommy v aktuální adaptaci Welshova nejslavnějšího díla nazvané Trainspotting Live, kterou ve světové premiéře uvedlo londýnské King’s Head Theatre na scéně The Vaults Theatre (r. Adam Spreadbury-Maher, prem. 27. 3. 2018) a od července uvádí off-broadwayské divadlo Roy Arias Stages (prem. 15. 7. 2018) FOTO JOSEPH MARZULLO

    Miami versus Leith

    Vy už delší dobu žijete v USA, v Miami. Jaké to tam je v porovnání s Británií?

    Je to tam… jiné. Nezabývám se jen psaním, ale i muzikou. Dělám DJ, skládám hudbu, produkuju koncerty, desky. A když tato dvě odvětví, dva obory v USA a Británii srovnám, vidím velké rozdíly. Ve Skotsku byla pro kulturu vždycky důležitá ústní tradice. Odedávna se tam vyprávěly a dodnes vyprávějí příběhy, a to velmi barvitě. V hospodě si chlap stoupne na stůl, něco vykládá nebo zpívá a lidi mu naslouchají. V Miami by to vůbec nebylo možné. Tam je všechno uhlazené a vizuální. Každý se tam fotí, hlídá si, jak vypadá, pěstuje si tělo… Když v Miami vylezu z letadla a projdu posuvnými dveřmi, ještě než nastoupím do taxíku, poklesne mi IQ o deset bodů. Ale je to tam zároveň velmi uklidňující. Až tak, že se mi tam vůbec do ničeho nechce. Nejraději bych šel na pláž a dal si koktejl. Takže je to tam vlastně příjemné.

    Znamená to, že v USA odpočíváte…

    Ale kdepak, taky tam píšu a skládám hudbu. To bych se neuživil. V Miami jsem napsal Zločin (Crime) a Sexuální život siamských dvojčat (The Sex Lives of Siamese Twins). Obvykle ve svých knihách nic moc nepopisuju, velmi rychle se dostávám k ději a postavě. Ale v těchto dvou knihách – jak jsem si později uvědomil – je hodně barvitého popisu. Je to asi proto, že se na Miami koukám zvnějšku, jako divák, a tak se tamní svět snažím popsat. Co vidím, o tom píšu.

    Osobní život versus tvorba

    Měl jste někdy v životě velkou osobní krizi?

    Když mi umřel otec a rozpadl se mi vztah. To jsem byl úplně mimo. Ale takové věci se lidem v životě dějí. A pak většinou reagují neadekvátně. Je možný vyrazit ven a opíjet se do němoty, střelit si doma heroin nebo každý večer vyrazit na párty a ujíždět na extázi. To všechno jsem zkusil. Ale naštěstí jsou tyto stavy pomíjivé. Emocionální stres přejde, pokud je za ním něco dalšího, co člověku dodá energii. Pro mě to vždycky bylo a je psaní a muzika.

    Svůj čas dělíte mezi tyto dva obory. Žijete v těchto dvou světech paralelně, nebo je oddělujete?

    Většinou je kombinuju. Mám psací stůl, který má stejnou výšku jako všechno mé hudební vybavení, a střídám je. Připravuju třeba první verzi knihy a současně s tím mám u sebe muziku, která mě dostává do nálady a pomáhá mi v psaní. A když mám v počítači třeba dvacet tisíc slov, tak si text vytisknu, zvednu se od psacího stolu, jdu si sednout do kavárny a čtu si ho. A přemýšlím, co se s ním dá dělat. Jestli může mít volnou nebo klasickou strukturu nebo jestli z něj bude povídka. Vrátím se domů, nechávám to v sobě doznívat a obrátím se k hudbě. Napadnou mě nějaké motivy a přehrávám si je na klávesnici nebo si je prozpěvuju. Když už to má nějakou strukturu, nahraju to a pošlu svému kolegovi Stevovi, který mi řekne, jestli by z toho mohlo něco být anebo jestli si to mám strčit někam. A mezitím se vrátím k psaní.

    Když píšete v dialektu, je to váš přirozený jazyk, nebo ho výrazně podle potřeby stylizujete?

    Od obojího kousek. Když už máte nějakou postavu, snažíte se, aby mluvila vlastním, originálním jazykem. I když píšete zcela reálnou, naturalistickou postavu, stejně musíte její jazyk upravit. Musíte myslet na kompozici, na ostatní postavy, na barevnost a kompaktnost celého díla. Něco umělého tedy v mém jazyce jistě vždy je. Současně je to ale přesně odpozorované a často ten jazyk, mluva vychází ze mne. Když píšu, už to však není můj vlastní jazyk, je to jazyk jednotlivých postav, které si – když je stvořím – žijí svým vlastním životem.

    Jak vás napadají vaše – hodně bizarní – postavy?

    V podstatě se celá má tvorba – a asi nejen má – odehrává v podvědomí. Můžete mít pocit, že text máte pod kontrolou, když něco napíšete, můžete to upravovat, ale podstata vychází odjinud. Jen a jen z vlastních zkušeností, nejčastěji z dětství a mládí. To je období, které nás všechny formuje a kterému nelze uniknout. Takže nejčastěji píšu o místech, kde jsem vyrostl, a o lidech, kteří mě utvářeli. Teď píšu knížku, která se odehrává v Las Vegas a její postavy by samozřejmě měly být z Las Vegas. O to se snažím. Zároveň je tam – podvědomě – hodně z toho, co formovalo mě. Možná dokonce všechno… Posoudit to však nedokážu a záměr to není.

    Kde hledáte své příběhy? V životě?

    To je to nejsnazší. Příběhů mám miliony a stále se mi v hlavě rodí. Jen je třeba najít čas je sepsat. Mým snem je stokrát se naklonovat a říkat svým klonům: Ty piš toto a ty toto! Problém není najít příběh, ale sepsat to.

    Co se vám na psaní líbí?

    Baví mě vytvářet paralelní světy. Všechna zaměstnání, která jsem měl, se za čas stala rutinou. Musel jsem chodit na stejné místo a dělat v zásadě stále to samé. To se mi s psaním ani skládáním hudby zatím nestalo.

    A ještě jedna věc – psaní i skládání odebere člověku spoustu emocionální energie, která by možná jinak šla nesprávným směrem. Když člověk nemá co dělat, zlobí. Já tu negativní energii ze sebe dostávám psaním a skládáním.

    Z „dark comic pop-opery”, muzikálu Creatives, který Welsh napsal s dramatikem Donem De Grazia pro divadelní skupinu Chicago Theatre Workshop (režie Tom Mullen, premiéra 16. 2. 2017, Edge Theatre, Chicago, USA). V srpnu 2017 se inscenace uváděla na festivalu Edinburgh Fringe, kde byla nominována na cenu Best New Musical FOTO JOEL MAISONET

    Drogy

    Teď trochu odjinud. Jaký alkohol máte rád?

    Jsem kvartální alkoholik. Piju tak pět měsíců v roce a mám vždy různá období – někdy mi víc chutná pivo, jindy víno a někdy si rád dám whisky nebo martini.

    A co drogy? V osmnácti jste byl více než rok závislý na heroinu. V nedávném rozhovoru v deníku The Guardian jste tyto své zážitky barvitě popsal: Když máš v sobě heroin, získáš ohromný pocity pohody až do chvíle, kdy je ti úplně všecko u prdele. Pocit nepřemožitelnosti. To je na heroinu to nejlepší. I když budeš v nějaký posraný díře sedět ve vlastních chcankách, herák ti dá iluzi síly, moci a pohody. A pochopíš, proč to lidi, co si myslej, že nic neznamenaj, tak bere. To nejhorší ale je, že si nemáš s ostatními co říct. Jsi sám a na konci jsi už jenom štvanec. Bereš heroin, aby ti nebylo blbě, ne abys měl nějakou euforii… (z anglického originálu přeložil Luboš Snížek – pozn. red.) Tím vším jste si prošel?

    Já jsem naštěstí bral heroin hlavně pro ten extatickej zážitek, jinej důvod jsem neměl. Takže jsem toho asi po roce nechal, a i když to bylo těžký, hodně těžký, dostal jsem se z toho.

    Jaké extatické zážitky byste si vybral dnes, kdyby vám bylo osmnáct?

    Dneska je v módě dimethyltryptamin, DMT. Hodně se s ním dá experimentovat.

    Takže alkohol ani drogy nezavrhujete?

    Pro mě osobně udělaly drogy i alkohol spoustu dobrých věcí. Trainspotting bych nenapsal, kdybych neměl zkušenosti s heroinem. A nenapsal bych Acid House, kdybych bral jen extázi a snažil se popsat příběhy a atmosféru sledováním ostatních. Barevný svět byl inspirován mnoha „barevnými“ drogami. Takže proti drogám nic nemám. Říkám ale, že pro mě drogy jako takové – na rozdíl od alkoholu – nejsou a nikdy nebyly zajímavé. Jsou vždy spíš důsledkem určité situace a života než jejich inspirací. Takový přechodný mor.

    Stále se snažím dopátrat toho, kdo a jaký ve skutečnosti jste…

    Už jsem to taky někde říkal. Jsem jako žralok. Plavu pořád dopředu a nedokážu se ohlížet zpět.

    Mohl byste mi na závěr říct svůj oblíbený skotský vtip?

    Vtipy jsou nepřenosný. Ty nejlepší vyplývají z kontextu. Vlastně mě nebaví vtipy, který lidi vykládají takzvaně nasucho. Humor by měl vycházet z konkrétní situace. A můj oblíbený skotský vtip je strašně dlouhý, takže by se do našeho rozhovoru nevešel. Navíc není nejslušnější.

    Welshovo řešení

    Málokdy se usměje. Od Irvina Welshe to stejně málokdo čeká… Konečně Trainspotting, tedy jeho dodnes nejznámější román z poloviny devadesátých let a v jistém smyslu jediný podstatný Welshův text, který od té doby nepřestává psát v několikátém pokračování, není sbírka vtipů, spíš mezních lidských situací a absurdit. Podobně tomu bylo v Dejvickém divadle, které na počest tvůrce uvedlo Ucpanej systém, tedy inscenaci podle jeho povídek. Na tom vytáhlém, holohlavém muži v džínách a poněkud sepraném sportovním tričku byla znát spokojenost a překvapení.

    Tohle by se v Británii nebo v Americe přihodilo těžko, rozhlédne se s vážnou tváří po honosném salonku Valdštejnského paláce, kde sedíme sami dva u stolu a připravujeme se na jeho vystoupení. Bavíme se o sportu, který v jeho psaní hraje důležitou roli, o běhání, o fotbalu, o ragby, které je pro něj „posh“, tedy sportem vyšší společenské třídy.

    Na pódiu v Senátu a v rozhovoru pro Divadelní noviny potom prohlásí, že řešením „ucpanýho systému“ je místo voleb dosazovat zastupitele veřejnou dražbou či losem jejich funkcí. Bez úsměvu, samozřejmě.

    Petr Vizina


    Komentáře k článku: Irvine Welsh: Co vidím, o tom píšu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,