Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Intimita komunismu v 80 dopisech

    Jako blesk zčista jasna zapůsobilo uvedení filmu Václava Kadrnky 80 dopisů, který nakonec zastupoval Českou republiku i na letošním Berlinale. Ojedinělý zjev vznikl bez podpory Státního fondu i bez velkých mediálních tlačenek a kampaní, které by čistily dopředu cestičku na naše poměry netradičnímu snímku.

    Najednou se objevil film, který vypráví o životě roku 1987 v Gottwaldově způsobem, který je vzdálen jak anekdotám a nostalgii, tak i černobílému posttotalitnímu klíči, rozdělujícímu svět „na nás a na ně“. Po Štindlových a Špačkových Poutech je to druhý pokus v kinematografii, který se nějak poctivěji staví ke vzdalující se minulosti, jež však zůstává stále jaksi na dohled přítomná.

    Hodinu a čtvrt dlouhé  komorní dílko uvedené následně do naší distribuce zachycuje jeden den v totáči třináctiletého chlapce Vaška (Martin Pavluš), který se s matkou (Zuzana Lapčíková) vláčí po úřadech. Základem byla podle režisérových slov vlastní vzpomínka z dětství, takže dobu sklonku minulého režimu nahlížíme optikou dítěte, jenž zcela nechápe souvislosti socialistického blbismu. Spolu s ním teprve v průběhu filmu postupně zjišťujeme smysl celého úporného boje matky, která usiluje o právo na vystěhování se za manželem do Británie.

    Snímek 80 dopisů

    Snad právě proto film nepojmenovává dobu minulou nějakým zobecňujícím či rétorickým způsobem. Naopak k nám promlouvá dlouhými mlčenlivými záběry a zvukovou symfonií složenou ze všech drásavých a disonančních tónů, které odrážející úzkostnou intimitu z vězení tohoto kafkovského světa. Autoři zdůrazňují neustálé zavírání oněch papundeklových dveří, naléhavé kroky po chodníku či pocit ohlušujícího, nepřátelského ticha. Zatímco základní dějové linka je velmi prostá, každý z podobných detailů nabízí drobné mikropříběhy tehdejší všednodenní rutiny. Jeden vypráví o tom, jak lidé zápasí s venkovními dveřmi od podniku, jiný o šedivé bídě prodávaných bot nebo o telefonech, jimiž se volá nějaké tajemné Aleně, jež dovede leccos zařídit. Vrátný ukazuje Vaškovi fotku svého syna a vnuka, z nichž jeden je vojákem u pomníku, zatímco druhý si hraje s umělohmotným mečem u vánočního stromku. V tom všem se zračí strach doby, ale i přízračná emocionalita, letargie či zapšklost.

    Česká mainstreamová kritika si s tím vším moc nevěděla rady, byť pochopila, že jde o ambiciózní debut zápasící s filmařským stylotvorným konceptem. Jemu je tu všechno podřízeno. Ačkoliv je snímek zasazený do konkrétní sociální reality evokované socialistickým či průmyslovým dekorem, přináší řadu návratů k filmovým postupům minulosti. Klaustrofóbní reminiscence 80. let se vznáší ve zvláštním bezčasí, jak stojí na artistních hlavně zvukových ornamentech i velmi civilním herectví jako ze zlatých šedesátých. Připadáme si jako ve filmu Zdeňka Syrového Smuteční slavnost zkříženém s fórovým dekorem 80. let. Alespoň do té míry, jak sledujeme nepoddajný i marný zápas statečné ženy, která se trpělivě staví režimu na odpor.

    Žena obchází odosobněné úřady zastoupené soudružskými či anonymními tvářemi, předbíhá ve frontě, shání nejrůznější papíry a doporučení. Tu uplácí doktora, běhá za náměstky v podniku, nakonec musí na poslední chvíli poslat Vaška, jehož vláčí s sebou, pro kolek. Je to jako chůze po provaze, na níž člověk nesmí zaváhat ani ukázat slabost. Na té umdlévající nekonečné pouti ji morálně pomáhá neustálé psaní pečlivě číslovaných dopisů nepřítomnému manželovi. Jeden ze vtipů filmu s otevřeným koncem je, že jich zdaleka nenapíše osmdesát.

    Film je však především poctou bojovnici, vyzbrojené proti režimu těmi nejskromnějšími prostředky, jako je trpělivost a vytrvalost. Kadrnkova máma je další silnou ženskou postavou českého filmu. Snad nějak odráží tuto dobu i nepřítomnost manžela, otce a vůbec mužů, kteří jsou zastoupeni letargickými, unavenými soudruhy z úřadů, kteří přitom rozhodují o vašem osudu. Naproti tomu otec promlouvá do Vaškova a mámina života jenom zdálky v podobě zaslaného kufru, učení anglických slovíček či narážek na slovo „out“ – ven.

    záběr ze snímku 80 dopisů

    Na tomto jinak nesnadném, zneklidňujícím snímku je silná v první řadě evokace mrazivé i úzkostné intimity minulé doby, která se skrývá v nejrůznějších detailech i rutinních zvyklostech. Divák má pocit, jako by nabývala až jakési sensuální ošklivosti. Připomíná prach sedící na všem okolo. Zrcadlí se v šedivých ulicích, je zažraná do bezbarvých kabátů chodců, kteří se nesmějí. Lidé se navzájem sobě vyhýbají, dávají si pozor, aby se do něčeho nepřimotali. Poslušně čekají ve frontě a bojí se toho, co by se mohlo stát. Neustále je někdo šikanuje, zatímco si to nechávají líbit. Jedna ze skvělých scén přibližuje dědu v čekárně u doktora, který si do toho nepřátelského světa venku přinesl z domova uvařené vajíčko. A jak tam sedí, pomalu si jej loupe na rozložený kapesník, aby si dal svačinku. A pak strčí mlčky kapesník i se skořápkami do kapsy, aby se náhodou něčeho nedopustil…

    To nejlepší se ale ukazuje na samotné rodině mámy a jejího Vaška, kteří celý  den zápasí o možnost režimu utéct. Jak se díváte na film, postupně si uvědomíte, že i do jejich dobře uzamčené  domácnosti, do jejich samotného vztahu pronikl komunismus. Vycepovaná máma jej v dobré míře komanduje,  říká mu, kam si má sednout, co má dělat. O všechno se sama postará. Ten její kluk na ní nechápavě i dychtivě hledí a čeká co bude, jak se máma postará.


    Komentáře k článku: Intimita komunismu v 80 dopisech

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,